Deklarace 42. Pražské teoreticko-politické konference (k 170. výročí Komunistického manifestu a 100. výročí VŘSR)

42_ptpk

Od Říjnové revoluce v Rusku uplynulo rovné století. Třídní nenávist jitří dodnes. Dějiny pokroku mrzačí k nepoznání. Ta demagogie je politickou zbraní. Má zastrašit vůli po změně, sílící dnes. Ranit ji slepotou a přimět ke kapitulaci.

 

Pravdu o prvé socialistické revoluci bráníme pro lidštější zítřek. Zrušila vykořisťování a sociální bezpráví. Kapitál zbavila i politické moci. Ekonomiku, zotročenou „právem“ silnějšího, přiměla sloužit lidským potřebám. Práva a svobody, klíčové pro lidskou důstojnost, změnila ve vymahatelný nárok. Demokracií v péči o zdraví, v nemoci i stáří – přístupu ke vzdělání a kultuře, zrovnoprávnění žen či etnických menšin -, předstihla i nejvyspělejší země Západu.

První světové válce přitakala i sociální demokracie. Odvahu skoncovat s děsivým masakrem měli jen ruští bolševici. Jedině ti dokázali zabránit rozpadu Ruska na kolonie cizích mocností. Teprve sovětské pětiletky zrodily velmoc, schopnou zachránit před nacistickou genocidou i desítky dalších národů. Právě Sovětský svaz zkrotil i jaderné vyděrače. Až bipolární svět donutil Západ vzdát se i koloniálního panství. Teprve v něm mohla vykročit k socialismu i řada dalších zemí. Jen díky jejich výzvě dosáhl úrovně, nevídané dřív ani pak, i západní „sociální stát“.

Kapitál vládne znovu téměř celé planetě. Tím hlubší jsou rozpory, s nimiž si už neporadí. Následky ekonomické krize „řeší“ jen na bankrotářský dluh. Mrzačí jím i život příštích generací. Těch, koho sráží do „pracující chudoby“, kvapem přibývá už dnes. Světem se valí víc běženců než koncem druhé světové války. Vládnoucí „elity“ příčiny neřeší. Stále hůř zvládají i následky. „Válka proti teroru“ trvá dvakrát déle než oba světové konflikty dohromady. Nevinných obětí jsou milióny. Teror však expanduje i napříč Evropou. Hrozba, že skončí hůř než rodiče, visí nad desítkami procent těch, kdo do života teprve vstupují.

„Čtvrtá průmyslová revoluce“ vezme práci dalším miliónům. Kapitál, který zhodnocují, pro ně náhradu nemá. Z dýchavičného „růstu“ profituje jen „horních deset tisíc“. Příští krize bude ještě nelidštější. Větší budou i politická rizika. Hřebínek neroste jen „holým lebkám“. Bují i „fašismus bílých límečků“. Rusko, Čína i další země, hájící vlastní suverenitu, jsou znovu terčem „studené války“. Žene svět na hranu fatálního konfliktu.

Doba dává za pravdu nám. To nám jdou naproti i společenské nálady. Poslední volby v řadě evropských zemí to ukázaly obzvlášť markantně. Vyhrály je protestní hlasy. Posílily však populistickou pravici a miliardářské fankluby. Vůle po změně ztrácí v levici důvěru.

Obnoví ji jen renesance všeho, čím naše hnutí už umělo měnit svět. Politiky, opřené o hlubokou marxistickou analýzu, kam míří kapitalismus a co vše už v jeho silách ani není. Hesel a požadavků, konfrontujících příčiny a „nejslabší články řetězu“ z pohledu, schopného oslovit většinové rozčarování a získat jeho podporu.  Propracované strategie a taktiky, jimž cíl nevisí kdesi v oblacích, ale míří k němu už „tady a teď“.

Tam, kde všichni ostatní končí, komunistické iniciativa teprve začíná. Nešíří jalové iluze. Nabízí reálné naděje. V tom tkví její „přidaná hodnota“. Taková hesla a požadavky jí nemá kdo „ukrást“. Důvěru všech, kdo ji v levici ztrácejí, získá zpět jen tím. Jasnou politickou iniciativou a aktivní prací mezi všemi, koho za kapitalismu už nic lepšího nečeká. Pouze pak budou o její spojenectví stát znovu i další levicové a demokratické síly. Ten obrat už nelze odkládat. Je nejvyšší čas. Jubileum prvého komunistického programu, který už nebyl utopií – a prvé revoluce, která jej uskutečnila v praxi – jsou živým svědectvím, že jen to je politika, jíž patří budoucnost.