Odkaz Velkého října je stále živý     

lenin

V tomto roce, v jeho listopadových dnech, uplyne sto let od Velké proletářské, socialistické revoluce – od vítězství Velkého října. Tato revoluce zahájila novou epochu, epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu, jako prvé fáze komunistické společenskoekonomické formace. Toto hodnocení je od počátku devadesátých let zpochybňováno i těmi, kteří se i dnes hlásí k marxismu, k tzv. tvořivému marxismu.

Historický význam Velkého října

Již Velký říjen jasně ukázal, že při volbě mezi socialismem a kapitalismem je dnes, v současné epoše, onou jednoznačně pozitivní a jedině možnou volbou, nemá-li dojít k zániku lidské civilizace, cesta socialismu. A po té je možné jít jen při nastolení nové, skutečně lidové, proletářské politické moci na způsob sovětů – socialistické demokracie. Jedině revoluční překonání kapitalismu a tím civilizačních hrozeb a katastrof (jaderná válka; ekologická krize – iracionální drancování přírody při diktátu peněz; „donekonečna“ se rozevírající nůžky mezi stále narůstající více než miliardou chudých a nadále chudnoucích a obrovským nárůstem bohatství u těch jen tisíců nejbohatších) a jeho nahrazení socialismem a komunismem je jediným východiskem k zabezpečení života na Zemi, udržitelného, sociálně spravedlivého rozvoje všeho lidu. V tom spočíval a nadále spočívá nesmazatelný historický význam Velkého října, ač došlo na přelomu 80. a 90. let, v důsledku zrady nejvyšších představitelů KSSS a SSSR na čele s Gorbačovem a jejich „pátých kolon“ v ostatních socialistických zemích, ke zradě jeho ideálů a odkazu, jež vyústila do kontrarevolučních převratů, likvidace socialismu a obnovy kapitalismu.

K rozdílu mezi Velkým říjnem a buržoazně demokratickými revolucemi

Jestliže předchozí, buržoazní revoluce, končily především tím, že se u vládního kormidla vystřídali představitelé vykořisťovatelských tříd – kdy politické reprezentanty šlechty vystřídali reprezentanti buržoazie  – jak tomu bylo u známých „velkých“ buržoazních revolucí v Anglii, Franci a v Německu, pak Říjnová revoluce se od těchto revolucí zcela zásadně lišila. Stanovila si totiž za cíl úplné odstranění jakéhokoliv vykořisťování, nastolení politické a ekonomické moci nejrevolučnější třídy, která je objektivně zainteresována na zrušení tříd vůbec, na vybudování nové beztřídní – komunistické společnosti. Tou třídou byl ruský proletariát – dělníci, chudí rolníci a bezzemci, ač připoutáni k práci nebo ve vojenských pláštích k válečné mašinérii. To bylo také nejpodstatnější zvláštností této revoluce. Vítězství bolševiků, vítězství Velkého října, to bylo vítězství nové skutečně lidové, politické moci, sovětů – socialistické demokracie.

Marxismus obohacený leninismem, vítězství marxismu-leninismu

Byl to V. I. Lenin, kdo na základě hlubokého studia Marxova a Engelsova teoretického dědictví, při použití jejich dialekticko-materialistické teorie a metody, jej tvůrčím způsobem využil při analýze imperialismu a odhalil zákonitost jeho nerovnoměrného vývoje a na základě toho konkretizoval závěr o možnosti vítězství socialismu v jedné zemi, a to v jeho nejslabším článku. Tím bylo carské Rusko, které ještě nemohlo být klasickou imperialistickou zemí jako např. Anglie a Francie, neboť v něm kapitalistický rozvoj začal mnohem později. Až na počátku 20. století se Rusko ve vývoji kapitalismu dostalo na střední úroveň a vstoupilo do stádia imperialismu. Proto nabyla Říjnová revoluce, vzhledem k nezdařené buržoazně demokratické revoluci z let 1905-1907 a nedokončené Únorové revoluci 1917, zvláštních rysů.     

Proto nejbližším úkolem Říjnové revoluce „byl úkol buržoazně demokratický: odstranit zbytky středověku, úplně je vymítit a očistit Rusko od tohoto barbarství … Dovedli jsme buržoazně demokratickou revoluci do konce jako nikdo jiný. Zcela uvědoměle, pevně a neochvějně jdeme vpřed, k revoluci socialistické, neboť jsme si vědomi, že tato revoluce není oddělena čínskou zdí od revoluce buržoazně demokratické, neboť jsme si vědomi, že jedině boj rozhodne o tom, nakolik se nám podaří (nakonec) postoupit kupředu, jaký díl nesmírně velikého poslání splníme a co ze svých vítězství trvale udržíme …“ (Lenin, V. I.: Ke čtvrtému výročí Říjnové revoluce, 14. října 1921, Spisy, sv. 33, Praha, NPL 1962, s. 42-43) Říjnová revoluce tak prokázala to, co ani nedokázali nebo nechtěli pochopit všichni představitelé západoevropských, oportunistických sociálně demokratických stran druhé a dvaapůlté internacionály (Kautští, Hilfeerdingové, Martovové atd.), a to dialektický vztah buržoazně demokratické a proletářské – socialistické revoluce. To, že „buržoazně demokratická revoluce přerůstá v proletářsko-socialistickou. Proletářsko-socialistická revoluce mimochodem řeší otázky revoluce buržoazně demokratické …“ (Tamtéž s. 45)  

Obdobně tomu bylo pod vlivem menševismu i ve vlastních řadách bolševické strany, a to jak ve zpochybňování možnosti jít do Říjnového povstání, do revoluce, neboť podmínky pro socialismus prý ještě v Rusku nevyzrály a hned tak brzy nevyzrají (Kameněv a Zinověv), tak při odmítnutí Leninovy myšlenky o možnosti vítězství socialismu v jedné nebo v několika zemích Trockým a jeho stoupenci. Ten tvrdil, že politickou moc je možné a nutné v revoluci dobýt, jestliže však naše iniciativa nedá popud k revolucím v západoevropských zemích, aby nám mohli přijít pomoci, pak je beznadějné si myslet, že revoluční Rusko může obstát proti konzervativní Evropě a revoluce bude poražena. U těchto opozičníků šlo o kapitulantství, o odmítání možnosti udržet vítězství Velkého října.

Zrod Komunistické internacionály

Co je třeba zvláště připomenout je, že Říjnová revoluce umožnila zrod, založení Komunistické internacionály (1919 – 1943), což sehrálo obrovskou úlohu při šíření zkušeností ruských bolševiků z revoluce a budování země sovětů, při rozmachu mezinárodního revolučního hnutí, neboť bez ní by jen těžko došlo ke zformování skutečně revolučních, proletářských stran, osvobozených od oportunismu a reformismu, od zrádného, buržoazii sloužícího sociáldemokratismu. Její příklad a inspirace by měly oslovovat současné roztříštěné a revizionismem a oportunismem zasažené torzo našeho hnutí, zdevastovaného gorbačovismem a porážkou socialismu ve většině zemí bývalé světové socialistické soustavy.

Spojení sovětských socialistických republik v SSSR, nedůležitější důsledek Vítězného října

Je třeba připomenout, že podmínky pro započetí budování nové společnosti směřující nezadržitelně k socialismu byly katastrofální. Země byla těžce postižena nejen důsledky prvé světové války, ale i politikou kontrarevolučních živlů – monarchistů, kadetů, menševiků i eserů, kteří rozpoutali občanskou válku za asistence světového imperialismu, který zároveň zorganizoval vojenskou intervenci (Anglie, Francie, USA, Japonsko aj.), jež měla v zárodku zardousit rodící se sovětskou moc. Tito agresoři – interventi, „nositelé“ západní, buržoazní „demokracie“ – když ustupovali, ničili továrny a závody, šachty a doly, železniční dopravu, zemědělské nářadí, vyháněli dobytek, odváželi obilí. Celkové ztráty, které způsobili sovětské republice dohodoví interventi, činily 40 miliard rublů. V hlubokém rozkladu se tak ocitl zejména průmysl, kdy stovky podniků a závodů nepracovaly. Objem jeho výroby poklesl roku 1920 ve srovnání s rokem 1913 na 13,8 %! V zemědělství katastrofálně poklesla rostlinná i živočišná výroba. Produkce obilí činila roku 1920 jen asi polovinu toho, co země dávala před první světovou válkou v roce 1913. Katastrofální tak byla zásobovací situace v zemi, obyvatelstvo živořilo. (Dějiny SSSR, Epocha socialismu 1917-1957, Praha 1960, s. 26, 243) To všechno musel, i za cenu velkých ztrát, sovětský lid překonat. Zásadní úlohu v tom sehrál nový typ revoluční moci, který se zrodil z iniciativy bolševiků v Únorové revoluci – sověty jako orgány revoluční moci, diktatury proletariátu za vedení bolševiků.

  Tak se v polovině roku 1922 zrodila velká země sovětů – Svaz sovětských socialistických republik, „jenž byl takto vytvořen na základě bratrské spolupráce národů sovětských republik“ a klade si „za cíl zachovat mír se všemi národy …“ (Prohlášení všem národům a vládám světa …), čímž byla fakticky, reálně potvrzena pravdivost a životnost vědeckého socialismu, idejí Marxe a Engelse, tvořivě dopracovaných, rozvinutých Leninem, leninismem – marxismem soudobé epochy.

Gigantické úspěchy budování socialismu v SSSR a imperialistická agrese fašistického Německa

Uhájení a rozvoj tohoto zcela nového společenství vlády pracujícího lidu nebylo v kapitalistickém obklíčení možné bez upevnění jeho základů, bez nastolení nových ekonomických vztahů, vytvoření souladu mezi ekonomickou základnou a polickou a právní nadstavbou, které by dokázaly zdynamizovat hospodářský rozvoj tak, aby nebylo možné tento nově se zrozený, nejpokrokovější společenský řád zničit. Proto vedení strany na čele s  J. V. Stalinem vyzbrojeno marxismem-leninismem vytyčilo grandiózní úkol, přesvědčit a získat lid pro uskutečnění politiky kolektivizace, urychlené industrializace a kulturní revoluce. To umožnilo porazit nejdravějšího imperialistického agresora, německé, fašistické hordy, jež na SSSR nasměrovala Anglie a Francie; v červnu 1941 porušily pakt o neútočení a přepadli SSSR.

Díky politice kolektivizace a industrializace dosáhl SSSR za období necelého dvacetiletí vskutku impozantních výsledků. V předvečer Velké vlastenecké války se Sovětský svaz stal jednou z největších mocností světa. Objemem průmyslové výroby zaujímal první místo v Evropě a druhé místo (po USA) ve světě. V roce 1940 objem výroby těžkého průmyslu SSSR převyšoval dvanáctinásobně úroveň výroby carského Ruska před první světovou válkou. Objem průmyslové výroby stoupl 35krát. Výroba kvalitního válcového materiálu – základu válečného strojírenství – vzrostla v SSSR v roce 1940 proti roku 1913 80krát. V prvních třech pětiletkách bylo vybudováno 9000 nových průmyslových podniků, vzniklo přibližně 260 nových měst, středisek socialistického průmyslu. Na kvalitativně nový stupeň se povznesla i ekonomika vesnice, která představovala socialistické hospodářství vybudované na základě moderní techniky. Již před válkou zde pracovalo 683 000 traktorů a 182 000 kombajnů. (Dějiny SSSR, Epocha … 1917-1957, Praha 1960, s. 531)

Prosazení a realizace uvedené politiky budování socialismu v Rusku, v SSSR a s tím spjatá kolektivizace, industrializace a kulturní revoluce, nebylo ničím snadným i proto, že se uvnitř VKS(b) ve 20. a 30. letech zformovala protistranická a protisovětská opozice (trockisté, „Nová opozice“ Zinověva a Kameněva, trockisticko-zinověvský protistranický blok, bucharinci a bucharinsko-rykovská a bucharinsko-trockistická skupina aj.), se kterou se však nová sovětská moc dokázala vypořádat.    

Důsledky fašistické agrese byly rovněž katastrofální. V SSSR bylo pobořeno a vypleněno 1 710 měst a obcí městského typu, přes 70 000 vesnic, na 32 000 průmyslových podniků, 65 000 km železničních tratí, přes 4000 železničních stanic, vydrancováno 98 000 kolchozů, na 5 000 sovchozů a 2 890 STS. Agresoři porazili, zabavili a zahnali do Německa 7 mil. koní, 17 mil. kusů hovězího dobytka, desítky milionů prasat, ovcí a koz a přes 100 mil. ks drůbeže. Byly rozbořeny desítky tisíc nemocnic, škol a knihoven atd.; celkové hmotné ztráty dosáhly 2 trilionů 600 miliard rublů v předválečných cenách. (Dějiny SSSR, Epocha …1917-1957, Praha 1960, s. 635; Dějiny KSSS, Praha 1978, s. 564-565)

Jako po prvé světové válce, vítězné VŘSR a občanské válce, tak i po porážce fašistických agresorů ve Velké vlastenecké válce (červen 1941 až květen 1945) vyžadovala obnova národního hospodářství od sovětského lidu obrovskou práci a hrdinské vypětí. Za tím účelem byl připraven čtvrtý pětiletý plán obnovy a dalšího rozvoje národního hospodářství (1946-1950). Socialistický systém opět prokázal své obrovské budovatelské možnosti a schopnosti, neboť při nebývalé iniciativě pracujících bylo plánovaných cílů dosaženo za 4 roky a tři měsíce. Průmysl byl obnoven za dva a půl roku, kdy opět začalo pracovat přes 6 000 velkých průmyslových podniků, tj. téměř tolik jako za 1. a 2. pětiletku dohromady. Hlavní výrobní fondy ve všech odvětvích vzrostly za pětiletku o 34 % a hrubá průmyslová výroba předčila v roce 1950 předválečnou úroveň o 73 %, kdežto podle plánu ji měla překročit o 48 %. Produktivita práce v průmyslu byla ve stejném roce o 37 % vyšší než v roce 1940. Národní důchod za pět let přesáhl úroveň z roku 1940 o 64 %, což umožnilo i lépe uspokojovat materiální a kulturní potřeby pracujících, což se projevilo v růstu jejich reálných mezd, kdy také za pětiletku došlo k trojímu snížení maloobchodních cen atd. (Dějiny KSSS, Praha 1978, s. 570; Dějiny SSSR, 1917-1957, Praha 1960, s. 635, 649-652 aj.)

Vítězství SSSR ve 2. světové válce zásadním způsobem urychlilo světový revoluční proces

Podmínilo zejména přerůstání antifašistických, národně osvobozeneckých a demokratických revolucí v revoluce socialistické, a to nejen ve střední a jihovýchodní Evropě, ale i v Číně, Koreji a Vietnamu, došlo ke vzniku lidově demokratických zemí, směřujících k socialismu. Ke zrodu světové socialistické soustavy (ČSSR, Bulharsko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, NDR, Albánie a Jugoslávie). Obdobné státy vznikly i v Asii. Dříve Mongolská lidová republika a později, po 2. světové válce ČLR, KLDR, Vietnamská demokratická republika. Na americkém kontinentě později Kuba atd. Většina uvedených států byla členy RVHP. Vznikem světové socialistické soustavy došlo k zásadní, kvalitativní změně v poměru mezi silami míru, socialismu a predátorského imperialismu. Tak byla jeho bezohledné agresivitě, na více než 40 let, výrazně „přistřižena křídla“. To vše se však na přelomu 80. a 90. let, v bleskovém procesu kontrarevolučních převratů, zcela zásadně změnilo rozpadem této soustavy, zlikvidováním RVHP i Varšavské smlouvy.

Obrovský význam vlivu Velkého října na rozpad světové koloniální soustavy imperialismu

Vznik světové koloniální soustavy spadá do období původní akumulace kapitálu, do jeho expanze, kdy šlo o dobytí cizozemí Portugalskem, Španělskem, Holandskem, V. Británií ad. Šlo o drancování území Ameriky, Afriky, Indie atd., což znamenalo obrovský příliv zlata do Evropy a tím i rozvoj kapitalistických společenských vztahů a moci uvedených imperialistických zemí. Marxovými slovy: „objev naleziště zlata a stříbra v Americe, vyhubení, zotročení a pohřbení za života domorodého obyvatelstva do dolů, první kroky k dobytí a vyloupení Východní Indie, přeměna Afriky v loviště pro výnosný hon na černochy – to byly červánky kapitalistické výrobní sféry.“ (Marx, K.: Kapitál I., 1954, s. 791) Na počátku 20. století, se vnikem imperialismu, kdy kapitalismus, Leninovými slovy, „přerostl ve světový systém koloniálního útisku a finančního utlačování obrovské většiny obyvatelstva světa hrstkou „vyspělých“ zemí“, (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 22, Praha, 1959, s. 207) se stalo okrádání kolonií zdrojem obrovských nadzisků. Ekonomika kolonií se zcela podřídila zahraničním monopolům, nabyla charakter agrárně surovinového doplňku dané koloniální země – metropole. Z těch se zformovaly ony tzv. vyspělé kapitalistické země, jež mnozí naši i tzv. marxističtí, nesoudní, maloměšťácky zaměření „teoretici“, donekonečna předhazovali socialistickým zemím jako snad až nedostižní vzor: „Ó bože, jak jsou tyto ekonomiky efektivní a bohaté!“

Tento světový koloniální systém poprvé v historii narušila právě vítězná Říjnová socialistická revoluce, která protrhla „řetěz“ světovládného imperialismu, světové koloniální soustavy a umožnila začátek jejího rozpadu. Jestliže v roce 1919 v postavení kolonií, polokolonií a dominií byly země, kde žila 1 miliarda 235 miliónů lidí (což tvořilo 69,4 % všeho obyvatelstva světa), pak koncem 60. let v podstatě koloniální panství skončilo rozpadem posledního, portugalského impéria. Začala však éra neokolonialismu, kterým byla po obnově kapitalismu u nás, naplno postižena i naše země.

Chruščovovský  antistalinismus, revizionismus, renegát Gorbačov a Velký říjen

Je nutné říci, že první tři dekády (cca 1925-1955) budování socialismu v SSSR pod vedením strany na čele s J. V. Stalinem, a navíc při katastrofickém pětiletí války (1941-1945), byly výsledky budovatelského úsilí sovětského lidu ohromující a historicky bezprecedentní, jak to prokazují již výše uvedená fakta. Ta ještě doplňme o celkové zhodnocení let 1928-1956, kdy byl proces socialistické výstavby válkou vržen o více než deset let zpět a musel začít prakticky z úrovně, na které byl na počátku procesu „urychlené industrializace“. Celkově pak v letech 1928 až 1956 rostla ročně průmyslová výroba průměrně o 12,7 % a v roce 1956 byla oproti roku 1928 o 770 % vyšší; hrubý domácí produkt (HDP) rostl ročně o víc než 15 % (podle některých západních zdrojů o 10 %); výroba spotřebního zboží rostla v SSSR ročně v průměru o 5,8 %; byla odstraněna negramotnost, vzdělání a zdravotní péče byly bezplatné a patřily všem (údaje převzaty ze západních zdrojů, viz Azad, B.: Hrdinská bitva – hořká porážka, s. 79).

Za další tři dekády (1956-1986), konkrétně řečeno od XX. sjezdu KSSS, kdy již stál pevně na čele KSSS N. S. Chruščov, který se ukázal jako vyhraněný voluntarista, revizionista a fanatický antistalinista, jenž naplno prokázal svůj menševický původ a blízkost k trockistům a společně s dalšími souvěrci ve vedoucích funkcích KSSS a sovětského státu postupně, pod „deštníkem“ kampaně o „kult osobnosti“ a údajných zločinů J. V. Stalina, prosadil postupnou rehabilitaci právě trockistů, bucharinců a dalších protistranických opozičníků a přeorientoval ideologii a politiku této strany na bázi antistalinismu –  revizionismu a antibolševismu, na platformu  menševismu – sociáldemokratismu, která našla svého konečného naplnění v Gorbačovově perestrojce a obnově kapitalismu. A to vše při „plné puse“ frází o obnově leninského stylu práce strany a tvůrčím rozvoji marxismu-leninismu atd. Tyto, jak nakonec prokázal vývoj, zhoubné přístupy byly vnuceny i řadě ostatních komunistických stran, které se postupně rozložily a daly také průchod kontrarevoluci a kapitalismu.

Náhodné nebylo ani licoměrné, ve svých důsledcích zhoubné přihlášení se Gorbačova, tohoto věrolomného politika a renegáta nejhrubšího zrna, k Leninovi a k leninismu, k Velkému říjnu, jak to mj. prezentoval ve svém projevu na slavnostním zasedání k 70. výročí VŘSR, 2. – 5. 11. 1987. Přitom jejich odkaz zradil a zdiskreditoval. Připomeňme si alespoň jeho pár slov: „Naše úspěchy jsou velkolepé, působivé a významné. Jsou pevným základem, východiskem pro nové úspěchy, pro další rozvoj socialismu, v pokračování idejí a praxe leninismu a Říjnové revoluce spatřujeme podstatu svých dnešních činů a starostí, svůj stěžejní úkol i morální povinnost.“ („Říjen a přestavba: revoluce pokračuje“, Praha, Svoboda 1987, s. 4) Jak se během jen dvou let ukázalo, šlo o bezostyšnou lež při prosazení kontrarevoluce, řízené jím z Kremlu, z Moskvy! (viz Košťál, Z.: Gorbačov a gorbačovština, Dialog, komunistický list č. 328, září-říjen 2016)   

Konec KSSS a SSSR

Tak nakonec tzv. přestavba, politikou licoměrného Gorbačova a jeho „party“, vyústila v srpnu 1991 v samotném Sovětském svazu, po tzv. „srpnovém puči“, v otevřenou zradu KSSS a SSSR. 24. srpna se pak Gorbačov, když si své prezidentství ponechal, zřekl postu generálního tajemníka KSSS a otevřel zcela záměrně prostor pro její likvidaci. Proto mohl o pět dní později (29. srpna 1991) Jelcin, prezident RFSR, podepsat Dekret o „dočasném“ zákazu činnosti KSSS a zároveň nařídit zabavení jejího veškerého majetku (budov, tiskových podniků, finančních rezerv, kterými disponovala). Tím i cesta k likvidaci SSSR a tak i ke kapitalismu, byla otevřena dokořán. Kdysi „Mekka“ světového revolučního procesu, Sovětský svaz, byla po 70 letech své existence, při bezprecedentní zradě jakou kdy dějiny poznaly, koncem roku 1991 (Gorbačov 25. 12. 1991 odstoupil z funkce prezidenta SSSR a předal moc Jelcinovi) „zaživa pohřbena“. A to „rukama“ svých vlastních, nejvyšších politických, stranických i státních představitelů, kteří jednali v rozporu s Ústavou SSSR a dalšími zákony, zcela vědomě proti vůli naprosté většiny sovětského lidu. Neboť 2/3 dospělého obyvatelstva (76,4 % voličů), jež se účastnilo pár měsíců předtím (17. 5. 1991) všesvazového referenda, řeklo své jednoznačné „ANO“ k zachování SSSR.

To, co následovalo při obnově kapitalismu, bylo katastrofou: byla zahájena tvrdá liberalizace, aby byly zlikvidovány „přebytečné“ peníze, neboť bylo ve spořitelnách uloženo kolem 400 miliard rublů. Proto musely ceny prudce stoupat. Zpočátku na 50tinásobek až 100násobek, následně se zcela vymkly jakémukoli řízení. Již 29. 12. 1991 dostali občané „novoroční dárek“ podle diktátu MMF, výnos o privatizaci pro nastávající rok 1992, jako i u nás, počátek největší loupeže v ruských dějinách. Na hodnoty vytvořené generacemi sovětských lidí se jako supi vrhli ruští zbohatlíci – „noví Rusové“. Tak se v rukou 15 % obyvatelstva, soustředilo 85 % národního bohatství! (Andrijanov, V., Čerňak, A.: Car hraje prezidenta, OREGO 2000, s. 8-9). Jinak řečeno: „Rusko, když přišel rozpad Sovětského svazu a nastoupilo desetiletí Jelcina, tak stručně řečeno … poslední dekáda 20. století znamenala ekonomickou ztrátu dvojnásobnou jenom pro Rusko, než co ztratil Sovětský svaz ve Velké vlastenecké válce.“ (www.youtube.com/watch?v=ZrZg4WoTkFg) Obnovený kapitalismus triumfoval a přinesl pro naprostou většinu lidu své trpké plody.

Antistalinismus – nejzáludnější nástroj revizionistů a antikomunistů při destrukci socialismu

Již dlouho je zcela zřejmé, že antistalinismus, oficiálně prezentovaný nejen na XX., XXI. a XXII. sjedu KSSS, se stal cíleně nejúčinnějším „trojským koněm“ při destrukci díla a odkazu Velkého října, socialismu. Předchozí generace, které dle farizeje Chruščova měli již dávno žít v komunismu, v důsledku jeho politiky dokončené jeho pohrobkem a jidášem Gorbačovem, žijí již přes čtvrt století v dravém, sociálně bezohledném kapitalismu, kdy se trvale rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými, při permanentní hrozbě planoucích válečných konfliktů. Kdy se bývalé socialistické země ve své zdrcující většině staly faktickými koloniemi západních imperialistických mocností a fungují pod nadvládou jejich nadnárodních korporací a mezinárodních institucí (MMF, Světová banka, orgány EU atd.).

Jinak řečeno, antistalinismus se stal podlým a lstivým ideologickým a politickým nástrojem, prostředkem ke zdiskreditování, ochromení a skoncování s marxismem jako s nejmocnější teoretickou zbraní revolučního komunistického a dělnického hnutí. Hlavní, fanatičtí protagonisté antistalinismu si totiž chtě nechtě uvědomují, že Stalin byl po smrti Lenina nejdůslednějším a neohroženým marxistou, který v čele VKS(b) a poté KSSS začal v praxi realizovat Marxův a Engelsův projekt revoluční přeměny světa, odstranění kapitalismu a budování socialismu. Proto je třeba zdůraznit, že spolu s Leninem patří Stalin k největším osobnostem 20. století. A to je něco pro antikomunisty, antistalinisty nepředstavitelného a zavrženíhodného. Dle nich je proto třeba Stalina a „stalinisty“ energicky a neúnavně diskreditovat. I pomocí lží a falšování dějin. V rámci KSČM si jako své životní poslání bojovat se „stalinismem“ vzali na svá bedra (jdouce ve stopách L. D. Trockého a trockistů, M. Djilase a djilasitů) např. M. Ransdorf, J. Heller, J. Dolejš a celá řada dalších marxologů či pseudomarxistů.

Odkaz Velkého října dnes, v nových podmínkách, kdy jsme po kontrarevolučních převratech a obnově kapitalismu vrženi o desetiletí, ne-li staletí zpět, spočívá v rehabilitaci marxismu-leninismu, v očištění marxistické teorie od revizionistických, maloburžoazních, sociálně demokratických nánosů a jeho uplatňování nejen při analýze skutečnosti, ale především při jeho šíření, hledání prostředků a cest, jak oslovit pracující, proletáře. Jak je získat pro uvědomělou revoluční přeměnu společnosti, pro odstranění kapitalismu a budování socialismu.

A to je nemožné bez existence revolučních, komunistických politických stran a hnutí. Proto je nezbytné usilovat o jejich obnovu a znovuzrození. Bez toho se nepohneme vpřed a budou nás čekat jen další porážky. Proto je také třeba naši socialistickou minulost objektivně zhodnotit a poučit se z ní. Nejsme žádní „nostalgici“, nevzlykáme planě nad její ztrátou, ale chceme, aby se tato naše velká minulost očistila a my z ní čerpali inspiraci pro další cestu směrem k socialismu.

 

Z. Košťál