František Xaver Šalda (* 22. prosinec 1867, † 4. duben 1937)

salda

F. X. Šalda byl vynikající český literární kritik, básník a přední český publicista od 90. let předminulého století až do své smrti.

V tomto roce si připomínáme jeho dvě výročí – 80 let od úmrtí a 150 let od narození.

Tato jubilea jsou pro nás příležitostí vrátit se k jeho dílu a vyzvednout některé jeho stále aktuální myšlenky. Na rozdíl od T. G. Masaryka patřil F. X. Šalda k těm, kdo pochopil světodějný význam Velké říjnové socialistické revoluce a také k těm, kdo jakkoli byl neoblomným stoupencem svobody a demokracie, nastavil nemilosrdné zrcadlo tehdejší české velkoburžoazii, která ideály, v něž věřil, hrubě deformovala. Ostatně zacitujme z jeho esejí.

Nejprve co říkal o VŘSR a sovětském Rusku a jak kladl důraz na to, že bolševická revoluce měla být zvlášť drahá už tím, že dovršila sny našich táboritů:

Teprve z bolševické revoluce ruské padá plné světlo nazpět i do epizody komunismu táborského. Bolševická revoluce jest v táborském komunismu předjata v rozměrech ovšem velmi malých, ale přece po svém jádru a životně dějinném smyslu. Tenkrát, na začátku 15. století, udál se v Čechách týž děj hromadného entuziasmu pro ideu jako v Rusku na počátku století dvacátého: celý národ podstoupil strašlivé utrpení, odhodil všechen životný blahobyt, všechno hmotné pohodlí jako cáry a cetky morem zamořené, přestál největší myslitelná muka, aby vyzkoušel za lidstvo nové formy života společenského, hospodářského, duchovního. Je možno, že se zmýlil v tom i onom případě; že jich nenalezl. Ale pokus byl v obojím případě tak opravdový a tak děsivý přímo svým ohromným mravním odhodláním, že stojí osamocený v dějinách. Tenkráte stáli jsme proti celé civilizaci západokřesťanské (a jiné ovšem nebylo v střední Evropě) jako nyní, na počátku 20. století, v prvních letech sovětských republik, stálo Rusko samo proti celé civilizaci evropské. Tenkrát tedy – a zdá se mi, že je to víc než snadný úsudek z obdoby – předjali jsme víc než vývoj západoevropský: předjali jsme o staletí vývoj východoevropský.

Z toho, co jsem řekl, jest vidno, že Masaryk jest duch ne revoluční, nýbrž tradiční. Neskrývá se tím nijak: viz jeho otevřenou nechuť k revoluci v permanenci, napomenutí adresované našim lidem, aby „přešli ke klidné a stálé práci“, viz i jeho pojetí ruské revoluce bolševické. Masaryk nepíše o ní nijak nenávistně; má bystrý zrak a pochopení i pro její některé výhody a zisky, jež přinesla ruskému sedláku. A přece, zdá se mi, nedoceňuje jejího světotvorného významu. (s. 629, 630)

 

*****

A pokud jde o jeho kritiku tehdejší naší, tj. buržoazní demokracie, poslyšme, co píše ve stati „Moje pochyby o demokracii“ (říjen 1929):

 

Vliv peněz nikde není tak mocný jako v moderních demokraciích! Poněvadž demokracie hlásá společenskou rovnost všech lidí, poněvadž ruší všecka historická privilegia, stavy a kasty, poněvadž odmítá společenskou hierarchii, stávají se peníze jediným sudidlem života. Nic není zásluha a všecko je úspěch; všecko ti může býti tzv. veřejnou kritikou demokratickou oddisputováno, vyjma to, že sis nasekal několik desítek nebo stovek jmění… Úspěch je tedy úspěchem jen tehdy, je-li hmotný a obohacuje-li člověka. Není de facto pro moderní demokracii cti, když nemůže býti vyslovena a změřena peněžní sumou. Peníze opatřují nejen požitek, ale i moc politickou. Rozumí se, že i v monarchii mají peníze ohromný vliv, ale přesto, soudím, menší než v republice demokratické; neboť zde není prostě hráze, která by bránila jejich útoku. Již jiní, např. Anatole France, upozornili na to, že veliké moderní demokracie jsou úplně ve službách velkokapitálu a že o jejich politice rozhodují trusty velkoprůmyslné a peněžní velebanky. Někdy to dělá přímo dojem, jako by měly oficiální politiku v demokraciích zpachtovánu. (s. 636, 637)

 

Kdo se chce blíže seznámit s názory F. X. Šaldy na předmnichovskou republiku, nechť nahlédne do knihy, kterou v roce 1955 vydal Československý spisovatel s názvem O umění. V dnešní době, zanesené ideologickým balastem, je to osvěžující četba. Doufejme jen, že inkvizitoři ministerstva vnitra, kteří mají hlavní slovo v nynější tzv. demokracii, ji ještě nestačili vyřadit z knihoven.

O tom, kdo skutečně F. X. Šalda byl, se lze poučeně dovědět z knihy Ladislava Štolla „Občan F. X. Šalda“, jež vyšla v roce1977 v Československém spisovateli. Tu však zřejmě v dnešních vybrakovaných knihovnách sotva najdete.

J. K.