„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“ – Eleuzínská mystéria

atika_povodne

V západní Atice ve dnech 14. – 15. listopadu, v městských částech Mandra a Nea Peramo nedaleko od Eleuzín vyvolaly urputné deště totální katastrofu. Již po několika hodinách lijáku se voda a bahno valily do výšky dvou až tří pater. Proud se prodíral nejenom ulicemi, ale voda si rovněž razila cestu skrz byty a brala s sebou všechno včetně vybavení domů, kusů staveb, domácích zvířat, aut i lidí. Když po několika dnech voda opadla, konečný počet mrtvých se ustálil na oficiálních 23. Toto číslo vyjadřuje počet obyvatel přihlášených v obou městských čtvrtích k trvalému pobytu. Otázkou zůstává, kolik cizinců zůstalo pod příkrovem bahna. V této oblasti Atiky pracují často imigranti nejenom z asijských zemí, ale také z chudých zemí Evropy za vyděračské platy a jejich evidence je naprosto nedostatečná. „Přírodní katastrofa“, řeknete. „To se přeci může stát. Přívalový déšť není politický problém.“ Skutečně specifickou meteorologickou skutečnost, která se vytvořila na východních svazích pohoří Pateras, nebylo možné včas předpovědět natož její intenzitu. Jednalo se o extrémní příval vody, ale ne o úplně nečekaný. Již kolem 10. listopadu varovali meteorologové, že jižní vítr tlačí dešťové mraky na pohoří kolem atiky a je třeba počítat s extrémním množstvím srážek. V západní Atice jsou deště vždy problematickou záležitostí. Již v minulosti byly zaznamenány ztráty na životech dosahující desítek osob a to hlavně v období mezi lety 1960 – 1975.

 

Z přírodní katastrofy se však stává politický problém, když dochází opakovaně ke katastrofám, které současná věda dokáže vysvětlit, je možné jim zabránit, nebo předejít a státní složky tento problém ignorují a dokonce ani nepředstírají snahu problém řešit nebo mít připravený systém záchrany a pomoci v momentě probíhající katastrofy a po ní.

Oblast na jihovýchod od pohoří Pateras slouží v učebnicích vodního inženýrství jako typický příklad extrémně ohrožené oblasti.

Silné podzimní deště vždy přinesou mnoho komplikací této velmi hustě osídlené oblasti, kde žijí hlavně dělníci okolních továren. Prudké podzimní lijáky strhávají  hlínu ze svahů, která okamžitě zaplní město, kde obvykle proudy vody tekoucí po ulicích ochromí dopravu. To je celkem každoroční standard, jehož komentáře se obvykle omezí na to, že stát – centrálně i jeho lokální složky – kašle na obce a čtvrtě, kde žijí obyčejní lidé. Letos byla situace o to složitější, že svahy byly odlesněné nedávným požárem. Není tedy nic, co by hlínu na prudkých svazích mohlo udržet. Obyvatelé těchto čtvrtí dlouhodobě a marně apelují u kompetentních  úřadů, aby konečně přikročily k budování protipovodňových zábran. V každém předvolebním klání se soupeřící politické subjekty předhánějí v „protipovodňové“ rétorice. Minulý rok vydalo ministerstvo přírodního prostředí dokument, ve kterém sděluje, že v západní Atice žádné záplavy nehrozí. Vědecké studie i praktický život naopak dokázaly tím nejtragičtějším způsobem, že na přírodu neplatí žádný oběžník.

Sice se jednalo o extrémní přírodní katastrofu, ale to neznamená, že obyvatelé ohrožené oblasti musí zůstat v „rukou božích.“

Prvním krokem je být připraven a vytvořit strategii pro případ náhlé katastrofy. Zde by patrně nebylo možné nic vytknout hasičům i dobrovolníkům, kteří se snažili ze všech sil pomoci zoufalým obyvatelům oblasti. Státní složky však totálně selhaly v momentě následujícím katastrofě, kdy lidé zůstávají v devastovaných, nebezpečných a hygienicky nevhodných domech zasažených katastrofou, protože stát nedokázal nabídnout žádné náhradní ubytování, jídlo, oděvy, léky apod.

Dalším krokem je situaci nezhoršovat. To znamená vytvořit cesty, kudy může voda příště rychle odtékat a následně co nejrychleji obnovit její přirozené cesty. V oblasti západní Atiky a nejenom tam je největším problémem lehkomyslné zatarasení vodních koryt sezónních anebo malých vodních toků. V jejich korytech dnes leží silnice včetně dálnice, stejně jako v nich byly postaveny obytné domy. Koryto sezónní řeky může být úplně vyschlé bez průtoku vody po několik sezón, ale jeho důležitost se projeví právě  v době extrémního přívalu vody. Koryto si vytvořila voda v minulosti a představuje optimum odtoku. Další prohlubování takových koryt a jejich udržování je naprosto zásadní. Naopak jejich zabetonovávání a využívání jako laciné stavební pozemky je časovanou bombou. „Tak si to tam ti lidé neměli stavět,“ může někdo nabídnout. Ale ani dům ani silnici nikdo nepostaví jen tak, protože ho to napadlo. Někdo musí udělat projekt a vydat povolení na základě nějakých pravidel a zákonů.  Možná v 50. letech ještě někdo mohl věřit, že voda si najde cestu jinudy nebo že stavba její tok vychýlí, ale dnes po tolika letech katastrof je stav zřejmý i školním dětem. Navíc míra zastavěnosti je v Atice neuvěřitelná, stačí letmý amatérský pohled na letecké mapy. Ale hlavně tato voda je naprosto nevyužitelná. Nabízí se možnost zachycovat ji do cisteren na svazích pohoří a posléze pomalu odčerpávat do přírody i vodovodní sítě.

A zde se právě stává katastrofa politickým problémem. Někdo má zodpovědnost za zákony, které umožňují stavět v takových lokalitách, za to, že je možné dopřát zisk spekulantům, kteří kašlou na lidské životy, ať už se tak děje prostřednictvím korupce nebo bez ní. Současný politický establishment hlaholí, že bude nemilosrdně vyšetřovat a důsledně trestat všechny zodpovědné. Ale nakonec se ukáže, že vlastně nikdo za nic nemůže, že všichni jenom dělali svoji práci. Ukáže se, že stavební úřady jednaly podle zákonů, zákony přijaly strany, které dnes nevládnou…

V Atice bylo před stavebním boomem v 60. letech 20. století na 700 stálých i sezónních vodních toků, které odvodňovaly athénskou kotlinu směrem na jih do Pirea a směrem na jihozápad k Eleuzínám. Např. jeden z hlavních vodních toků (Eridanos) doprovázel ve starověku tzv. Posvátnou cestu, která vedla z Athén do Eleuzín. Dnes je 550 km vodních koryt zastavěno. Prakticky v celých Athénách je každý silnější déšť problém. Komunikace se okamžitě plní rychle tekoucími poměrně hlubokými proudy vody, které nejenom že znemožňují pohyb po ulicích, jsou nebezpečné pro chodce, ale také pravidelně  zaplavují suterény i přízemní prostory. Voda hledá cestu, teče z okolních hor a plní athénskou kotlinu. V jižních částech aglomerace jsou pak již silnice téměř „splavné“. Kanalizační systémy jsou izolovaně budovány v ekonomicky lukrativních čtvrtích, ale jejich nepropojenost je další z příčin kumulování vody právě tam, kde žijí převážně sociálně slabší vrstvy obyvatelstva.

Nejenom, že občané zůstanou patrně neodškodněni, ale alespoň nějaká základní protipovodňová díla se opět stanou tématem předvolebních potyček a hudbou budoucnosti.  Uveďme, že stát přislíbil, že občané zasažení letním požárem v oblasti dostanou jednorázovou pomoc ve výši 580 eur, což se po několika měsících neuskutečnilo. Zůstaly jenom sliby. Z přibližně 2000 přívalem vody přímo zasažených domů bylo zhruba 1500 shledáno státní kontrolou okamžitě neobyvatelných. Občané si  mohou u státu žádat o jednorázovou podporu 5000 eur na jeden objekt, ale kdy budou vyplaceni, to je ve hvězdách.

Momentálně působí v oblasti různé neziskové organizace, dobrovolníci a jednotliví spoluobčané, kteří posílají pomoc. Obyvatel bydlí v naprosto zdemolovaných domech, bez proudu a často bez vody, v bytech plných bahna, naplavenin, plísně… Stát nabídl jako náhradní řešení vojenské stany (!!!), které ani není kam postavit, protože všude je bahno a vlhko. Kdo jen trochu zná Athény, namítne, že v centru metropole jsou doslova desetitisíce opuštěných bytů, že jsou prázdné megalomanské olympijské stavby nebo třeba budovy starých letišť…

Co se protipovodňových opatření týče, obce peníze nemají, a pokud chtějí budovat nějaká díla, musejí prostředky čerpat z různých unijních fondů přímo nebo nepřímo. Ale EU předpokládá, že nějakou cestou se investované peníze vrátí zpět. Postavit silnici, kde se bude vybírat mýtné, čističku, která bude prodávat vodu apod. Kde není zisk, není dotace. Koho zajímá periferie, kde žijí hlavně dělníci místních oceláren a chemiček?

Možná si oddychnete, že je skvělé, že nebydlíte v západní Atice, ale podobná situace se týká všech. Jak je naše republika připravená? Jak jsou připravené ostatní státy? Pro srovnání uvádím příklad tropických tornád v USA, kde pravidelně dochází k ohromným škodám na majetku, ale hlavně lidských životech, a na Kubě, kde jsou vždy obyvatelé i budovy zajištěny před valící se pohromou.

Musím znovu zopakovat, že společnost, kde je základním kritériem zisk, nebude nikdy pro lidi úplně bezpečná. Pokud se lidé nerozhodnou s kapitalismem skoncovat nemohou očekávat příznivější časy.

Věra Klontza-Jaklová