Politika „vlevovzad“ řecké Syrizy

syriza

Cílem předloženého textu je ilustrovat několik aspektů:

  1. jakou politiku realizuje a prosazuje strana, která o sobě sice proklamuje, že je levicová, ale nebuduje lidové revoluční hnutí a důvěřuje v možnosti parlamentní demokracie,
  2. jakým způsobem předkládají buržoazní zákonodárci zákony a jak jsou tyto přijímány,
  3. jak by mělo reagovat dělnické hnutí a jaké by měly být jeho priority,

a to na příkladu několikaměsíčního boje řeckých komunistů a odborářů proti návrhu zákona o omezení možnosti základních odborových organizací vyhlásit stávku.

Nejprve si představme základní fakta. Po letních prázdninách předložila vláda návrh zákona, který měl být podle jejích proklamací přínosem pro demokratizaci odborového hnutí. Velmi stručně podstatou zákona je, že pro vyhlášení stávky bude nutná fyzická přítomnost nejméně poloviny + 1 členů základní odborové organizace, přičemž všichni musejí mít zaplacené příspěvky. Dosavadní zákon připouštěl jako usnášeníschopné shromáždění v počtu 1/3 na prvním a 1/5 na třetím setkání. Vláda tak prakticky znemožňuje stávku vyhlásit. Proč je tento zákon nedemokratický, vždyť nadpoloviční většina je přeci to, co chceme, ne? Namítne řada čtenářů. S účinností tohoto na první pohled logického argumentu počítala i vláda stran Syriza-ANEL. Ale v podmínkách, kdy zaměstnanci čelí výhružkám a represím ze strany zaměstnavatelů, bojí se o svá místa, je osobní účast na shromáždění často odvážným rozhodnutím.  Tam, kde jsou větší počty pracujících, a pracuje se na směny, není ani prakticky možné, aby se polovina sešla. Mnoho zaměstnavatelů zakazuje shromáždění odborářů na pracovišti. Je třeba dodat, že tento zákon schválila vláda, která nedostala hlas ani od 20 % všech voličů (!). Takový zákon byl dlouhodobým úsilím pravicové Nové demokracie a ostatních pravicových stran, ale také Svazu řeckých továrníků. Jedná se rovněž o zákon nejvyššího zájmu EU a věřitelů Řecka.

Na druhou stranu existuje zákon, který umožňuje velkým zaměstnavatelům, aby sami zaměstnavatelé zakládali sdružení osob čítající 15 % zaměstnanců, kteří pak mohou vyjednávat např. kolektivní smlouvy za všechny zaměstnance.

Na podzim se konala řada stávek a demonstrací, na základě kterých byla vláda nucena ustoupit z rozhodnutí zákon předložit. Potřeba zákon prosadit se zvyšovala směrem ke konci roku, kdy bylo jednak třeba vyhovět požadavkům věřitelů, EU a Evropské banky, jež budou opět hodnotit „pokrok“ řecké ekonomiky, ale také prakticky omezit možnost stávkovat v zemi, kde je kolektivní nespokojenost na pracovištích i ve společnosti obecně aktuální skutečností. Je třeba zabránit, aby se lidé bouřili a to, že si nenechají do nekonečna štípat dříví na hlavě, je dnes více než zřejmé. Během listopadu se komunisté zaměřili na vysvětlování tohoto zákona, jeho pravé podstaty a podařilo se jim přenést své argumenty do veřejné debaty na všech úrovních: jak v parlamentu, tak v masmédiích, i na pracovištích.

Kolem poloviny prosince se vláda snažila propašovat zákon do balíku jiných zákonů, aby byl nenápadně odhlasován. Cílem bylo, aby ani pracující ani komunisté nestihli prakticky zareagovat, ale podcenila připravenost, jak odborového hnutí PAME, tak KKE, kteří na 14. prosince 2017 vyhlásili generální stávku a vyzvali k demonstraci nejen proti tomuto zákonu. Obě akce měly celořecký úspěch, dostalo se jim mezinárodní podpory od bratrských stran a odborů. Akce byla tak dynamická a tak rychle a dobře zorganizovaná, že i žluťácké odborové svazy se musely chtě nechtě zapojit. Vláda byla opět nucená zákon stáhnout.

Bylo zřejmé, že vláda nemá jinou možnost hlavně pod tlakem mezinárodního i místního kapitálu a bude muset zákon znovu nějakým způsobem předložit. Proto řečtí komunisté dále udržovali téma tzv. stávkového zákona ve veřejné debatě, čímž podporovali připravenost na akci, bude-li třeba a zároveň omezovali možnosti vlády předkládat demagogické argumenty.

Po Novém roce přišla vláda s fintou, kdy několik dní před parlamentním plenárním zasedáním předložila tzv. multizákon, který čítal přes 1000 stránek a kromě zákona o odborech a stávkách obsahoval také paragrafy o možnosti exekucí z důvodů dluhů u bankovních institucí a státu, další daňové zátěže pro pracující a jiná protilidová opatření. V rekordním čase řečtí komunisté zveřejnili základní body zákona. Vláda se musela postavit do defenzivy a zákon obhajovat a slibovat, že jsou to už skutečně poslední protilidové zákony, které přijímá, čímž vlastně přiznala, že celou dobu svého mandátu aplikovala a realizovala prokapitalistickou, protilidovou politiku.

Byla opět vyhlášena řada odborových demonstrací, kterých se však již žluťácké odbory neúčastnily a nepodpořily je. Praktiky řecké vlády v evropském a světovém kontextu prezentovali na půdě europarlamentu řečtí europoslanci. (Zde se ukázala výhoda vlastního poslaneckého uskupení, kdy řečtí komunisté nepotřebují souhlas oportunistů z GUE-NGL, aby mohli prezentovat své názory).

Rozprava k zákonu byl tak obsáhlá, že k hlasování došlo až v pozdních večerních hodinách 15. ledna 2018. Zákon prošel.

Co vyplývá z popsané situace?

Prvním mementem je chování Syrizy, strany, která se prezentovala a prezentuje jako „radikální marxistická levice,“ ale oportunisticky nikdy nepřipustila možnost střetu s kapitálem a jeho představiteli a obelhávala řecký lid, že je možné prostřednictvím parlamentní demokracie přinést zlepšení postavení pracujících a lidu obecně a to v rámci kapitalismu. Dnes jsou nuceni říkat, že jediným zlepšením, kterého dosáhli, je postavení kapitálu investovaného v Řecku a že řečtí pracující naplnily kapsy věřitelů v období 2006 – 2016 polovinou triliónu eur tedy více než 500 bilióny eur, což představuje několikanásobek řeckého HDP a také je to 1,5x více než činí celý státní dluh.

Co z této epizody vyplývá pro komunistické a dělnické hnutí?

Zákon byl sice přijat, ale hnutí nevyšlo oslabené, naopak. Tento zákon platí v mnoha evropských zemích a byl odhlasován, aniž by si kdokoliv vůbec všiml. V Řecku hovoříme o více než 25 letech snah různých vládních uskupení zákon prosadit. Mnoho lidí, i když se neúčastnilo demonstrací nebo stávek, muselo uznat, že komunisté měli pravdu a jejich postoj byl čestný a odvážný. Troufám si tvrdit, že každý Řek v těchto dnech ví, co parlament projednával a jaký má která strana názor. I to je zásluha komunistů. Těm se rozhodně podařilo ubrat na síle a sebevědomí jak kapitálu, tak jeho vládě, kteří nadále musejí s organizovaným odporem počítat. Komunisté aktualizovali debatu na téma kapitalismus versus socialismus a vytvořili si veřejný prostor pro argumentaci ve smyslu, že příčinou krize nejsou konkrétní osobnosti ve vládě, ale ekonomicko-politický systém, který tyto reprezentují a podporují, že Syriza byla volbou vládnoucího kapitálu. Definitivní řešení lidových problémů leží jednoznačně „za hranicemi“ kapitalismu a také, že k žádné změně nedojde bez organizovaného boje. Razance a argumentace řeckých komunistů se dostala na televizní obrazovky a ostatní debatující se museli vyjadřovat k jejich námitkám. Debaty se vyznačovaly (a vyznačují) mnohem důraznějším antikomunismem, demagogií, křikem a manipulací novinářů, které si v českých médiích ani nedovedeme představit. Posílené vyšlo i odborové hnutí PAME, mnoho pracujících se zapsalo do odborů, účast na manifestacích byla tak velká, že o poslední demonstraci byla nucena referovat i západní média včetně českých.

Z toho, že zákon byl přijat, zároveň vyplývá, že hnutí má ještě cestu před sebou a že si doposud nezajistilo akční podporu rozhodující části lidu.

Manolis Klontzas