Stávka bratislavských dělníků

rudy_prapor

Koncem června proběhla na Slovensku největší stávka od vyhlášení slovenské samostatnosti. Postihla bratislavský Volkswagen, který v době vyhlášení stávky zaměstnával přibližně 12 000 lidí. Stávku vyhlásili odbory poté, co nedošlo k dohodě s vedením podniku ohledně výše nárůstu mezd. Původní nabídka vedení podniku navrhovala postupné zvyšování mezd o 8,9 %, naproti tomu odbory požadovaly jednorázové zvýšení o 16 %. Když nedošlo k dohodě, stávka 20. 6. začala.

Začátek stávky byl provázen tisícovými demonstracemi dělníků před branami podniku Volkswagen. Dělníci na demonstraci vystoupili s hesly, jako jsou např. „Neponižujte nás“ a „Vy pro nás minimum, my pro vás maximum“. Zahájením stávky došlo k utlumení výroby většiny vozidel v bratislavském Volkswagenu. K prvnímu setkání mezi zástupci odborů a zástupci vedení podniku došlo příští den, v němž pokračovali před branami podniku tisícové demonstrace dělníků a lidí s dělníky sympatizujícími (stávku například přišla podpořit i skupina odborářů z české společnosti Škoda Auto). Na těchto jednáních již zástupci odborů slevili z některých svých požadavků. Místo předchozího požadavku jednorázového nárůstu mezd ve výší 16 % nyní požadují zvýšení mezd ve dvou krocích a to ve výši 13,9 %, ale vedení na to nepřistoupilo.

V této době už je ze strany režimních médií i politiků vyvíjen tlak na slovenské dělníky, aby se stávkou skončili a vzdali se většiny svých původních požadavků. Představitel odborů, Zoroslav Smolinský, však prohlašuje, že stávka bude pokračovat a že jsou zaměstnanci připraveni si za svými požadavky nadále stát. V následujících dnech prohlašuje mluvčí Volkswagenu, Lucie Kovarovičová Makayová, že podnik nadále vyrábí malá auta (typu Škoda Citigo, Seat Mii a Volkswagen up!). Stávkující však uvedli, že několik dní po zahájení stávky podnik vyrobil pouze několik málo desítek aut. Běžná denní produkce v podniku přitom činí až tisíc vozidel.

  1. 6. došlo k dohodě mezi vedením odborů a vedením Volkswagenu. Výsledkem byl příslib postupného nárůstu mezd pro bratislavské dělníky do roku 2019 o 14 % a to ve třech etapách. K tomu si ještě pracující vybojovali vyšší počáteční platy. Tarifní třídy 1 a 2 budou v podniku zcela zrušeny, což znamená, že nově nastupující zaměstnanci ihned přejdou do tarifní skupiny 3, kdežto ti zaměstnanci, kteří byli před stávkou v tarifní skupině 2, budou ihned přeřazeni do tarifní skupiny 3. Dělníci též ve stávce získali jeden den dovolené navíc a čtyřprocentní náhradu výdělku v době pracovní neschopnosti. K tomu všemu ještě v nové dohodě získali dělníci jednorázový příspěvek ve výši 500 euro (přibližně 13 150 Kč). Kromě jistého snížení hlavních požadavků odboráři ustoupili z požadavků na delší pracovní přestávky, zvýšení příplatků za dojíždění a na další čtyři dny dovolené. 26. 6. se výroba obnovila a dělníci znovu nastoupili do práce.

Stávka: výhody, nevýhody a poučení

Po této, pro čtenáře poněkud suché prezentaci chronologicky uspořádaných faktů, je nutné přistoupit k jisté analýze tohoto třídního střetu (protože to je nejpřesnější označení pro tento typ událostí). Budeme se snažit ujasnit, kdo hrál jakou úlohu a jaká poučení je možné z proběhnuvší stávky vyvodit. Začněme s odbory. Není tajemstvím, že v současné době je většina odborových sdružení v Českých zemích a na Slovensku ve špatném stavu. Odbory jsou roztříštěny, vedení odborových sdružení jsou často plná přeplacených a od členské základny odtržených aparátčíků, odborový předáci dělníky spíše brzdí v jejich akcích, omezují tyto akce pouze na „svoje“ dělníky, popřípadě na „své“ odvětví, tváří se za každou cenu „apoliticky“ tam, kde je politika neoddělitelnou součástí konfliktů atd. Tyto netřídní, kapitalistické odbory nezastupují zájmy dělníků. Je to aparát, který si kapitalistická třída platí proto, aby vytvářela iluzi svobodného sdružování dělníků na pracovišti. Právě z tohoto důvodu (i řady dalších, na tak přímo působících důvodů) je dnes dělnická třída na pracovištích po celé ČR a na Slovensku pasivní, a neschopná bojovat za své zájmy, a to i přesto, že mezi pracujícími velmi často existuje silná nespokojenost.

I v takovéto situace se však najdou tací lidé, dělníci, kteří jsou stále spjati se svými spolupracovníky natolik, aby dokázali vycítit, kdy míra vykořisťování přesáhne únosnou mez, nebo kdy jsou dělníci připraveni bojovat za své požadavky.  Je těžké říci, zdali je zrovna toto případ Zoroslava Smolenského, který stál v čele bratislavské stávky. Fakt však je, že jde o člověka, který v minulém roce opustil velké odborové sdružení KOVO, a stál zrodu odborů, do nichž postupně přešla většina odborově organizovaných dělníků bratislavského Volkswagenu. Ať už je role samotného Smolenského jakákoliv, poučení z těchto událostí je jasné: Dělníky přitahují aktivní odbory, které jsou schopny a ochotny bojovat za jejich práva. Zároveň je toto poučení směřováno i na ty, jež jsou v komunistické a antikapitalistickém hnutí svázání politickou leností a maloměšťáckou malomyslností. Iluze, sdílená těmito lidmi, že v prostoru bývalého Československa neexistuje „poptávka“ po třídním boji, a že si pracující masy za svůj osud kvůli své pasivitě mohou sami, je vyvracená praxí. Lidé chtějí bojovat, úkolem komunistů je tyto plamínky odporu vyhledávat a dávat lidem prostředky k boji.

Dále se krátce podívejme na úlohu médií. O stávce informovala poměrně široce česká i slovenská média. Nelze říci, že by v tomto případě buržoazní média informovala nějak lživě či nepřesně. Je však třeba se věnovat jedné informaci, která se často prezentuje neutrálně a vzápětí se obrací v propagandistický trik. Často se uvádělo, že průměrný měsíční výdělek dělníka v bratislavském Volkswagenu (se započtením bonusů a odměn, bez započtení manažerských platů) je 1 800 euro (přibližně 47 000 Kč). Vzápětí se objevovala informace, že slovenská mediánová mzda vloni činila 838 euro (22 000 Kč). Tato informace může na první pohled vypadat neutrálně, v jistých kruzích se však brzy mění na propagandistický výpad proti dělníkům, kteří jsou označení za hrabivé a nenažrané. Dokonce jsou někdy jejich požadavky vykládány jako přímé ohrožení pro nízkopříjmové skupiny, jsou líčeny jako snaha o privilegia. Ve vztahu k těmto „argumentům“ je třeba důrazně říci, že konkrétní požadavky na nějaké skupiny zaměstnanců na zvýšení mezd v jednom podniku nemají mít co do činění s výší příjmů jiných skupin zaměstnanců (a to ani podle tržní logiky, ale v tom není podstat věci). Daleko důležitějším měřítkem jsou zisky samotného podniku, tedy nakolik je vlastně pro firmu možné zvýšit dělníkům příjmy (s tím, že bez práce dělníků by podniky neměl žádné zisky).

Nikdo snad nebude namítat, že výdělečnost bratislavského Volkswagenu je obrovská. Obrat podniku je tak velký, že odborníci ze slovenského ministerstva financí spočítali, že kdyby stávka trvala 12 dní, mělo by to na celkovou slovenskou ekonomiku dopad ve výši 0,1 procenta hrubého domácího produktu. Je tedy očividné, že požadavky dělníků vzhledem k podniku oprávněné. Co se týče těch skupin pracujících, které jsou ohodnoceny méně, je pro ně tato příjmová disproporce pouze motivací k tomu, aby také bojovali za svá práva a za zvýšení příjmů.

Podíváme-li se na úlohu politiků, můžeme říci toto: Z žádné větší politické strany nepřišla stávkujícím jasná, rychlá a účinná podpora. Namísto toho jednotlivý představitelé režimu činili to, co se od nich dalo čekat, bránili kapitalisty a nadnárodní korporace. V tomto zašel nejdále slovenský ministr hospodářství, Peter Žiga (Smer). Ten označil požadavky dělníků za iracionální a dal jasně najevo, že jej více zajímají investice kapitalistů z Volkswagenu, než životní podmínky tisíců slovenských pracujících. Ani ze strany slovenských nacionalistů a kotlebovců, kteří jsou vždy první tam, kde nemají být (při „obraně“ slovenských hranic před imaginární vlnou imigrantů), a pokaždé nejsou tam, kde je třeba být, nešlo zaregistrovat nějakou hmatatelnou podporu. Závěr je jednoduchý. Buržoazní politici brání buržoazii, využívají politických prostředků k ochraně třídních zájmů kapitalistů.

Tím se dostáváme i k úloze samotných kapitalistů, tedy vedení Volkswagenu. Zde jen krátce poznamenejme, že neschopnost takto velké a výdělečné firmy odvrátit stávku tisíců dělníků, je projevem jak obrovské drzosti a nezájmu o lidský život, tak projevem prohlubující se krize kapitalismu jako systému. Kapitalistické monopoly a nadnárodní korporace totiž v současné epoše imperialismu usilují o maximální zisk. Konkurence mezi kapitalisty se zvětšuje a boj o trhy a zdroje sílí. To, na čem už kapitalisté v tomto závodě tradičně šetří, je „lidský faktor“, což v praxi znamená snižování ceny pracovní síly a zbídačování zaměstnanců.

Dělníci v této stávce dosáhli sice relativního, ale vzhledem k situaci velkého vítězství. Dosáhli jej, jak jsem ukázal v naší analýze, navzdory situaci v odborovém hnutí, navzdory médiím, navzdory politikům i navzdory kapitalistům. 12 000 dělníků bojovalo po 6 dní a zasadilo celé buržoazní mašinerii významný úder. Představme si nyní, že by desítky a stovky tisíc pracujících takto bojovalo každý den. A to nejen na pracovišti. Požadavky by se týkaly i zákonodárství, kultury, volného času, bezpečnosti, dopravy, bydlení, vzdělání, zdravotnictví a životního prostředí. To už by byl boj na celé frontě. To už by byl politický boj. To už by byl otevřeně třídní boj. V takovém boji však proletariát může zvítězit pouze jednotně. A jednotným se může proletariát stát pouze pod vedením politického subjektu, který jeho boj bude vést. V minulosti tento subjekt existoval, a dělníci vyhrávali. Vyhrávali minulé boje pod vedením samotných dělníků, jako byli K. Gottwald, A. Zápotocký a V. Široký. Dnes potřebujeme třídní odbory a potřebujeme silnou komunistickou stranu. A vítězství bude přibývat.

Pavel Jankowský