Katalánská nezávislost

katalansko

Minulost Španělska lze jen stěží porovnávat s tím, co v uplynulých sta letech prožili Češi a národy, národnostní menšiny Rakouska-Uherska a následně Československa. Španělsko bývalo říší, nad kterou slunce nezapadalo; bylo mocným státem, ovládajícím kontinenty i oceány. To je vyčerpaná minulost.

Pro většinu obyvatel Španělska je rozpad země vyhlášením samostatnosti Katalánska jen stěží představitelný a stravitelný. Latinskoamerická reconquista, ztráta Filipín a Kuby koncem 19. století, opuštění Maroka, s tím nezbylo než se smířit. Připustit ale rozložení dnešní monarchie, rozpad španělského státu na Pyrenejském poloostrově, to už je příliš silná káva.

Historické podobenství Čechů a Katalánců se však nabízí. Obé má svou třísetletou porobu. Ta katalánská se začala odvíjet o sto let později a počítá se od roku 1714. K tomuto roku se uvádí konec války o španělské dědictví. Král Karel II. Habsburský zemřel v roce 1700 bez přímého dědice. Údajně měl v závěti španělský trůn odkázat Filipovi d´Anjou, vnukovi Ludvíka XIV, krále Slunce. Anglie a další evropské koruny v tom viděli nebezpečí neúměrného vzrůstu moci Francie a podporovali nástup na trůn arcivévody Karla z rakouské větve Habsburků. Na straně Habsburků bojovali oblasti Aragonského království, které dnes známe pod pojmem „katalánské země“.

Jednou z rozhodujících srážek byla bitva u Almansy v roce 1707 kde byla habsburská strana poražena. Vítězství Bourbonů stvrdil Utrechtský mír, který do moci Habsburků jako kompenzaci svěřil holandská a italská území španělské koruny.

„Cuando el mal viene de Almansa a todos alcanza“, když zlo přichází z Almansy, postihne všechny. Odtud pochází katalánské cítění poroby trvající tři století. Zjevným vnějším projevem této události je dnes skandování „independencia“ diváků na Camp Nou, stadionu FC Barcelona, když se na hodinách objeví sedmnáctá minuta.

Co jsou katalánské země? Katalánské země jsou ty autonomní oblasti Španělska, které mají ve vlajce pět žlutých a čtyři červené vodorovné pruhy, tedy standartu Aragonského království: Katalánsko, Aragón, Valencijské společenství a Baleárské ostrovy. Ve Valencijském společenství se hovoří „valenciano“, které se v gramatice od spisovné katalánštiny prakticky neliší, na Baleárách místní lid hovoří „mallorquín“.

Aragonští se cítí být převážně Španěly; Valencijští a Baleárští jsou nejednotní v tom, kam se v otázce nezávislosti Katalánska připojit, koho podpořit.

Mají Katalánci nárok na národní sebeurčení? Jsou Katalánci národem?

Španělský právní pořádek a mínění většiny nekatalánského obyvatelstva toho názoru není.  Donekonečna se v médiích, dopisech čtenářů i sociálních sítích opakuje „všichni jsme Španělé“, „todos somos Espaňoles“. Vyplývá to i ze sémantické zmatečnosti, z významového výkladu slova „nación“, česky národ. Ve španělštině je slovo nación užíváno nejen ve významu národa, národnosti, ale i jako stát, země. Prohlásí-li král v předvánočním projevu „Espaňa es una gran nación“, pak nemluví o národu, ale o státu. Málokdo ze Španělů je ochoten přijímat argumentaci o odlišnosti státní příslušnosti občana a jeho národnosti. (Tím spíše, že ve Španělsku nežijí občané, ale poddaní Jeho Veličenstva, dědice z boží vůle caudilla Franka.)

Rozšířeným názorem je, že má-li být referendum o nezávislosti Katalánska na Španělské koruně, pak musí proběhnout v celé zemi. Přestože jsou v zemi uznány čtyři oficiální jazyky – španělština, katalánština, baskičtina a galicijština, pak hodnocení země jako mnohonárodnostního státu je odmítáno. Místo výrazu „multinacional“, někteří připouští novotvar „plurinacional“.

Nesmyslnost celošpanělského referenda o nezávislosti Katalánska je zjevná.

Katalánci národem jsou. Mají své území, svojí historii, jazyk, literaturu, umělecké osobnosti, hospodářský celek. Katalánština je natolik odlišným jazykem, že bez překladu je ostatním obyvatelům země nesrozumitelná. Československá varianta rozhlasového a televizního vysílání ve dvou jazycích by byla pro španělštinu a katalánštinu nemyslitelná.

Katalánsko má také svou mocnou buržoazii, svojí elitní vrstvu. Spisovatelka Esther Tusquets zmiňovala v Katalánsku dvě stovky nedotknutelných rodin. Ty se dočkaly své doby a jsou prvními v pořadí těch, komu katalánské hnutí za nezávislost má přinést prospěch.

Nejsou vidět na tribunách, v čele demonstrací, na obrazovkách a facebooku, ale jsou to oni, v jejichž zájmu je heslo „dost bylo Madridu“. Oni jsou těmi, kdo chce rozhodovat o tom, jak bude naloženo s bohatstvím, vytvořeném v nejvyspělejší a nejbohatší autonomii Španělského království. I oni jsou mnohdy pohrobky frankistického režimu často zapojenými do korupčních vazeb postfrankistické doby. Příkladem je rodina dlouholetého katalánského premiéra Jordi Pujola.

Druhým obdařeným nezávislostí Katalánska by byli ti, kteří ve Španělsku nejsou. Rozpad země jako Španělsko by přivedlo k oslabení obou (či snad i více) nově vzniklých subjektů. Autority z Bruselu uvádí, že jediným partnerem je vláda v Madridu. Žádný z lídrů evropských zemí ale neodmítl konání referenda z 1. října 2017, ale také žádný neodsoudil kruté policejní zásahy policie proti voličům.

Spolek zemí Evropské unie není sdružení upřímných nezištných přátel. Konkurentovy potíže hřejí u srdce. V Londýně, Berlíně a Paříži si jistě starosti s katalánskou nezávislostí nedělají a možná se za pár desítek let dovíme kdo, co, kdy a odkud dnešním katalánským představitelům slíbil.

Příznivci katalánské nezávislosti, ti co v demonstracích mávají vlajkami senyeras (čtyři pruhy červené, pět žlutých) a esteladas (totéž doplněné o modrý klín s bílou hvězdou – symbol nezávislosti a republiky) a bývá jich i v řádu stovek tisíc, si velké naděje činit nemohou. Jejich život a budoucnost jejich potomků nezávislostí Katalánska získá jen málo, pokud vůbec něco.

Dnešní Katalánsko není národnostně homogenním útvarem. Barcelona je kosmopolitní metropolí; průmysl, obchod a turistika vstřebaly za poslední desetiletí statisíce pracovních sil z ostatních autonomií Španělska i ze zahraničí.

Španělská monarchie se nachází v tragikomické situaci (polovina listopadu 2017). Hlavní příčinou je zkostnatělost země. Po smrti diktátora Franka nastal proces přechodu k demokracii. Nově tvořená demokracie však měla pojistky, aby mocenská a vlastnická třída zůstaly zachovány, aby jejich postavení zůstalo neotřeseno. Ústava přijatá v roce 1978 jako ústava přechodu k demokracii platí stále. Španělsko je 40 let v přechodu a nemá odvahu se k demokracii dobrat. Madridská reprezentace vládnoucích lidovců do nekonečna omílá, že „demokracie je plnit zákon“ a „kdo neplní zákon je proti demokracii“ a tak dokola. Výsledkem je, že katalánská politická reprezentace – v legálních volbách zvolená – je částečně v emigraci (v Belgii) a částečně ve vězení. Madrid převzal mocenskými a justičními prostředky vládu nad Katalánskem. Katalánského premiéra, členy vlády a parlamentu uvádí s příponou „ex“ aniž by byli zvoleni představitelé noví.

Věznění politici a utečenci čelí obvinění ze vzpoury, povstání, zneužití úřední moci a zpronevěry. Už jenom tato terminologie vrací zemi s lidoveckou vládu v Madridu do minulého století. Lidovci neschopní postavit se čelem k problému a řešit ho politicky, opírají veškeré své současné aktivity o rozhodnutí nejvyšších justičních orgánů o protiústavnosti referenda v Katalánsku dne 1. října 2017. Organizace referenda zákonnou vládou autonomní oblasti je tak v dnešním Španělsku vzpourou a povstáním.

Poplatnost španělské justice zájmům frankistických dědiců je neoddiskutovatelná, stejně jako je pochybné tvrzení, že Španělské království je demokratickým a právním státem.

Představitelé legálních stran jsou ve vězení a v emigraci v době kdy Madridská vláda vyhlásila nové katalánské parlamentní volby na 21. prosince 2017. Španělsko se vmanévrovalo do zcela originální situace. Nemá politické vězně (i o tom lze v jiných souvislostech pochybovat), za to má zcela prokazatelně vězněné politiky!

Proč jsou Madridem organizované volby v Katalánsku legální a „demokratické“, zatímco referendum (jakékoliv, ale to o nezávislosti hlavně) protiprávní?  Odpověď není složitá. V referendu je každý hlas vždy jen jedním hlasem. „Jste pro nezávislé Katalánsko v podobě republiky?“ Ano/Ne.

Ve volbách není důležité, jak voliči hlasují, ale kdo a jak hlasy počítá. Už dnes lze říci, jak volby dopadnou. Bude-li výsledky počítat Madrid je výsledek jasný a také stejně opačný by byl, pokud by hlasování počítali dnešní věznění. Tak to v buržoazní „demokracii“ chodí již staletí. (Ve španělských parlamentních volbách v roce 2008 stačilo vítězi 65 tis. hlasů na jednoho poslance, u jedné z opozičních stran to bylo 480 tisíc.)

Tvrdí-li z Madridu, že představitelé independentských a současně protimonarchistických stran nemohou mluvit jménem všech obyvatel Katalánska a že většina obyvatel je stejně proti samostatnosti, pak není skutečně nic snazšího než nechat rozhodnout v referendu, které bude mít řádná pravidla, důstojnou organizaci a férové sčítání.

Pak ovšem musí policejní síly volební místnosti chránit a ne voliče mlátit.

Španělsko se zmítá v absurdnostech, ostudě a výsměchu. To bude gradovat až do předvánočního času nových regionálních voleb v Katalánsku. Nepřizná-li reformovaná či ještě lépe nová ústava Španělska, že je mnohonárodnostním státem, že národy mají právo na sebeurčení a že jsou to občané kdo má právo rozhodnout, zda chtějí žít v monarchii nebo v republice, pak Absurdistánu konce nebude.

Luboš Motejlek