120 let od narození Václava Kopeckého

kopecky

27. srpna 2017 uplyne 120 let od narození jednoho z nejbližších spolupracovníků Klementa Gottwalda, předního českého komunistického politika a publicisty Václava Kopeckého, neodmyslitelně spojeného s bolševizací KSČ a vítězstvím pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí v únoru 1948 a výstavbou socialistické společnosti.

Studoval práva na Universitě Karlově, ale studia nedokončil a stal se profesionálním revolucionářem. V roce 1919 se podílel na založení Marxistického sdružení, organizace levicové inteligence. Členem KSČ byl od jejího založení v roce 1921, od roku 1929 členem ÚV a od roku 1931 politbyra ÚV KSČ, v letech 1931 – 1938 poslancem Národního shromáždění. Od poloviny 20. let působil jako redaktor komunistického tisku, od roku 1928 redaktor Rudého práva. V letech 1938 – 1945 byl členem moskevského vedení KSČ, 1945 – 1953 ministrem informací, 1953 – 1954 ministrem kultury a 1954 – 1961 náměstkem předsedy vlády. Byl hlavním představitelem kulturní politiky KSČ 40. a 50. let. Na IX. sjezdu KSČ 1949 přednesl referát o výchově mas v duchu marxismu-leninismu. V letech 1955 a 1957 byl dvakrát vyznamenán Řádem Klementa Gottwalda. K jeho nejznámějším knihám patří Třicet let KSČ (1951) a ČSR a KSČ (1960).

Václav Kopecký se nikdy otevřeně nepostavil Chruščovově linii „překonání důsledků kultu osobnosti“, která přinesla liberalizaci v politice i ekonomice a v nedlouhé době vedla k obnově kapitalismu ve většině zemí socialistického tábora. Nicméně patřil až do své smrti k zastáncům politiky J. V. Stalina, v roce 1955 přednesl hlavní projev při odhalení jeho památníku v Praze (odstřeleného dynamitem za pouhých sedm let) a ve své poslední knize v roce 1960 jej ještě zmiňuje jako „soudruha Stalina“. Kopeckého úmrtí příznačně spadá do období „destalinizace“, likvidace pojmenování většiny veřejných prostranství po Stalinovi a jeho pomníků, do období zahájení westernizace kultury a nástupu konzumerismu, ke škodě výstavby socialismu už nikdy nepřekonaných.

Václav Kopecký zemřel 5. srpna 1961 v Praze. Byl pohřben v Národním památníku v Praze na Vítkově, po kontrarevoluci byla urna s jeho popelem přemístěna do společného hrobu představitelů československého komunistického hnutí na Olšanské hřbitovy. Státní novinářská cena Václava Kopeckého, zřízená v roce 1962, byla zrušena už o dva roky později. Pražské náměstí Václava Kopeckého bylo v roce 1968 přejmenováno zpět na Strossmayerovo.

 

Leopold Vejr

Václav Kopecký o předmnichovské republice, ikoně dnešního režimu

 

Bylo strašné se dívat, jak v letech nezaměstnanosti dělníci a dělnice v nouzi a bídě strádali, jak se postupně znehodnocovala jejich pracovní síla, jejich schopnosti, jejich kvalifikace. Nezaměstnaní dělníci nemohli ovšem platit ani činže v domech, kde bydlili, a tak byli hromadně vyhazováni se svými rodinami z bytů. V té době např. rostl počet nouzových kolonií v předměstích a v okolí Prahy. Dlužno si vzpomenout, že v době kapitalistické vlády první republiky byla hromadným zjevem žebrota. Žebrající lidé chodili po pražských ulicích a po domech a prosili o kousek jídla nebo obnošený šat.

V letech nezaměstnanosti a strašlivého zbídačování dělnictva jsem zažil několik případů krvavého protidělnického teroru. Byla to především střelba četníků do dělnických dětí a mládeže v Radotíně 20. dubna 1930, která měla být prvým činem surového zastrašování dělnictva, volajícího po chlebu a práci. Vláda zakázala našemu svazu mládeže akci »Rudých letnic«, která měla svoji tradici již z doby Socialistické internacionály mládeže. Naše mládež se nechtěla zákazu podřídit a odhodlala se »Rudé letnice« pořádat v podobě ilegálně připravované demonstrace. Konala se v neděli 20. dubna 1930 v obci Kosoři, nedaleko od Radotína, kam byla určena legální manifestace »Rudých letnic«. A když průvod dětí a mládeže se z Kosoře vracel, aby přes Radotín došel na tamní nádraží a jel do Prahy, postavila se na silnici u Radotína četa četníků, aby pochodu průvodu dětí a mládeže přes Radotín zabránila i za cenu krvavé střelby, jak zněl příkaz vlády. Netušili jsme, že by četníci mohli být tak suroví a že by mohli střílet do dětí.

V roce 1931 jsem byl jako komunistický poslanec v Košútech vyšetřovat tamní střelbu četníků do dělníků, demonstrujících za svá práva. V Košútech byli zavražděni tři lidé, při čemž se před soudem potvrdilo, že jeden dělník byl zabit tak, že mu zběsilý četník bodlem četnické pušky propíchl hrdlo a zvířecky ho zavraždil.

Byl jsem druhého dne po střelbě ve Frývaldově, v Dolní Lipové roku 1931 a na místě krvavého útoku četníků proti nezaměstnaným jsem se u kaluží krve střetl se zemským prezidentem na Moravě Janem Černým. V márnici hřbitova jsem pak viděl osm mrtvol lidí, jež byli četníky zavražděni. Měli smrtelné rány do břicha. Zjistilo se však, že jedna zabitá dělnice zemřela po roztříštění lebky pažbou četnické pušky. Tehdy zastavilo práci z hněvu nad střelbou v Dolní Lipové všechno kamenické dělnictvo tohoto slezského území; dělnictvo stávkovalo až do pohřbu, zatímco se na školách po tři dny nevyučovalo a děti vily ve školách věnce, jež byly položeny na hroby obětí, při čemž nad hroby promluvil soudruh Klement Gottwald.

A podobné případy krvavého zastrašování zbídačovaného lidu zažili i druzí komunističtí poslanci.

 

Ono se mohlo leccos zdát za první republiky na oko hezké. Praha byla krásná, neboť Praha byla krásná za králů a císařů a byla krásná i v době vlády kapitalistů, kdy na tuto krásu stékalo tolik slz chudoby, utrpení a bolestí. Vnější vzhled Prahy v jejích ulicích a náměstích byl za vlády buržoazie přímo uhrančivý tím, že se pěstovala oslňující reklama obchodních domů, hnaná až ke groteskní výstřednosti bičem kapitalistické konkurence. Všelijakých lákadel byla v Praze přemíra, lákadel všeho druhu. Výklady na Václaváku a na Příkopě zářily. Byly plny elegantních a krásných věcí, vyrobených rukama dělníků. Avšak: copak si mohl dělník něco z té krásy koupit, když mu mzda stačila sotva na nuznou obživu rodiny? A co si mohl koupit člověk, pracující za plat, většinou velmi nízký plat?

Cožpak nebyl v Praze rozdíl mezi periferií a centrem města? Kdyby dělníky z Košíř, Břevnova, Michle, Hrdlořez, Malešic, Proseku apod. bylo před válkou napadlo si vyjít ve skupinách na procházku do luxusních tříd Prahy, tak by je policie dovnitř Prahy nepustila a rozháněla by je pendreky v domnění, že jde o komunistickou demonstraci.

 

(Z knihy „ČSR a KSČ“)