Proč je Babišův program autoritářský?

babis

Nebývá zvykem, aby se mladí komunisté a jejich spojenci (SMKČ) zabývali tématy, jež nám jako důležitá předhazuje současný režim. Režimní motivací bývá snaha zakrýt skutečné problémy většiny lidí. Činíme tak až v situaci, kdy se v médiích hlavního proudu propírané téma nebo problém shodou okolností protíná se skutečnými zájmy proletariátu a dalších lidových vrstev. Tak je tomu i v případě Andreje Babiše, skupiny jeho uctívačů s názvem ANO a zejména s jeho programovými návrhy.

Andrej Babiš je jedním z typických představitelů rudé aristokracie, která byla hlavním sociálním hybatelem dokončení kontrarevoluce v Československu roku 1989. Nutno říci, že se ukázal být i v politické rovině z hlediska svých zájmů a stability kapitalismu, který reprezentuje, velmi schopným, což pro dělnickou třídu, zaměstnance a další utlačované sociální třídy a vrstvy rozhodně není dobrá informace. Ostatně mimo jiné i kvůli těmto motivům vstupují oligarchové přímo do politiky. V současnosti roste Babišovi a jeho hnutí podpora mezi lidmi, dokázal ustát několik skandálů bez výraznějšího pošramocení vlastní pozice a zdá se, že ho nic nezastaví v cestě do čela budoucí vlády. Příčiny podpory Babiše, jeho klišovitých řečí daleko více než jeho mnohých programových návrhů i mezi velkou většinou těch, kteří vlastně podporují svého nepřítele, hlasují proti vlastním zájmům, za vykořisťovatele a oligarchu par excellence, je téma na samostatný článek. Předmětem tohoto pojednání jsou programové návrhy Andreje Babiše a jeho hnutí.

V posledních týdnech Babiš s velkou pompou představil svou „knihu“ (spíše brožuru) s názvem „O čem sním, když náhodou spím“. Zároveň vypíchl hlavní myšlenky knihy, které zapadají do koloritu jeho programových návrhů posledních let, respektive je dle téže logiky doplňují.

Musím uznat, že kapitalismus a jemu vládnoucí oligarchie prokazuje neobyčejnou schopnost recyklovat mnohokrát za jeho dějiny použité recepty, jen je vždy zabalí do jiného obalu. Neschopností našeho hnutí posledních desetiletí je tuto fintu před většinou lidí odhalit a využít k jejím zájmům. Babišovy návrhy jsou toho typickým příkladem. Když opomeneme bláboly o internetu všude zdarma, samotelefonujících dálnicích pokrývajících celou republiku, důchodech ve výši 70 % průměrného platu a platech učitelů na úrovni manažerů, které jsou hodny spíše než snílka pacienta psychiatrické kliniky, nenajdeme mezi stěžejními body nic originálního. To však neznamená, že se těmito body není třeba zabývat, že nejsou nebezpečné.

Babiš prohlašuje, že ho k sepsání brožury inspiroval Jan Antonín Baťa s jeho knihou „Budujme stát pro 40 milionů lidí,“ kterou vydal roku 1937 ve Zlíně. Je třeba přiznat, že se Babiš k J. A. Baťovi hlásí poměrně oprávněně – zejména co se politických názorů týká. J. A. Baťa obdivně vzhlížel k Mussoliniho fašistické Itálii a jejímu sociálně-ekonomickému systému. Ve svém podniku zavedl autokratický systém, v němž člověk od kolébky až po hrob závisel na moci firmy, a jestliže nepatrně vybočil z řady, stal se zcela bezprizorním. Pokud však z řady nevystupoval, podnik jeho život řídil téměř se vším všudy, samozřejmě v relativně nuzných podmínkách a za nepředstavitelného strojového drilu v práci. Tak nějak si J. A. Baťa představoval i fungování státu, podobně si činnost státu představuje rovněž Babiš.

Podobně jako Baťa brojí Babiš proti byrokracii. Navrhuje vyřešit ji digitalizací státní správy. To je samozřejmě bláhový návrh, jenž však obsahuje nejedno čertovo kopýtko. Kapitalismus v imperialistickém stádiu vytváří byrokracii zcela nevyhnutelně, protože kapitál postupně srůstá se státem, podmaňuje si ho a v rámci vyvolání zdání hospodářské soutěže, ochrany zákazníka, životního prostředí a udržení sociálního smíru vytváří úřady, které např. ani reálný socialismu nepotřeboval. Nynější náklady na státní správu jsou ve srovnání s rokem 1989 až sedminásobné v přepočtu na současné ceny. Krom toho oligarchie a vysocí manažeři pronikají do státní správy, správy veřejných podniků, kvůli čemuž je pro ně nutné zajistit nová místa, trafiky. V postavení ČR coby polokolonie mocenských bloků současnosti se dá zmírnit množství úřadů jedině jejich privatizací, což však zatím vyzkoušely jedině banánové republiky Jižní Ameriky, a to jenom krátkodobě. Zrušení části úřadů, jak často navrhují některé neoliberální strany, by vyvolalo jejich nárůst na druhé straně. Čertovo kopýtko spočívá v deklarované digitalizaci. Její technické zabezpečení by bylo ohromným dárkem pro soukromý kapitál, tedy i možným dárkem pro dceřiné či vnukovské firmy koncernu Agrofert. Přechod komunikace s úřady do virtuálního prostoru by opět rozšířil nebezpečný prostor pro špehování a kontrolu lidí represivními orgány buržoazního státu, tedy i pro snížení osobních svobod a formálních práv lidí.

Neuskutečnitelných, nebezpečných návrhů předložil A. Babiš více. Přímá volba starostů zní velmi líbivě. Musíme ji však zasadit do souvislostí s tím, že by byla lidem odebrána možnost volit radu obcí, protože by se zvolený starosta opíral o „profesionální“ úřednický aparát. Tak by byla ještě znásobena moc byrokracie buržoazního státu, v celkovém Babišově pojetí na klíčových postech zcela poplatná jeho oligarchickým sítím. Přímo zvolený starosta by byl proti této mašinérii zcela bezmocný, byl by na ní závislý, lidem by byla odebrána podstatná část byť jen formálních práv volit vedení obce a mnohem více moci by přímo uchopila vládnoucí buržoazie. Co navrhují marxisté-leninovci? Sjednocení státní správy a samosprávy, její demokratizaci volitelností nejen zastupitelů, ale i úředníků a odborníků, jejich odvolatelnost, platy na úrovni průměrného příjmu kvalifikovaného dělníka. V takovém politickém prostředí by bylo možné v některých případech využít i přímých voleb.

V našem politickém systému by byla také změna volebního systému s menšinovými prvky ve většinový zpátečnickým krokem. V kontextu dalších oligarchových návrhů by neposílila jen velké strany, ale zejména ty mocenské konglomeráty, mající finanční, mediální, lobbyistickou a administrativní sílu, v naší situaci např. ANO, ale i havlistická uskupení, jakými jsou TOP 09, částečně ODS, případné další nově a účelově vytvořené buržoazní strany. Téměř zcela by tento systém znemožnil prosazení se nových, revolučních politických sil v parlamentních volbách, jakkoliv revoluční síly nepovažují v současnosti kandidaturu do Parlamentu ČR za aktuální a činnost na této půdě nemají za nejdůležitější.

Na mnohé příslušníky vykořisťovaných tříd a utlačovaných vrstev společnosti působí velmi přitažlivě návrhy na urychlení, usnadnění legislativního procesu, případně na snížení počtu poslanců na 101 a zrušení Senátu. Posledně jmenované podporují i marxisté-leninovci od samotného počátku existence této zbytečné a drahé instituce. Je však nutné si uvědomit a trpělivě lidem vysvětlovat, jak nebezpečné může být tvrzení o tom, že hlavní příčinou narůstající sociální nerovnosti v českých zemích, omezování lidských práv, jakkoliv bylo v době konjunktury zpomaleno, jsou výdaje na činnost vlády a Parlamentu ČR. Revoluční marxisté-leninovci stojí v zásadní, systémové opozici vůči těmto institucím, chtěli by je ve spolupráci s většinou lidí nahradit vládou většiny, systémem podobným národním výborům minulosti (modernizovaným o nové poznatky a technologie), jednokomorovým parlamentem podobným centrální revoluční komuně s odvolatelností politiků, s jejich pravidelným střídáním, s velmi nízkými odměnami na úrovni několika tisíc Kč současnosti, přičemž zástupci lidí by nadále zůstávali zaměstnáni. Nemůžeme však přijmout účelový pohled oligarchů z ANO, kteří vědomě zaměňují příčinu za průvodní jev současné nerovnosti a relativní bídy. Tzv. zjednodušení legislativního procesu a jeho odpolitizování by snížilo formální práva poslanců, potenciálně i revolučních zástupců většiny lidí, k využití této tribuny proti kapitalistickému systému. Zahrnovalo by menší možnosti interpelací, zúžení prostoru pro diskuzi, předkládání pozměňovacích návrhů, tzv. odpolitizování by posílilo roli odborníků vysílaných do státní správy oligarchií nebo jí poplatných. V konečném důsledku by tedy i v tomto případě ještě více zmenšilo i tak nízká formální práva společnosti.

Fráze o řízení státu jako firmy je A. Babišem používána dlouhodobě. Těžko říci, proč mu jeho marketingoví poradci tento postup nevymluvili, protože v podstatě komplexně odhaluje Babišovy představy o autoritativnější formě současného režimu. Ty jsou samozřejmě ostře protilidové. Na druhé straně se protikapitalistické síly ukázaly neschopné v tom, aby lidem trpělivě vysvětlily a společně s nimi proti druhému nejbohatšímu muži ČR využily tyto nebezpečné návrhy. Další příčiny toho, proč i přes tyto návrhy zůstává podpora A. Babiše vysoká, a to prokazatelně i mezi proletariátem a dalšími lidovými vrstvami, může být námětem pro další článek.

Položme si otázku, jak funguje kapitalistická firma. Panuje při jejím řízení svoboda volby, demokratická volba a další instrumenty, které i buržoazní stát, byť pouze formálně, připouští? Nefunguje, téměř žádná firma je ani formálně nepřipouští. Hlavním znakem příslušnosti k firmě, jak je nám proletářům neustále vtloukáno do hlav, je loajalita. Dělník, zaměstnanec je tedy v nerovném postavení, sice ne právně, ale ve skutečnosti. Představte si, jak by vypadal Babišův stát fungující jako firma. Schválil by nerovnoprávné postavení různých tříd a vrstev lidí, jak činí některé firmy ve svých vnitřních předpisech? Každopádně by řízení státu jako firmy znamenalo přesun od formální, buržoazní demokracie k autokratické, otevřené diktatuře kapitálu. Podobné snahy vidíme i v Evropě a v USA.

A. Babiš a jeho „hnutí“ zatím působí jako jediná nově stvořená záloha buržoazie, „rychlokvaška“, která se delší dobu udržela na politické scéně, resp. dokonce zvýšila svůj potenciál. Způsob, jakým toho dosáhla, je pro budoucnost poměrně hrozivý, představíme-li si, že by A. Babiš některé ze svých návrhů realizoval. Za naprosto pomýlené považuji politické názory, které se A. Babiše zastávají údajně proto, že proti němu vystupuje TOP 09 a ODS, má úspěchy ve vládě a kritizují ho ti, kteří tuto zemi dovedli do katastrofální situace. Babišův úspěch ve vládě je jedna velká bublina. Je faktem, že obě zmíněné strany mají podíl na zločinech proti lidem a naší zemi za poslední více než čtvrtstoletí, avšak přístup „kdo je kritizován mým nepřítelem, je můj přítel“, je naprostou rezignací na vlastní, tím spíše avantgardní a protisystémovou politiku.

Jaromír Jandák