VZPOMÍNKY NA LENINSKÝ SVAZ MLADÝCH

communism-156030_1280

Několik stovek mladých lidí se 7. března 1969 sešlo v tanečním sále hotelu Tichý v Kalininově ulici v Praze na Žižkově, aby založili novou organizaci se staronovým názvem Svaz mladých.

Původní Svaz mladých existoval v 2. polovině 30. let a sdružoval levicovou mládež. Jeho trvání však skončilo s Mnichovskou dohodou a zánikem první Československé republiky. V proměnách času je hotel Tichý dnes hotelem Ariston a „Kalininka“ se stala „Seifertkou“.

Začátkem března onoho roku československou společnost – a pražskou obzvláště – ovládal především antisovětismus jako důsledek srpnových událostí předchozího roku a emočně vyhrocená atmosféra ze sebevraždy a pohřbu studenta Jana Palacha.

Přesto se podařilo shromáždit dostatek stejně smýšlejících mladých lidí, kteří měli kuráž otevřeně projevit svůj názor, že totiž vstup vojsk spojeneckých armád států Varšavské smlouvy byl operací na záchranu socialistického zřízení v Českoslo- venské socialistické republice a zachování celistvosti země.

Na podiu za předsednickým stolem byl na rudém suknu obraz V. I. Lenina a nápis „Lenin je s námi!“ Spolu s několika osobami, které jednání uvedly a řídily, seděla za předsednickým stolem herečka Jiřina Švorcová.

Provokatéři, kteří se na shromáždění vetřeli a celý jeho průběh nahráli, pak po rozhlasových vlnách přehráli i skandování účastníků na závěr setkání: „Ať žije Sovětský svaz!“.  Z jedné strany to vyvolalo nenávistnou skandalizaci nové organizace, z druhé strany to přivedlo mnoho občanů k zamyšlení nad tehdejšími celospolečenskými poměry, nad tím zda tehdejšími médii prezentovaný názor musí být ten jediný správný, zda osoby v čele KSČ a státu od ledna 1968 jsou ty pravé pro vyvedení společnosti z krize na jaře 1969.

Shromáždění ustanovilo Přípravný výbor Svazu mladých města Prahy, který měl za úkol navázat kontakt se všemi kraji republiky a vytvořit prozatímní celonárodní přípravný výbor. Kontaktním místem pro zájemce o členství byla poštovní schránka na pražské hlavní poště.

Shromáždění v hotelu Tichý přijalo tři dokumenty: Dopis presidentu republiky, armádnímu generálovi Ludvíku Svobodovi, Dopis Výkonnému výboru předsednictva ústředního výboru KSČ a Provolání k mládeži České socialistické republiky. Poslední dokument kromě formulací objasňujících historické kořeny a cíle nové organizace obsahoval slova výstižná pro zaměření organizace: „…vyzýváme ke vstupu do svých řad ty mladé lidi z Prahy, kteří se upřímně a dobrovolně přihlásí k našim ideám a budou ochotni pro ně pracovat mezi ostatní mládeží. Nechceme a nebudeme upírat právo na činnost jiným organizacím. Tato práva však žádáme i pro sebe. Budeme hledat cesty ke sblížení se všemi mladými lidmi a jejich zájmy na základě aktivní spolupráce ve prospěch naší socialistické vlasti.“

  1. 9. 1969 rozhodl celonárodní přípravný výbor o změně názvu organizace na Leninský svaz mladých (dále LSM).

Historie LSM nebyla dlouhá. Ještě v dubnu 1969 Gustáv Husák nahradil Alexandra Dubčeka v čele ÚV KSČ. Tato změna vedla k politickému vývoji v 70. letech známému pod pojmem normalizace.

Gustáv Husák měl na spěch. Chtěl vykázat rychlé výsledky normalizačního procesu včetně politické organizovanosti mládeže opět v jediné jednotné organizaci. A tak ještě v roce 1969 vzniklo „SODM – Sdružení organizací dětí a mládeže“ a v roce 1970 se v listopadu konala ustavující konference Socialistického svazu mládeže. Organizační složky a členové LSM se slučovacího procesu zúčastnili, ale nemohli a nehráli v něm rozhodující roli. Obyčejně to vypadalo tak, že titíž co rozbíjeli ČSM, obsadili sekretariáty nových organizací v roce 1968, pak následně vzali do svých otěží i normalizační proces.

Historici se mýlí, pokud uvádí, že socialistická, prosovětská levice roku 1969 byla normalizační silou. Způsob, metody a tempa formování nové jednotné organizace neodpovídaly představám formulovaným v dokumentech LSM.

LSM nenormalizovalo mládežnické hnutí, ale bylo husákovským vedením znormalizováno. Zájmem většiny zúčastněných bylo nedopustit, aby ti, co chápali vstup vojsk spojeneckých armád států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jako internacionální pomoc ještě před přijetím „Poučení z krizového vývoje“, hráli v dalším vývoji země významnější roli. „Později správně chápající“ se stali zcela přirozeně nejaktivnějšími normalizátory.

Členové LSM neměli zapotřebí vykazovat pozdní kuráž. V průběhu roku 1969 i později se stávali obětmi šikany i fyzického napadání. Psychologickému nátlaku, nadávkám, urážkám, falešným obviněním a intrikám se nevyhnul snad žádný. Přesto své přesvědčení neskrývali a členství v organizaci neutajovali. Historickou vzpomínkou vzdávám hold těm mladým lidem, kteří měli odhodlání postavit se ve vypjaté době na obranu socialismu v Československu. Být v menšině není hanbou.

A. B.

*****

Nebylo mi ještě ani 16 let, když jsem na schůzi 7. 3. 1969 v hotelu Tichý před plným sálem přednesl svůj první politický projev. Byl jsem pochopitelně nervózní, ale dobře to dopadlo. Vždyť s přípravou vystoupení mi pomáhal soudruh profesor Lang. Ten byl jedním z těch, kteří tehdy podpořili mou matku soudružku Trögelovou po jejím dopise zveřejněném v listu Zprávy. Vyjádřila podporu Sovětskému svazu a stala se proto terčem nevybírané kampaně stoupenců antikomunismu.

I já byl třikrát obětí pronásledování, jež se dá přirovnat jedině k lynčování. V noci nám vypálili neznámí pachatelé klubovnu den před tím, než jsme měli převzít klíče od jejího vchodu. Přesto na dva roky v LSM vzpomínám rád. Získal jsem tehdy prvé novinářské zkušenosti, poznal opravdové komunisty – např. organizátory aktivů v Čechii včetně malíře Famíry či dceru generála Vatutina a předválečné umělce ze skupiny ElCar – a především nové kamarády, stejně smýšlející mladé lidi, z nichž mnozí jsou dodnes mezi mými nejlepšími přáteli. Činnost LSM byla pestrá. Zahrnovala nejen politiku, ale i kulturu či třeba tramping.

Pasáž o normalizaci v příspěvku A. B. se možná některým starším soudruhům příliš nelíbí, ale tak jsme to tehdy vnímali. Pamatuji si nejen první schůzi LSM, ale i poslední. Byl jí aktiv v pražském hotelu Havana na podzim 1970. I na něm procítěně recitovala soudružka Švorcová. I na něm se bouřlivě diskutovalo a zapojil jsem se také já.

Ve svém vystoupení jsem shrnul zkušenosti z práce na obvodním sekretariátu SODM a upozornil na převlékače kabátů, skryté antikomunisty a kariéristy, kteří se již cpali do přípravných výborů SSM. Projev jsem zakončil slovy: „Nechci, aby nám bylo později vyčítáno, že jsme chyby viděli a neupozornili na ně.“ Po aktivu jsem byl vyškrtnut z kandidátek do výborů SSM. Ne že by mi to tak vadilo. Již v příštím roce jsem začal pracovat jako redaktor, ale následující vývoj mi dal, žel, zapravdu. V roce 1989 se stal SSM jednou z platforem využitých k převratu.

 

Ilja Jihlavský