Aktuálně k tzv. neomarxismu

mlok_01

V souvislosti s dlouhodobější (především e-mailovou) diskusí v rámci Marxisticko-leninského odborného klubu (MLOKu), věnované imigraci a imigrantům, vystoupilo v poslední době do popředí i téma tzv. neomarxismu. Jeden z nejaktivněji diskutujících členů k tomuto tématu připomněl článek pana P. Fendeka z Parlamentních listů, 19. 5. 2017 („Hrozí dosud nevídaná ekonomická krize, jež přinese kolaps EU. To už by byl masakr. Západ tak zdegeneroval, že si své mentální poškození ani neuvědomuje. Analytik hovoří.“). Pozastavme se, kritickým pohledem, u tohoto textu.

Jde, podle mého názoru, o článek prezentující pseudovědecké názory důsledného apologeta, jemuž jde cíleně jak o obhajobu kapitalismu, tak o diskreditaci právě marxismu. Proto sděluje, že v boji proti „neomarxismu“ jde o to: „Aby se z ramen vykloubená evropská společnost dostala do normálu a kapitalismus mohl normálně fungovat, musí být neomarxistický systém založený na kulturním marxismu Frankfurtské školy odstraněný – i s jeho multikulturní protievropskou rasistickou a protivětšinovou ideologií.“ Svou spekulativností a ahistorickým schematismem při používání pojmu a vyargumentovávání role „neomarxismu“, je vzdálen jakémukoli serióznímu přístupu při analýze společenské skutečnosti, a proto dochází k tak absurdním závěrům. Již jeho výrok, že krize EU je „průvodním jevem nastolování totalitního politického režimu neomarxisty“, jimiž prý „jsou všichni, kdo se hlásí k ideám kulturního marxismu Frankfurtské školy a antibělošské rasistické ideologie multikulturalismu“.

Cílem těchto neomarxistů, tedy „kulturních marxistů“ prý „je rozdrtit všechny zdroje soudržnosti v Západní společnosti: náboženství, rodinu, národ, rasu a kulturu. Podle této ideologie trpí všichni Evropané, kteří se ztotožňují s náboženstvím, rodinou, národem a rasou, psychickou poruchou.“ To jsou fakticky nepodložená hesla, ve vztahu k marxismu jde o naprosté nesmysly a lži! Předně, krize EU nemá vůbec co dočinění s marxismem ani s „neomarxismem“. Je to krize predátorského kapitalismu jako společenského systému ve svém imperialistickém stádiu, v epoše po pádu SSSR a světové socialistické soustavy, kdy jeho agresivita a dravost při hegemonii USA narostla do nebývalých rozměrů! Tato krize, jež je příčinou i důsledkem sílících meziimperialistických rozporů, ekonomických problémů vedoucích k agresivním výbojům imperialistických mocností při snaze o nové dělení světa, o sféry „vlivu“ a dominantní pozice v něm, spojené s bezohledným zasahováním do vnitřních záležitostí jiných zemí (destruktivní „barevné revoluce“ – přesněji řečeno především reakční převraty – od „arabského jara“ po ukrajinský „Majdan“, kdy podobné rysy dnes nabývají demonstrace ve Venezuele), s válkami, vojenskými agresemi armád NATO (od války v Afganistánu a „v zálivu“, přes vybombardování a rozvalení Jugoslávie, po zlikvidování pokrokovějšího a stabilního režimu v Libyi, až po válku v Sýrii atd.). To vše ve jménu šíření euroatlantických hodnot, pseudodemokracie s cílem uchvátit zejména přírodní bohatství a strategické pozice těchto zemí.

Zcela nesmyslné je i ono tvrzení, že „Frankfurtská škola vyvinula ideologii kulturního marxismu“! O jaký „marxismus“ má jít, když tato filozofická škola, nemá kromě jisté frazeologie a odvolávání se některých jeho představitelů na „mladého Marxe“, s marxismem jako teorií a metodou poznání a revoluční přeměny světa, jak na to ještě upozorním, nic společného?!

Nejen to, neomarxisté se prý „po roce 1990 vzdali cíle vybudovat beztřídní marxistickou společnost, stali se z nich antikomunisté, kteří „dlouhým pochodem institucemi“ ovládli hlavní proud politiky v EU, liberální levicí začínaje a konzervativní pravicí končíce. Proto se to bývalými komunisty a bývalými spolupracovníky KGB v institucích EU doslova hemží“ – tak to již je vyslovený blábol! Marxisté se ničeho takového (vybudování beztřídní společnosti) nevzdali! Toho se vzdali jen mnozí souběžci a paraziti na komunistickém hnutí a budování socialismu, kteří se jen po celá desetiletí farizejsky tvářili jako marxisté a komunisté a toto hnutí nakonec (na přelomu 80. a 90. let) dovedli do krize a rozvalu, do zániku většiny socialistických zemí. „Neomarxistům“ totiž o socialismus ani komunismus, tj. beztřídní společnost, nikdy nešlo! Naopak, jak se o tom ještě zmíním, vedle kritiky některých negativních jevů kapitalismu jim šlo právě a především o nihilistickou kritiku socialistických zemí a marxismu jako nereálné, utopické teorie.

Musím zdůraznit, že tzv. neomarxismus – který je v soudobém Filosofickém slovníku (Praha, nakladatelství Euromedia Group 2009), prezentován jako „směr marxismu, jenž vznikl po 2. světové válce v západní Evropě; zabývá se nezávisle na tlaku marxisticko-leninské stranické disciplíny soudobými filozofickými, sociálními a technickými myšlenkovými proudy a pokouší se je spojit se základními myšlenkami marxismu“ fakticky neexistuje. Jde o cíleně nastrčenou, falešnou etiketu mající za cíl především diskreditovat marxismus, neboť to, co je např. prezentováno jako původní neomarxistcký, „rebelský“ směr ve filozofii – „Frankfurtská škola“ (Horkheimer, Adorno, Marcuse aj.) opravdu nemá se základními myšlenkami marxismu, kromě odvolávání se na některé vybrané fragmenty z textů „mladého“ Marxe, při jejich zkomolené, idealistické, subjektivistické interpretaci, tedy dezinterpretaci (zejména problematiky ideologie, moci, vědy a ideologie, technické racionality a odcizení apod.), s marxismem, kromě jeho revize (jak jsem již výše uvedl) naprosto nic společného! Z filozofického hlediska fakticky představuje idealistický, antidialektický, buržoazní, přesněji maloburžoazní, maloměšťácký, pseudoradikální „kritický směr“ a to svou „kritickou teorií“ a „negativní dialektikou“. „Dialektikou“, která ovšem odmítá konkrétní dialekticko-materialistickou analýzu kapitalistické společnosti (dialektického rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy, pohybu sociálně třídních rozporů, antagonismů atd.). Tím tato tzv. negativní dialektika, zcela prokazuje nepochopení reálných procesů, objektivní, konkrétní dialektiky kapitalistické společnosti a je tedy ve skutečnosti svou vlastní sebedestrukcí, je negací dialektiky. Není dialektikou!

Maloburžoazní kriticismus této „školy“, je formálně zaměřen na jistou „kritiku“ kapitalistického světa, současně ale napadal svět reálného, ať tak či onak, vzhledem k daným historickým podmínkám a možnostem jeho rozvoje, nedokonalého socialismu. Při proklamaci „humanistických“ hesel, kdy např. H. Marcuse hlásal tzv. nový humanismus, neboť prý podle něj Marxův humanismus – tedy humanismus opravdu reálný, protože je spjatý s emancipací reálné, za kapitalismu vykořisťované a revoluční síly společnosti, s proletariátem, jehož osvobození vede k odstranění společenských tříd, třídní společnosti vůbec – nemá takovou moc, aby prý mohl změnit kapitalistickou společnost.

Tato „filozofická škola“ tedy odmítá revoluční, avantgardní úlohu proletariátu, dělnické třídy, neboť ji prý nahradila zejména inteligence a studentstvo. Tento přístup svým způsobem výstižně postihl americký paleokonzervativec Patrick J. Buchanan. I podle něj „neomarxisté“ nevidí jako utlačovanou dělnickou třídu, ale jako domněle utlačované skupiny vidí lidi na sociální podpoře, ženy, nebělošské přistěhovalce, homosexuály a jiné sexuální menšiny, rasové a některé náboženské menšiny v západních státech, národy třetího světa, narkomany a další skupiny. Za práva těchto skupin je třeba podle „neomarxistů“ bojovat. Viníkem útlaku jsou západní civilizace a její hodnoty, od kterých je třeba lidi osvobodit. (viz Smrt Západu: jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Praha, vyd. Mladá fronta 2004 – převzato z Wikipedie)

Zde musím ještě poznamenat, poslední věta, pochopíme-li její obsah, že šlo zejména o kapitalistické – imperialistické velmoci (Velká Británie, Francie, Německo, Itálie aj.) je svým způsobem výstižná. Navíc stoupenci „Frankfurtské školy“ se hlásí k oné proslulé „třetí cestě“ (ani kapitalismus ani socialismus, nanejvýš je prý třeba docílit jejich konvergenci). Stoupenci „třetí cesty“ u nás pak, když „přišel“ čas i jimi podněcovaných kontrarevolučních převratů na přelomu 80. a 90. let, tuto cestu zavrhli a odhodili na „smetiště dějin“ jako chiméru!

teoretickometodologického hlediska svými tezemi o  netřídnosti a nadstranickosti filozofie, jež jsou pramenem jejich nutné „kritické orientace“, odmítající – jak již bylo uvedeno – revoluční materialistickou dialektiku a dialekticko-materialistické pojetí dějin, tedy reálnou, vědeckou možnost docílení objektivní analýzy společensko-historického procesu, přitahovala tato „škola“ právě maloburžoazní, maloměšťácké inteligenty a jejich další ideové příznivce. Potud ve velké stručnosti k „Frankfurtské škole“, která je tématem na značně rozsáhlý text.

Vraťme se k pojmu neomarxismus. Jestliže mají jistý, obsahově oprávněný význam např. pojmy novoplatonismus, novotomismus, novokantovství, novopozitivizmus atp., představující jistou obnovu, popřípadě dosažení v nových podmínkách, jiných, „novějších“ interpretací daného filosofického směru, pak to v takovéto podobě – podle mého názoru – neplatí pro marxismus.[1]

U marxismu je tomu poněkud jinak. Nešlo a nejde o nějakou novou odnož, variantu marxismu, tedy o jakýsi neo = novomarxismus, ale vždy musí jít o autentický, tvůrčím způsobem vyvíjející se marxismus, otevřený novým poznatkům. To ovšem nesmí znamenat otevřenost buržoazním, maloburžoazním a revizionistickým idejím a teoriím (tedy nepřátelům i „kacířům hnutí“ – př. H. Lefébre, E. Bloch, E. Fischer, R. Garaudy, A. Schaff aj.). Jde o marxismus stavějící na svých kořenech, principech, na myšlenkové hloubce a bohatství geniální vědecké tvorby a praktickopolitické, revoluční činnosti K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina. Tak jako u marxistické filozofie, tak i u dalších jeho dvou nedílných součástí (politické ekonomie a vědeckém komunismu), šlo a jde o jejich rozvoj, který prozatím probíhal ve dvou historicky daných vývojových etapách, fázích téhož uceleného učení, myšlenkového proudu – marxismu. První etapa byla etapou tvořivé teoretické činnosti Marxe a Engelse, druhá byla a je spjata s teoretickou a praktickopolitickou činností V. I. Lenina, KSSS a stran a osobností mezinárodního dělnického a komunistického hnutí.

 

Zdeněk Košťál, 27. 7. 2017

 

[1] Např. pojmy novotomismus jako vyšší vývojová etapa tomismu (středověké katolické filozofie založené Tomášem Akvinským), představuje jeho renesanci v polovině 19. století jako „jedině pravdivé“ filozofie odpovídající křesťanským dogmatům, jako oficiální doktríny katolické církve; novopozitivizmus jako vyšší třetí etapa vývoje, rozvinutější forma pozitivismu v podobě logického pozitivismu, „vědeckého empirismu“, „filozofie vědy“ atd.