70. výročí Vítězného února 1948 – vzpomínky účastníků: Milan Matouš

matous_2018

Milan Matouš, * 8. 7. 1928

(odpovědi diktovány v lednu 2018)

1. Jak ses dostal ke komunistickému hnutí?
2. Jaké máš konkrétní vzpomínky na Únor 1948?

3. Připouštěl sis v období od Února 1948 do r. 1989 možnost obnovy kapitalismu? Pokud ano, proč?

 
Ad 1.
Narodil jsem se 8. července 1928 v myslivně na Pražáku u Vodňan. Tatínek byl městským lesním ve Vodňanech. Do školy jsem chodil 6 km do Vodňan. Po základní škole, kterou jsem ukončil v roce 1943, jsem dělal dva roky dřevaře.
V pubertě, kdy mě popadla vášeň pro poezii, můj neoblíbenější autor byl Jiří Wolker. Ve svém díle spojoval náboženství s myšlenkou revolučního dělnického hnutí. To mně pomáhalo. Ne, že bych byl náboženský fanatik, ale jako chlapec jsem chodil na československé náboženství a Wolker mě převedl na myšlenku komunismu. Za války jsem přečetl knihu Jaroslava Raimunda Vávry „Ahmed má hlad“. On se v knížce zabývá sociálními podmínkami v severní Africe a zmiňuje Marxův „Kapitál“. Já jsem v té době začal Marxův „Kapitál“ shánět. Naštěstí se mnou v lese dělal rozumný muž, který mi řekl, abych toho nechal, že bych mohl přivést do maléru své rodiče.
Mezi dřevaři jsem žil, viděl jsem jejich sociální podmínky. Sám jsem nevyrůstal v dělnickém prostředí, tátovi jako lesníkovi říkali na vesnicích „pán“, i když neměl vysoký plat. Ale po roce 1939 ho Němci vyhodili, protože měl matku Rakušanku a odmítl se přihlásit k Němcům, tak šel v 53 letech do důchodu a velice těžce se za války existenčně probíjel. Po válce okamžitě šel zpátky do práce a působil jako správce majetku města Vodňan.
15. března 1939 přišli Němci a druhého dne jsme věděli, že odvezli Kindla a Brože, to byli dva komunističtí funkcionáři ve městě. Potom zavírali sokoly a další. Ve škole jsem chodil do třídy se spolužačkou, jejíž tatínek byl ředitelem školy a učitelem francouzštiny. Ráno s ní tatínek ještě šel do školy a odpoledne se dozvěděla z rozhlasu, že tatínek s maminkou byli popraveni jako nepřátelé Říše.
Osvobození probíhalo dramaticky. Když se blížil konec války, utekl jsem z práce a schovával jsem se doma. Bylo neobyčejně teplé jaro. Když jsem slyšel výzvu rozhlasu o pomoc, utíkal jsem do Vodňan. Náměstí bylo plné lidí. Přijel džíp s Američany. Američan se ptal německy, kde jsou Němci, kdo velí a několik dalších otázek. My jsme se ptali, kde jsou Američané, a on nám ukázal na mapě Strakonice. A jeli zpátky. Jeden mladý muž měl nákladní auto, naložil na něj asi 20 lidí a jeli Američanům naproti. Mezitím někdo přišel s myšlenkou vydláždit jim cestu náměstím německými fanglemi. Lidé začali nosit červené prapory s hákovým křížem a skládali je na rampu kašny. V tom se ozvala střelba z ulice na Budějovice a na náměstí vjelo černé auto plné Němců v přilbách a se samopaly. Stříleli do oken, kde byly vyvěšené čs. prapory, které měli lidé schované přes válku. Přijeli ke kašně, zastavili, oficír s pistolí v ruce vyskočil, popadl do náruče německé vlajky a hodil je do auta. A celé náměstí, tisíce lidí, nikdo proti Němcům nezvedl ruku. Odjeli kolem kostela na západ vzdát se Američanům. Být to o nějaký den později, lidé by rukama toho oficíra roztrhali.
Přes Vodňany se potom ještě valily zbytky Schörnerovy armády a zastřelily jednoho člověka. Němci vyvezli tank do polí, nosili tam všelijaké dokumenty a pak ten tank zapálili. Potom chodili hodiny a hodiny vzdát se Američanům, s plnou zbrojí. Šli kolem budovy soudu, nacpané Němci a kolaboranty, kteří na ně z oken mávali, aby je vzali s sebou, ale ti se na ně vykašlali.
Potom přišli do města Sověti, ti šli pěšky z Budějovic. Pak byli ve Vodňanech posádkou. Později Vodňany připadly do americké zóny a já jsem jezdil do školy na Písku na kole a za Vodňany jsem prošel americkou hlídkou, vyjel jsem na kopec a tam byla sovětská hlídka. Jednou jsem u sovětské hlídky málem mohl skončit, protože mě požádali o dokument a já jsem měl německou kartu, protože ke konci války se přestaly dávat české občanské průkazy a dávala se hadrová karta s německou orlicí a nápisy jen německy. Sovětský voják se na to podíval a říkal: „Ha! Ty Germáněc!“ Já jsem se dal do smíchu, tak mi to hodil zpět, a šel jsem na národní výbor, aby mi tam dali razítko. Pak už se vydávaly naše dokumenty.
Do strany jsem se hlásil hned v květnu 1945. Bylo mi 16 let. Ve Vodňanech jsem viděl na plakátovací tabuli nábor do komunistické mládeže. Šel jsem do kanceláře, tam byl tajemník soudruh Škopek a ten mi vysvětlil, že myšlenka komunistické mládeže neplatí, protože se strany dohodly, že bude jednotná organizace svazu mládeže. Ale říkal, že mohu vstoupit přímo do komunistické strany. Dal mi štos přihlášek a řekl: „V Chelčicích je Franta Holeček, dones mu to, on tam zakládá komunistickou stranu. Hned se tam můžeš přihlásit. Tam jsem šel na schůzi, té se účastnila celá vesnice – muži, protože tenkrát ještě na vesnici ženy s politikou nešly dohromady, ale přišel i velebný pán, který byl jezuita, a prohlásil, že jestli mu to diecéze dovolí, bude první, kdo se přihlásí do KS. Potom se z něj stal největší antikomunista. Na schůzi jsme byli s tatínkem. Jednu přihlášku jsem dal tátovi, ten se na mě zaškaredil, ale styděl se před ostatními, tak přihlášku také podal. Ale brzy poznal, že se nemusí stydět za to, že je v KS, naopak byl aktivní komunista, stejně jako maminka.
 
Ad 2.
Začal jsem chodit do Vyšší lesnické školy v Písku, kde jsem maturoval v roce 1949. Na lesnické škole byla atmosféra velmi reakční. Byli jsme tam jen tři členové strany, několik sympatizujících, ale převážná většina byla národních socialistů a lidovců. I neorganizovaní byli velmi reakční. Bylo to způsobeno hlavně profesorským sborem. Jeden profesor byl poslancem nár. soc. strany a ten určoval politickou atmosféru, i když nebyl bojovný antikomunista, ale sledoval linii nár. soc. strany. My jsme tehdy vedli politické boje mezi sebou jako studenti a sledovali jsme podle novin a rozhlasu, co se v politice děje, takže jsme viděli zápas v Praze. Vznikl nápad ustavit akční výbor u nás na škole. Sešli jsme se po vyučování v jedné prázdné místnosti, tři komunisté, několik sympatizujících, pozvali jsme i profesora, který byl sice národní socialista, ale rozumný pokrokový člověk a měli jsme ho rádi. Přesvědčil jsem ostatní, abychom žádné studenty nevylučovali ani netrestali, ale soustředili se na profesory. Někteří ze studentů se pokoušeli naši schůzi rozehnat, takže jsme je museli z učebny vyhnat. Po velkém rokování byly výsledky jednání slabé.
Do školy do Písku jsem jezdil z Vodňan. Následující den jsme z nádraží zašli do rourovny pro inženýra Keclíka, který v té době byl předsedou okresního akčního výboru v Písku, a vysvětlili jsme mu, že jsme založili ve škole akční výbor a jestli by tam mohl přijít. Šel okamžitě s námi, protože v té době měla lesnická škola jako reakční svou pověst po celém Písku, takže její řešení bylo důležité. S jeho přítomností akční výbor okamžitě dostal jiný ráz. Už jsme seděli ve sborovně vedle ředitelny. Charakteristický pro jednání byl názor, a to byla i moje myšlenka, že nejhorší na škole je, že se zde učí jako za starého Rakouska-Uherska a hlavní osobností, která to určuje, je ředitel školy, profesor Pražák, který už měl být dávno v důchodu. Svou přednášku začínal slovy: „Dnes si povíme něco o Svatém přijímání…“, přitom učil lesnické vědy.
První, co jsme schválili, bylo, že ředitel půjde do penze. Zavolali jsme ho a řekli jsme mu, že ho akční výbor zbavuje funkce ředitele. Zavolali jsme inženýra Řezníčka, který byl nár. soc. a netajil se svým antikomunistickým ironickým postojem, a jmenovali jsme ho ředitelem školy. Jeho zkoušení a klasifikace byly nejpřísnější. Nikoho však nenechával na pochybách, že je přísný, ale spravedlivý, výborný organizátor, a má upřímnou snahu respektovat ve výuce moderní trendy. Právě to škola naléhavě potřebovala. Modernizovala se výuka, což bylo nejdůležitější. Většina studentů se velice rychle z nár. soc. stala komunisty. Půlka z nich to možná udělala z kariérismu.
Nár. soc. strana nedodržela dohodu a měla svou vlastní mládež. Předsedou nár. soc. mládeže v Písku byl Václav Císař z naší lesnické školy, který v únoru 1948 organizoval „antistávku“, kdy měli jít studenti jít odhazovat sníh před lesnickou školu. V rourovně u nádraží byli dělníci připravení, že půjdou těm lesákům rozbít hubu. K tomu nedošlo, protože profesor, který měl na starosti nářadí a zámek od něj, to studentům rozmluvil.
Tento Václav Císař byl potom za socialismu náměstkem ministra školství. Byl jsem u ideologického tajemníka Havlína, který byl ředitelem Ústavu marxismu-leninismu. Otevřely se dveře a vyšel Václav Císař. Jsem přesvědčen, že své předsednictví v nár. soc. mládeži nepřiznal. Říkal jsem si, když tě uznali vhodným na takovou funkci, jistě už jsi obrátil a jsi dobrý komunista. Potom jsem ho i jako takového poznal. Byl jsem předsedou Socialistické akademie a on velice aktivním pracovníkem jejího pražského městského výboru. Po převratu záhy zemřel.
Akční výbory na školách byly po únoru zrušeny a na okrese byl v Písku zřízen akční výbor zaměstnanců školství. Ten odsouhlasil, co jsme na škole provedli. Kromě toho jsem byl jmenován členem akčního výboru Sokola ve Vodňanech, kde jsem bydlel.
Poslední rok školy jsem dělal dálkově, protože mě zavolal krajský tajemník strany v Budějovicích a řekl, že mě potřebují v aparátu. Tak jsem dělal na ideologickém oddělení KV strany v Českých Budějovicích. Tam byl tajemník ideologického oddělení Oldřich Vrubel, já jako referent a osmnáctiletá sekretářka.
 
Ad 3.
Když jsem v té straně začínal, to byla skutečně strana dělníků, strana lidí, kteří tam šli z přesvědčení, jako já sám. Ačkoli jsem byl ženatý a měl jsem dítě, v aparátu jsem měl tak nízký plat, že když jsem šel do základní služby jako voják, měl jsem větší příjem. Pro peníze tam nikdo nešel.
Byla to pro mě velká škola. Měl jsem na starosti stranické školy, ty byly na každém okrese a já jsem je objížděl, a krajskou stranickou školu, kde působil čerstvý absolvent VŠ právnické Lubomír Štrougal. To jsem dělal do vojny, kterou jsem nastoupil na podzim 1949. Základní vojenskou službu jsem končil v roce 1951 jako podporučík Pohraniční stráže.
Nastoupil jsem do armády jako důstojník z povolání. V polovině dubna 1956 jsem jel do Sovětského svazu jako člen vojenské delegace čerpat zkušenosti Sovětské armády. V té době jsem viděl, co udělal XX. sjezd s lidmi ve Svazu. V kasárnách bylo všechno proti Stalinovi. Já jsem na to zíral s pohrdáním. Když mi politruk něco takového vykládal, já jsem si říkal, vždyť ty jsi ještě včera vyvolával slávu geniovi Stalinovi! Důstojník jednoho útvaru mi vykládal o místnosti tradic a já jsem se ptal, jestli bych ji mohl vidět. On řekl: „Ale je tam ještě kult osobnosti!“ Pionýři mě zavedli do své klubovny a tam mi ukazovali soudruha Stalina. Děti byly nejvěrnější té myšlence…
Číňané vydávali a na čínské ambasádě rozdávali časopis, kde bylo hodnocení Stalina, které napsal Mao Ce-tung. Tak jsem si to srovnával a to mě přesvědčilo, že má víra ve Stalina není špatná.
V uniformě jsem sloužil do května 1970, kdy jsem byl propůjčen do funkce zástupce ředitele Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ. Kromě práce v ÚML jsem byl zároveň stanoven vedoucím mezinárodního výzkumného týmu ideologického boje, kterého se účastnilo asi 14 komunistických stran, kromě socialistických zemí byli členy také rakouští komunisté, afgánští komunisté, Francouzi, kteří ale rychle utekli, protože to byli eurokomunisté. V ÚML jsem měl to štěstí, že jsem projel půlku světa, hlavně na přednáškových cestách. Na základě otázek svých posluchačů jsem psal knížky. Největší ohlas měla knížka, která vyšla v roce 1974 a jmenovala se „Fronta bez příměří“ a pojednávala o našich událostech v roce 1968. Vyšla asi ve 12 zemích, i v Mongolsku a ve Vietnamu, a v Moskvě vyšla ve stotisícovém nákladu.
Já jsem byl nadšený pro Gorbačova. Určitou pochybnost o gorbačovštině jsem nabyl, když jsem byl delegován na stranickou konferenci do závodu v Ostravě a tam se na mě stranické vedení obrátilo, abych jim objasnil, co si myslím o vývoji v Sovětském svazu. Když jsem jel autem zpátky do Prahy, říkal jsem si, že tito lidé jsou v SSSR na pracích měsíce a já jim jej vysvětluji. Pamatuji si na poslední sjezd KSČ v Paláci kultury, kdy v kuloárech kolovala říkanka: „Jaká škoda, jaký pech, že Gorbačov není Čech.“
Když se socialismus začal rozkládat, když už to bylo jasné, byl jsem členem předsednictva ÚV Národní fronty jako předseda Socialistické akademie. Členem předsednictva byl také Mohorita, který jako jeden z prvních vystupoval „obrozeně“.
Do Ústavu marxismu-leninismu jako ředitel přišel Kunovjánek, okamžitě byl přijat za člena ÚV, obhájil kandidátskou práci, kterou mu napsali dva, každému dal 20 tisíc odměnu z prostředků ústavu, a potom neřekl komunistické straně při převratu, ani aby mu políbila prdel. Takové jsme měli ke konci poměry ve straně.
Já jsem byl ředitelem střediska. V tom středisku se vytvořila opozice proti mně vedená jedním mužem, který se prohlašoval za největšího lenince v Československu, a druhým, který napsal brožuru o únoru 1948. Středisko bylo zrušeno. Pořád jsem byl veden v armádě jako plukovník, vzal jsem tedy telefon a zažádal o odchod do důchodu. Bylo mi to umožněno od 1. února 1990.
Do penze jsem odcházel jako profesor, doktor filosofie, člen korespondent Akademie věd. Vrátil jsem se do prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, do lesa, kde jsem měl chalupu, a psal jsem knížky. Po převratu jsem neměl chuť do politiky, tak jsem psal romány, pohádky, povídky, ale nakonec jsem se zase vrátil k politice. V roce 2015 mi vyšel v OREGU „Svět na rozcestí“ a nyní mám v OREGU k vydání „Svět žádá změnu“ a pracuji na knížce, kterou jsem pracovně nazval „Krize amerického imperialismu“. 

 

 

matous_40_leta_01

Milan Matouš ve 2. polovině 40. let.

matous_40_leta_02
Milan Matouš ve 2. polovině 40. let v uniformě studenta Vyšší lesnické školy v Písku (uprostřed).

matous_1949
Milan Matouš v Krajské politické škole KSČ (v horní řadě vpravo, opřený o dveře) na zámečku Sokolově u Českých Budějovic, leden – únor 1949.

matous_1988
Ideologický tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík předává Milanu Matoušovi 8. července 1988 Řád Vítězného února.