70. výročí Vítězného února 1948 – vzpomínky účastníků: Miloš Jakeš

jakes_2016_22

Miloš Jakeš, * 12. 8. 1922 (odpovědi diktovány v prosinci 2017)

1. Jak ses dostal ke komunistickému hnutí?
2. Jaké máš konkrétní vzpomínky na Únor 1948?
3. Připouštěl sis v období od Února 1948 do r. 1989 možnost obnovy kapitalismu? Pokud ano, proč?
 
Ad 1.
S myšlenkami socialismu jsem se do určité míry seznámil, už když jsem chodil do školy. Jednak byli někteří učitelé, kteří na to upozornili, a jednak můj otec volil komunistickou stranu, a u nás byla knihovna, detašovaná část Národní jednoty pošumavské, a tam byly brožurky tohoto typu. A my jsme to půjčovali lidem. Táta byl organizátorem kulturního života v té osadě, v té vesnici. Vliv komunistů tam nebyl velký, protože tam byli většinou větší zemědělci. S komunisty jsem se setkal, když tam přišel komunistický poslanec a před volbami v Brloze řečnil. Mě to zaujalo.
Rádio měl jedině ve vedlejší vesnici Jaroníně nadlesní. Pár lidí odebíralo křesťanské noviny. Výbavou běžných rodin byl zpěvník do kostela, bible a silný kalendář s povídkami a hospodářskými zápisy. A ještě jednou jsem se s komunisty setkal v Českých Budějovicích. Sestra byla nemocná, mně bylo asi 13 let a dával jsem jí krev, transfuzi. A vyléčila se z toho. A tam byla právě demonstrace, komunistická. Slyšel jsem tam křičet: „Komunisti, to je strana! Policajti chodí s náma!“
V 37. roce jsem přišel do Zlína a působil jsem tam do roku 52. Tam žádná velká politika nebyla, Baťa to měl pevně v rukou, ale přesto, když člověk vycházel z brány, někdy tam byl prodavač novin a pamatuji si, jak křičel: „Rudé právo!“ Samozřejmě, za chvíli vyběhli vrátní a vyhnali ho. Působil tam poslanec Mikulíček, z vesnice blízko Zlína, který byl revoluční, nebál se vystoupit a všechny příležitosti využíval. Samozřejmě, systém byl proti komunistům. Pokud by (u Bati) věděli, že je někdo členem strany, vyhodili by ho. Přesto tam bylo hodně komunistů, zejména z vesnic kolem Zlína.
Během války se v okolí někteří zúčastnili odboje. S námi chodil Franta Doležal, elektrikář, z Tečovic, kterého v naší třídě zatklo gestapo. Montoval lidem vlny, aby mohli poslouchat zahraniční rozhlas. Přežil to ve Flossenbürgu. V naší třídě zatkli našeho profesora doktora Nondka. Tehdy už byl komunista. Po válce se stal prvním předsedou Okresního národního výboru ve Zlíně, jehož já jsem byl také členem. V Hostýnských horách a kolem Vsetína bylo silné partyzánské hnutí, ale dělat něco na internátě bylo strašně nebezpečné, to se nikdo neodvážil. Bydleli jsme po osmnácti na cimře, takže kdyby tam někdo…, tak by to vybrali třeba všechno. V umělecké škole jednoho studenta zastřelili gestapáci, když jim chtěl utéct.
Nás maturovalo v tu dobu dvanáct, v roce 1944. Všichni vstoupili po válce do strany a byli jejími funkcionáři a zastávali v naší zemi mimořádně významná místa.
Chvíli před koncem války, když se fronta blížila, zavřeli výrobu a poslali lidi domů. Žena žila v Kroměříži u matky, tak jsem odjel do Kroměříže a tam jsem zažil osvobození. Kroměříž osvobozovali Rumuni. Druhý den po osvobození jsem šel pěšky do Zlína, protože nic nejezdilo. Přišel jsem do Zlína a ptal jsem se, jestli je tam už sekretariát strany. Řekli: „Ano, je, v německém gymnáziu.“ Tam jsem přišel a řekli mi, že bych měl jít zakládat Svaz mládeže. Zúčastnil jsem se práce zakládání poboček po vesnicích kolem Zlína, později v kraji. Ještě v roce 1945 byla okresní konference, v červenci nebo v srpnu. Tam jsem byl zvolen ideovým referentem OV SČM. Za krátkou dobu jsem se stal předsedou OV. Za krátkou dobu jsem se stal současně předsedou krajského výboru. Jezdil jsem po kraji při práci, zakládali jsme skupiny, soubory, organizovali brigády, stavěli kravíny, kopali vodovod. Byl jsem také ve výboru v továrně. Když jsem nějakou funkci dostal, dělal jsem ji a usiloval jsem o to, aby úkoly byly splněny tak, jak si to strana představuje. Do roku 1956 jsem vše dělal při zaměstnání.
 
Ad 2.
V únoru 1948 fungovalo nadšení, bojovnost. Když se komunisté zavolali, přišli a útoky reakce odráželi. Ona si ve Zlíně zase tolik nepískala, protože po válce mnozí zaměstnanci byli členy strany. Přestože to byla nábožensky zatížená oblast, lidé na sociální aspekty a na znárodnění velkého průmyslu reagovali. Politika strany měla úspěch, problémy přišly, až když byla zahájena socializace vesnice. Já jsem byl členem okresního národního výboru a měl jsem na starost sociální sféru, která tehdy znamenala především starat se o ty, kteří přišli z koncentráků. Ale dělal jsem pořád plně ve fabrice konstruktéra. Druhý problém byly brigády pro Ostravu. Ostrava nefungovala, tak tam podnik poslal kopat uhlí 600 lidí. O to jsem se také staral. Byl jsem v té době členem ÚV SČM a jeho předsednictva. Také jsme měli schůzi, kde jsme dávali podpůrné stanovisko Gottwaldovi, plnou podporu tomu nástupu.
Měl jsem funkci předsedy KV SČM a člena předsednictva OV KSČ a byl jsem členem krajského akčního výboru Národní fronty. Akční výbory měly provést očistu NF. Měl jsem spoluodpovědnost provést to ve Svazu mládeže. Samozřejmě tam nikdo takový nebyl. Nebylo koho „vyakčňovat“. Každá politická strana si zřídila svůj akční výbor, tento krajský akční výbor to kontroloval a potvrzoval, že došlo k odstranění těch, kteří byli zábranou a kteří vystupovali proti režimu, a že organizace je v pořádku a může se rozvíjet.
Ještě v roce 1948 jsem dostal státní vyznamenání za účast v únorových událostech.
V továrně žádná protisocialistická vystoupení nebyla. Na své schůzi se sešli třeba národní socialisté a tam kritizovali vývoj, ale ten se valil jako velká voda a nikdo jej nemohl zastavit. Základním faktorem byla nejen strana, ale i vstup odborů a organizace zemědělců. Generální stávka vše zlomila. Odbory zapracovaly. V tom byla ta síla. Strana nešla do boje sama, ale se dvěma největšími masovými organizacemi. Po těchto vystoupeních reakcionáři neradi, ale zmizeli z politiky, teprve později se do ní protistátní činností jednotlivci zapojili.
Zajímavé je, že ve Zlíně živnostníci většinou vstoupili do strany a dost aktivně pro ni pracovali, třeba nás rozváželi auty po okrese na schůze.
 
Ad 3.
V této době se šlo stále kupředu, krok za krokem. Znárodňování bylo postupné. Poté nastoupilo družstevnictví na vesnici, to byl obrovitý zápas, tisíce hodin strávených se zemědělci přesvědčováním. Ale po XX. sjezdu nadšení upadalo, protože ten vylil na socialismus a na stranu sudy špíny. Dal zapravdu kritikům. To byla složitá, nepříjemná doba.

(Vzpomínky a názory soudruha Jakeše na pozdější období jsou shrnuty v jeho knize „Dva roky generálním tajemníkem“ a byly zveřejněny v řadě rozhovorů, proto je zde neuvádíme.)

jakes_1950

Miloš Jakeš v r. 1950

jakes_1987

Miloš Jakeš na snímku vydaném po jeho zvolení generálním tajemníkem ÚV KSČ v r. 1987

jakes_2016_03

Miloš Jakeš v dubnu 2016

jakes_2016_04Miloš Jakeš s III. tajemníkem velvyslanectví KLDR Ma Čchol Chunem v červnu 2016

jakes_2016_02

Miloš Jakeš v listopadu 2016

 

jakes_2017Miloš Jakeš s Pavlem Degťarem a Martou Semelovou v září 2017