RANSDORFOVO NEMARXISTICKÉ POJETÍ „OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI“

ransdorf

Z e-mailu zaslaného šéfredaktorovi „Dialogu“ čtenářem a blízkým spolupracovníkem tohoto listu:

  1. Do mrtvol se nekope! Měsíčník Dialog podle mého názoru nezvolil příhodnou formu využití osobnosti Ransdorfa k získání nových čtenářů z řad mladých funkcionářů – komunistů.“
  2. Nepomlouvejme osobu Ransdorfa, ale ukazujme na praktických příkladech, v čem se jemu podobní mýlí.“

 

Odpověď šéfredaktora:

Ad…1.

Dialog prý kope do mrtvého? Dokonce je to zdůrazněno vykřičníkem. To je, mírně řečeno, nesmyslné a neseriózní tvrzení.

Zaprvé proto, že uvedené přísloví, úsloví, se vztahuje na ty, kteří jako blízcí zemřelé osoby za jejího života mlčeli k věcem, které se jim nelíbily a začnou o tom mluvit až po její smrti. V případě Dialogu o to nejde a ani jít nemůže. Dialog se kriticky na adresu Ransdorfových názorů vyjadřoval již od 90. let.

Zadruhé, a to je to podstatné, Ransdorf svým teoretickým dědictvím, svým odkazem není „mrtev“. Naopak je stále velmi „živý“, zejména proto, že měl velký vliv nejen na sklonku 80. a počátkem 90. let na zformování ideologie a politiky KSČM, na vyprofilování jejího charakteru jako nekomunistické strany s komunistickým názvem. Šlo především o zakomponování jeho názorů do zakládajících dokumentů KSČS (federace KSS a KSČM) a samotné KSČM (zejména 1. olomouckého sjezdu, kde byl zvolen místopředsedou), tak jako do dalších, následných dokumentů. Skutečně on měl velký vliv na ideologii a politiku až do své smrti. A má jej nadále i dnes.

A to svými knihami a brožurami, články a statěmi a svými projevy a vystoupeními. A právě toto Ransdorfovo teoretické dědictví, zvláště dnes, jde-li o jeho „ikonizaci“, vyžaduje kritické hodnocení, a to nejen v zájmu obhajoby marxismu, marxismu-leninismu, ale v zájmu obhajoby a šíření komunistických názorů a vytváření ideologických podmínek a předpokladů pro zformování skutečné, nejen svým názvem, ale i svou ideologií a především praktickou politikou, komunistické strany.

 

Ad…2.

Další nesmyslné tvrzení. Dialog přece Ransdorfa nepomlouvá! Navíc, proč máme na praktických příkladech ukazovat, v čem se podobní mýlí? Pro přesnost: právě u něj nejde o omyly, ale o promyšlenou koncepci a tím i teoretickou reprodukci společenské skutečnosti, teorie i praxe, historie i současnosti.

Motto:    

„Stanovisko starého materia- lismu je „občanská“ společnost; stanovisko nového materialismu je lidská společnost čili zespole- čenštěné lidstvo.“ (Marx, K.: 10. teze o Feuerbachovi)

Jaký cíl má Internacionála?: „Ekonomické osvobození dělnické třídy dobytím politické moci. Využití této moci k dosažení sociálních cílů.“ (Z interviewu K. Marxe pro list „The World“)

Jak byste … hodnotil výsledky listopadové revoluce?: „Všichni lidé, včetně myslících členů komunistické strany věděli, že je nutné přejít k občanské společnosti.“ (Ransdorf, M.: MF Dnes, 30. 11. 2002)

*****

Z mnoha Ransdorfových textů je zcela jasné, že propadl nejen, jak si ještě ukážeme, nemarxistické, buržoazní koncepci „pluralismu“, ale i „občanské společnosti“, což nebylo náhodné. Šlo u něj totiž na jedné straně o logické vyústění jeho maloburžoazní, maloměšťácké orientace v pohledu na historické podmínky, předpoklady a tím i možnosti uskutečňování revolučních přeměn směřujících k vybudování socialismu, tak na druhé straně o iluze a toleranci k závažným neduhům kapitalismu, fungování tzv. nejvyspělejších kapitalistických zemí. Patrné je to zejména z jeho „alergie“ na politickou moc proletariátu – diktaturu proletariátu, kdy dle něj nejde o opravdový marxistický koncept. Bylo to prý sice „heslo, které mělo svého času veliký ohlas: dnes už … patří minulosti … Jde původně ostatně o blanquistický pojem“. (Nové čtení Marxe, Futura 1996, s. 402) Tuto zjevnou spekulaci do sebe absorboval i „Program KSČM“, schválený I. sjezdem KSČM (Olomouc 13. – 14. 10. 1990), kde je napsáno, že strana znovu „potvrzuje svůj již dříve vyhlášený rozchod s diktaturou proletariátu, jako se systémem poplatným ideologii minulého století a nevhodným pro vyspělou civilizovanou společnost“. (Dokumenty I. sjezdu KSČM, s. 16)

Ransdorf, tento všeznalý „marxolog“, ovšem zcela záměrně opomněl např. Marxovy práce „Občanská válka ve Francii“, „Dopis Weydemeyrovi“ a „Kritiku gothajského programu“. Z té připomeňme: „Mezi kapitalis- tickou a komunistickou společ- ností leží období přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu odpovídá také přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu.“ (Marx, K., Engels, B.: Sp., sv. 19, s. 57)

Diktatura buržoazie (založená na monopolu kapitalistického vlastnictví a tím i monopolu její politické moci) mu však nevadila, neboť její jevové formy – parlamentarismus, údajný „plura- lismus“ a jen formální „demo- kracie“ – mu „zaslepily oči“. Je to v podstatě spjato i s jeho „alergií“ na skutečný význam i odkaz Velkého října, což je dáno jeho hluboce zakořeněným antisově- tismem a sociáldemokratismem, jeho iluzorním pohledem na „Pražské jaro“ roku 1968 jemuž zcela propadl, na politický, ekonomický a ideologický „pluralismus“ (musíme být vždy „pluralitní“!), jeho zatížením ideovou a politickou koncepcí antikomunistické Socialistické internacionály (Mitterandů, Blairů, Schröderů ad.) a jí již od poloviny 60. let prezentovaným, chimérickým, pseudosocialistickým „demokra- tickým socialismem“ a rolí EU i paktu NATO. Byl to on, vedle J. Dolejše, a to nelze opomenout, kdo jako poslanec za KSČM, souhlasil s jeho rozšiřováním na Východ atd.

Ale vraťme se k „občanské společnosti“. Ransdorf dokonce přišel s tvrzením, a to bez patřičného vyargumentování jím prezentovaného názoru (odvolává se jen na publikaci vydanou v Maďarsku v roce 1989, jejímiž autory jsou Attila Ágh a György Szoboszlai), že prý „Marx se přece zastával občanské společnosti proti jejímu mrzačení v buržoazní civilizaci. Troufám si tvrdit,“ píše, „že jeho alternativou proti existujícímu stavu nebyla likvidace občanské společnosti, ale socialistická občanská společnost.“ Odvolává se zde, ovšem bez jasné a precizní argumentace, i na A. Gramsciho. (Ransdorf, M.: Tendence pro devadesátá léta – dějinná mezibilance, GRANT AVANT 1991, s. 1; Nové čtení Marxe, s. 10, 11 a 16)

Připomeňme proto Marxovy názory na „občanskou společnost“, když se na něj Ransdorf tak odvolává. Marx nejen ve svých zralých dílech (Manifest komunistické strany, Rukopisy „Grundrisse“…), ale již ve svých raných dílech, v nichž završoval svůj přechod od revolučního demokratismu a filozofie mladohegelovců na pozice revoluční filozofie – dialektického materialismu a dialekticko-materialistického pojetí dějin a vědeckého komunismu – tedy marxismu, byl jedno- značný. Ne „občanská“ = buržoazní společnost, založená na kapitalistickém, soukromém vlastnictví a vykořisťování, ale komunistická, založená na společenském vlastnictví, na odstranění, „odumření“ tříd vůbec a vytvoření skutečně svobodné, na komunistické samosprávě založené, beztřídní společnosti. „Místo staré buržoazní sopečnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“ (Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany, Sp., sv. 4, Praha, SNPL 1958, s. 450)

Ve stručnosti to lze vyjádřit Marxovou desátou tezí o Feuerbachovi (jaro 1845): „Stanovisko starého materialismu je „občanská“ společnost; stanovisko nového materialismu je lidská společnost čili zespolečenštěné lidstvo.“ (Marx, K., Engels, B.: Sp., sv. 3, Praha, SNPL 1962, s. 19) Srozumitelněji řečeno: starý, to je nedialektický – metafyzický, nemarxistický materialismus. Nový, to je dialektický a historický materialismus – dialekticko-materialistické pojetí dějin jako teoreticko-metodologický základ vědeckého komunismu. Marxovým stanoviskem je komunismus, ne „občanská společnost“!

Ještě dříve (leden roku 1844), ve stati „Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva“, Marx jasně ukázal, v čem spočívá pozitivní možnost emancipace člověka: „Ve vytvoření třídy s radikálními okovy, třídy občanské společnosti, která není třídou občanské společnosti …“, takovou třídou, „která je úplnou ztrátou člověka, nemůže tedy samu sebe získat jinak než úplným znovuzískáním člověka … je proletariát.“ (Marx, K.: Sp., sv. 1, Praha, SNPL 1961, s. 413)  

Již ve stati z roku 1843 „K židovské otázce“ (Marx, K., Engels, B.: Sp., sv. 1, Praha, SNPL 1961) o „občanské společnosti“ mj. napsal: „Dovršený politický stát je svou podstatou rodový život člověka v protikladu k jeho materiálnímu životu. Všechny předpoklady tohoto egoistického života trvají dál mimo státní sféru v občanské společnosti, ale jako vlastnosti občanské společnosti. Tam, kde politický stát dosáhl svého pravého rozvoje, žije člověk … ve skutečnosti, v životě dvojím životem … životem v politické pospolitosti, kde vystupuje jako pospolná bytost, a životem v občanské společnosti, kde působí jako soukromá osoba, ostatní lidi považuje za prostředek, sám sebe ponižuje na prostředek a stává se hříčkou cizích sil.“ (s. 378-379) Člověk, osoba „občanské společnosti“ tedy žije ve světě odcizení a manipulace. Marx zde dále výstižně zdůraznil, že „občanská společnost“, to je sféra „egoismu, kde vládne bellum omnium contra omnes – válka všech proti všem.“ (s. 380) Válka v podobě bezohledné konkurence, boj mezi podnikatelskými subjekty i mezi námezdními pracovními silami o získání pracovního místa, boj o existenci. Tak jako i boj mezi podnikateli, kapitalisty a námezdně pracujícími, jako války mezi státy a národy. V tomto se tato kapitalistická „občanská společnost“ v pozitivnějším směru příliš nezměnila, ale naopak.

Pokračujme dál Marxovými slovy o tom, co je principem oné společnosti. Je toPraktická potřeba, egoismus – to je princip občanské společnosti … Bohem praktické potřeby a zištnosti jsou peníze“, které „degradují všechny lidské bohy – a mění je ve zboží. Peníze jsou všeobecná hodnota všech věcí … je to člověku odcizená podstata jeho práce a jeho jsoucna; a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří (Tamtéž, s. 397) Z raných Marxových prací, kde hlouběji, ve filozoficko-ekonomické rovině, objasňuje úlohu peněz a odcizení v „občanské společnosti“, jsou Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844 (Praha, SNPL 1961), kapitola „Vláda peněz v občanské společnosti“. Zde mj. píše: „Co pro mne jest s pomocí peněz, co mohu zaplatit, tj. co mohou peníze koupit, to jsem já, sám majitel peněz. Jak velká je síla peněz, tak velká je má síla … To co jsem a co dokážu, není tedy ani dost málo určováno mou individualitou. Jsem ošklivý, ale mohu si koupit nejkrásnější ženu. Nejsem tedy ošklivý, neboť účinek ošklivosti, její odstrašující síla je zničena penězi …“ (s. 126) Peníze jsou všeobecnou záměnou a zmatením všech věcí, tedy převráceným světem, záměnou a zmatením všech přirozených a lidských kvalit. Kdo si může koupit statečnost, je statečný, i když je zbabělý …“ (s. 128-129)

K. Marx a B. Engels v Německé ideologii, napsané v letech 1845-1846 (Sp., sv. 3) postihli „občanskou společnost“ mj. takto: „Zahrnuje veškerý obchodní a průmyslový život na určitém stupni a v tomto smyslu přesahuje stát i národ, ačkoliv se na druhé straně … musí organizovat jako stát. Název občanská společnost vznikl v osmnáctém století, kdy se vlastnické vztahy už vymanily ze starověké a středověké pospolitosti. Občanská společnost se jako taková vyvíjí teprve s buržoazií …“. (Tamtéž, s. 50) „V této společnosti svobodné konkurence se jednotlivec jeví zbaven přírodních svazků atd. … v „občanské společnosti“ vystupují různé formy společenských souvislostí vůči jednotlivci jako pouhý prostředek k jeho soukromým účelům, jako vnější nutnost. Ale epocha, která vytváří toto … stanovisko izolovaného jednotlivce, je právě epochou až dosud nejrozvinutějších (z toho hlediska všeobecných) vztahů.“ (Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ I., Praha, nakl. Svoboda 1971, s. 37, 38) Ano, tak „teprve kapitál vytváří občanskou společnost a vede k tomu, že členové společnosti si univerzálně osvojují jak přírodu, tak i samu společenskou souvislost.“ (Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II., Praha, nakl. Svoboda 1974, s. 17) Avšak, jak bylo řečeno, jako izolovaní jednotlivci žijící pod tlakem vnější nutnosti, při nadvládě zbožně peněžního fetišismu, peněz a těch, kteří jimi disponují, ve sféře odcizení a manipulace, tedy v civilizaci, jež je měšťáckou, tj. buržoazní společností, „takzvanou občanskou společností …“ (Engels, B.: Anti-Dühring, Marx, K., Engels, B.: Sp., sv. 20, Praha, nakl. Svoboda 1966, s. 259)

Abychom plně pochopili, u člověka, který se považuje za marxistu, jeho až fatální lpění na „občanské společnosti“, je třeba připomenout, že tato buržoazní, měšťácká společnost bývá zpravidla založena na buržoazní, parlamentní demokracii, která tohoto „marxologa“ s jeho pojetím a interpretací kategorií „zprostředkování“ a „pluralismu“ tolik přitahuje. Hlásané principy Francouzské buržoazní revoluce s hesly o nastolení vlády „osvíceného rozumu“, „svobody“, rovnosti“ a „bratrství“, jež se promítly do „Prohlášení lidských a občanských práv“, jako zásady nové ústavy, se fakticky ukázaly jako iluzorní. Řečeno Engelsovými slovy: „Teprve teď se rozbřesklo; pověra, bezpráví, výsada a útlak měly od nynějška ustoupit věčné pravdě, věčné spravedlnosti, rovnosti tkvící v samé přírodě a nezadatelným lidským právům. Dnes víme, že tato říše rozumu nebyla nic jiného než idealizovaná říše buržoazie; že věčná spravedlnost došla uskutečnění v buržoazní justici; že rovnost vyústila v buržoazní rovnost před zákonem; že za jedno z nejpodstatnějších lidských práv bylo prohlášeno – buržoazní vlastnictví; a že stát rozumu, Rousseauova společenská smlouva, vstoupil v život jenom jako buržoazní, demokratická republika.“ (Engels, B.: Anti-Dühring, Marx, K., Engels, B.: Sp., sv. 20, Praha, nakl. Svoboda 1966, s. 42)

Vyjdeme-li z výše uvedeného, pak lze „pochopit“, proč nakonec koncept „občanské“, tedy buržoazní společnosti s jejím pojetím „svobody“ a „lidských práv“ tak „učaroval“, nejen buržoazně, ale i maloměšťácky, maloburžoazně zaměřené aktéry listopadovo-prosincového kontrarevolučního převratu roku 1989. Tedy uchvátil „duše“ i „srdce“ mnohých „reformních komunistů“ a „marxologů“, jakým byl M. Ransdorf. Šlo o to, že se nedokázali vymanit z výše vzpomenutých idejí a principů Francouzské, buržoazní revoluce. Jistěže zrod buržoazní „občanské společnosti“, na rozdíl od stavovské feudální společnosti, představoval velký pokrok. Jestliže za feudalismu byla privilegovaným stavem třída feudálů, pak v „občanské společnosti“ je privilegovanou třídou buržoazie, kapitalističtí podnikatelé garantující svou ekonomickou, politickou mocí a právním řádem, nadvládu soukromého vlastnictví. Jde tedy zde o společenství, ne fakticky, ale jen formálně „svobodných“ a „rovnoprávných“ lidí, občanů, neboť monopolním právem a svobodou vždy bylo a je svoboda a právo na kapitalistické podnikání, svoboda obchodu a kapitalistické expanze. Na přelomu 20. a 21. století se stala prezentace buržoazně pojatých a formálních lidských práv ideologickou a politickou zbraní jak v boji proti socialistickým zemím, tak pro manipulaci a přípravu agresí proti zemím usilujícím o nezávislost na imperialistických mocnostech.

Pokud jde o M. Ransdorfa, pak slovy K. Pomaizla: „Ransdorf, zvláště jako maloburžoazní intelektuál, vidí jen přednosti buržoazně demokratické občanské společnosti (idealizuje např. masarykovskou první republiku, kterou vůbec nepoznal). Intelektuálové se v ní („občanské společnosti“ – Z. K.) cítí dobře: mohou se, dokonce i „levě“, vyžvanit. Ale ono „občansko-společenské“ zprostředkování, které umožňuje i pracujícím se do jisté míry organizovat, slouží dnes více než kdy jindy ohlupování, manipulaci mas, odvádění jich od boje proti systému: nejen to – je přímou obranou systému vykořisťování a útlaku. Propagování „zprostřed- kování buržoazní lžidemokracie“ slouží Ransdorfovi k tomu, aby prosazoval integraci komunistické strany do této společnosti, aby stranu odváděl od přímého boje proti této společnosti, aby se ji snažil dostat na cestu pohodlného (a výnosného) reformismu.“ (viz K. P. a Z. K.: Anti-Ransdorf, ze společného konspektu textů M. R., J. D. a M. G. a jejich hodnocení)

Zdeněk Košťál