Bída české buržoazní politiky

zeman

Druhá přímá volba prezidenta ČR opětovně ukázala, jak si samozvané elity představují „demokracii“. Pokud se jim to hodí do krámu, mají plné huby „obrany demokratických hodnot“. Jestliže však občané nevolí podle jejich not, výsledek zpochybňují a fakticky nerespektují.

V případě druhého kola prezidentské volby například tvrzením Jiřího Drahoše : „nezvítězili jsme, ale ani neprohráli“. Podle statistik prý Miloš Zeman zvítězil „těsně“, „jen“ o více než 152 tisíc hlasů. Pro názornost – město se 152 tisíci obyvatel by bylo páté největší v republice a až za ním by byla statisícová města Liberec a Olomouc.

Někteří odborníci na výzkumy veřejného mínění tvrdí, že ještě na počátku rozhodujícího týdne vedl Drahoš s náskokem zhruba 3-4 %. K takřka opačnému výsledku kromě toho, že Miloš Zeman dokázal oslovit voliče, kteří nepřišli k prvnímu kolu, a voliče, kteří si přejí vládu Andreje Babiše, přispěl i sám Jiří Drahoš, když v předvolební televizní debatě odsuzoval Zemana, že “ je jen prezidentem dolních 10 milionů“. Nebyl to přitom  jediný Drahošův gól do vlastní brány.

„Připomínám, že Zdeněk Bakala se dostal k podílu v OKD přes vládu Miloše Zemana. Ta to prodala tehdejší Mostecké uhelné a oni to prodali Bakalovi …“ tvrdil Jiří Drahoš a nazval prezidenta „politikem mafiánských struktur“.

Kandidát, který se tvářil jako mudrc či děda vševěd, si zřejmě spletl Viktora Koláčka s jeho jmenovcem Antonínem a přes ně Karbon Invest s Mosteckou uhelnou; a především čas. Prodej OKD schválila vláda Stanislava Grosse, kde byl ministrem financí Bohuslav Sobotka, v září 2004, kdy byl již Miloš Zeman přes dva roky mimo vládní angažmá. A pikantní je, že Drahoš zapletl do pochybné privatizace OKD Mosteckou uhelnou proslulou z jiné kauzy řešené u švýcarských soudů, které v ní odsoudili mimo jiných Jiřího Diviše a Marak Čmejlu, společníky Tomáše Krska, jednoho z nejštědřejších Drahošových sponzorů. Drahošovi na kampaň také v vydatně přispěli dva podnikatelé, kteří Mosteckou uhelnou ovládli po rozsudku švýcarského soudu.

I když Drahošova mluvčí Lenka Pastorčáková pro server Aktuálně.cz uvedla, že Drahoš je vděčný za každý dar a „vždy jej vnímá jako závazek prosazovat hodnoty jemu blízké, tedy slušnost, férovost a respekt k liberální demokracii“, pochybná jména některých sponzorů svědčí o jiném. A asi nebylo náhodné, že jedním z Krskových společníků byl i dnešní hejtman Plzeńského kraje za ČSSD Josef Bernard, jenž veřejně podpořil kandidaturu Drahoše a vyznal se z toho, že je „havlista“, „pravdoláskař“ a obdivovatel chartistů. Obdobně se k „havloidům, sluníčkářům a pravdoláskařům“ hrdě hlásila i manželka Jiřího Drahoše.

Četní příznivci Drahoše krátce po oznámení volebních výsledků začali na facebooku oceňovat předpověď, že vítěz letošních voleb brzy zemře a “ za rok, za dva, si Vás konečně zvolíme“. Otevřeně doufají v „Tetku Smrt“! Bývalý emigrant, spolupracovník Svobodné Evropy a ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla politolog Jiří Pehe se zase těší, až do pěti let umře 500 tisíc voličů Zemana a přibyde stejný počet nových, mladých voličů. Jejich „pravda a láska“ přece musí zvítězit za každou cenu, že?

Šéfredaktor slovenského listu Týžden Štefan Hrib v komentáři na Echo24.cz napsal, že svobodné volby rozhodly, Babiš a Zeman „budou kazit nejen Česko, ale i střední Evropu“. Mýtus o prozápadním a reformním Česku je podle něj v troskách. Trojice Zeman, Babiš, Okamura je prý pro ČR stejnou pohromou, jakou pro SR byli Mečiar, Slota a Fico.

Příznačně v duchu nekomunistické linie vedení KSČM na Hribův komentář reagoval místopředseda KSČM Jiří Dolejš: „Fico je příkladem toho, že lze být k EU kritický, a přitom se nesnížit na panikářské a rozkladné síly, udělat z nás nesoudně czexitáře. Pokud si tandem Zeman – Babiš vezme z toho příklad, bude to ještě docela O.K. Také KSČM je za pozitivní změnu v EU (jako by byla za panství kapitálu možná), a nikoli za negativistický rozklad evropské integrace, šíření panikářské psychózy.“ (Parlamentní Listy 30.1.)

„Pětileté ostřelování Miloše Zemana jako politika i jako prezidenta ČR, o které si několikrát sám řekl, bylo až nechutné. Nakonec se ukázalo, že podobně jako při frontálním útoku na Andreje Babiše a jeho ANO 2011     v parlamentních volbách byl efekt kontraproduktivní. Bude zajímavé sledovat, jak budou pokračovat ve snaze naplnit výzvu Jiřího Bartošky k občanské neposlušnosti, nebo, jak říká jiný z podobné branže, realizovat model roku 1989″, píše tamtéž 29.1. politolog Zbořil.

Jiřího Drahoše podpořila takřka jednotně česká pravice. O co jí šlo, vysvětlil bezpečnostní analytik Martin Koller (Parlamentní Listy 15.1.): “ Pokud bude zvolen Jiří Drahoš, lze s velkou pravděpodobností předpokládat pád vlády Andreje Babiše. Následovat bude vytvoření antibabišovské vlády se staronovým politickým programem a starými zájmy. To vše pod vedením nějakého nového Nečase, ovládaného Miroslavem Kalouskem a především Bruselem a Berlínem a jejich multikulturní koloniální politikou.

Jiří Drahoš se nikdy ani slůvkem nedotkl otázky korupce a penězovodů stejně jako dotací z EU mnohdy rozhazovaných na nesmyslné projekty. Přestože se prohlašuje za špičkového odborníka na cokoli, reálnou praxi má zanedbatelnou, případně nulovou, prakticky v celém spektru povinností prezidenta. Zato bude zavázaný svým podporovatelům, jak zahraničním, tak domácím z TOP 09, STAN, KDU, Pirátů, Zelených a politických neziskovek za desítky milionů.

Podpora poskytovaná Drahošovi znamená do budoucna především žádné zvyšování platů a důchodů, zato rostoucí zadlužení země. Bude třeba zvýšit odvody pro 60 tisíc úředníků v Bruselu a dávat víc peněz politickým neziskovkám a dalším parazitům. Zároveň můžeme čekat návrat všemožných neprůhledných čachrů a odklánění peněz od státu do soukromých kapes. Začne novým kolem povinného důchodového spoření do kapes majitelů soukromých penzijních fondů, to vše pod pláštíkem moudré a zodpovědné finanční politiky pod heslem chudým brát a bohatým dávat.“

Když shrnu analýzu Martina Kollera jinými slovy, šlo o převrácení výsledků podzimních parlamentních voleb, o návrat k moci stran jako TOP 09, STAN, KDU, které v nich propadly a málem ani neprošly do sněmovny. Byl to ostatně Miroslav Kalousek, který ještě před sečtením všech hlasů první vyjádřil své zklamání z porážky Drahoše.

Člověku podporovanému pravicí a havlisty a jejími hlásnými troubami v oficiálních médiích jsem nemohl dát svůj hlas. Což samozřejmě neznamená, že bych viděl v Miloši Zemanovi kandidáta levice, jak se snažily přesvědčit čtenáře 26.1. v úvodním článku Haló noviny. Spíše než „mnohorozměrnou osobnost“, jak tam charakterizovaly Miloše Zemana, vidím v jeho osobě především velkého „Provokatéra“.

Nezapomínám na roli tehdejšího prognostika Zemana v převratu roku 1989, například na jeho projev na Letenské pláni, v němž lhal, že ČSSR ve školství zaostává za Nepálem, a zfanatizovaný dav

Nezapomínám, že to byl Miloš Zeman, kdo po sponzorských skandálech v ODS a pádu vlády Václava Klause zachraňoval v čele ČSSD restaurovaný kapitalistický systém. Není zřejmě náhoda, že si Klaus se Zemanem dodnes notují a exprezident prý přispěl 5% k Zemanovu vítězství.

Lenin a Stalin komunisty učili, že musí umět využívat k porážce kapitalistů rozpory mezi nimi. Neměli bychom na jejich rady zapomínat. Na rozdíl od Prokopa Hakena, jenž 29.1. publikoval stať „Patolízalové se předhánějí“ (kominternet.cz/clanky/patolizalove) si nemyslím, že v podpoře Zemana se spojili „fašisté a šovinisté“. Spíše naopak. Kandidáta, byť pseudolevicového, podpořilo mnoho upřímných českých vlastenců. Mimo jiné proto, že lepší kandidát ve výběru nebyl. O příčinách a důsledcích této skutečnosti a dalším selhání KSČM jsem ostatně psal v minulé Panoramě. Dokud neexistuje revoluční, marxisticko-leninské komunistické hnutí, změnu nelze očekávat!

Ukazuje se, že budeme muset aktualizovat definici fašismu v soudobých podmínkách. Fašizující tendence, které se projevují nejen v části české společnosti, ale i v jiných zemích, jsou velmi nebezpečné. Nicméně se domnívám, že nálepka fašistů nevystihuje přesně podstatu příznivců SPD a podobných hnutí. Od „klasického“ fašismu 1.poloviny 20.století se přece jen v mnohém liší.

V prezidentských volbách nemalou roli sehrála protimigrační karta. Navzdory skutečnosti, že masový příliv uprchlíků do ČR se nekoná, odpůrci „migrace“ dokázali mnoho lidí vystrašit. Politika Bruselu za každou cenu vnutit všem zemím v unii jím stanovené kvóty těmto obavám nahrává. Proto musíme aktualizovat i analýzy „migrační otázky“. A především – rozpory v dílčích otázkách jako byl i přístup k prezidentské volbě (viz Dialog v „Dialogu“) nás nesmí  příliš rozdělovat, stojí před námi důležitější úkoly na cestě k obnově komunistického hnutí v ČR!

 

Ilja Jihlavský