K celistvosti a tzv. otevřenosti marxismu

marx_engels

Motto

Historie potvrdila, že především příslušníci inteligence, kteří se přimkli ke komunistickému hnutí, pochopili nejlépe, že je možné marxistickou teorii rozleptat a rozložit zevnitř. A to způsobem prosazování buržoazních – měšťáckých a maloburžoazních – maloměšťáckých  názorů. Slovy Lenina: pod rouškou „marxismu“ – očištěného od revolučnosti.“ Tak může „mezinárodní úsilí teoretiků buržoazie usmrtit marxismus „jemností“, zardousit jej v objetí předstíraným uznáním „všech“, „opravdu vědeckých“ stránek a prvků marxismu kromě jeho „agitátorské“, „demagogické“, „blanquisticko-utopické stránky. Jinými slovy: převzít z marxismu vše, co je pro liberální buržoazii přijatelné, dokonce i boj za reformy, třídní boj (bez diktatury proletariátu), „všeobecné“ uznání „socialistických ideálů“ a vystřídání kapitalismu „novým řádem“, a odhodit „pouze“ živou duši marxismu, „pouze“ jeho revolučnost.“ (Lenin, V. I.: Krach II. Internacionály, Spisy, sv. 21, Praha, SNPL 1957, s. 220)

Úvod

Marxismus představuje ucelený, vědecky zdůvodněný systém filozofických (dialektický materialismus a dialekticko-materialistické pojetí dějin), ekonomických (politická ekonomie kapitalismu a socialismu), sociálně politických (vědecký komunismus) názorů a obsahuje nejhlubší, ucelenou analýzu a kritiku kapitalistické společnosti. Teoretickou kritiku, která zásadním a radikálním způsobem odhalila a demaskovala základní mechanismy, zákonitosti a hybné síly této společnosti, její cíle a hodnoty, tak jako i její myšlenkové a ideologické principy a struktury. Marxismus odhalil a objasnil historicky přechodný charakter kapitalismu, to znamená, že tak jako za určitých podmínek a poměrů nevyhnutelně vznikl, z historické scény i zmizí, neboť musí být nahrazen novou, progresivně se vyvíjející, komunistickou společensko-ekonomickou formací. Společností bez vykořisťování člověka člověkem, nezaměstnanosti a sociálně ekonomických krizí, třídních konfliktů a válek, nevyhnutelně vyplývajících z podstaty kapitalistické společnosti, dnes falešně nazývané demokracií.

Potud jen pár slov k marxismu.

Pojetí marxismu jako uceleného, celostního sytému, vyjádři V. I. Lenin trefnou metaforou, kterou mu mohou revizionisté tvrdě vyčítat: marxistická teorie „je odlita z jednoho kusu ocele“. Ano, byl to právě Lenin, kdo věnoval velkou pozornost čistotě marxistické teorie (která je pro „velikány“ z řad „tvůrčích marxistů“ něčí nepatřičným!) a energicky bojoval proti všem snahám zanášet do marxismu buržoazní ideje a směry, kdo energicky obhajoval jeho celistvost a „jednolitost“.

Jak je to tedy s onou potřebou, či dokonce s nutností tzv. otevřenosti marxismu? Již v článku „Nejen Ransdorfova fetišizace pluralismu“ (viz Dialog č. … 2017), jsem připomněl, že cílem „tvůrčích marxistů“ u nás byla již v 60. letech,  dezintegrace a tím destrukce marxismu. To bylo zdůvodňováno nutností jeho „zmodernizování“. Bez této skutečnosti – dezintegrace marxismu, marxismu-leninismu záludným revizionismem – který dostal významný impuls a prostor XX. a XXII. sjezdem KSSS, by kontrarevolucionáři nedokázali ideologicky a tím i politicky socialismu u nás, v SSSR a dalších zemích světové socialistické soustavy, rozložit a porazit.

Otevřenost a dezintegrace marxismu-leninismu se stala bezesporu ideologickým základem pro přípravu nejen toho, co bylo označeno jako „Pražské jaro“ a vedlo k destabilizaci socialistického charakteru našeho společenského zřízení, socialismu, ale i Gorbačovské perestrojky (za asistence ideologa „Pražského jara“ Z. Mlynáře), jež vyústila v reálné, smrtonosné kontrarevoluční převraty v celé řadě socialistických zemí. Tedy do obnovy kapitalismu i u nás.

Zde jsem rovněž uvedl, že tato dezintegrace se prezentovala (a prezentuje některými předními ideology a funkcionáři KSČM dodnes) jako nezbytnost chápat marxismus jako „otevřený systém“, kdy ke zdrojům, jež nastartovaly tento proces, patří ono nastolení problému vztahu mezi vědou a ideologií ve filozofii, při úsilí o popření marxistické filozofie jako vědecké ideologie již z konce 50. let. Přitom filozofickou doktrínou, významnou rozkladnou silou marxismu, se stala právě idea, koncepce pluralismu, která byla přímým důsledkem oné pseudomaterialistické a pseudodialektické, revizionistické koncepce „otevřenosti“ marxismu. K zaníceným „vizionářům“ „otevřeného“ marxismu „dovnitř i navenek“ patřil z mladé generace filozofů a historiků druhé poloviny 80. let sečtělý a erudovaný M. Ransdorf, vzhlížející k předním ideologům (K. Kosík, R. Kalvoda, M. Kusý, F. Šamalík aj.) a politikům (A. Dubček, Č. Císař, Z. Mlynář, J. Hájek) „Pražského jara“. Tento ostrý kritik „marxismu minulých dob“ a dle něj „neostalinsko-brežněvovského“, „byrokratického socialismu“, se tak podílel na přípravě a realizaci jejich destrukce.

Jak to nakonec prokázal nejen on (Ransdorf), ale i další přední ideologové KSČM, mělo, šlo a má jít o „otevření“ marxismu pro zanášení nemarxistické filozofie, buržoazní ideologie do marxismu vůbec a do marxistické filozofie zvlášť. Ono otevření se marxismu přitom představovalo a představuje jeho postupné zamoření, pacifikaci a odzbrojení, kdy je zachovávána jakási „marxistická“ frazeologie, ale základní ideje, tak jako dialekticko-materialistická metoda poznání a teoretické závěry Marxova, Engelsova a Leninova odkazu, jsou zdeformovány a odvrženy.

Buďme konkrétní. Co je třeba připomenout je skutečnost, že koncepce „otevřenosti“ marxistické filozofie a marxismu vůbec, nebyla ideologickým „objevem“, „produktem“ československých filozofů, tak jako nebyly jimi „objeveny“ i další rovněž prezentované „novoty“ (pod frázemi boje proti dogmatismu, za „tvůrčí“ či dokonce prý „autentický“ marxismus). Je třeba si uvědomovat, že tato koncepce (marxismu jako „otevřeného systému“) je doprovodným rysem revizionismu v celých jeho dějinách.             

Revizionismus vždy čerpal a čerpá z nemarxistické ideologie všeho druhu – buržoazní filozofie, sociologie, politologie, ekonomické teorie atd. Počínaje praotcem revizionismu E. Bernsteinem, který vytýkal Marxovi fatalismus, jenž jako metafyzik (nedialektik) ztotožňoval s mechanisticky pojatým determinismem a Marxovu dialektiku označil, za zrádný prvek v jeho „doktríně“, za „hegelovskou léčku“. Byl to on, kdo vyslovil onen požadavek „zpět ke Kantovi“. Na něj navázali takoví revizionisté jako V. a M. Adler, O. Bauer, C. Schmit i K. Kautsky aj. Dále to byli ruští machisté (stoupenci a šiřitelé reakční, empiriokritické filozofie – Bogdanov, Bazarov ad.), kteří usilovali o revizi marxismu, jeho „doplnění a rozvinutí“ machismem (empiriokriticismem). Ti začali u Kanta a od něj „šli zpět“ k subjektivním idealistům Humovi a Berkeleymu a setrvali v mezích jejich názorů. Tedy ve filozofické, subjektivně idealistické pozici. (viz V. I. Lenin, Materialismus a empiriokriticismus)

Z novodobých revizionistů předpřevratové, socialistické epochy, prezentujících doktrínu marxistické filozofie a marxismu vůbec jako „otevřeného systému“, integrujícího do sebe nemarxistickou filozofii, buržoazní ideologii vůbec, to byli H. Lefebvre, E. Bloch, E. Fischer, R. Garaudy ad. Z nichž každý svým způsobem zradil zájmy dělnické třídy a mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Např. vzpomenutý R. Garaudy (doktor filozofických věd, bývalý člen politického byra FKS, nakonec pro své revizionistické názory z této strany vyloučen) ve svých knihách „Perspektivy člověka“, (NPL, Praha 1964), „Marxismus XX. století“, (Svoboda, Praha 1968) a „Od kladby k dialogu“, (Svoboda, Praha 1967) zdůvodňuje údajnou potřebu „otevřenosti“ marxisticko-leninské filozofie – „dialogu“, „integrace“ a „pluralismu“. V knížce „Marxismus XX. století“ to jasně vyjádřil slovy: Marxismus „může integrovat velmi bohatý odkaz v podobě objevů učiněných – třebas ve zmystifikované či odcizené podobě – jinými myšlenkovými proudy, ať už jde o filozofická či náboženská učení, vědecké teorie či metody bádání, křesťanské myšlení či úvahy o existenci, psychoanalýzu či strukturalismus. A především si může v tomto dialogu uvědomit metamorfózy poznání, světa a dějin, přeměny, k nimž nyní ve 20. století dochází nevídaným tempem.“ (s. 170)

Při takto abstraktně, netřídně chápaném „dialogu“, „integrace“ a „pluralismu“ jde nejen o záměrné smiřování zcela odlišných, nesourodých, přímo protikladných ideologií, ale i o výzvu k integraci buržoazních ideologií do marxismu. Ve shodě s ostatními revizionisty Garaudymu šlo o smíření revoluční teorie proletariátu s buržoazní ideologií založené na iluzi možné konvergence socialismu a kapitalismu. Iluzi, kterou definitivně „smetla“ gorbačovská „perestrojka“, která našla své zcela jiné řešení. A to v kontrarevolučních převratech, v totální likvidaci socialismu a jeho nahrazení kapitalismem. Tedy ne ve vzájemném splynutí, ale totální negace socialismu.

Na místě je rovněž upozornit na jeden zajímavý moment v myšlení R. Garaudyho. Tento významný, mezinárodně proslavený revizionista ve výše vzpomenuté knize „Perspektivy člověka“ (NPL, Praha 1964) v podkapitole „Marxiáni, marxologové a marxomilové: Henri Lefebvre“ (s. 339-343), provedl jistou trefnou kritiku námi již výše vzpomenutého významného revizionisty H. Lefebvra. Zde jsou Garaudyho slova: „Teorie strany a teorie diktatury proletariátu jsou charakteristický prvek marxismu, ten, bez něhož marxistický humanismus neexistuje. A to ze dvou důvodů, které vyplývají ze samotné povahy této nauky: od všech ostatních se liší totiž tím, že její kritika, její dialektika, její humanismus konvergují k jedinému úkolu: k praktické přeměně světa. Marxismus proto nemůže odhlížet od prostředků jak dosáhnout tohoto cíle … Ale Henrimu Lefebvrovi zůstalo cizí to, co je v marxismu podstatné: jeho praktický charakter. Ale ztratí-li marxismus tento praktický charakter, pak se promění ve stejnou spekulativní filozofii, jako jsou ty druhé.“ (Tamtéž, s. 399) Ještě dodejme, že zde vlastně provedl kritiku svých pozdějších názorů, přístupů k marxismu. Potud k R. Garaudymu.

Již jsme to naznačili, ale položme si otázku, proč v metodologii mezinárodního revizionismu zaujala otázka „otevřeného systému“ marxistické, marxisticko-leninské filozofie a marxismu-leninismu vůbec, tak významné místo?

  Je třeba vidět, že tato antimarxistická, antikomunistická a antisocialistická koncepce („otevřeného systému“) vznikla jako přímý důsledek naplňování programového hesla buržoazní ideologie a revizionismu o „deideologizaci“, odideologizování společenských věd, především marxismu-leninismu. A to „ve jménu“ „čisté“, „nadtřídní“ vědy. Fakticky neplnila jinou funkci než být teoretickým zdůvodněním pro ideologickou diverzi v marxismu, pro jeho ochromení a destrukci.

Šlo o to, že „deideologizace“ vytvářela značný prostor pro toleranci k jinak smýšlejícím lidem ve společenských vědách i v propagandě, iniciovala ochotu pro převzetí jakýchkoliv prvků a tezí z jakéhokoliv filozofického systému, včetně zcela zjevných idejí buržoazních filozofů, politologů, sociologů, ekonomů atd. Pro formování indiferentních postojů ke stranické, třídní podstatě marxistické, marxisticko-leninské vědy!                  

Na co je třeba upozornit je to, že vedle vyhraněnějších negativistických reakcí na marxismus, se v buržoazní filozofii a ideologii vůbec, začal formovat i poněkud jiný typ reakce na marxismus. Jeho charakteristickým rysem je důraz na reinterpretaci (znovu objasnění) marxistického učení, alespoň jeho určitých částí, pasáží. Přitom to bývá doprovázeno zdáním, že je akceptován marxismus jako celek, že jde o marxistický přístup. Nositeli těchto postojů byli (a i dnes jsou či mohu být) především skupiny „levicově“ orientovaných intelektuálů na Západě dnes i na Východě, kteří se zcela neidentifikují s buržoazní společností a mnohými jejími hodnotami, ale neidentifikují se ani se zájmy proletariátu, dělnické třídy, se socialismem, nemluvě o politice komunistických stran.

marxismu vidí, z pozic v podstatě metafyzického, dialekticky-nematerialistického myšlení (tedy z hlediska subjektivistické, spekulativní dialektiky), „kritické teorie“ a „negativní dialektiky“, jen nebo především jen, určité kritické aspekty zaměřené proti kapitalistickému systému. Vidí v něm jen jakýsi nástroj pochopení a kritické opozice vůči ní (kapitalistické společnosti) a přitom záměrně „přehlížejí“ nebo přímo odmítají jeho vědecky podložený, společenský, pozitivní, program revoluční přeměny světa, obsažený ve vědeckém komunismu. Právě u nich nalézali původně marxističtí filozofové své inspirace pro svou argumentaci o nutnosti marxismu jako „otevřeného“ systému.

  K představitelům těchto přístupům k marxismu patří mj. na jedné straně známý francouzský spisovatel a filozof Jean-Paul Sartre, z období jeho práce „Kritika dialektického rozumu“ (1960) a na straně druhé frankfurtská škola. V obou případech jde nejen o mystifikace, jež jsou spjaty s pokusy o vymezení vlastních teoretických stanovisek, což je nejvýrazněji spjaté s J. P. Sartrem, když se v daném období prostě prohlásil za marxistu! Přitom u něj, zjednodušeně řečeno, nešlo fakticky o nic jiného, než o pokus rozšířit, „obohatit“ existencialismus (filozofický směr lidské „existence“, který vznikl po první světové válce v Německu – Jaspers, Heideger a který se po druhé světové válce rozšířil ve Francii – Sartre, Macel, Camus) o určité prvky marxistické analýzy.

Skutečnost byla a je v obou případech (v případě J. P. Sartra tak i představitelů frankfurtské školy) zcela jiná. Podrobnější pohled na jejich koncepce jednoznačně ukazuje, že jde jen a jen o určité pokusy přistoupit k marxistickému myšlení z nemarxistických pozic. Že v obou případech jde o určitý druh mystifikace. To co je třeba nyní zdůraznit, je to, že uvedené interpretace a reinterpretace, fakticky dezinterpretace marxismu, působí – zvláště dnes – v různých kruzích „příjemců“ těchto idejí, jako jediná adekvátní podoba soudobého marxismu. Jako jakýsi obnovený marxismus = neomarxismus!

Přitom nejde v žádném případě o nějaké racionální zobecnění, zkorigování, rozvinutí a tvůrčí aplikaci marxistické teorie, o žádnou novou, na marxismu založenou interpretaci, nových teoretických otázek či praktických jevů a procesů měnící se skutečnosti, ale jen a jen o určitý druh cílené mystifikace.

 

Zdeněk Košťál