170 LET OD NAPSÁNÍ MARXOVY PRÁCE BÍDA FILOZOFIE

marx

Marxova kniha „Bída filozofie. Odpověď na „Filozofii bídy“ pana Proudhona“, byla napsána od ledna do dubna 1847. Její obsah byl namířen proti ideologovi maloměšťáctví, maloburžoazie, P. J. Proudhonovi, jehož názory vážně brzdily rozšiřování myšlenek vědeckého komunismu mezi dělníky. Odhalením jeho reakčních, „utopicko-socialistických“, reformistických a anarchistických názorů, při vyložení základů vědeckého komunismu, politické ekonomie a dialektického a historického materialismu, patří k nejdůležitějším dílům marxismu.

P. J. Proudhon – francouzský politik, publicista, ekonom, filozof a sociolog, jeden ze zakladatelů a propagátorů anarchismu, se považoval za odpůrce komunismu, dělnického hnutí, politického boje a státu. Z filozofického hlediska byl idealistou a eklektikem, který společenský vývoj interpretoval idealisticky a metafyzicky, při vulgarizaci Hegelovy dialektiky, což se naplno projevilo v jeho knize (napsané v r. 1846) „Systém ekonomických rozporů aneb Filozofii bídy.“

Na tuto, pro dělnické a komunistické hnutí nebezpečnou práci, považoval K. Marx za nutné reagovat, svou otevřenou kritikou. Tak vznikla jeho vynikající publikace, „Bída filozofie. Odpověď na „Filozofii bídy“ pana Proudhona“. (1847). Ukázal zde, že si Proudhon idealizoval kapitalistické drobné vlastnictví a snažil se je zvěčnit. Nesnil o tom jak odstranit kapitalismus a jeho základ – zbožní výrobu, ale jak jej zachovat a vylepšit, zreformovat a tím zdokonalit. Hlásal tedy, při  jisté pseudosocialistické frazeologii, v podstatě buržoazní ideologii. Tak jak to dnes činí i tzv. moderní levicové strany, blízké, nebo přímo integrované do Socialistické internacionály, nebo do stran „eurolevice“.

Podle Leninovy charakteristiky je Marxova „Bída filozofie“ prvním vyzrálým dílem vědeckého socialismu. Proto shrnul podstatu Marxovy kritiky Proudhona následovně: „Ne odstranit kapitalismus a jeho základ, zbožní výrobu, nýbrž očistit tento základ od zlořádů, od nádorů apod., ne odstranit směnu a směnou hodnotu, nýbrž naopak „konstituovat“ ji, učinit ji všeobecnou, absolutní a „spravedlivou“, zbavit ji výkyvů, krizí a zlořádů – to je Proudhonova idea“. (V. I. Lenin, Kritické poznámky k národnostní otázce, Sp. sv. 20, SNPL Praha 1957, s. 26)

 V uvedené práci Marx kritizuje Proudhonovy maloburžoazní ekonomické názory na kapitalistickou výrobu, jeho idealistický a utopický výklad kapitalistického zákona hodnoty. On totiž tvrdil, že výrobky lidí se stávají zbožím a směňují se navzájem na „základě dohody mezi lidmi“, kteří mají rozmanité potřeby, a proto vyrábějí různé předměty. Místo aby vysvětlil rozmanitost lidských potřeb vývojem společenské dělby práce v procesu výroby, vyvodil Proudhon dělbu práce z rozmanitosti lidských potřeb. V kapitalistické společnosti, kde vládne směna zboží, byla a je převládající skutečností – jak to Proudhon jistě věděl – bída pracujících. Ta podle jeho teorie nemá žádný vtah k zákonu hodnoty, který nazval „konstituovanou“ hodnotou. Marx k tomu poznamenal, že tato jeho (Proudhonova) „konstituovaná hodnota“, je pouze utopickým výkladem téhož zákona hodnoty, jenž v sobě za kapitalismu zahrnuje i přisvojování si nadhodnoty kapitalistou.

Od kritiky Proudhonova ekonomického utopismu přechází Marx ke kritickému rozboru jeho metodologie. Ukázal, že Proudhonova metoda zkoumání je „nepovedeným odvarem“, přímým zdeformováním Hegelovy metody, aniž by se alespoň dotkl „racionálního jádra“ jeho dialektiky. Podařilo se mu „zredukovat ji na nejubožejší míru“. (K. Marx, „Bída filozofie. Odpověď na „Filozofii bídy“ pana Proudhona“, K. Marx, B. Engels, Sp. sv. 4, SNPL Praha 1958, s. 147) Marx zde přitom kriticky hodnotí i Hegelovu idealistickou dialektiku a rozvíjí zároveň i svou, dialekticko-materialistickou metodu. Materialistickou dialektiku a dialekticko-materialistické pojetí dějin.

K. Marx ukázal, že teoretickým východiskem Proudhonova „zkoumání“ hospodářského života, byl systém ekonomických kategorií anglické klasické politické ekonomie, kdy ovšem Proudhon nepochopil jejich vztah k objektivní realitě, k objektivním ekonomickým procesům. Kategorie chápal idealisticky, reálné ekonomické vztahy považoval za produkt a ztělesnění neměnných věčných idejí, rozumu. Neviděl, že kategorie, o nichž mluví, jsou kategoriemi kapitalistického hospodářství, že mají-li mít vědeckou hodnotu, musí být adekvátním odrazem objektivních ekonomických vztahů a procesů. Jestliže ekonomové „nám vysvětlují, jak se za těchto daných vztahů vyrábí, nevysvětlují nám však, jak se vytvářejí samy tyto vztahy, tj. dějinný pohyb, který je zrodil … Materiálem ekonomů je činný a aktivní život lidí, materiálem p. Proudhona jsou dogmata ekonomů. Jakmile pustíme ze zřetele historický vývoj výrobních vztahů, jichž jsou kategorie jen teoretickým výrazem, jakmile v těchto kategoriích vidíme jen ideje, myšlenky vzniklé jen samy od sebe, nezávisle na skutečných vztazích, musíme volky nevolky hledat původ těchto myšlenek v pohybu činného rozumu.“ (Tamtéž, s. 144, 145)

  Pokud jde o výrobu, pak „všechno probíhá docela jinak, než si to představuje p. Prouhon. Už od počátku civilizace je výroba založena na antagonismu povolání, stavů, tříd, konečně na antagonismu práce nahromaděné a práce bezprostřední. Bez antagonismu není pokroku. Takový je zákon. Jímž se civilizace řídí dodnes. Dodnes se výrobní síly vyvíjely díky této vládě třídního antagonismu.“ (Tamtéž, s. 112) Rovněž „Spotřeba výrobkům je určena sociálními podmínkami, v nichž žijí spotřebitelé, a tyto podmínky samy jsou zase založeny na antagonismu tříd.“ (Tamtéž, s. 113)        

Uvedené dokazuje, že Proudhon vůbec nepochopil dialektickou povahu rozporu jako zdroje pohybu, vývoje, že protiklady se navzájem podmiňují, jsou navzájem spjaty. Neviděl, že v reálných rozporech kapitalismu nelze odstranit jednu, „špatnou“ stránku rozporu tím, že se zachová ta druhá, „dobrá“ stránka a vše pak bude v pořádku. S nástupem buržoazie, s rozvojem výrobních sil, jež odpovídají buržoazního způsobu výroby, vyplynulo, že „je nutno rozbít tradiční formy, v nichž byly tyto výrobní síly vytvořeny. Od této chvíle se revoluční třída stává konzervativní. Buržoazie začíná s proletariátem, který je sám zbytkem proletariátu /pracující třídy/ z feudálních dob. Během svého historického vývoje buržoazie nutně rozvíjí svůj antagonistický charakter … Tou měrou, jak se vyvíjí buržoazie, vyvíjí se v jejím lůně nový, moderní proletariát; mezi třídou proletářskou a třídou buržoazní se rozpoutává boj … Den ze dne se tudíž stále jasněji ukazuje, že výrobní vztahy, v nichž se buržoazie pohybuje, nemají jednotný, jednolitý charakter, nýbrž že jsou dvojaké: že v týchž vztazích, v nichž se vytváří bohatství, vytváří se i bída; že v týchž vztazích, v nichž se vyvíjejí výrobní síly, vyvíjí se i třída utlačující; že tyto vztahy vytvářejí buržoazní bohatství, tj. bohatství buržoazní třídy pouze tím, že neustále ničí bohatství jednotlivých členů této třídy a vytváří stále vzrůstající proletariát.(Tamtéž s. 158-159)

Ano, za kapitalismu plyne bohatství z vykořisťování proletářů, nemajetných. Nadbytek je vytvářen nedostatkem, zrovna tak, jako bohatství ve své kapitalistické podobě nutně plodí bídu. Bídu tedy nelze odstranit bez odstranění kapitalismu. A to Proudhon nevěděl a vědět nechtěl. V proletariátu viděl pouze bídu a utrpení, neviděl v něm probouzející se revoluční třídu, která bude usilovat o jeho (kapitaliamu) zrušení a tím nejen o osvobození sebe jako třídy, ale o osvobození všeho lidu, celé společnosti.

Marx proto píše: „Podmínkou osvobození pracující třídy je zrušení všech tříd, tak jako podmínkou osvobození třetího stavu, podmínkou buržoazního řádu, bylo zrušení všech stavů a všech řádů. Dělnická třída nahradí během svého vývoje starou buržoazní společnost asociací, která vylučuje třídy a jejich antagonismus, a nebude již politické moci ve vlastním smyslu, protože právě politická moc je oficiálním výrazem třídního antagonismu uvnitř občanské společnosti …“ (Tamtéž, s. 198) Té společnosti, která tak učarovala „tvořivé marxisty“ v KSČM, kdy ne náhodou hlavní referát tehdejšího místopředsedy M. Ransdorfa na mezinárodní konferenci věnované 10. výročí založení KSČM (27. 5. 2000) nesl výstižný název: „Rozvíjet občanskou společnost a upevnit náš vliv v ní…“ (Haló noviny, 12. června 2000) Tedy, „Rozvíjet kapitalistickou společnost a upevnit náš vliv v ní?“ Brilantní kritikou na tento referát reagoval J. Fojtík v komunistickém listu Dialog, ročník 11, č. 155, srpen 2000, „Renesance komunistického hnutí?“  Ano, občanskou, třídně antagonistickou společnost, musí vystřídat sdružení, v němž budou zprvu odstraněny antagonistické třídy a bude nastolen proces odstranění, odumření tříd vůbec, aby mohlo vzniknout společenství bez tříd, komunistická beztřídní společnost. „Jedině za takového pořádku, v němž už nebude tříd a třídního antagonismu, přestanou být společenské evoluce politickými revolucemi. Do té doby bud poslední slovo vědy o společnosti v předvečer každého všeobecného přetvoření společnosti znít: „Boj nebo smrt. Krvavá bitva nebo nebytí. Tak neúprosně je poležena otázka“ /George Sand, „Jan Žižka“, historický román. Úvod/.“ (Tamtéž, s. 198)

Zdeněk Košťál