200 let od narození a 135 od smrti K. Marxe

marx

Zrod a vývoj Marxova (a Engelsova) gigantického díla – Marx a dnešek

 

Motto

„Známý výrok praví, že kdyby se geometrické axiomy příčily zájmům lidí, lidé by je jistě vyvrátili … Není divu, že učení Marxovo, které přímo slouží výchově a organizování pokrokové třídy soudobé společnosti, které ukazuje úkoly této třídy a dokazuje, že soudobý řád bude nevyhnutelně – následkem hospodářského vývoje – nahrazen řádem novým, není divu, že si toto učení musilo vybojovat na své životní dráze každý krok.“ (Lenin, V. I.: Marxismus a revizionismus)

  „Marxovo učení vyvolává v celém civilizovaném světě zavilé nepřátelství a nenávist veškeré buržoazní vědy (oficiální a liberální) … Jiný postoj nelze očekávat, neboť ve společnosti vybudované na třídním boji nemůže být „nestranná“ věda o společnosti. Tak či onak hájí veškerá oficiální a liberální věda námezdní otroctví, kdežto

marxismus vypověděl tomuto otroctví neúprosnou válku … celá Marxova geniálnost je právě v tom, že opověděl na otázky, které již pokrokové lidské myšlení vytýčilo. Jeho učení vzniklo jako přímé pokračování učení největších představitelů filozofie, politické ekonomie a socialismu.

  Marxovo učení je všemocné, poněvadž je pravdivé. Je plné a harmonické, dává lidem ucelený světový názor, neslučitelný s jakoukoli pověrou, s jakoukoli reakcí, s jakoukoli obhajobou buržoazního útlaku.“ (Lenin, V. I.: Tři zdroje a tři součásti marxismu)

*****

14. března tohoto roku uplynulo 135 let od úmrtí (14. 3. 1883) jedné z největších osobností minulého tisíciletí a moderních dějin vůbec, K. Marxe. Zároveň 5. května tomu bude 200 let, ode dne jeho narození (5. 5. 1818). Je všeobecně známo, že byl geniální vědcem, teoretikem, ideologem i velkým revolucionářem, vůdcem mezinárodního dělnického a komunistického hnutí (Svaz komunistů, I. Internacionála 1664-1876), zakladatelem vědeckého komunismu. V jeho pracích je zpracován a zobecněn obrovský materiál z dějin lidstva, z dějin třídních bojů jednotlivých epoch, zkušenosti z bojů proletariátu proti kapitalismu. „Marxismus je soustava Marxových názorů a jeho učení. Marx byl pokračovatelem a geniálním dovršitelem tří hlavních ideových proudů XIX. století, náležejících třem nejpokrokovějším zemím lidstva: klasické německé filozofie, klasické anglické politické ekonomie a francouzského socialismu. Pozoruhodná důslednost a ucelenost – uznávaná i odpůrci – Marxových názorů, které dohromady tvoří soudobý materialismus a soudobý vědecký socialismus jako teorii a program dělnického hnutí všech civilizovaných zemí na světě …“ (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 21, Praha, SNPL 1959, s. 44-45)

 

Marxův přechod od idealismu k materialismu a od revolučního demokratismu ke komunismu

Po studiích na univerzitách v Bonnu (práv) a později v Berlíně (filozofie), kde se podílel na činnosti „levých hegelovců“ (mladohegelovců) a poté co v roce 1841 (po napsání doktorské disertace na téma „Rozdíl mezi Demokritovou a Epikurovou přírodní filozofií“) promoval na univerzitě v Jeně, se vrátil do Bonnu. V říjnu 1842 se přestěhoval do Kolína, kde se stal šéfredaktorem listu rýnské radikální buržoazie „Rheinische Zeitung“, které lze považovat za započatý proces jeho přechodu od filozofického idealismu k materialismu a od revolučního demokratismu ke komunismu.  

Poté, co byly Rýnské noviny zastaveny, přesídlil do Paříže, kde společně s A. Rugem začali vydávat Německo-francouzské ročenky, kde byly otištěny významné Marxovy články „K židovské otázce“ (1843) a „Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva“ (1843-1844). V „Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva“ mj. postihuje podstatu náboženství: „Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačovaného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů, je to opium lidu.“ (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 1, Praha, SNPL 1956, s. 402) Aby se lid zbavil těchto okovů, je proto třeba, aby se kritika nebe přeměnila „v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku politiky.“ Dle Marxe ani tato kritika není ještě revolučním činem, neboť zbraň „kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i teorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Teorie je schopna zmocnit se mas … jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci. Kořenem pro člověka je však člověk sám.“ (Tamtéž, s. 408)

Zde již tedy Marx přichází s hypotézou o určující úloze materiálních sil, materiální výroby a k odhalení historického poslání proletariátu. Tak jako „filozofie nachází v proletariátu svou materiální zbraň, tak nachází proletariát ve filozofii svou duchovni zbraň“, kdy tedy „Emancipace Němce je emancipace člověka. Hlavou této emancipace je filozofie, srdcem je proletariát. Filozofie se nemůže uskutečnit bez zrušení proletariátu (vykořisťování, kapitalismu – Z. K.), proletariát se nemůže zrušit bez uskutečnění filozofie (jeho duchovní zbraně objasňující zákonitosti dějin – Z. K.)“. (Tamtéž, s. 414)

Od roku 1844 začal Marx studovat anglickou buržoazní politickou ekonomii, jejíž hlavní myšlenky podrobil pronikavé dialekticko-materialistické a komunistické kritice. Výsledky tohoto kritického studia shrnul v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844 (Praha, SNPL 1961), které jsou vlastně jeho první ekonomickou prací, která zahrnuje jakousi první etapu jeho „kritiky politické ekonomie“, kdy druhou etapou jsou studia, jejichž výsledkem byl nejprve spis Ke kritice politické ekonomie a později Kapitál. Provádí zde první analýzu mzdy, zisku, úroku a renty a líčí životní situaci proletariátu a charakterizuje komunismus, jako překonání rozporů kapitalismu. Z jedné strany při kladném hodnocení Smithovy a Ricardovy myšlenky, že práce vytváří hodnotu zboží, ostře kritizuje to, že zůstávají jen u tohoto hodnocení a vyslovuje pronikavé myšlenky o úloze práce v rozvoji člověka vůbec, v celých lidských dějinách.

V této souvislosti analyzuje problematiku odcizení, pod nímž chápal skutečnost, že za určitých, zejména kapitalistických, soukromovlastnických podmínek a vztahů, kapitalistické zbožní výroby, se od člověka oddělují výtvory, produkty jeho nejen výrobní činnosti, a podřizují si svého tvůrce, jako cizí, vnější a slepá, nepřátelská síla (což v Kapitálu zahrnul pod kategorie zbožně peněžního fetišismu – kdy lidé připisují zboží, penězům specifické, až nadpřirozené vlastnosti). Odcizení představuje zvnějšnění a osamostatnění společenských vztahů a procesů vůči lidem, svým tvůrcům a nositelům, kdy se tyto vztahy a procesy projevují, vystupují jako nepochopitelné a nezvladatelné, neboť si člověka podřizují jako cizí a nepřátelská síla. „Odcizená práce“ se pak jeví jako panství produktů lidské práce nad svými tvůrci, pracujícími, výrobci, neboť jim tak jako i samotné výrobní prostředky, které rovněž vytvořili, nepatří, protože patří kapitalistům, jejich skutečným vlastníkům. To hlavní, podstatné pro Marxe, při analýze odcizené práce, bylo ukázat na reálné cesty a formy zrušení, odstranění odcizení. Marxovými slovy: „K soukromému vlastnictví tedy docházíme analýzou pojmu zvnějšněné práce, tj. zvnějšněného člověka, odcizené práce, odcizeného života, odcizeného člověka.“ (Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, Praha, SNPL 1961, s. 72) Tuto kategorii „odcizení“ přebral od Hegela a Feuerbacha, ale naplnil ji kvalitativně zcela novým, konkrétně historickým, sociálně ekonomickým a politickým obsahem.

Marx v Ekonomicko-filozofických rukopisech objasnil, že třídně rozdělená, vykořisťovatelská společnost nutně produkuje čtyři základní formy odcizení:

První forma

Předně jde o odcizení, „zvnějšnění“ produktu dělníkovy práce, což znamená, že „čím víc dělník předmětů vyrábí, tím méně jich může mít a tím více upadá do područí svého produktu, kapitálu“. (Tamtéž, s. 63) Do područí soukromého vlastníka výrobních, produkčních prostředků, kapitalisty. Z „dělníka se stává pouhé zboží, a to zboží nejubožejší, že dělníkova bída je nepřímo úměrná moci a velikosti toho, co dělník vyrobí …“ (Tamtéž, s. 61)

Druhá forma

„Doposud jsme zkoumali odcizení, zvnějšnění dělníka jen po jedné stránce, totiž jeho vztah k produktům jeho práce. Ale odcizení se projevuje nejen ve výsledku, nýbrž v aktu výroby, v rámci produkující činnosti samé“, v jeho vlastní pracovní, výrobní činnosti, neboť v „odcizení předmětu práce se jen shrnuje odcizení, zvnějšnění v činnosti práce samé.“ (Tamtéž, s. 65)

Třetí forma

Odcizení člověka je odcizení „zvnějšnění“ člověka rodu, neboť „proměňuje mu rodový život v prostředek individuálního života“. (Tamtéž, s. 68) Člověk je přitom především rodovou, tj. společenskou bytostí a odcizená práce jej připravuje o tento „jeho rodový život“, o rodovou, tj. společenskou podstatu.

Čtvrtá forma

„Bezprostředním důsledkem toho, že je člověk odcizen produktu své práce, své životní činnosti, své rodové bytosti, je odcizen člověk člověku … věta, že člověku je odcizena jeho rodová bytost, znamená, že jeden člověk je odcizen druhému, tak jako je každý z nich odcizen lidské podstatě.“ (Tamtéž, s. 70)

Odstranění, zrušení odcizení je spjato až s odstraněním kapitalistického soukromého vlastnictví, s komunismem: „Komunismus jakožto pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jako lidské sebeodcizení, a proto jakožto skutečné osvojení lidské podstaty člověkem a pro člověka; proto jakožto naprostý, nyní už konečně uvědomělý a v rámci veškerého bohatství dosavadního vývoje uskutečněný návrat člověka k sobě jakožto společenského, tj. lidského člověka. Tento komunismus (řečeno feuerbachovsko-hegelovským jazykem – Z. K.) jako dovršený naturalismus je totožný s humanismem, jakožto dovršený humanismus je totožný s naturalismem, je to opravdové vzkříšení (Auflösung) roztržky mezi člověkem s přírodou a člověkem, je to opravdové vzkříšení sporu mezi existencí a podstatou, mezi zpředmětněním a sebepotvrzením, mezi svobodou a nutností, mezi individuem a rodem. Je to vyřešená záhada dějin a ví o sobě, že je tímto řešením.“ (Tamtéž, s. 92-93)

Stručněji řečeno: „Aby bylo zrušeno skutečné soukromé vlastnictví, k tomu je třeba skutečné komunistické akce.“ Nositelem této akce je proletariát (po vzoru sdružených francouzských socialistických dělníků) představující to, že „bratrství lidí u nich neznamená frázi, nýbrž pravdu, a šlechetnost lidstva nám září vstříc z těchto postav ztvrdlých prací.“ (Tamtéž, s. 113-114)

 

K. Marx a B. Engels dialektičtí a historičtí materialisté a vědečtí komunisté

Zakladatelé marxismu v letech 1844 až 1846 provedli v rozsáhlejších textech jednak kritiku mladohegelovců (Bruno Bauera a spol.), kteří je obvinili z „nekritického vztahu k „mase“, k proletariátu“, a to ve spisu Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky …. V Německé ideologii pak kritiku filozofie Feuerbacha, Hegela a německého „pravého socialismu“ reprezentovaného K. Grünem a M. Hessem ad. Zde Marx s Engelsem jednak odhalují to, že mladohegelovci chápali vše, celou skutečnost jako projev, produkt ideje nebo „činnost kritického ducha“, „kritické kritiky“, a ukazují, že bytí není produktem, „zvnějšněním“ ideje, ale naopak. Bytí, společenské bytí je základním a určujícím ve vztahu ke společenskému vědomí, což dokládají na pohybu, vývoji společenských formací, na vývoji dělby práce, způsobu výroby, dialektice výrobních sil a forem styků (společenských výrobních, ekonomických vztahů), kdy se vytváří i panství určitých tříd atd. (viz zejména podkapitoly B. /Skutečná základna ideologie/ a C. /Komunismus – Produkce formy styků/ I. kapitoly Feuerbach). Zde tedy již máme jasný nárys dialekticko-materialistického pojetí dějin, který byl následně pregnantně zformulován v Marxově a Engelsově Manifestu komunistické strany.

 

Ve Svaté rodině (textu napsaném v roce 1844) jde o důkladnou kritiku hlavního ideového zdroje mladohegelovství – Hegelovy objektivně idealistické filozofie, a tím i idealismu vůbec, jeho historické úlohy v třídním boji v dějinách. Kritizují mladohegelovce za to, že si činí nárok vytvoření „kritické“ „revoluční filozofie činu“ založené na absolutizování individuálního vědomí. Podle této filozofie: „Dělník nevytváří nic proto, že vytváří pouze „jednotlivé“ … jen smyslové, hmatatelné, neoduševnělé a nekritické předměty, jež jsou v očích kritiky ohavností. Všechno skutečné, živoucí je nekritické, masové a proto je to „nic“, a jen ideální, fantastické výtvory kritické kritiky jsou „všechno“.“ (Marx, K. – Engels, B., Spisy, sv. 2, s. 32-33)

Marx s Engelsem zde odhalili buržoazně idealistický protilidový charakter výkladu dějin mladohegelovci, kteří interpretovali dějiny jen jako produkt rozumové činností „elity“, vynikajících „kritických kritiků“. Přitom připomněli, že dělníci na rozdíl od těchto „kritiků“: „Velmi bolestně pociťují rozdíl mezi bytím a myšlením, mezi vědomím a životem. Vědí, že vlastnictví, kapitál, peníze, námezdní práce apod. vůbec nejsou nějaké přeludy, nýbrž že to jsou velmi praktické, velmi předmětné výtvory jejich sebeodcizení, že je tedy také nutno zrušit je prakticky, předmětně má-li se člověk stát člověkem nejen v myšlení, ve vědomí, nýbrž v masovém bytí, v životě.“ (Tamtéž s. 68) Z takovýchto skutečných, materiálních –  ekonomických vztahů se nelze dostat, vymanit bez boje, tj. bez revoluční akce lidových mas, pracujících, proletariátu jako jediné vskutku revoluční třídy, která k tomuto sebepoznání, ke své historické roli musí dozrát.

Proto Marx píše: „Protože ve vyvinutém proletariátu je prakticky dovršena abstrakce od veškeré lidskosti, i od zdání lidskosti …“, je „přímo donucen bouřit se proti této nelidskosti, proto proletariát muže a musí sám sebe osvobodit. Ale nemůže sám sebe zrušit, aniž zruší své vlastní životní podmínky … všechny nelidské životní podmínky dnešní společnosti, jejichž souhrnem je jeho situace … Nejde o to, co si zatím ten či onen proletář nebo dokonce celý proletariát představuje jako cíl. Jde o to co proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky nucen dělat. Jeho cíl a jeho dějinný čin je jasně, neodvratně předznamenán v jeho vlastní životní situaci i v celé organizaci dnešní buržoazní společnosti.“ (Tamtéž, s. 51) A tato teze, postihující objektivní zákonitost moderních dějin, vývoje kapitalismu, je stále živá a aktuální, neboť kapitalistická společenskoekonomická formace musí být nutně nahrazena kvalitativně novou, komunistickou formací.

 

V Německé ideologii (1845-1846), která patří k nejvýznamnějším Marxovým a Engelsovým dílům z období formování marxismu, zejména dialektického a historického materialismu a vědeckého komunismu navázali na kritiku německé ideologie, filozofického idealismu vůbec, vychvalování buržoazního individualismu a egoismu, které prý představují jediné ztělesnění „sebevědomí“, jedinou tvůrčí sílu člověka. Marx s Engelsem ukázali, že jde o překrucování charakteru individuálního i společenského vědomí, což je historicky zákonitým, nevyhnutelným jevem, neboť se v něm odrážejí rozpory materiálního života třídní společnosti. Ve vědomí lidí totiž neexistuje nic, co by více méně neodráželo, nezobrazovalo objektivní svět. „Vědomí (Bewusstsein) – píší Marx s Engelsem – nemůže být nikdy nic jiného než vědomé bytí (bewusstes Sein), a bytí lidí je jejich skutečný životní proces.“ Ještě jinak řečeno: „I mlhavé výtvory v mozcích lidí jsou nutné sublimáty jejich materiálního životního procesu, který je možno empiricky zjistit a který je spjat s materiálními předpoklady … Život není určován vědomím, nýbrž vědomí je určováno životem.“ (Tamtéž, s. 40-41) „Vědomí je tedy hned od počátku společenským produktem a zůstává jím, dokud vůbec existují lidé. Vědomí je ovšem zprvu pouze vědomím o nejbližším smyslovém okolí a vědomím omezené souvislosti s jinými osobami a věcmi mimo individuum dospívající k vědomí sebe sama …“ (Tamtéž, s. 44)

Výrazným rysem tohoto díla je bojová stranickost spojená s přísnou vědeckostí, neboť ve všech hlavních otázkách je zde proletářská ideologie postavena proti buržoazní ideologii jako „falešnému vědomí“ vůbec a proti německé ideologii zvlášť. Takovýto pokrok v rozvoji svých myšlenek, marxismu, mohli dosáhnout proto, že se aktivně zúčastnili třídního boje proletariátu, kdy Západní Evropa spěla k revolucím.

V této práci, jak jsem již uvedl, navázali na předchozí kritiku Hegelovy filozofie a idealismu vůbec (viz Svatá rodina a Ekonomicko-filozofické rukopisy) a přitom podrobili kritice i Feuerbachův metafyzický, nedialektický materialismus a antropologický výklad společnosti, antropologický idealismus, neboť Feuerbach pohlížel na člověka především jako na přírodní bytost (součást přírody). Chápal jej „jen jako „smyslový předmět“ … ne jako „smyslovou činnost“ … nepojímá lidi v jejich dané společenské souvislosti, v životních podmínkách, v jakých dnes žijí a které z nich udělaly to co jsou … zastavuje se u abstrakta „člověk“ a zmůže se jen na to, že uznává „skutečného individuálního člověka z masa a krve“ jen v citu, tj. nezná jiné „lidské vztahy“ než lásku a přátelství … Nedospívá tedy nikdy k tomu, aby pojal smyslový svět jako veškerou smyslovou činnost individuí tvořících tento svět …“ (Tamtéž, s. 58)

Je možné zdůraznit, že: „Pokud je Feuerbach materialistou, nenacházíme u něho dějiny, pokud se zabývá dějinami, není materialistou … Dějiny nejsou nic jiného než sled jednotlivých generací, z nichž každá těží z materiálu, kapitálů, výrobních sil, které jí odkázaly předchozí generace, pokračuje tedy jednak za úplně změněných okolností v tradiční činnosti, jednak úplně změněnou činností modifikuje staré okolnosti …“ (Tamtéž, s. 59) V tomto procesu pak myšlenky „vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou … takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů … je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství.“ (Tamtéž, s. 59-60) Přitom platí, že každá „nová třída, která nastoupí namísto třídy, jež vládla před ní, je totiž nucena již proto, aby dosáhla svého cíle, vydávat svůj zájem za společný zájem všech členů společnosti … musí svým myšlenkám dát formu obecnosti, musí je vydávat za jedině rozumné, všeobecně platné myšlenky. Revolucionizující třída, už proto, že stojí proti nějaké třídě, vystupuje hned od začátku ne jako třída, nýbrž jako představitelka celé společnosti …“ (Tamtéž, s. 61)

Pokud jde o komunistickou revoluci, ta „je namířena proti dosavadnímu způsobu činnosti, odstraňuje práci (námezdní, vykořisťovanou práci – Z. K.) a ruší panství všech tříd i třídy samy, protože ji provádí třída, která už ve společnosti není pokládána za třídu, není za třídu uznávána, je už výrazem zániku všech tříd, národností atd. v nynější společnosti.“ (Tamtéž, s. 83)

 

Manifest komunistické strany

Byl napsán jako program mezinárodní dělnické organizace, Svazu komunistů, v průběhu prosince 1847 až ledna 1848, několik týdnů před francouzskou revolucí z 24. února. Jasně shrnuje celý do té doby probíhající proces utváření marxismu, vědeckého světového názoru komunistické strany. Jde o skvělou, do hloubky, z pozic dialekticko-materialistického pojetí dějin, vyargumentovanou, revoluční kritiku kapitalismu, buržoazní ideologie a různých forem utopického socialismu. Slovy Lenina: „V tomto díle je s geniální a jasností a působivostí podán nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dále dialektika jako nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji, teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové, komunistické společnosti.“ (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 21, Praha, SNPL 1959, s. 42)

K nejdůležitějším myšlenkám „Manifestu“ patří myšlenky o třídách a třídním boji, komunistické (proletářské) revoluci a politické moci, diktatuře proletariátu, i když tento pojem (diktatura proletariátu) byl Marxem zformulován až o čtyři, pět let později (1852) v dopisu Weydemeyerovi. Dle Manifestu je komunistická revoluce „nejradikálnějším rozchodem s tradičními vlastnickými vztahy; není divu, že v průběhu jejího rozvoje se nejradikálněji účtuje s tradičními idejemi … prvním krokem v dělnické revoluci je zvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil.“ (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 4, Praha, SNPL 1958, s. 448-449) Toto je některými pseudomarxisty považováno za etatismus.       

Sjednotí-li se tedy „proletariát v boji proti buržoazii nutně ve třídu, pozvedne-li se revolucí na panující třídu a zruší-li jako panující třída násilně staré výrobní vztahy, zruší s těmito výrobními vztahy i podmínky existence třídního protikladu, zruší třídy vůbec, a tím i své vlastní panství jako třídy. Místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“ (Tamtéž, s. 450)

Na závěr této pasáže – kde mně šlo jen o to, upozornit na některé z hlavních myšlenek Marxova a Engelsova „Manifestu“ – bych chtěl připomenut Engelsova slova hodnotící význam Marxových objevů: „Jako Darwin objevil zákon organické přírody, objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostý fakt, skrytý doposud pod ideologickými nánosy, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se a teprve pak se mohou zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd.; že tedy výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý daný stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké a dokonce i náboženské představy lidí oné doby a z níž je proto také nutno je vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.

Ale nejen to. Marx objevil také zvláštní zákon pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil. Objev nadhodnoty vnesl naráz jasno do této otázky, zatímco všechny dřívější výzkumy jak buržoazních ekonomů, tak socialistických kritiků byly tápáním ve tmě … Věda byla Marxovy historicky hybnou, revoluční silou.“ V nejvlastnějším smyslu slova. (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 19, Praha, NPL 1966, s. 371-372)

 

Kapitál

Připomenutím posledních Engelsových slov o objevu nadhodnoty Marxem přejděme k největšímu a nejvýznamnějšímu dílu K. Marxe, ke Kapitálu. Nejen studie samotného Kapitálu, ale i historie toho jak jej Marx psal, kdy na něm pracoval celý život, tvoří totiž „ústřední bod“ jeho životopisu a zasluhuje nejpozornějšího studia. A že tato práce nebyla vůbec snadná, svědčí slova, jež sdělil v jednom z dopisů poté, když dokončil konspekt celého Kapitálu a vydal jeho první díl: „Člověk předkládá publiku pracně vyhotovené dílo (a snad žádné dílo tohoto druhu nebylo psáno za těžších okolností) … Dokončení druhého dílu mé práce závisí značnou měrou na úspěchu prvního dílu. Úspěch potřebuji, abych našel nakladatele v Anglii a jestli ho nenajdu, zůstanou mé materiální poměry tak těžké a znepokojující, že se mi nepodaří najít ani čas, ani klid k rychlému dokončení díla.“ – Marx L. Kugelmannovi, 11. října 1867 (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 31, Dopisy, Praha, Nakladatelství Svoboda 1970, s. 645, 646)

Význam této v podstatě nejvýznamnější Marxovy práce ve stručnosti a výstižně charakterizoval Lenin těmito slovy: „Když Marx zjistil, že ekonomická struktura je základnou, nad níž se zvedá politická nadstavba, věnoval největší pozornost zkoumání této ekonomické struktury. Marxovo dílo Kapitál je věnováno zkoumání ekonomické struktury soudobé, tj. kapitalistické společnosti.“ (Lenin, V. I.: Tři zdroje a tři součásti marxismu, Spisy, sv. 19, s. 13)

Sám Marx v Předmluvě k prvnímu dílu Kapitálu píše: „Předmětem mého zkoumání v tomto díle je kapitalistický výrobní způsob a odpovídající mu výrobní a směnné vztahy“, kdy „konečným cílem mého díla je odhalit ekonomický zákon pohybu moderní společnosti … Postavy kapitalisty a pozemkového vlastníka tu nelíčím nikterak v růžovém světle. Ale o osoby tu jde jen potud, pokud jsou zosobněním ekonomických kategorií, nositeli určitých třídních vztahů a zájmů. Z mého stanoviska, podle něhož vývoj ekonomické společenské formace je chápán jako přírodně historický proces, lze už tedy nejméně jednotlivce činit odpovědným za vztahy, jejichž produktem v sociálním smyslu zůstává, byť se nad ně subjektivně sebevíc povznesl.“ (Marx, K.: Kapitál I, Praha, SNPL 1954, s. 16, 19-20)

K. Marx měl přitom na co a na koho navázat, neboť klasická politická ekonomie před ním „byla vytvořena v Anglii – v nejvyspělejší kapitalistické zemi. Adam Smith a David Ricardo, studujíce ekonomickou strukturu, dali základ pracovní teorii hodnoty. Marx v jejich díle pokračoval, přesně tuto teorii zdůvodnil a důsledně ji rozvinul. Ukázal, že hodnota každého zboží je určována množstvím společensky nutné pracovní doby, které je třeba k výrobě zboží. Tam, kde buržoazní ekonomové viděli vztah věcí (směnu zboží za zboží), odhalil Marx vztah mezi lidmi. Směna zboží je výrazem spojení jednotlivých výrobců prostřednictvím trhu. Peníze, které spojují veškerý hospodářský život jednotlivých výrobců v jeden celek, svědčí o tom, že toto spojení je stále těsnější. Kapitál svědčí o dalším vývoji tohoto spojení: zbožím se stává lidská pracovní síla. Námezdní dělník prodává svou pracovní sílu majiteli půdy, továren, pracovních nástrojů. Jedné části pracovního dne používá dělník k tomu, aby uhradil náklady na vlastní výživu a výživu své rodiny (mzda), kdežto v druhé části dne pracuje dělník zdarma, a tím vytváří pro kapitalistu nadhodnotu, zdroj zisku, zdroj bohatství třídy kapitalistů. Učení o nadhodnotě je základním kamenem Marxovy ekonomické teorie.“ (Lenin, V. I.: Tři zdroje a tři součásti marxismu, Spisy, sv. 19, s. 14)

Třída kapitalistů tedy svého bohatství dociluje olupováním, bezohledným vykořisťováním proletariátu. Tedy fakticky na úkor téměř všech nevlastníků výrobních a jiných produkčních prostředků (tj. nejen z výroby, ale i ze sféry služeb, obchodu, finančních ústavů, bank aj. institucí, tištěných i elektronických médií atd. atd.). Má-li někdo zrušit tento nelidsky zdeformovaný ekonomický systém, mohou a musí to být – dle Marxova epochálního vědeckého objevu – sami tito vykořisťovaní, proletáři. Proto: „To hlavní na Maxově učení je, že objasnilo světodějnou úlohu proletariátu jako hrobaře kapitalismu a „tvůrce socialistické společnosti.“ (Lenin, V. I.: Historický osud učení Karla Marxe, Spisy, sv. 18, Praha, SNPL 1957, s. 583)

Připomínám-li Marxův Kapitál, nelze opomenout to, jak zde Marx odhalil a vysvětlil zrod tohoto společenského, ekonomického systému, tedy to, v čem spočívá tajemství původní akumulace (nahromadění) kapitálu. Marx ukázal, že šlo o historický proces násilného odlučování drobných výrobců od výrobních prostředků, k němuž u některých států začalo docházet „již ve XIV. a XV. století, přesto se počátek kapitalistické éry datuje teprve od XVI. století. Tam, kde se objevuje, bylo už dávno zrušeno nevolnictví … V dějinách původní akumulace tvoří epochu převraty, které slouží jako páky třídě kapitalistů, a především ty chvíle, kdy velké masy lidí jsou náhle a násilně odtrhávány od svých existenčních prostředků a vrhány na trh práce jako proletáři – psanci.“ (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 23, s. 758)

Ano, ve „skutečných dějinách hraje velkou úlohu, jak známo, dobytí, podmanění, loupežná vražda – zkrátka násilí. V krotké (buržoazní – Z. K.) politické ekonomii vládla odjakživa idyla. Právo a „práce“ byly vždy jedinými prostředky obohacení … Ve skutečnosti jsou metody původní akumulace všechno jiné než idylické. Peníze a zboží stejně jako výrobní a životné prostředky nejsou kapitálem samy sebou. Je nutné je v kapitál přeměnit. Ale k té přeměně může dojít jen za určitých okolností …“ Na jedné straně je třeba aby „majitele peněz, výrobních a životních prostředků, jemuž jde o to, aby svou hodnotu, kterou vlastní, zhodnotil nákupem cizí pracovní síly; na druhé straně svobodní dělníci, prodavači vlastní pracovní síly, a tudíž prodavači práce …“ (Tamtéž, s. 754)

Koncentrovaně řečeno, zrod kapitalistického způsobu výroby, kapitalistického ekonomického a politického systému rodící se buržoazie byl založen na nejdrsnějších, zločinných metodách. Obrovské množství lidí bylo zbavováno prostředků k životu a měnilo se v žebráky, tuláky a zloděje. Přitom byli trestáni vězněním, karabáčem, mučením. „Krvavé zákonodárství“ vydávalo zákony vyvlastňovatelů, proti vyvlastňovaným. Ničení malovýrobců a jejich přeměna v nemajetné, „svobodné“ námezdní dělníky, proletáře bylo provázeno nebývalým hromaděním bohatstvím velkých vlastníků, kteří se stávali kapitalisty.

V Marxově Kapitálu můžeme nalézt odhalení těchto hlavních metod zrodu velkokapitálu, dnes tak buržoazní, falešnou, lživou propagandou opěvovaného kapitalismu: (1) Původní kapitalistická akumulace byla založena na olupování, drancování a zotročování zaostalejších národů Ameriky, Asie a Afriky, na zrodu světové koloniální soustavy. (2) Na obchodu s otroky a decimaci původního obyvatelstva vznikajících kolonií. (3) Na drastickém vykořisťování dělníků a dělnic i jejich dětí. (4) Na soustavě státních dluhů, tedy na obohacování finančníků – věřitelů na účet neustálého zvyšování daní, vybíraných od obyvatelstva. To bylo „svítání“ – „červánky“ nového společenského řádu „svobody, rovnosti a bratrství“. „Červánky“ zplozené z  potoků a řek krve porobených, vlastnictví a podmínek existence zbavených lidí a národů.                

Poté, co jsem připomněl Marxovo objasnění původní akumulace kapitálu – ve které šlo o zničení, přeměnu „individuálních a rozptýlených výrobních prostředků ve společensky koncentrované … tedy přeměna trpasličího vlastnictví mnoha lidí v obrovité vlastnictví mála lidí … toto strašné a svízelné vyvlastnění lidové masy, tvoří prolog k dějinám kapitálu – je třeba připomenout, jak je to s dějinnou tendencí kapitalistické akumulace.

Tu Marx charakterizuje následovně: „Vyvlastnění bezprostředních výrobců se provádí s nejbezohlednějším vandalismem a pod tlakem nejpodlejších, nešpinavějších, nejmalichernějších, nejzběsilejších vášní. Soukromé vlastnictví, získané prací vlastníka … je zatlačováno kapitalistickým soukromým vlastnictvím, které spočívá na vykořisťování cizí, formálně však svobodné pracovní síly … jakmile jsou už dělníci přeměněni v proletáře, jejich pracovní podmínky v kapitál, jakmile kapitalistický výrobní způsob stojí na vlastních nohou, pak další zespolečenštění práce, další přeměna půdy a jiných výrobních prostředků ve společensky vykořisťované, tedy společné výrobní prostředky, a s tím spojené další vyvlastňování soukromých vlastníků nabývá nové formy. Nyní již nejde o to, aby byl vyvlastněn dělník, který samostatně hospodaří, nýbrž kapitalista, který vykořisťuje mnoho dělníků.

Toto vykořisťování se uskutečňuje hrou zákonů, imanentních kapitalistické výrobě samé, centralizací kapitálů. Jeden kapitalista ubíjí mnoho kapitalistů. Ruku v ruce s touto centralizací čili vyvlastňováním mnoha kapitalistů několika málo kapitalisty se rozvíjí ve stále rostoucím měřítku kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technické používání vědy, plánovité vykořisťování země, přeměna pracovních prostředků v takové pracovní prostředky, kterých lze používat jen společně, zhospodárnění všech výrobních prostředků tím, že se jich užívá jako výrobních prostředků kombinované společenské práce, zatažení všech národů do sítě světového trhu, a tím mezinárodní charakter kapitalistického režimu. Zatímco stále klesá počet magnátů kapitálu, kteří uzurpují a monopolizují všechny výhody tohoto procesu, vzrůstá masa bídy, útlaku, degenerace, vykořisťování, ale zároveň vzrůstá i rozhořčení stále rostoucí dělnické třídy, která se školí, sdružuje a organizuje mechanismem kapitalistického výrobního procesu, který spolu s ním a pod jeho ochranou vyrostl. Centralizace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se jim kapitalistický obal stává nesnesitelným. Obal puká. Odbíjí hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.

Kapitalistický způsob přivlastňování, vyplývající z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního vlastnictví, založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodně historického procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace.“ (Tamtéž, s. 803-804)

 

Rozvinutí dialektického a historického materialismu v Kapitálu

Byl to Lenin, kdo vysoce ohodnotil filozofický význam Kapitálu, když napsal, že Marx sice po sobě nezanechal „Logiku“ s velkým „L“, tak jako Hegel, který ve své speciální práci „Logika jako věda“ po sobě zanechal systematický výklad dialektiky. Marx vypracoval logiku „Kapitálu“, když aplikoval na politickou ekonomii materialistickou dialektiku, která je logikou i teorií poznání marxismu. Ano, nejen „Kapitál“, ale i další Marxova díla jsou nejen obrovským přínosem k politické ekonomii, ale i geniálními pracemi v oblasti filozofie a vědeckého komunismu.

Je všeobecně známo, že Marx pokládal Hegelovu dialektiku za nejvšestrannější, nejobsáhlejší a nejhlubší učení o vývoji, za největší vymoženost klasické německé filozofie. Jak napsal Engels v Anti-Dühringu: „Byli jsme s Marxem snad téměř jediní, kdo z německé idealistické filozofie uchovali vědomou dialektiku a přenesli ji do materialistického pojetí přírody a dějin.“ (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 20, Praha, Nakladatelství Svoboda 1966, s. 36) Proto ne náhodou sám Marx v Doslovu k druhému vydání I. dílu Kapitálu napsal: „Moje dialektická metoda je v základě od Hegelovy metody nejen odlišná, nýbrž je jejím přímým opakem. Pro Hegela je proces myšlení, jejž pod jménem ideje přeměňuje dokonce v samostatný subjekt, demiurgem (tvůrcem) skutečna, které představuje jen jeho vnější projev. U mne naopak není ideálno nic jiného než materiálno, přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené.

Mystifikující stránku Hegelovy dialektiky jsem podrobil kritice téměř před 30 lety, v době, kdy byla ještě v módě. Ale právě, když jsem pracoval na prvním svazku „Kapitálu“, libovali si nevrlí, arogantní a zcela tuctoví epigoni, kteří dnes udávají tón ve vzdělaném Německu, v tom, že nakládali s Hegelem … jako s „mrtvým psem“ … Mystifikace, kterou trpí dialektika v rukou Hegelových, nepřekážela nikterak tomu, že právě první všeobsáhle a uvědoměle vyobrazil její obecné formy pohybu. U Hegela stojí dialektika na hlavě. Je nutno ji postavit na nohy, aby bylo objeveno v mystické slupce racionální jádro.“ (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 23, s. 30-31)

Marxova dialektika je tedy kvalitativně jinou, racionální metodou poznání skutečnosti a zároveň je především příkrým protikladem metafyziky (nedialekticky) nejen buržoazní politické ekonomie, která považuje kapitalistický způsob výroby za věčný, jednou provždy daný a konečný stupeň vývoje lidské společnosti.

 

Marx nejen geniální vědec, ale i důsledný revolucionář

Marx opravdu byl, jak sám o sobě říkal, revolucionář. Boj za osvobození třídy námezdních dělníků z okovů soudobého kapitalistického systému hospodářské výroby byl skutečnou podstatou jeho života. A nikdy nebylo aktivnějšího bojovníka. Korunou této části jeho činnosti bylo založení Mezinárodního dělnického sdružení, jehož uznávaným vůdcem byl od roku 1864 do roku 1872.“ (Engels, B.: Koncept řeči nad hrobem Karla Marxe, Spisy, sv. 19, Praha, NPL 1966, s. 369, 370) V těchto Engelsových slovech je postižena podstata Marxova učení – marxismu i jeho praktického života. „Proto byl také Marx nejvíc nenáviděným a nejvíce tupeným člověkem své doby. Vlády, absolutistické i republikánské, ho vypovídaly, buržoové, konzervativní i ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými pomluvami. Ale on to všechno smetl jako pavučinu … A zemřel uctíván, milován a oplakáván milióny revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů přes celou Evropu a Ameriku, až po Kalifornii … Jeho jméno i dílo budou žít na věky!“ (Tamtéž, s. 372-373)

Již jsem uvedl, že podle Lenina to „hlavní na Marxově učení je, že objasnilo světodějnou úlohu proletariátu jako tvůrce socialistické společnosti.“ Lenin v této souvislosti položil následně tuto otázku? „Potvrdil běh událostí toto učení od doby, kdy je Marx objasnil?“ A odpověděl v souladu s historickou pravdou, že ano.

Dle něj se dějiny světa od té doby, co vyšel v roce 1848 Marxův a Engelsův Komunistický manifest, jasně dělí na tři hlavní období: První období: Od revoluce 1848 do Pařížské komuny (1871), jako v podstatě „období bouří a revolucí“, kdy „předmarxovský socialismus odumírá. Rodí se samostatné proletářské strany: První internacionála (1864-1872) a německá sociální demokracie.“ Zde se podle Lenina ukázalo, „že všechna učení o netřídním socialismu a o netřídní politice jsou holý nesmysl.“ (Lenin, V. I.: Sp. sv. 18, s. 583-584). Druhé období od Pařížské komuny (1872 do roku 1904), kdy se toto druhé období liší „od prvého tím, že probíhá „pokojně“, bez revolucí. Na Západě buržoazní revoluce skončily, Východ k nim ještě nedospěl.“ (Tamtéž, s. 584) Třetí období od ruské revoluce – dodejme k citované Leninově etapizaci – do vypuknutí první světové války (1914). V této etapě si ještě „oportunisté nestačili dost vynachválit „sociální mír“, ještě nestačili dost zdůraznit, že za „demokracie“ nejsou bouře nevyhnutelně nutné, a už se objevil nový zdroj neobyčejně velikých světových bouří v Asii. Po ruské revoluci následovala revoluce turecká, perská a čínská“ (buržoazně demokratická revoluce v Číně z r. 1911, kdy byla svržena dynastie čínských císařů a v Íránu z let 1905-19011; jde o tureckou buržoazní revoluci z roku 1908). Tak „pokojné“ období „let 1872-1904 nenávratně odešlo na věčnost … Zběsilé zbrojení a politika imperialismu dělají z dnešní Evropy takový „sociální mír“, který ze všeho nejvíc připomíná sud prachu. A rozklad všech buržoazních stran a dozrávání proletariátu neustále pokračuje. Po zrození marxismu, každá ze tří velkých epoch světových dějin mu přinesla nové potvrzení a nové triumfy. Ale ještě větší triumf přinese marxismu jako učení proletariátu nastávající epocha.“  (Lenin, V. I.: „Historický osud učení Karla Marxe“ (článek napsaný k 30. výročí úmrtí K. Marxe, uveřejněný v deníku Pravda, č. 50 z 1. 3. 1913.), Lenin, V. I.: Spisy, sv. 18, Praha, SNPL 1957, s. 583-586) Epocha válek a proletářských revolucí, vítězné VŘSR a vzniku SSSR.

 

Marxismus obohacený leninismem, vítězství marxismu-leninismu

Byl to V. I. Lenin, kdo na základě hlubokého studia Marxova a Engelsova teoretického dědictví, při použití jejich dialekticko-materialistické teorie a metody, všestranně rozvinul Marxovo a Engelsovo vědecké dílo: materialistickou dialektiku a dialekticko-materialistického pojetí dějin, politickou ekonomii a vědecký komunismus – jako teorii socialistické revoluce a výstavby komunistické společnosti.

Historický význam a velikost Lenina jako revolučního myslitele a organizátora revolučních mas je v tom, že si hluboce osvojil učení K. Mare a B. Engelse, marxismu a zůstal věren jeho principům, tvořivě uplatňoval jeho dialektickou metodu a na základě vědecké analýzy nejdůležitějších procesů vývoje společnosti a vědy konce 19. a 20. století, rozvinul, obohatil marxistickou teorii. Jde jednak o analýzu kapitalismu, který vstoupil do posledního stádia svého své existence – imperialismu; za druhé o zobecnění procesu revolučního boje pracujících a zkušeností z budování socialismu a za třetí objasnění nejnovějších poznatků ve vědě a technice. Leninismus se tak stal novou, vyšší etapou ve vývoji marxismu, představuje jeho tvořivé rozvinutí v nových historických podmínkách, v podmínkách imperialismu a proletářských revolucí, započatého přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu. Leninská etapa ve vývoji revoluční teorie, to je nejen marxismus 20. století, ale i 21. století, současné epochy.

 

Marx a dnešek

Začněme otázkou: Je i dnes Marxovo učení živé a aktuální? Máme-li na ni odpovědět, je nezbytné položit si řadu dalších otázek a odpovědět na ně. Jestliže  marxismus představuje ucelený, vědecky zdůvodněný systém filozofických, ekonomických, sociálně politických názorů, jež představují nejhlubší, ucelenou analýzu a kritiku kapitalistické společnosti, jež zásadním způsobem odhalila základní zákonitosti a hybné síly této společnosti a tím i její historicky přechodný charakter, to znamená, že tak jako tato společnost za určitých podmínek nevyhnutelně vznikla, z historické scény i zmizí, neboť musí být nahrazena společností novou, vyšší a progresivně se vyvíjející, komunistickou společenskoekonomickou formací, pak toto učení je živé a aktuální. O tom nemůže být sporu!

Pokračujme odpověďmi na další z toho vyplývající otázky: Existují v naší dnešní kapitalistické společnosti antagonistické třídy: třída vlastníků kapitálu – buržoazie a vlastníků jen pracovní síly – proletariát? A tím tedy i vykořisťování člověka člověkem, ždímání nadhodnoty z námezdně pracujících? Jistěže ano!

 

Co je to buržoazie a proletariát, jaký je vztah mezi nimi?

Stručně a jasně řečeno slovy Manifestu komunistické strany: „Buržoazií se rozumí třída novodobých kapitalistů, kteří vlastní prostředky společenské výroby a využívají námezdní práce. Proletariátem třída novodobých námezdních dělníků, kteří nemajíce své vlastní výrobní prostředky, jsou nuceni, aby mohli žít, prodávat svou pracovní sílu.“ (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888 – Manifest komunistické strany, Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 4, Praha, SNPL 1958, s. 428)

Buržoazie tedy „nejen ukula zbraně, které jí přinášejí smrt; zplodila také lidi, kteří se těchto zbraní chopí – moderní dělníky, proletáře. Tou měrou, jak se rozvíjí buržoazie, tj. kapitál, rozvíjí se také proletariát, třída moderních dělníků, kteří mohou existovat jen dotud, dokud nalézají práci, a kteří nalézají práci jen dotud, dokud jejich práce rozmnožuje kapitál. Tito dělníci, kteří se musí prodávat po kousku, jsou zbožím jako každý jiný předmět obchodu, a proto jsou stejně vydáni na pospas všem rozmarům konkurence, všem výkyvům trhu.“(Tamtéž, s. 434) „Proletariát prochází různými stupni vývoje. Jeho boj proti buržoazii začíná hned jeho zrozením. Zpočátku bojují jen jednotliví dělníci, potom dělníci jedné továrny, pak dělníci jednoho pracovního odvětví v jednom místě proti jednotlivému buržoovi, který je přímo vykořisťuje.“ Atd., atd. Toto se s postupem vývoje mění.

Vyjdeme-li z toho co, je nejpodstatnějším určením pro identifikaci proletariátu, je to prodej pracovní síly kapitalistickým podnikatelům a skutečnost, že dělník nebo jiný pracovník je tzv. svobodným pouze jen a jen v tom, že může hledat práci kdekoli, prodávat svou pracovní sílu komukoli a není připoután k jednomu kapitalistovi. Proto fakticky všichni proletáři, celá dělnická třída a další námezdně pracující patří nakonec celé třídě buržoazie.

Samozřejmě, že proletariát nepředstavuje jakousi jednolitou masu, neboť se skládá z různých vrstev, kdy tedy probíhají i přesuny uvnitř proletariátu, včetně i dělnické třídy, právě s prosazováním a rozvojem vědeckotechnické revoluce, kdy klesá počet přímých výrobních dělníků a dalších pracovníků (zde jde i o problém tzv. souhrnného dělníka, či přesněji řečeno pracovníka, o kterém se zmiňuje K. Marx mj. již ve 12. kapitole I. dílu Kapitálu „Dělba práce a manufaktura“). Proto se monopolní kapitál více přelévá do oblasti obchodu a služeb, aby si zajistil výhodnější podmínky pro realizaci nadhodnoty, tedy zvýšení míry zisku. A zisk není v podstatě ničím jiným než přeměněnou formou nadhodnoty, tedy důchodem, který získává kapitalista v důsledku použití kapitálu. Ziskem je rozdíl mezi tím co kapitalista utržil za zboží, a mezi jeho výrobními náklady. Zdrojem zisku, je tedy především vykořisťování cestou nezaplacení nadpráce dělníka, pracovníka, kdy míra nadhodnoty vyjadřuje stupeň vykořisťování dělníků a jiných pracovníků kapitalisty, podnikateli, který je určen poměrem nadhodnoty (m) k investovanému variabilnímu kapitálu (v). Vyjadřuje tedy jakou část pracovního dne dělník, pracovník vynakládá, aby nahradil hodnotu své pracovní síly, a jakou část pracuje zdarma pro kapitalistu, podnikatele.

Tedy tzv. „Moderní buržoazní společnost, vzešlá ze zániku feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Přinesla jen nové třídy, nové podmínky útisku a nové formy boje místo starý“. (Tamtéž, s. 428) Buržoazní revoluce a jimi zrozené buržoazní, kapitalistické společnosti nepřinesly onu slibovanou „říši rozumu“, onu svobodu – „volnost, rovnost a bratrství“. A to proto, že „tato říše rozumu nebyla nic jiného než idealizovaná říše buržoazie; že věčná spravedlnost došla uskutečnění v buržoazní justici; že rovnost vyústila v buržoazní rovnost před zákonem; že za jedno z nejpodstatnějších lidských práv bylo prohlášeno – buržoazní vlastnictví, že stát rozumu, Rousseova společenská smlouva, vstoupil v život a mohl vstoupit v život jenom jako buržoazní, demokratická republika.“ (Engels, B.: Anti-Dühring, Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 20, Praha, Svoboda 1966, s. 42)

To, co tvoří samotnou podstatu buržoazní společnosti, je možné s Marxem formulovat i takto: Jde pro kapitalisty, podnikatele o systém, v němž je třeba se stále více a více obohacovat, navyšovat sumy peněz, docilovat a maximalizovat zisk. Je to vláda peněz, které zde vystupují jako „skutečné božstvo“, jež určuje vše: politiku, morálku, právo a spravedlnost. Za ně lze koupit vše: svobodu, druhého člověka, fakticky cokoli. Jde o diktaturu peněz, přesněji řečeno majitelů velkých peněz. „Co pro mne je s pomocí peněz, co mohu zaplatit, tj. co mohou mé peníze koupit, to jsem já, sám majitel peněz. Jak velká je síla peněz, tak velká je má síla … To, co jsem a dokážu, není tedy ani dost málo určováno mou individualitou. Jsem ošklivý, ale mohu si koupit nejkrásnější ženu. Nejsem tedy ošklivý, neboť účinek ošklivosti, její odstrašující síla je zničena penězi … jsem špatný, nečestný, nesvědomitý, duchaprázdný člověk, ale peníze jsou v úctě. Tedy i jejich majitel.“ (Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, Praha, SNPL 1961, s. 126)

Tuto čarovnou sílu peněz po kontrarevolučním převratu a obnově kapitalismu u nás ocenil jeden z jejich předních aktérů a následných podnikatelů (jenž mj. vydělal 36 milionů na prodeji svého investičního, privatizačního fondu TREND, který byl následně vytunelován) a politiků (poslanec, ministr, vládní zmocněnec pro lidská práva) M. Kocáb: „Jen peníze mohou a mají dávat skutečnou a větší svobodu!“ Již z uvedeného vyplývá, do čeho jsme – po kontrarevolučních převratech, které otevřely brány návratu kapitalismu, jehož podstatu a zákonitosti tak trefně odhalil K. Marx – spadli.

 

Oportunismem a zradou promarněná historická šance

Již po únoru 1948, při uplatňování marxismu-leninismu v praxi, jsme měli zcela reálnou historickou šanci k naplnění emancipačního procesu dělnické třídy a ostatních pracujících. Měli jsme nakročeno na cestu, kdy „nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“ Dialektika objektivních a subjektivních podmínek a faktorů v celosvětovém historickém procesu, při stupňování, ze strany imperialistických zemí, studené války a balancování na hraně války horké (Korea, Vietnam) a při uplatňování (ze strany Západu) embarga na některé zboží, především moderní technologie, při vedení ideologické a informační války proti nám a roztáčení kola horečného zbrojení, a to vše při pozvolném, plíživém opouštění nosných myšlenek a principů učení Marxe, Engelse a Lenina (marxismu-leninismu), ze strany politického a ideologického vedení zejména KSSS a SSSR, nakonec otevřelo prostor pro bezprecedentní zradu Gorbačova a spol. a jeho „pátých kolon“ v dalších komunistických stranách socialistického společenství, k pádu socialismu v těchto zemích.

Tak jsme se „nenavrátili“ do „ráje“, ale do ekonomického a sociálního systému, pro nějž je typické, že celou polovinu světového bohatství vlastní pouhé 1 % nejbohatších, jak to uvedla v aktuální studii banka Credit Suisse. Mezera mezi bohatými a chudými se přitom stále zvětšuje a je největší od roku 2000, kdy banka začala data sledovat, uvedl server International Business. Majetková propast mezi nejbohatšími a nejchudšími je nyní podle autorů studie z roku 2015 „možná největší za téměř sto let“, kdy naopak chudší polovina světa drží pouhé 1 % jeho aktiv. K prohlubování uvedených rozdílů přispívá to, že už od roku 2008 roste podíl finančních aktiv (například akcií) na celkovém objemu bohatství. Větší objem finančních aktiv přitom vlastní právě ti nejbohatší, např. majitelé velkých firem. U průměrně bohatých či chudších obyvatel tvoří většinu majetku obvykle nemovitosti, úspory v hotovosti nebo auto. (Parlamentní listy, 14. 10. 2015) Tady je zcela názorně vidět, kam vede vykořisťování člověka člověkem, proletariátu kapitalisty v celkovém pohledu na vývoj kapitalismu v současném světě.

Přestože byl socialismus u nás budován v zásadě na principech marxistické teorie – a došlo nakonec k tomu, že byl pro hrubé chyby (podléhání chruščovovskému revizionismu a voluntarismu, brežněvovskému pragmatismu a od poloviny 80. let gorbačovskému pravicovému revizionismu a renegátství) poražen – patří toto období v historii českého a slovenského národa k nejúspěšnějším.

Svědčí o tom mimo jiné tato fakta: národní důchod se v Československu od roku 1948 (100 %) do roku 1989 zvýšil 7,2krát (721 %), z toho v českých zemích 6krát (616 %) a na Slovensku 11,3krát (1 132 %). Průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát (1 438 %), z toho v českých zemích 11,5krát (1 167 %) a na Slovensku 32,5krát (3 251 %). Těžba černého uhlí se zvýšila o 50 % a dosáhla hranice 24 mil. tun, hnědého uhlí téměř 5krát a pohybovala se na úrovni 100 mil. tun. Když výroba elektřiny založená na použití hnědého uhlí začala neúměrně zatěžovat životní prostředí, byl zahájen jaderný energetický program a zvýšila se rovněž výroba elektřiny ve vodních elektrárnách. Byla vybudována vltavská a vážská kaskáda, vodní dílo Liptovská Mara atd. Realizovala se stavba ropovodu a tranzitního plynovodu ze SSSR. Rozvoj zaznamenalo strojírenství. Byl postaven novodobý chemický průmysl od zpracování ropy v Kralupech, Litvínově a Bratislavě, přes výrobu umělých hnojiv v Lovosicích a Šaľe až po plastické hmoty (etylenová jednotka v Litvínově) aj. Socialistické zemědělství pak bylo schopno zabezpečit potravinovou soběstačnost Československa. Hektarový výnos obilovin v českých zemích překročil 4,5 t, na Slovensku 5,3 t, v pšenici dokonce 5,8 t atd. Rozvoj průmyslu a zemědělství byl orientován tak, aby se vyrovnávala ekonomická a sociální úroveň Slovenska s českými zeměmi. V roce 1948 byl podíl obyvatel Slovenska 27,9 % na celkovém počtu obyvatel Československa, vybavenost výrobními fondy činila 18,9 % a osobní spotřeba měla podíl 22,8 %. V roce 1988 představoval podíl obyvatel Slovenska 33,6 %, vybavenost výrobními fondy se zvýšila na 31,1 % a podíl v osobní spotřebě činil 31,4 %.

Rozvoj hospodářství umožnil všem lidem pracovat. Socialismus odstranil nezaměstnanost, bezdomovectví, sociální nejistotu. Životní úroveň rostla nejen „vyvoleným“, ale všem obyvatelům.   Osobní spotřeba obyvatel se od roku 1948 (100 %) do roku 1989 zvýšila 5krát (491 %), v českých zemích 4,4krát (436 %) a na Slovensku 6,7krát (671 %). Pokud jde o bytovou výstavbu, pak toto období přineslo zásadně nové řešení bytové otázky. Bylo postaveno přes 3,5 milionu nových bytů, což znamená v průměru přes 83 000 bytů ročně. (viz Ve jménu života aneb Renesance socialismu očima jeho porážky, Orego 2007)

 

Kapitalismus na nás dopadl jako morová rána

Ano, byli jsme kontrarevolučními převraty vrženi o půlstoletí zpět, do kapitalismu (permanentně kamuflovaného absurdními frázemi o „demokracii“, jakoby šlo buržoazní parlamentarismus, založený jen na formálních procedurách s právem volit jednou za 5 let „své“, kapitalismu sloužící „zástupce“, prezentovat jako „vládu lidu“) došlo nejen k proletarizaci bývalé socialistické dělnické třídy a ostatních pracujících, ale i k její decimaci, neboť byly ve velkém likvidovány mnohé podniky a závody bývalé ČSSR. To vše pod nátlakem a taktovkou imperialistických velmocí a jejich celosvětových ekonomických a politických institucí (MMF, Světová banka aj.) a jejích sluhů a náhončích, jakými byli Havlové, Čalfové,  Klausové, Ježkové, Zemanové atd. Tak došlo rozkradením státních (socialistických) podniků a jejich výprodejem „za babku“, k destrukci naší ekonomiky. Dokonce i tzv. velká privatizace byla tehdy „znovuzrozenými“, antikomunisticky a antisocialisticky zaměřenými sociálními demokraty (V. Komárkem a spol.), označena za „loupež století“.

Tito aj. „experti“ prováděli likvidaci našeho průmyslu a zemědělství při frázích o „nutné restrukturalizaci“ ekonomiky, neboť prý český průmysl je „předimenzován“ a vyžaduje „zeštíhlení“. Samozřejmě v zájmu zahraniční konkurence, zahraničního kapitálu, jim přeci nemůžeme překážet! V jejich zájmu bylo nutné fakticky ochromit, zničit např. takové dva české „giganty“ jako byla Škoda Plzeň a ČKD Praha. Muselo zmizet i SONP Kladno a mladoboleslavskou Škodovku bylo třeba „předat“ německému VW atd. atd. (Čermák, V. – Kovář, K.: Obžaloba, Praha, 1998)  

„Analýza české ekonomiky, kterou 10. 11. 2016 přednesl šéf poradců na Úřadu vlády Vladimír Špidla, v první řadě zmiňovala více než dvojnásobný odliv kapitálu z ČR ve srovnání se zbytkem EU. V odvětvích, která mají charakter přirozeného monopolu – vodárenství, energetika – jde dokonce o čtyřnásobek. Zmínili tam taky to sedminásobné zvýšení podílu majetku v cizích rukou. Čeští vlastníci drží jen taková odvětví, která jsou z hlediska zisku nelukrativní. Lepší definici ekonomického statutu České republiky jako kolonie Západu (hlavně Německa) nemohl Vladimír Špidla podat. V únoru letošního roku banka JP Morgan v hodnocení našich státních dluhopisů vyřadila ČR ze seznamu vyspělých zemí a zařadila ji mezi rozvojové státy. Důvodem byla stagnace příjmů na hlavu po tři roky, nedosahující úrovně vyspělých zemí, a skutečnost, že naše vláda nemá vliv na chod ekonomiky. Rozhodující podíl vlastní zahraniční subjekty. Od roku 2005 přicházejí investice jen ze zahraničí, domácí nejsou. Myslím, že nastal čas tyto trendy změnit, parlamentní volby pro to vytvořily předpoklady. Jinak proces dekolonizace začal právě před sto lety a trval přes 60 let. Bude to dlouhý běh, ta naše emancipace z koloniální závislosti…“ (Spadli jsme až na dno, mnoho věcí je horších než za komunistů. Nastupuje totalita ze Západu. Nechutná hysterie kolem Miloše Zemana. Jaroslav Bašta o listopadu 1989 a dnešku, Parlamentní listy, 14. 11. 2017)

Důsledkem toho došlo u nás nejen k celkovému a to značnému úpadku ekonomiky, k totálnímu poklesu průmyslové, stavební a zemědělské výroby, ale i k tomu, že po čtyřiceti letech ústavou zaručeného práva na práci, na bezplatnou zdravotní péči, vzdělání atd., jsme zde měli po patnácti letech kapitalistické „tržní ekonomiky“ více než půlmilionovou armádu nezaměstnaných, krachující velké i malé podniky a banky (od roku 1994 do roku 2003 zkrachovalo přes 20 bank), prodané „za babku“ zahraničnímu kapitálu. K tomu navíc rozvrácené zdravotnictví, vážně ohrožený rozvoj vědy, vzdělanosti a kulturní úrovně lidu atd., nemluvě o rozbití společného státu Čechů a Slováků – ČSFR v roce 1992. Konkrétněji řečeno po 13 letech obnoveného kapitalismu „dickensovského“ typu, kdy jsme i upadli do pozice polokolonie či kolonie, tedy k roku 2002, dosáhla průmyslová výroba jen 93 % stavu z roku 1990 (100 %), zemědělství pak 69 % a stavebnictví 97 %. Pokud jde o růst hrubého domácího produktu (HDP) v období od roku 1989 (100 %) do roku 2003, pak ten – podle původních, neupravených údajů – dosáhl v roce 1993 oproti roku 1989 jen 79 %; v roce 1997 – 88 %, v roce 2001 – 92 % a v roce 2003 – 97 %! Avšak podle oficiálních, prorežimně propagandisticky upravených údajů, aby to vše nevypadalo po dlouhých 13 až 15 letech tak katastroficky, bylo třeba dát dohromady alespoň trochu přijatelnější údaje. Ukázat, že prý „již“ v roce 2001 bylo dosaženo v růstu DPH úrovně roku 1989 (!), kdy to bylo v roce 1993 – 87 %, v roce 1997 – 98 %, v roce 2001 prý 102 % a v roce 2003 – 107 %. (viz Pravda o minulosti a současnosti, Praha, Futura 2004, s. 39 – 40)

V ČR žije jeden milion chudých, tedy je to každý 10. člověk na hranici příjmové chudoby. Do této chudoby se dostává ten, kdo měsíčně nevydělá alespoň 10 691 Kč, u dvou dospělých jde o 16 000 Kč. S chudobou navíc souvisí zadlužení lidí a s tím spojené exekuce. Z tohoto hlediska je u nás rovněž každý 10. dospělý člověk, tj. 863 000 lidí v exekuci, kteří zápasí se 4,5 miliony exekučních řízení. Převedeno na čísla, je takto vymáháno 325 miliard Kč. To není vše, téměř 0,5 milionů osob čelí více než 3 exekucím a 151 000 lidí (což je asi jako obyvatel Plzně) se musí vyrovnávat s 10 exekucemi. (Zdroj: ČT Seznam, Bolestná chudoba, 21. 2. 2018)

To není, pokud jde o silně negativní jevy v našem „demokratickém“ kapitalismu, vše. Např. zadluženost nejen nás, tak „bohatých“ občanů (o kterých nedávno tvrdil předseda TOP 09 Kalousek, že si „žijeme jak prasata v žitě“ a nikdy jsme se neměli tak dobře, jako dnes), ale i státu a podnikatelů je značně vysoká. Pokud jde o zahraniční zadluženost Česka, ta ke konci června 2017 vzrostla na historické maximum, téměř na 4,5 biliónu korun, což odpovídá 92 % HDP země. Tedy zahraniční dluh Česka se meziročně zvýšil o 1,161 biliónu korun, jak to vyplývá z předběžných údajů, které zveřejnila Česká národní banka (ČNB). K mimořádně rychlému nárůstu došlo letos prý kvůli spekulacím zahraničních investorů na posílení koruny po skončení intervencí ČNB.  Zahraniční dluh Česka však stoupá vytrvale. Přes jeden bilión korun se poprvé přehoupl na konci roku 2004, 2 bilióny korun překonal v roce 2010 a 3 bilióny na konci roku 2014. (viz Novinky, 20. 9. 2017)

Přesto je prý zadlužení České republiky ve srovnání s ostatními zeměmi EU na velmi slušné úrovni, neboť v roce 2016 nabývalo ve vztahu k hrubému domácímu produktu (HDP) těchto hodnot: veřejný dluh ČR 37,20 % HDP; dluhy domácností ČR 31,50 % HDP; dluhy firem ČR 68,00 % HDP.

K tomu je třeba dodat, že ve vztahu k onomu údajně naprosto ekonomicky neefektivnímu socialismu u nás, kdy ovšem Československo nebylo v roce 1989 nijak zadluženo, ale naopak, dlužily nám některé zahraniční země, že jsou uvedené skutečnosti opravdu chmurnou, děsivou záležitostí. Tak visí nad námi jako „Damoklův meč“ otázka: Budou vůbec někdy takové obrovské dluhy, při naší podřízenosti na zahraničním kapitálu, splatitelné? A to bez katastrofické újmy našich občanů, tedy na účet námezdně pracujících?

 

Závěr

  1. Po obnově kapitalismu a ještě víc než v dobách úsilí o socialismus, znovu vyvstalo Marxovo geniální dílo jako nenahraditelný maják na rozbouřeném moři v temnotách lží, falše, egoismu a nenávisti ke všemu skutečně socialistickému a komunistickému, k silám společenského pokroku a emancipace pracujících.
  2. Marxovo (a Engelsovo) dílo od svého zrodu prokazovalo a prokázalo sílu své životnosti, což potvrdil již samotný vývoj od vydání Manifestu komunistické strany (1848) a zvláště od založení I. Internacionály (1864 – 1872) a první proletářské revoluce (Pařížské komuny – 1871), včetně II. Internacionály a revolučních bouří ke konci I. světové, imperialistické války, kdy vítězství Velké říjnové socialistické revoluce a vznik SSSR znamenaly skutečně zásadná přelom v dějinách mezinárodního dělnického a národně osvobozeneckého hnutí, ve vývoji lidstva vůbec, neboť započal jeho přechod od kapitalismu k socialismu. To našlo své vyjádření po II. světové válce, když došlo v řadě zemí k přerůstání národně demokratických revolucí v revoluce socialistické, ke vzniku světové socialistické soustavy.
  3. Bez znovuobjevení a uplatnění Marxova, Engelsova a Leninova teoretického odkazu (v podstatě odvrženého „reformními komunisty“ a „nekomunisty“, kteří z marxismu uznávají jen jeho metodu a teorii odmítají, či upozaďují tak, jako i prý „byzantský“ či „poloasiatský“ leninismus, zrozený v zaostalém, carském, nedemokratickém Rusku), bez dialekticko-materialistické metody poznání a dialekticko-materialistického pojetí dějin střídání společenskoekonomických formací (historického materialismu), vědecké politické ekonomie a vědeckého komunismu nelze do hloubky poznat soudobý kapitalismus. Tak jako nalézt cestu k jeho revolučnímu překonání.
  4. Jedině návrat k Marxovi (Engelsovi a Leninovi), k marxismu-leninismu jako k vědecké teorii a metodě, která tvoří dialekticky propojený celek, vytváří ideový základ k realistické, prakticko-politické revoluční činnosti, bez níž není možné kapitalismus odstranit a nahradit socialismem a komunismem. Bez níž není možné sebeosvobození proletariátu, dělnické třídy a ostatních pracujících.
  5. Jak je známo, KSČM se vydává za „moderní levicovou“, tedy za kvalitativně jinou politickou stranu, než byla KSČ. Proto se jen cudně hlásí k tomu, že je její „nástupkyní“. Je tak „logické“, že ve svých ustavujících a dalších dokumentech, prezentuje marxismus jen jako metodu a ne jako teorii. Marxismus jako teorie (jako učení o třídním boji, historické roli proletariátu jako „hrobaře“ kapitalismu, učení o proletářské revoluci a politické moci, diktatuře proletariátu atd.) je proto upozaďována, fakticky odmítána. Jistě, této „moderní“ straně, jež má být přijatelná pro stávající „demokratický“, buržoazní politický systém, by takovýto přístup, byl pro buržoazní moc, nepřijatelný.
  6. Této straně, jejímu vedení a ideovému zaměření, je doposud proto cizí, nebo těžko stravitelný konkrétně historický, třídní přístup při analýze a hodnocení kapitalistické skutečnosti, při hledání reálných východisek pro uvědomování a získávání námezdně pracujících a vykořisťovaných tříd, vrstev a společenských skupin. Tato strana doposud nedocenila to, že je třeba zcela konkrétně uchopit Marxovu tezi, že „materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i teorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas“. Slovy Lenina „bez revoluční teorie nemůže být ani revolučního hnutí“. A tou silou, která může a musí vyzbrojit revoluční teorií proletářské, pracující masy, může a musí být jejich politická organizace – komunistická strana!

Zdeněk Košťál

Poznámka autora

V uvedené stati jsem se vědomě nezabýval revizionistickou, marxologickou aj. kritikou Marxe a marxismu, jeho interpretací některými ideology a politiky v KSČM, neboť jsem se tím zabýval v celé řadě článků v tomto komunistickém listu („Dialog“) v letech 2016-2018. Konkrétně jde o tyto texty:

Komu slouží „ikonizace“ M. Ransdorfa? (327/2016);

Komu slouží „ikonizace“ M. Ransdorfa? Ransdorfův nemarxistický přístup k Velkému říjnu (329/2016);

Ransdorfův nemarxistický přístup k třídnímu boji a tzv. systémové změně (330/2017);

170 let od napsání Marxovy práce Bída filozofie (331/2017);

Ransdorfovo nemarxistické pojetí „občanské společnosti“ (331/2017);

„Nová společenská racionalita“, odmítnutí socialismu a marxismu předchozích dob (332/2017);

Aktuálně k tzv. neomarxismu (333/2017);

Nejen Ransdorfova fetišizace pluralismu (333/2017);

Manifest komunistické strany – trvalý základ ideologie a politiky komunistických stran (336/2017);

K celistvosti a tzv. otevřenosti marxismu (337/2018).