Revoluce se musí umět bránit (poučení z odkazu VŘSR)

sssr

7. listopadu 2017 uplyne 100 let od nejvýznamnější události novodobých dějin – od VŘSR, která představovala a představuje zásadní průlom v procesu emancipace pracujících tříd a porobených národů. Byla to tato revoluce, která převzala od svých předchůdců, francouzských komunardů bojujících na pařížských barikádách v květnu 1871, nejen jejich historické poslání, ale i jejich hymnu – Internacionálu. Revoluční dělnickou píseň, jíž napsal v květnových dnech kontrarevolučního teroru (kdy bylo povražděno – umučeno a postříleno na 30-40 000 komunardů) v Paříži, komunard, dělnický básník E. E. Pottier, nápěv pak složil v roce 1888 dělník P. Ch. Degeyter. Ta se poté stala hymnou následných dělnických a komunistických stran a do roku 1944 byla i hymnou zvítězivších, nových komunardů, dělníků a rolníků, jejich prvého, skutečně nového státu – Svazu sovětských socialistických republik.

To, co je třeba si v dnešní době zvláště připomenout a znovu plně uvědomit a poučit se z toho, je, že jsme společně s dalšími přesvědčenými komunisty a socialisty naprosto podcenili skutečnosti, které nás dovedly do tragické éry obnovy a nadvlády kapitalismu. Znovu si uvědomit, že revoluce jsou objektivně, nejen subjektivně, provázeny kontrarevolucemi, kdy jde z historického hlediska opravdu o tak zásadní otázku, jakou je otázka „kdo z koho?“ Zda zvítězí revoluce nebo kontrarevoluce, kdy u nás po 40 a v SSSR po 70 letech nakonec, bezesporu ovšem jen dočasně, zvítězily kontrarevoluce.  Zapomněli jsme na to, co odhalil K. Marx mj. v sérii článků, které vyšly jako samostatné dílo v roce 1895 „Třídní boje ve Francii 1848 – 1850“, kdy v úvodní poznámce k této práci mj. píše: „Zkrátka: revoluce postupovala vpřed a razila si cestu nikoli bezprostředními tragikomickými vymoženostmi, nýbrž naopak tím, že zplodila sevřenou, mocnou kontrarevoluci, že zplodila protivníka, v boji s nímž strana převratu teprve dozrávala ve stranu skutečně revoluční.“(Marx, K., Engels, B.: Spisy, sv. 7, SNPL, Praha 1959, s. 31)

Tak tomu v podstatě bylo i ve všech předchozích, buržoazních revolucích a do značné míry to platilo i pro VŘSR a platí pro následný vývoj po ní. Ano, uvedené potvrzuje zkušenosti ze všech revolucí, které především představují boj o politickou moc s reakcí, tj. kontrarevolucí, o udržení této politické a tím i ekonomické moci. Tento boj revolučních sil musí být fakticky veden trvale, pokud existují různé pokusy kontrarevoluční sil o zvrat revolučního procesu v kontrarevoluční. Pokud není veden důsledný boj proti všem, tak či onak intenzivním snahám o kontrarevoluční zvrat, nelze nakonec i po řadě desetiletí vyloučit vítězství kontrarevoluce a obnovu kapitalismu.

Po vítězné VŘSR prošel Sovětský svaz celou řadou tvrdých bojů s kontrarevolucí. V prvých letech, při zrodu SSSR, šlo především o rozpoutání občanské války vnitřní kontrarevolucí (bělogvardějci), za účasti jejich pomocníků a spojenců, intervenčních armád 14 zemí tzv. Dohody (Francie, Velká Británie, Německo, Itálie, Československo, Polsko, Rumunsko, Turecko, Řecko, Srbsko, Spojené státy, Japonsko, Čína, Finsko). Na straně Ruska to stálo 7 milionů životů. Toto číslo zahrnuje i úmrtí způsobená hladomorem z roku 1921, vyvolaným i ekonomickou blokádou ze strany kapitalistických pseudodemokracií, namířenou proti SSSR.

sssr_02Z výše uvedeného vyplývá, že vítězství revoluce v občanské a intervenční válce nebylo snadné. Země byla zpustošena čtyřletou imperialistickou, následně občanskou válkou a tříletou válkou s kontrarevolučními interventy. Reakční síly nespaly a snažily se této těžké, nejen hospodářské situace zneužít. Zejména nespokojenosti rolníků. Proto byly iniciovány kulacké vzpoury (na Sibiři, Ukrajině aj.), organizované bělogvardějci, esery, menševiky (tj. sociálními demokraty), anarchisty a buržoazními nacionalisty.

Nejen to, kontrarevoluční síly přešly k novým, záludnějším metodám boje proti sovětské moci. Začali předstírat, že jsou stoupenci sovětů, odhodily své původní heslo „Pryč se sověty!“ a nahradily jej heslem „Sověty ano, ale bez komunistů!“ Jak povědomé pro nás z roku 1968: „Závodní rady ano! Ale bez komunistů“, „Odbory bez komunistů“! Zcela jasným a nezpochybnitelným projevem této nové taktiky kontrarevoluce byla kronštadtská vzpoura, zneužívající zejména nespokojených nálad maloburžoazních, maloměšťáckých vrstev. Ne náhodou k ní došlo týden před X. sjezdem VKS(b) v březnu 1921. V čele této vzpory stáli bělogvardějci, eseři, menševici a zástupci cizích států. Šlo o to, pod zdánlivě sovětskými hesly svrhnout sovětskou moc, šlo o kontrarevoluci.

Tím peripetie spojená s aktivizací kontrarevolučních sil v rodící se sovětské moci, nekončila. To nejnebezpečnější, nejzáludnější, protože nejméně očekávané, teprve přišlo ve 20. a 30. letech. A to z vlastních řad, od některých původních revolucionářů. Byla to na půdě strany – VKS(b) zformovaná, protistranická a protisovětská opozice – trockisté, „Nová opozice“ Zinověva a Kameněva, trockisticko-zinověvský protistranický blok, bucharinci, bucharinsko-zinověvská a pravičácko (bucharinsko) – trockistická skupina[1], spiklenecká opozice v armádě na čele s Tuchačevským atd. Tato opozice řízená a podporovaná ze zahraničí „korunovanou hlavou“ spiklenců, Trockým (jenž byl za protisovětskou a protistranickou činnost vyhoštěn z SSSR již v únoru 1929), který hrál určující úlohu v kontaktech na západní mocnosti, zejména fašistické Německo, kdy byl dokonce připravován vojenský převrat, na jehož čele měl stanout právě maršál Tuchačevskij.[2]

Tyto skutečnosti zmiňuji proto, že i někteří přední ideologové a funkcionáři KSČM jako hodnotitelé socialistické minulosti, vychází vlastně z antikomunistických, kontrarevolučních interpretací, kterým ovšem dalo jistou legitimitu lživé, zlovolné (neprojednané ÚV KSSS) antistalinské Chruščovovo vystoupení na XX. sjezdu KSSS, v únoru 1956. Hlavními autoritami pro hodnocení oné minulosti se stali buržoazní, antikomunističtí profesoři a profesionální falzifikátoři dějin jako W. R. Hearst, americký tiskový magnát a ultrakonzervativní, antikomunistický publicista, falzifikátor sovětských dějin, stoupenec nacismu a přítel A. Hitlera, který v součinnosti s německými nacisty zahájil v únoru 1935 lživou, pomlouvačnou kampaň o hladomoru na Ukrajině. R. Conquest (anglo-americký „historik“, pracovník Oddělení výzkumu informací (IRD), sekce jejímž hlavním úkolem byla produkce dezinformací v boji proti komunistickému vlivu po celém světě. Po Trockém to byl zřejmě největší antikomunistický a antistalinistický propagandista 20. století. A. Solženicyn ruský spisovatel (monarchista, antikomunista, agent a disident), autor protistalinských knih (románu Jeden den v životě Ivana Děnisoviče a následně Souostroví Gulag), které začal v roce 1962 vydávat v Sovětském svazu se souhlasem a za přímé pomoci N. S. Chruščova. Ten vychytrale a podrazácky použil Solženicynovy texty k boji proti Stalinovu ​​socialistickému dědictví. R. C. Tucker, americký antikomunistický „odborník“ na zkoumání Stalinova života. Jakousi novodobou „Biblí“ antistalinských antikomunistů (zřejmě i v KSČM), falšující skutečné společenské procesy a události revolučních přeměn v SSSR, se stala kniha T. Snydera, Krvavá země, Evropa mezi Hitlerem a Stalinem – Praha 2013.

Pozastavme se zde u zrádné, svými důsledky fakticky kontrarevoluční činnosti N. S. Chrusčova, neboť na základě lží rehabilitoval antisovětskou, protistranickou, trockisticko-bucharinskou opozici atd. a pošpinil (z důvodů své dlouhodobé nenávisti k J. V. Stalinovi, kterou tak podle a pokrytecky po léta zakrýval) sovětskou minulost, v níž přitom působil v nejvyšších stranických a státních funkcích. Podle nových studií a informací mnohé nasvědčuje tomu, že silná osobní antipatie Chruščova ke Stalinovi, byla brilantně využita šéfem CIA Allanem Dullesem, hlavním režisérem nejen informační války proti SSSR, který tak našel slabé a efektivně pro USA využitelné (zneužitelné) místo ve vedení KSSS a SSSR. To se i prokázalo, jak jsem to již výše připomněl, na XX. sjezdu KSSS a v následném vývoji až po Gorbačova, s jeho partou – perestrojku a glasností.

Stalin byl obviněn z represí a „vytvoření kultu osobnosti“. Přitom je velmi dobře známo, že se represí sám Chruščov, fakticky menševik a trockista, aktivně a iniciativně, dá se říci, přímo horlivě účastnil a sám byl jedním ze strůjců vychvalování a velebení Stalina. To mu přitom vůbec nevadilo, aby Stalina obvinil ze všech možných i nemožných hříchů. Ano, vše možné i nemožné bylo Chruščovem využito ke kompromitaci Stalina jako symbolu sovětské epochy. Byl to tak Chruščov a jeho společníci, kdo zasadili devastující úder základům existence Sovětského svazu a socialistického společenství, kdo tak bezprecedentně nahráli domácí i mezinárodní kontrarevoluci. Ne náhodou jeho syn tak často vystupuje v antikomunistických, propagandistických „dokumentech“ zaměřených na pomlouvání a hanobení SSSR.

Za obrovský ideologický a politický problém s velkými negativními dopady lze považovat zejména změnu v ideově politické orientaci KSSS a tím i změny u většiny lidově demokratických, socialistických zemí a značné části MKDH. Při klíčové rolí „šedé eminence“, hlavního ideologa KSSS, M. Suslova, svázaného s nejvyšší garniturou antistalinistů (Chruščov, Mikojan ad.) došlo k velkému obratu v ideovém směřování našeho hnutí. Sovětský stát jako politická moc dělnické třídy ve svazku s družstevním rolnictvem a socialistickou inteligencí na bázi diktatury proletariátu, byl zaměněn tzv. všelidovým státem a proletářská strana, jako strana dělnické třídy a ostatních pracujících se přeměnila ve stran všelidovou (XXII. sjezd KSSS). To vše při frázích o definitivním, nezvratném vítězství socialismu a blízkosti komunismu, v němž měla žít již generace dané éry chruščovovských „vizí“, fakticky opravdových přeludů.

Základními pilíři sovětské moci, se měly stát a staly: všelidová strana a všelidový stát. Menševický ústup před kontrarevolucí byl učiněn, antiříjen byl v nástupu: proletářská strana a sovětská moc byly rozmělněny, k moci (v rámci stranického a státního aparátu) se začal ještě více drát – při frázích o návratu k leninismu, leninským normám stranického života a k tvořivému, nedogmatickému marxismu-leninismu – maloburžoazní a maloměšťácké živly. Živly, před kterými tolik varoval Lenin.

V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že všechny síly, především americké a britské rozvědky, byly zaměřeny na realizaci strategické informační operace „rozbití“ Stalina. Důsledkem první etapy této operace „Anti-Stalin“ (prosazení a šíření antistalinismu, antikomunismu), byl masový úprk od idejí socialismu ve veřejném mínění Evropy a Asie.[3] Tak mohlo bezprostředně po XX. sjezdu KSSS, ještě v roce 1956, dojít k otevřené a barbarsky zločinné kontrarevoluci v Maďarsku a k projevům kontrarevolučních nálad v Polsku. O jedenáct let později, v roce 1968, došlo k „pražskému jaru“, ke kontrarevolučnímu procesu i u nás, v ČSSR.

Teprve tato skutečnost začala „probouzet“ soudruhy chruščovovsko-brežněvovského ražení z falešných snů a iluzí o definitivním, nezvratném vítězství socialismu, o tom, že ještě „tato generace bude žít v komunismu“, že třídní boj u nás již neexistuje, nanejvýš ve sféře idejí a v mezinárodním měřítku jen ve formě koexistence protikladných společenských systémů na bázi mírového soužití, kdy morálně politická jednota strany a lidu je garantem neporazitelnosti socialismu atd. Zároveň to však byla i velká naděje pro antisocialistické síly, maskované hesly o „socialismu s lidskou tváří“, o „demokratizaci“, „demokratickém socialismu“ atd. Ty pak se svými spojenci a nástupci naplno obnažily svou tvář ve vítězné kontrarevoluci, u nás na přelomu let 1989 – 1990.

V rámci nástupu kontrarevoluce v ČSSR, nalezlo výše uvedené „probuzení“ svůj výraz v řadě jednání a nakonec v Čierne n. T. a v Bratislavě, kde bylo apelováno na vedení KSČ, aby si uvědomilo svou komunistickou, internacionální odpovědnost a řešilo nebezpečnou situaci v ČSSR vlastními silami. To však nebylo ze strany vedení KSČ respektováno, přestože v Bratislavě bylo dohodnuto a spolupodepsáno, že „podpora, ochrana a upevnění socialistických vymožeností, kterých dosáhly národy svým hrdinným úsilím, obětavou prací lidu každé země, jsou společnou internacionální povinností všech socialistických zemí“. „Probuzení“ bylo tedy značně opožděné a společná dohoda nebyla Dubčekovým vedením respektována, až došlo ze strany ostatních socialistických zemí na čele s SSSR k internacionální pomoci v srpnových dnech roku 1968. Tak se, v souvislosti s opožděným „probuzením“, objevila v hlavním referátu na XXIV. sjezdu KSSS, tato slova: „Československé události znovu připomněly, že v zemích, které se daly na cestu výstavby socialismu, se mohou za určitých podmínek aktivizovat vnitřní protisocialistické síly, které v té či oné míře přetrvaly, a dokonce mohou přejít k přímým kontrarevolučním akcím, spoléhajíce na podporu zvenčí, od imperialismu, vždy ochotného se s takovými silami sdružovat.“ (Zpráva o činnosti … XXIV. sjezd KSSS, Nakladatelství Svoboda, Praha 1971, s. 12)

Tragickou skutečností se však nakonec stalo, že v polovině 80. let si vzalo nové „mladší a dynamické“ vedení KSSS a sovětského státu z předchozího vývoje takové ponaučení, že naplno navázalo (za asistence Z. Mlynáře, velkého osobního přítele a poradce M. Gorbačova) na „ideály“ a politiku „pražského jara“. Nová vlna kontrarevoluce v podobě perestrojkové ideologické a politické tsunami, byla spuštěna a organizována právě tímto sovětským vedením na čele s Gorbačovem.

***

   Namístě je třeba zdůraznit, že do perestrojky a následných kontrarevolučních převratů na přelomu 80. a 90. let minulého století, jež vyústily v obnovu kapitalismu ve většině zemí bývalé světové socialistické soustavy, platila pravdivá, historií potvrzená marxistická teze, že vládnoucí třídy se nikdy dobrovolně nevzdávají politické a tím i ekonomické moci. Nejvyšší představitelé KSSS (strany nejen dělnické třídy, ale všech pracujících, prý strany „všeho lidu“, „strany všelidové“) a sovětského všelidového státu, jeho mocenských orgánů, učinili doposud něco v dějinách tříd a třídních bojů naprosto nevídaného. V součinnosti s politickými představiteli největší imperialistické velmoci, USA a se svými spojenci napříč politickým spektrem, stranických a státních orgánů, ve své zemi i v ostatních zemích RVHP a Varšavské smlouvy, zorganizovali kontrarevoluční převraty s cílem obnovy kapitalismu.

Ano, byl to jejich skutečný cíl, i když jsou neustále svými příznivci doma i ve světě, včetně antikomunistických médií neustále omlouváni, že chtěli zachovat, vylepšit socialismus, ale prostě to nezvládli, a prý to ani nešlo (mj. viz Košťál, Z.: Gorbačov a gorbačovština, Dialog č. 328/2016). Mnozí z nich a jejich rodiny se stali ekonomickými a politickými reprezentanty obnoveného kapitalismu (Gorbačov, Jelcin, Ševardnadze atd.). Jelcin a Gorbačov, neboť pocházeli z prostředí kulaků – velkostatkářů, venkovských kapitalistů či maloburžoazie, se vlastně „vrátili“ do jisté pozice svých předků. Ovšem do mnohem vyšší sociálně ekonomické a politické pozice, začlenili se do tzv. nové buržoazie, výstižněji řečeno slovy K. Kosíka lumpenburžoazie.

sssr_03Dá se říci, že tyto kontrarevoluce byly – kromě Rumunska – „sametové“. To nebylo dáno „humanismem“ vůdců kontrarevolucí (vždyť např. u nás V. Benda by neváhal použít i tanky, následovat svůj vzor Pinocheta), ale proto, že jim byla veškerá moc předána z vůle a za vedoucí úlohy hlavního štábu kontrarevoluce – Gorbačovského Kremlu. Moc jim byla předána záměrně, neboť Gorbačov a spol. si přáli obnovu kapitalismu! Jejich oponenti byli neschopní a naivní břídilové, kteří dokonce do posledních chvil věřili v Gorbačova, a ač to zní šíleně i v Jelcina (např. viceprezident Janajev, šéf KGB Ključkov a další – viz „Gorbačov a gorbačovština“). Je to velká tragédie, ale je to tak. Ano, bez zrádné politiky Kremlu by k ničemu takovému nemohlo dojít!

Nakonec však k nejtragičtější události nejen v dějinách mezinárodního revolučního, komunistického a dělnického hnutí, ale světového dějinného procesu vůbec, došlo. Obrovský, nebývalý rozmach revolučních přeměn ve světě započatý vítězstvím Velkého října – se vznikem SSSR, rozpadem světové koloniální soustavy, s přerůstáním národně demokratických revolucí v revoluce socialistické ve střední a východní Evropě, s vítězstvím revoluce v Číně a s následným vznikem světové socialistické soustavy – byl totálně ochromen a světové socialistické společenství se při zániku největší a nejmocnější socialistické země, SSSR a jeho dalších socialistických spojenců, rozpadlo.

Světová kontrarevoluce, díky své páté koloně v komunistických stranách socialistických zemí, triumfovala. Jak rádi zdůrazňují velcí přátelé „Gorbiho“, nejvyšší představitelé světového imperialismu, oni zvítězili ve studené válce! Oni smetli socialismus a komunismus na „smetiště dějin“. Rádi zdůrazňují, že komunismus, tato „velká utopie“ je dle nich již definitivně mrtva!

Na adresu vůdců kontrarevolučních převratů, sedících tentokrát v jeho nejvyšším štábu v Kremlu, nelze než připomenout slova opětovné vítězky letošních voleb v Německu, A. Merkelové z roku 2003: „Skutečností také je, že jsme si svou antikomunistickou činností nezjednali jen nepřátele. Získali jsme také nové přátele. Tady myslím zvláště na pány Gorbačova, Ševardnadzeho a Jakovleva, jimž jsme zavázáni věčnou vděčností. V duchu antikomunismu se nejednou nezalekli ani zruinování své vlasti. Svým antikomunistickým zaříkáním a spiknutím … uvolnili cestu k tomu, aby 17 mil. Němců mohlo být opět zapojeno do německého národního spolku … bylo dokázáno, že s pomocí lidí typu Gorbačova můžeme rozrušit a zničit i ty nejsilnější komunistické strany.(Řečeno na sjezdu CDU v prosinci 2003; převzato – Dialog č. 195, 3/2004, s. 3)

Závěr

Dědictví Velkého října nejenže přestalo být v zemi jeho zrodu a vítězství rozvíjeno a chráněno, ale tato země se přeměnila z BAŠTY REVOLUCE v hlavní štáb vnitřní KONTRAREVOLUCE (Gorbačov, Jelcin, Ševardnadze, Jakovlev ad.) napojené na kontrarevoluci vnější (Reagan, Bush, Thatcherová a Khol).

Zdeněk Košťál

2. 9. 2017

[1]Bucharin: Když nastoupili fašisté v Německu k moci, došlo ve vedení kontrarevolučních organizací k výměně názorů o možnosti využití cizích států v souvislosti s vojenskou situací. V létě 1934 mi řekl Radek, že došly směrnice od Trockého, že Trockij vyjednává s Němci, Trockij slíbil Němcům již řadu územních ústupků, také Ukrajinu. Nemýlím-li se, byla tam též zmínka o územních ústupcích Japonsku …“ (Proces s protisovětským pravičácko-trockistickým blokem (1938), Soudní zápis, Svoboda, 1951, s. 207-208; Dále: M. Sousa, Lži týkající se dějin Sovětského svazu – Mario Sousa, 15. června 1998, Grover Furr: Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR …; Mario Sousa: Lži týkající se dějin Sovětského svazu (http://pvpravda.cz/?p=1200); Obelhaný Stalin (4.) = Perestrojka Chruščova – statě: Muchin, J.: Plán „Barbarossa“; Sidorov, G.: Perestrojka Chruščova, aj.; Grover Furr hovoří o své knize, Chruščov lhal (referát G. Furra v Oslu, 2011) aj.; Velké spiknutí …, Paměti J. Dejwise, velvyslance v Moskvě …

[2] Podle antistalinisty I. Deutschera  mělo být spiknutí vedeno Tuchačevským spolu s Gamarnikem – šéfem armády politického komisařství, generálem Jakirem – velitelem Leningradu, generálem Uborevičem – velitelem moskevské vojenské akademie a generálem Primakovem – velitelem kavalérie. Maršál Tuchačevskij byl důstojníkem bývalé carské armády, který po revoluci přešel do Rudé armády. V roce 1930 téměř 10 % důstojníků (takřka 4 500) byli bývalí důstojníci carské armády.

[3] „Takovým způsobem začal proces odebrání informačně ideologické iniciativy u SSSR. Chruščov jednal ohledně diskreditace politiky Stalina na vlastní pěst, komunistické strany jiných zemí byly mimo hru. Například věrchuška Číny se o tom dověděla až z novin. Proto se vzápětí objevily první rozpory v sovětsko-čínském strategickém partnerství, které vedly dokonce k ozbrojenému konfliktu v roce 1968. A v 70. letech dovedou sovětsko-čínské rozpory do logického konce režiséři informační války H. Kissinger a Z. Brzezinski. V komunistickém hnutí nastal ideový rozkol. Tři desetiletí probíhala pod vedením hlavního ideologa KSSS M. Suslova antistalinská masáž lidí v SSSR, a ve druhé polovině 80. let nabrala pod vedením A. N. Jakovleva (tajemníka pro ideologickou práci ÚV KSSS, poradce prezidenta Gorbačova – Z. K.) charakter masové hysterie.Panarin, I.: Operace Anti-Stalin, z knihy „První světová informační válka. Zhroucení SSSR“.

Více http://leva-net.webnode.cz/products/operace-anti-stalin/