Voda – o břemenech žen, lidských právech a ziscích společností

pektusan_000826

„Říkávali jsme, že voda je posvátná, ale teď musíte být bohatí, abyste ji mohli užívat… Cítím se hloupě, když musím platit za to, že se napiju vody.“

Sevgi Demir, hospodyně v Istanbulu, Turecko1

Jak je možné, že člověk žijící v oblasti bohaté na vodu spotřebuje víc vody na spláchnutí toalety než má osoba žijící v oblasti, kde je vody nedostatek, na pití, přípravu jídla, hygienu a úklid na celý den?

Jak je možné, že žena žijící v oblasti bohaté na vodu musí jen otevřít kohoutek, aby dostala dost vody pro sebe i pro svoji rodinu, zatímco žena v oblasti, kde je vody nedostatek, musí… urazit celé míle, aby dostala mnohem méně vody o mnohem horší kvalitě?

Proč je tomu tak? Je to smůla? Nespravedlnost? Osud? Je to nespravedlivé? Je to tohle všechno, ale i mnohem víc. Voda je základ života. Je předpokladem života. Spisovatel Antoine de Saint-Exupéry vzdal poctu vodě, když napsal: „nepopsatelné… nejen že Tě k životu potřebujeme; ty jsi život sám! Jsi nejdokonalejším majetkem Země… jsi křehké božstvo.“ Tak jako vzduch, který dýcháme, potřebuje i vodu, abychom přežili. Čistou vodu, zajisté; nejistá, nečistá voda zabíjí.

Tento článek má dvě části. První se zabývá převládajícími postoji týkajícími se vody: neoliberálním programem, následky privatizace vody a postojem OSN. Druhá část se dívá na to, co v tomto obraze chybí a je přehlíženo převažujícími vyhlídkami- konkrétně celosvětovými nerovnostmi a diskriminací pohlaví.

Voda – převládající hlediska

V dnešním globalizovaném světě není nic v bezpečí před komerčním vykořisťováním globálním kapitálem – dokonce ani zdroje životně důležité pro přežití lidstva, pro udržení života a ekosystému. Světové zásoby čerstvé vody představují pouhých 2,5 % z celkového objemu vody na Zemi. Tyto omezené zdroje čerstvé vody jsou dnes znečišťovány, odváděny a vyčerpávány ve stále se zrychlující míře, což vytváří stále větší množství oblastí, kde je vypjatá situace, pokud jde o vodu. V neoliberálních podmínkách, kde ekonomika kontroluje a ovládá ekologii, někteří korporační vlastníci dostávají ohromné zisky, zatímco kdokoli jiný trpí obtížemi – a jsou to život ohrožující obtíže.

V této situaci rostoucích požadavků voda ztrácí všechny své obrazné a posvátné významy a je změněna na komoditu, výrobek, zboží. Neoliberalizmus mění přírodu ze společného zdroje na zisk přinášející komoditu. Z tohoto hlediska je příroda vnímána jako pro lidstvo vedlejší a plná hmotných statků ke spotřebě a zisku.2 Jistě, existuje spojnice mezi znehodnocováním životního prostředí a společenskou nespravedlností: jak lidé ohrožují přírodu a jak ohrožují jeden druhého je nedělitelně propojeno (ekofeminizmus).

Globalizačním všelékem je privatizace. Tento všelék na (téměř) všechny globální problémy je vehementně ordinován mezinárodními organizacemi, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Evropská unie. Světová banka vede otevírání obchodu s právy na vodu tak, že nutí země privatizovat a přesouvat práva na vodu ohromným společnostem. Je zásadní si pamatovat, že slovo „privatizace“ pochází z latinského slova „privare,“ což znamená „odejmout“!3

Dva příklady nových obvyklých komerčních oznámení tohoto odejmutí by mohly stačit. Německá Komerční banka (Deutsche Kommerzbank) říká vodě „ropa jedenadvacátého století“. Poukazuje na skutečnost, že 90 % celosvětových zásob vody je ve veřejných rukou coby lavní překážka zajišťování vodních služeb. Commerzbank tleská, když další a další města a velkoměsta privatizují své zásoby vody a distribuční systémy a odhaduje očekávané zisky na božských 300 mld. €, řka: „Voda je trhem s potenciálem k budoucímu rozšiřování. Z předvídatelného rozmachu vodního sektoru bude mít zisk široká škála společností.“

Deutsche Bank také dychtivě prosazuje tento „megatrend“: „Voda, modré zlato, se stává vzácnou. Už i dnes je voda vzácnou komoditou a se zřetelem na populační růst v rozvojových a přechodových zemí se ukazuje, že se situace stává ještě kritičtější. Malá zásoba komodity je sama o sobě předpokladem ke skvělým návratům.“4

Oslavovat nedostatek vody, zvlášť ve spojení s růstem populace, je přinejmenším řečeno děsivé.

Celosvětová koncentrace soukromých dodavatelů vody je obrovská a vytváří soustředění zisků. Francouzské společnosti Suez a Veolia (bývalá Vivendi) „až zcela donedávna kontrolovaly dvě třetiny celosvětových soukromého sektoru vodních služeb“. Suez má celosvětově 160 000 zaměstnanců,

72 000 ve svém vodním odboru, a Veolia má 272 000 zaměstnanců, ve vodním odboru 70 000. Na třetím místě je britská společnost Thames Water (vzniklá když Margaret Thatcherová privatizovala vodní služby ve Velké Británii) s 12 000 zaměstnanci. Celkový příjem Suezu v roce 2007 (včetně všech jejích odborů) byl přes 130 mld. dolarů, což převyšuje HDP mnoha zemí, v nichž působí.5

Následky privatizace vody

Privatizace a deregulace vody jsou nařízeny mezinárodními organizacemi jako řešení problémů týkajících se vody: nedostatek vody, plýtvání vodou, nadspotřeba a znečišťování skončí a rozvíjející se infrastruktura učiní vodu dostupnou všem.

Skutečnost nicméně vypadá jinak. Následky privatizace vody jsou ničivé: vodu nelze doplňovat podle „poptávky a nabídky“. Studie ukazují, že privatizace ani nezvýší přístup chudým k čisté vodě, ani nevede k lepší kvalitě a nižším cenám vody. Naopak komercializace vodních zdrojů vyústila v problémy s vysycháním.

Poté, co společnost produkující balenou vodu otevřela v roce 2002 provozovnu na Jávě v Indonésii, spotřebovala takové množství pramenité vody, pouhých dvacet metrů od hlavního zdroje vody v oblasti, že zemědělci měli stále méně vody na zavlažování a jejich studny začaly vysychat. Někteří přišli o živobytí a museli přestat pěstovat.6 Coca-Cola, poté, co vytěžila rezervy spodní vody, změnila části indického státu Kerala v poušť. V Indii byly prodány celé řeky.

Obecné trendy, pokud jde o privatizaci a deregulaci vody, prozrazují, že voda je převážně nabízena těm, kteří si mohou dovolit zaplatit. Upřednostňované použití vody v systému privatizovaného trhu je k činnostem vytvářejícím zisk: už 70 % vody je využíváno k zemědělství, kolem 20 % pro průmysl a 10 % jde k použití v domácnostech. V rozhodování se nenaslouchá hlasům žen, což zvyšuje jejich zranitelnost.

Zatímco veřejní dodavatelé vody nejsou vedeni honbou za zisky nebo dokonce plnou návratností nákladů na dodávku a vidí spíše vodu jako nezbytnou službu veřejnosti, soukromé společnosti musí své náklady na dodávku získat zpět a vyhánět své zisky na nejvyšší míru, aby přežily v nelítostné konkurenci. Pro lidi je voda veřejnou potřebou, jež musí být zaručena, zatímco pro soukromé maloobchodníky to je komodita jako každá jiná.

Veřejní dodavatelé vody se obvykle snaží chránit ty, kteří si nemohou dopřát vodu se slevou z ceny, s dotacemi nebo s bezplatnou dodávkou vody, zatímco komerční prodavači takovou zodpovědnost nebo závazek vůči potřebným nesdílejí. Veřejní poskytovatelé vody jsou v postavení, aby udrželi ceny vody po celá léta stabilní, zatímco soukromí prodavači ceny snadno a rychle zvednou, aby si zajistili, že jim budou výdělky stoupat.

Veřejní dodavatelé vody prosazují ochranu a menší spotřebu vody, zatímco obchodní společnosti dychtí po větší nadspotřebě u těch, kteří si mohou dovolit platit, protože to vytváří další nedostatek a stupňuje jejich růst a zisky. Spotřeba vody ale přináší rychlé ztráty vodní hladiny a neudržitelnost životního prostředí. Veřejní poskytovatelé berou při dodávce v úvahu kvalitu, ochranu prostředí, spolehlivou dodávku, nejvyšší úroveň a zájmy veřejné péče, zatímco soukromé společnosti mají zájem – samotnou svojí podstatou – na jediném: co nejvyšším prospěchu a zisku – a to čím dřív, tím líp.

Po privatizaci čelí zákazníci po celém světě zvýšení cen o 15 – 50 %. Protože je voda nepostradatelná, jsou nuceni toto zdražení přijmout. Vezměte například privatizaci vody společností EnBW v německém Stuttgartu. Ačkoli ceny vody zůstávaly celá léta stálé, první věc, již EnBW udělala, bylo zdražení, nejprve o něco přes 6 %, potom o dalších 7,5 %. EnBW dosáhla rekordních výsledků za onen finanční rok – zisku 42 %.7

Lukrativním vedlejším produktem privatizace vody je stále narůstající prodej balené vody. Ačkoli se tato komodita příliš neliší od zpracované vody z vodovodu, stále víc lidí – ve strachu o zdraví své i svých rodin (zvlášť dětí) i pod vlivem úspěšných reklamních kampaní – nakupují balenou vodu za neúměrně vysoké ceny. Dokonce je podezření, že je dovoleno, aby se hlavní sítě infrastruktury zhoršovaly a rozpadaly a voda z vodovodu se tak nedala pít a podpořily se tak zisky společností. Balená voda je k dostání v různém množství, ale vždy v plastu. Milióny a milióny plastových lahví se tak mění v tisíce tun odpadu a spouštějí tak výjimečný druh znečištění životního prostředí. Když vezmeme v úvahu přepravu balené vody, někdy docela z velké dálky, dá se říci, že balená voda je příčinou nesmírného objemu zhoršování životního prostředí. Dalším problémem je skutečnost, že vodní společnosti dychtí po vyčerpání vodních zdrojů do poslední kapky bez ohledu na prostředí, regenerační fázi čerstvé vody, následky pro místní obyvatelstvo nebo proměnu celých oblastí v poušť.

Postoj OSN k vodě

Otázka, zda voda – tak nepostradatelná k životu a přežití – je „lidské právo“, „všeobecná potřeba“ nebo „hospodářské zboží“ je diskutována už docela dlouho. Jeden přesvědčivý argument trvá na tom, že původní autoři nezahrnuli vodu do Všeobecné deklarace lidských práv proto, že předpokládali, že voda, stejně jako vzduch, je tak očividně zásadní pro život a proto pro naplnění ostatních lidských práv, že jednoduše nevyžadovali zvláštní zmínku. Ujednání OSN o odstranění všech forem diskriminace vůči ženám, Ujednání o invalidních osobách a Ujednání o právech dítěte všechny uznávají vodu za „lidské právo“.8

Ale Dublinské prohlášení o vodě a trvalém rozvoji, přijaté v r. 1992 na mezinárodní konferenci o vodě a životním prostředí, nazvalo vodu „hospodářským zbožím“, jaké má ekonomickou hodnotu. Dokonalým podnikovým způsobem uvedlo: „Někdejší selhání uznat ekonomickou hodnotu vody vedlo k nehospodárnému a životní prostředí ničícímu využívání zdrojů. Ovládání vody coby hospodářského zboží je významný způsob dosažení účelného a vyrovnaného využití i povzbuzení k zachování a ochraně vodních zdrojů.“9

Světové vodní fórum OSN v roce 2000 vyhlásilo vodu za základní potřebu. Jenže v kapitalistické společnosti potřeba není totéž co právo. Je-li voda právem, vlády mají povinnost dodávat vodu svým občanům. Ale je-li voda potřebou, nepřestanou z ní soukromé společnosti dělat zboží.

Tudíž bylo důležitým krokem, když výbor OSN pro ekonomická, společenská a kulturní práva ve své „Všeobecné zprávě č. 15 o právu na vodu“ z listopadu 2002 uznal, že „právo lidí na vodu je nepostradatelné k vedení života v lidské důstojnosti. Je předpokladem k dosažení všech lidských práv.“ Státy by měly zaručit „přidělení vodních zdrojů a investic do vody všem členům společnosti.“ Tady byl přístup k vodě považován za lidské právo a voda za společenské a kulturní dobro, ne za pouhou hospodářskou komoditu, protože každý má právo na „dostačující, dostupnou, fyzicky dosažitelnou, bezpečnou a přijatelnou vodu k osobnímu a domácímu používání“.10

Zvláštní zpravodaj OSN o právu na vodu toto doplnil prohlášením, že péče o vodu by měla být věcí veřejné kontroly a „státy mají všeobecnou povinnost konat tak, aby napomáhaly přístupu k vodě a hygieně“. Rozvojový fond OSN pro ženy dodal: „Ačkoli toto neznamená, že stát musí přímo poskytovat bezpečnou, přístupnou pitnou vodu každé domácnosti nebo osobě, znamená to, že stát nese základní zodpovědnost za zajištění, že každý člověk má přístup k množství vody požadovanému k udržení svého života a k naplnění základních potřeb.“11

Nejvýznamnějším krokem k ustavení všeobecného práva na vodu byla rezoluce Valného shromáždění OSN z 28. července 2010 (s hlasováním 122 pro, nikdo proti, 41 se zdrželo), vyhlašující přístup ke zdravé vodě a hygienickým zařízením za „lidské právo nezbytné k plné radosti ze života a ke všem dalším lidským právům“. Shromáždění také vyzvalo členské státy OSN a mezinárodní organizace, aby „nabídly financování, technologie a další zdroje na pomoc chudším zemím ke zvýšení jejich snah o poskytnutí čisté, dostupné a cenově přijatelné pitné vody a hygienických zařízení pro každého“.12

Tato rezoluce je určitě mezníkem a má velký význam pro všechny, kdo bojují za uznání vody za lidské právo. Mnozí bojují za uskutečnění Rozvojových cílů milénia OSN (MDGs). Těchto osm rozvojových cílů – mezi nimi snížení počtu lidí, kteří nejsou schopni dosáhnout nebo si dovolit čisté pitné vody a základních hygienických služeb do roku 2015 – bylo odvozeno od 55. valného shromáždění OSN v září roku 2000.

V jeho potvrzeném výkazu k Mezinárodnímu roku čerstvé vody 2003 – Setkání globálních cílů OSN odhadla, že zlepšení dodávek vody a hygieny bude stát kolem 20 mld. dolarů ročně, zatímco současné výdaje dosahují ročně asi tak 10 mld.13 Podle tohoto výpočtu je roční suma až 180 mld. USD nezbytná pro vylepšení vodních a hygienických zařízení, aby bylo dosaženo MDGs. Protože momentálně je výše investic pouhých 80 mld. USD, soukromé podniky vodních společností jsou žádány, aby poplatily zbývajících 100 mld. Je jedno, jak dobře míněné mohly být rozvojové cíle milénia 2015, soukromé vodní společnosti průmyslově rozvinutých států pod pláštíkem „dobročinných cílů“, „charity“, „rozvojové pomoci“ a „MDGs“ se stávají hlavními poživateli procesu, s přístupem ke službám druhdy poskytovaným veřejně, z nichž se teď stávají proziskové trhy.

Evropská unie, podporující tuto ohavnou službu, ve svém prohlášení o postoji „K Summitu OSN ke zprávě MDG – doporoučení pro EU“ předpokládá, že k dosažení MDGs se musí zapojit do „smysluplného a silného partnerství s … občansko-společenskými organizacemi na severu i na jihu [a] se soukromým sektorem.“14 Naléháním na „silné partnerství se soukromým sektorem“, především zaměřeným na vstup společností jako Suez, Veolia a Thames Water, Evropská unie znovu prozrazuje, nakolik je po celém světě zapojena do neoliberálních cílů privatizace.

Postoj EU je teď převažující vyhlídkou, s větším vlivem než deklarace Valného shromáždění OSN. „Lidské právo na vodu“, pošpiněné v okamžiku, kdy se voda stala prostředkem zisku, vyžaduje, aby byly naplněny podmínky kvality, přístupnosti a dosažitelnosti. Přesto převažující náhled, jehož představitelem je Evropská unie a vodní mnohonárodnost, je navržen tak, aby tyto problémy ignoroval. Snižuje to, co by mělo být všeobecným právem, na výsadní právo ji nakupovat, pro ty, kteří si to mohou dovolit: na systém poskytování soukromým trhem, jenž staví na nedostatku a nerovnostech. Na čem tento převažující náhled závisí, ale jen zřídka to bere na vědomí, je existence společenských a ekonomických nerovností na všech úrovních lidské společnosti, která už rozděluje svět na vodní třídy a vodní pohlaví. Je to tato nerovnost, jež se bude privatizací vody prohlubovat a zostřovat – neboť je to cesta k vyšším ziskům.15

Co chybí v převažujícím výhledu?

Nesnáze s vodou jsou úzce spjaté se širokým okruhem záležitostí politické ekonomie jako chudoba, rozdílení bohatství, prosperita a růst. Po téměř šedesáti létech „rozvojové pomoci“ a „rozvojové politiky“, po takovém pokroku a tolika zlepšeních ve vědě a technice se materiální rozdíly uvnitř států i mezi jednotlivými státy neustále zvětšují. Každý třetí člověk žije v naprosté chudobě. Tito lidé žijí bez zdravé a dostačující vody, samotného základu života.

K naplnění pouhého minima k pití a hygieně je potřeba 20-40 litrů čisté čerstvé vody. Jenže spotřeba na osobu v Německu je 130 litrů na den, ve Spojených státech dokonce přes 200 litrů! Podle údajů OSN jsou znečištěná voda a nedostatečná hygiena celosvětově hlavními zdroji chabého zdraví. 884 miliónů lidí nemá přístup k bezpečně pitné vodě (každý osmý člověk na Zemi) a přes 2,6 mld. lidí (40 % obyvatel světa) nemá přístup k základním hygienickým službám. Každým rokem umírá na nemoci z vody 3,5 miliónu lidí. Průjem zaviněný chybějící bezpečně pitnou vodu, kanalizací a hygienou a zoufalým stavem zdraví výživy je druhou nejvýznamnější příčinou úmrtí mezi dětmi do pěti let. Každým rokem zemře na průjem kolem 1,5 miliónu dětí. Každých dvacet vteřin umírá dítě na nemoc z vody jako je průjem, cholera, úplavice, břišní tyfus, drakunkulóza a žloutenka. Kolem 40 % obyvatelstva žije v oblastech s mírným až vysokým nedostatkem vody. Předpokládá se, že od roku 2025 téměř dvě třetiny obyvatel světa – 5,5 mld. lidí – bude žít na místech, jež se potýkají s nedostatkem vody.

Používání vody celosvětově vzrostlo v minulém století šestinásobně; dvojnásobně proti míře růstu počtu obyvatel. Na mnoha místech je spodní voda spotřebovávána rychleji, než se doplní; spodní voda tudíž ubývá. Po roce 2020 by mohlo umírat na nemoci z vody 135 miliónu lidí. To je víc než předpokládaný počet úmrtí při pandemii HIV/AIDS. Voda je významnou součástí i této pandemie, protože mnohá úmrtí těch, jejichž imunitní systém je oslabený HIV/AIDS, jsou spojena s infekcemi přičítanými špinavé vodě.16

Ženy a voda

Ačkoli nedostatečný přístup k vodě a hygieně zasahuje zdraví a fyzickou i psychickou bezúhonnost mužů i žen, ženám mnohem víc vadí nedostatek vody, nemoci způsobené vodou a nedostatek hygienických služeb. Protože v mnoha společnostech na Zemi mají ženy a dívky na starost vaření, praní a uklízení stejně jako hygienu členů rodiny a domácnosti, jsou brány jako zodpovídající za nabírání a dopravu vody k domácímu použití. Proto milióny žen nejen otevírají kohoutek – a hle – přichází čistá, zdravá, čerstvá voda! Místo toho musí strávit spoustu času a energie, aby vodu nabraly. Což je okrádá o možnost dostat náležité vzdělání, vykonávat práci, při níž si vydělají, nebo mít čas na odpočinek a rekreaci.

Ženy a dívky urazí dlouhé vzdálenosti – deset, patnáct kilometrů denně – většinou naboso, bez ohledu zda jsou těhotné či nemocné, mladé či staré, bez ohledu zda je horko či zima nebo jak nebezpečná výprava to může být. Jsou vystaveny nebezpečí, jako je fyzické napadení, s vodou spojené nemoci, útoky zvířat a fyzické problémy kvůli váze vody. Doufají, že najdou nějakou čistou vodu. Pokud ne, ony, jejich rodiny a zvlášť jejich děti onemocní a dokonce umírají na nemoci způsobené vodou.

Celkově nachodí ženy na jihu Afriky denně vzdálenost rovnající se šestnáctinásobku cesty na měsíc a zpět, aby přinesly svým rodinám vodu.17 Veškerá tato práce je samozřejmě neplacená a přináší celonárodní ztrátu příjmů v ohromných sumách.

Mezinárodní spotřebitelská zpráva na rok 2004 zdůrazňuje, že:

Chudé venkovské ženy v rozvojových zemích stráví až osm hodin denně, aby obstaraly vodu, nesa každou cestu na hlavě až 20 kg vody. Každá desátá africká dívka ve školním věku nechodí v době menstruace do školy nebo v pubertě vystoupí ze školy proto, že ve školách chybí čistá a soukromí poskytující hygienická zařízení. Denně umírá 6 000 dívek a chlapců na nemoci spojené se znečištěnou vodou, a ženy jsou hlavními pečovatelkami o nemocné děti i dospělé. Žena ve slumu v Keni platí za litr vody nejméně pětinásobek oproti ženě ve Spojených státech. Aktivistky odmítající projekty přehrad v Indii protesty brání stoupání vod.18

Kvůli necitlivosti vůči pohlaví a omezováním spoluúčasti žen jsou ženy vyloučeny z významného rozhodování. Vedle jejich tělesné zranitelnosti, vylučování z rozhodování a z ovládání zdrojů činí ženy neúměrně vyčerpávanými nedostatkem vhodné, čisté a zdravé vody. Protože není zachováno právo na vodu, jsou další ženská práva ohrožena také.19

Závěr

Jakkoli je současná situace s ohledem na poskytování vody špatné, přesto není vše ztraceno. Časem lidská práva nad právy společností zvítězí. V některých zemích, jako v Nizozemí, Norsku a Uruguayi, je privatizace vody zakázaná, ve městech jako německá Postupim, francouzský Grenoble a bolivijská Cochabamba (známá svými „vodními válkami“) byly dodávky vody po neúspěšné snaze o privatizaci vráceny pod veřejnou kontrolu.20

Tyto případy se ale zdají být výjimkou z pravidla, jak je blížící se privatizace stále nespoutanější. Dokud bude trvat neoliberalizmus, dokud budou zařízení, jež byly ve veřejném vlastnictví, dávány soukromým společnostem, neskončí ani globální nerovnosti, ani diskriminace pohlaví. Lidé žijící v rozvojových zemích budou dále trpět nedostatkem vody, nemocemi z vody a dokonce úmrtími z kontaminované vody. Ženy a dívky žijící v rozvojových zemích budou i nadále nuceny pochodovat, aby získaly vodu, nosit zpátky domů těžká vědra v naději, že voda není kontaminovaná, a snažit se činit život v těchto podmínkách co možná nejhygieničtějším. A lidé budou neúměrně spotřebovávat vodu a plýtvat s ní; budou nadále kupovat balenou vodu a znečišťovat Zemi tunami plastů.

Před několika desetiletími si nikdo nedokázal představit, že lidstvo bude jednoho dne muset platit za vodu – „křehké božstvo“. Rád bych věděl, jak dlouho bude trvat velkým společnostem, než se chopí příležitosti a prodají nám – s ještě větším ziskem, samozřejmě – vzduch, jejž dýcháme…

Takový svět by samozřejmě byl dystonií (pesimistický pohled na svět; opak „utopie“; pozn. překl.), k níž jsme jak se zdá právě vedeni, ale náš cíl musí být pravý opak. Jak říká Maude Barlow: „Tohle je pak naším úkolem: nic menšího než znovu získat vodu jako něco, co je pro Zemi a veškeré lidstvo běžné a musí být moudře sdílená i spravovaná, máme-li přežít. K tomu nedojde, dokud nebudeme připraveni odmítnout základní principy na trhu založené globalizace.“21

Sevgi Demir měla pravdu: voda je svaté společné právo a neměla by být privatizována.

Zuhal Yeşilyurt Gündüz,

mimořádná profesorka Oddělení politických věd a mezinárodních vztahů na Baskentské universitě (Ankara/Turecko)

Překlad: Vladimír Sedláček

 

Poznámky

  1. http://bianet.org/english/environment/113033-i-feel-stupid-for-paying-for-drinking-water.
  2. Claudia von Werlhof, “The Globalization of Neoliberalism, its Consequences, and Some of its Basic Alternatives,” Capitalism Nature Socialism 19 č. 3 (září 2008): 106.
  3. tamtéž, 101.
  4. Jens Loewe, Water Ablaze. The Contamination and Commercial Exploitation of a Rare and Vital Resource (Stuttgart: nakladatelství NWWP, 2010), 27-28.
  5. Maude Barlow, Blue Covenant (New York: The New Press, 2007), 62-63; “Suez,” http://sourcewatch.org (accessed December 9, 2010).
  6. UNIFEM v letmém pohledu, duben 2004, http:/unifem.org/attachments/stories/at_a_glance_water_rights.pdf.
  7. Loewe, Water Ablaze, 99.
  8. Rebecca Brown. “Unequal Burden: Water Privatization and Women’s Human Rights in Tanzania,” Gender & Development 18 č. 1 (březen 2010): 59.
  9. Dublinské prohlášení o vodě a udržitelném rozvoji, http://gdrc.org/uem/water/dublin-statement.html.
  10. UNIFEM v letmém pohledu, duben 2004, http://unifem.org.
  11. tamtéž.
  12. Středisko zpráv OSN, “General Assembly Declares Access to Clean Water and Sanitation is a Human Right,” 28. července 2010, http://un.org/apps/news/story; Department of Public Information, News and Media Division, New York, 64. zasedání, http://un.org/News/Press/docs/2010/ga10967.doc.htm.
  13. Oddělení veřejných informací OSN—DPI/2293B—prosinec 2002, http://un.org/events/water/factsheet.pdf.
  14. Evropská konfederace nevládních organizací pracujících na mezinárodním rozvoji, Podpora v nouzi a rozvoji vzdělání, “Towards the UN MDG Review Summit 2010. Recommendations to the EU,” Londýn, březen 2010, http://concordeurope.org, 3.
  15. Brown, “Unequal Burden,” 60.
  16. Fact Sheet: Water: A Matter of Life and Death, Vodní ročenka OSN 2003; Oddělení veřejných informací OSN —DPI/2293B—prosinec 2002 http://un.org/events/water/factsheet.pdf; Zpráva OSN o rozvoji lidstva 2006.
  17. Maude Barlow a Tony Clark, “Water Apartheid”, The Nation, August 15, 2002.
  18. CFP, Women and the Politics of Water, http://h-net.org/announce/show.cgi?ID=149679.
  19. Karen Bouwer, “Women and Water,” Peace Review: A Journal of Social Justice 18 no. 4 (October 2006): 465-66.
  20. Loewe, Water Ablaze, 16.
  21. Barlow, Blue Covenant, 175.