Ransdorfův nemarxistický přístup k třídnímu boji a tzv. systémové změně

ransdorf

To, že je pro M. Ransdorfa, prosazujícího nutnost „nového“ čtení Marxe, charakteristické faktické odmítaní třídního boje, tak jako i socialistické revoluce, na to jsem upozorňoval již v předcházejících textech zaměřených na téma „Komu slouží ikonizace M. Ransdorfa?“. Začnu Ransdorfovým zamyšlením z jeho „Dubnových tezí“ z r. 1993, kde nalezneme jeho, v tomto případě vcelku srozumitelnou prezentaci jím pojatého základního poslání prý komunistů v současnosti, v obnoveném kapitalismu. Jde o formulace, jež vyjadřují podstatu jeho přístupu k uvedeným otázkám.

  Cituji: „Svou politikou chceme loajálně sloužit této (kapitalistické! – Z. K.) společnosti. Dnešní komunisté se snaží bránit nestabilitě, sestupu společnosti na nižší úroveň. Snaží se naopak o nastolení ovzduší důvěry, o nastolení psychologie budování místo psychologie rozbíjení. Komunismus je úsilí nejen o sociální rovnost, ale také o osvobození všech produktivních sil společnosti, o novou společenskou racionalitu, v níž by neměla místo manipulace, kde by naopak participace (účast lidí na správě vlastních věcí) byla integrující hodnotou. Komunisté chtějí, aby rozvoj civilizace už nikdy nešel na úkor přirozeného životního světa lidí, ale v souladu s ním. I v minulosti komunisté bránili takové revoluci, která by ohrozila dosažený stav produktivních sil společnosti … Komunisté dnes v Evropě usilují o vytvoření pružných společenských struktur, kde plynulý antisystémový tlak si vynucuje postupné korekce systému bez výraznějších otřesů a ztráty produktivních sil společnosti, aniž se vzdávají perspektivy systémové změnyMísto koncepce konfrontace třídních sil usilují komunisté o vázání třídních sil. Od pouhého antikapitalismu přecházejí k  postkapitalismu, k využívání postkapitalistických prvků uvnitř vyspělého kapitalismu …“ (M. Ransdorf, Dubnové teze, Naše pravda 1993, č.5/6, s. 3, 4)

  Z citovaného vyplývá, a to v kontextu nejen s jeho „Novým čtením Marxe“, že jde o velmi svérázný výklad mající své kořeny v sociáldemokratismu a reformismu, jemuž i u nás narostla křídla zejména s ideologií a politikou KSSS za Gorbačova. Namístě je mj. ptát se: proč mají skuteční komunisté (u „reformních komunistů“ a „neokomunistů“, tedy nekomunistů, je to jistě normální!) loajálně sloužit? Být v tomto případě oddáni kapitalistickému státu a ve svém smýšlení být věrni jeho vládě? Proč se mají řídit psychologií budování kapitalismu, tedy jeho upevňováním? Co má Ransdorf na mysli, když tvrdí, že komunisté zde přitom mají usilovat o jakýsi blížeji nespecifikovaný „plynulý antisystémový tlak“, jenž by si „vynucoval postupné korekce systému bez výraznějších otřesů“, aniž se vzdávají perspektivy systémové změny“? Co to ten „antisystémový tlak“ a „systémová změna“ je, když komunisté mají být onou loajalitou ke kapitalistickému ekonomickému i politickému systému naprosto připoutáni? Má tak jít nejprve o jakési vzájemné připoutání se k buržoazii, poté pak, za její pomoci o uskutečnění oné, naprosto abstraktně formulované, tedy chiméricky pojaté systémové změny? Co (Ransdorf) rozumí pod systémovou změnou, když podle svého vymezuje vztah komunistů ke kapitalismu a nezahrnuje do této změny to nejpodstatnější, změnu ekonomických a zde právě a především vlastnických vztahů? A právě roli vlastnických vztahů cíleně zatlačuje do pozadí!

  Zde ještě poznámku. Jestliže systém představuje určitou soustavu, soubor elementů (základních složek) v jakékoliv oblasti, které se vzájemně ovlivňují a tvoří uspořádaný, uzavřený celek, pak přechod tohoto systému do jiného stavu je jeho změnou. Jde-li o změnu společenského systému ve smyslu změny společenskoekonomické formace, o což by v daném případě mnělo jít a jde, pak nemůže jít o nic jiného, než o nejpodstatnější, zásadní, tedy revoluční změnu. Tomu se Ransdorf, tak jako celá řada, zejména základních, programových dokumentů KSČM (deklarujících její vznik a poslání), vyhýbá. V tomto aspektu je tedy jeho (tak jako u celé řady předních politiků a ideologů) přístup klasicky oportunistický, zakrývající záměnu revolučního cíle za pouhé reformy, které daný (kapitalistický) systém nechtějí změnit, zrušit, ale je jen vylepšit a zachovat. Jde jasně řečeno o vzdání se revoluce, o rezignaci na socialismus.

  Podle něj (Ransdorfa) tak ono „vázání třídních sil“ představuje třídní koexistenci a vtažení buržoazie „do spolupráce nového typu“, jak to uvádí již ve studii O krizi komunistického hnutí (z r. 1990), když jako vzor pro transformaci komunistických stran uvedl nekomunistickou, fakticky antikomunistickou Francouzkou socialistickou stranu (jak jsem o tom již psal v úvodním článku). A to proto, že tato strana prý „sdílí důraz na samosprávu i s jinými levicovými silami, ale zároveň nepokládá nacionalizaci (znárodnění, zespolečenštění výrobních prostředků – Z. K.) „za nejlepší nástroj urychlení revolučních přeměn! (viz Sborník K vytvoření moderní levicové strany, s. 55) Přitom bezesporu velmi dobře věděl, že spolu s převzetím politické moci není zespolečenštění výrobních prostředků jen jakýmsi „nástrojem urychlení revolučních přeměň“, ale že především tvoří podstatu, ne jakékoli „systémové změny“, ale revolučního odstranění kapitalismu.    

  Připomeňme si ještě trochu blížeji, co podle M. Ransdorfa konkrétně působí „ve prospěch třídní spolupráce“ s buržoazií? Je to prý „individualizace dělníka a jeho mzdy“, co „směřuje proti tradičním formám sociální ochrany (CGT, jiné odbory, kolektivní smlouvy)“, jsou to „nové formy organizace práce (autonomní brigády, kroužky kvality, skupiny technického pokroku atd.) …“ (Tamtéž) K oněm formám, brigádám apod. poznamenejme, vždyť jsou to jen moderní formy kapitalistické racionalizace! Formy, které jsou interpretovány div ne jako zázraky „ekonomické a sociální modernity“, soudobého kapitalismu, spjaté s rozvojem jeho postkapitalistických prvků. Přitom takovéto nebo podobné formy aktivit pracujících, mj. i v rámci Brigád socialistické práce u nás, za socialismu, kdy výsledky jejich práce sloužily celé společnosti, ne jen jednotlivým firmám, jako za kapitalismu, byly po r. 1989 zesměšňovány.

  Vraťme se ještě k problematice třídního boje. Jak jsem výše uvedl, jestliže podle Ransdorfa třídní boj „ustupuje z  bezprostředního pole“ a „je zprostředkován vázáním třídních sil“, pak: „Komunistické strany musí odvíjet svou politiku od potřeby dosáhnout demokratického progresivního sociálního konsensu…. Proto prý „Dělnické hnutí si musí osvojovat nové politické myšlení“. To si však „osvojuje pomalu, opožděně, přežívá bezprostřední chápání třídního boje, jakési nové vydání linie třída proti třídě. Přitom cestou realizace třídního boje je paradoxně občanský mírzápas kapitalismu a socialismu se uskutečňuje prostřednictvím sjednocování světa, projevujícího se zvláště v řešení globálních problémů …“ Toto své tvrzení zde zaštiťuje Leninem, který to prý „ke konci života naznačoval“. Což zde Ransdorf, jak to často bývá, ničím nedoložil. Odvolává se i na Šmerala, který „toto hledisko prý u nás rozpracovával“. V SSSR to byl N. I. Bucharin. (M. Ransdorf, O krizi komunistického hnutí, s. 60 – 62) Z uvedených je v této problematice věrohodný jen Bucharin, který ve 20. a 30. letech měl v této věci v hlavě zmatek, nepochopil materialistickou dialektiku, tedy i s dialekticko-materialistickým pojetím dějin, byl znám eklekticismus jeho názorů (Lenin).

  V uvedeném Ransdorfově přístupu zde tady máme před sebou „excelentní“ nemarxistickou „dialektiku“. Dialektiku a historický idealismus „jako řemen“. Dodejme: O jaké „sjednocování světa“ za totální nadvlády dravého světového imperialismu (nejen USA, ale i dalších mocností z EU a NATO) jde a může jít? Cožpak třídní boj přestává existovat? Ne, to se jen boj protikladů v hlavě ideologa „nového myšlení“ (ala Gorbačov a spol.!) a „nového čtení Marxe“ = „neideologické ideologie“ mění ve svůj opak, v  „jednotu antagonistických protikladů“, v „občanský mír“! Mír, v němž však za současných podmínek a poměrů ve světě vládne totálně jen jeden z protikladů – mezinárodní, nadnárodní i národní kapitál za podpory, pomoci pseudosocialistických, fakticky antikomunistických stran Socialistické internacionály a „přetransformovaných“, „moderně levicových“, „neokomunistických“, „demokraticky socialistických“ aj. stran, zejména stran „evropské levice“! A to i velmi rafinovaně, na základě obrovské masové manipulace s vědomím lidí prostřednictvím elektronických masmedií a tisku! Jak se tomu dnes také říká, za pomoci „informační revoluce“.  

  Nemohu si odpustit poznámku ve věci jistého až obdivného vztahu Ransdorfa k Bucharinovi, kdy z hlediska výše uvedeného nejde jistě o nic náhodného. Jsou si z teoreticko-metodologického hlediska velmi blízcí, a to i v interpretaci otázky třídního boje. Od Bucharina se zřejmě nechal inspirovat v prosazování teze fakticky odmítající třídní boj, jenž by měl být nahrazen „kombinováním různých ekonomických a politických prostředků v rámci občanského míru“, kdy prý Bucharin „volal po občanském míru a režimu normálnosti“. Metodologická neudržitelnost Bucharinovy teorie se obzvlášť zřetelně ukázala při rozboru přechodného období mezi kapitalismem a socialismem, když dokazoval, že zde existují dvě spřátelené třídy – proletariát a rolnictvo, kdy ovšem Bucharin považoval za nejživotaschopnější prvek rolnictva „kultivovaného hospodáře“ – kulaka (velkostatkáře, představitele vesnické buržoazie). „Koncem 20. let vystoupil Bucharin spolu s dalšími odpůrci generální linie strany o kolektivizaci proti likvidaci kulaků … a bránil přitom ideu o možném klidném vrůstání kulaků do socialismu.“ Dokonce ve svých tezích, jež předložil Politbyru, navrhoval rozšířit NEP, ještě více podpořit soukromé vlastnictví výrobních prostředků nejen na vesnici, ale i ve městech. (viz V. A. Malinin, Historický materialismus a pseudomarxistické teorie 20. – 30. let, s. 170.) Přitom bez uskutečnění kolektivizace zemědělství a tím jeho zprůmyslnění by v Rusku a na Ukrajině nedošlo k odstranění hladomoru (jenž zde existoval po tisíciletí), který zde byl v letech 1932-33 tím posledním. Kolektivizace také zachránila Evropu. Bez ní by vůbec nebyla možná rychlá industrializace země, ani nutná modernizace Rudé armády. Nacisté by tak mohli SSSR dobýt i s jeho nesmírnými přírodními a lidskými zdroji. Jak o tom dnes sní imperialisté USA a EU.

   Pokud jde ještě o třídní boj. Ten, jak již bylo řečeno, není přeci determinován jen nějakými subjektivními přáními, natož iluzemi o všeobecném sbratření se vykořisťovaných a vykořisťovatelů, ale objektivními, především ekonomickými faktory, zájmy. Přitom dnes mluvit o třídním boji se považuje nejen za nemravné, ale téměř za zločin. Prezentuje se jako marxistický, komunistický výmysl a prostředek rozeštvávání „občanské společnosti“, narušování „občanského míru“, svobodného a demokratického sbratření námezdně pracujících (dělníků, techniků atd.) podnikatelů a zejména velkopodnikatelů, kteří jsou i Ransdorfovi tak blízcí. Připomeňme proto něco z abecedy marxismu, známá Marxova slova: „Pokud jde o mne, nepatří mi ani zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoazní dějepisci vylíčili dávno přede mnou historický vývoj tohoto boje tříd a buržoazní ekonomové ekonomickou anatomii tříd. Můj přínos spočívá jen v tom, že jsem dokázal: 1. že existence tříd je spjata toliko s určitými historickými vývojovými fázemi výroby; 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu; 3. že sama tato diktatura je jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti. Nevědomí mamlasové …, kteří popírají nejen boj, nýbrž dokonce i existenci tříd, jen dokazují, že přes celé to své krvežíznivé a humanisticky se tvářící ňafání považují společenské podmínky, za kterých vládne buržoazie, za poslední produkt, za non plus ultra /nejzazší vrchol/ dějin, že jsou jen otroky buržoazie …“ (K. Marx J. Weydemeyerovi, Marx, Engels, Vybrané dopisy, Svoboda, 1952, s. 59) A takových mamlasů je zvláště dnes bezpočet, jsou zastoupeni i v KSČM.

Z. Košťál