Nejen k metodě Malého zamyšlení

dialog_zahlavi

V redakční radě „Dialogu“ jsme se před časem dohodli na tom, že dáme po zveřejnění rozsáhlé analýzy SMKČ o imigraci prostor také jiným pohledům. Učinili jsme tak v tomto čísle, ač se dle mého soudu „Malé zamyšlení“ Čeňka Ullricha velmi blíží svým zaměřením, přístupy a také některými východisky článkům, jež se jako houby po dešti rojí v časopisech a novinách různých odrůd oportunistů (od klasických reformistů přes eurokomunisty po sociálšovinisty), částečně (žel) i vlasteneckých organizací, ale rovněž různých směrů nacionalistických, fašizoidních až fašistických. Nakonec zvítězila naše touha nabídnout čtenářům také jiný pohled, který tak často rezonuje (žel – dle mého názoru) v českém formálně i skutečně komunistickém hnutí. Přistoupili jsme k tomuto kroku také proto, že „Malé zamyšlení“ hloubkou argumentace přeci jen výše zmíněné zdroje převyšuje.

Přesto nebo právě proto jsem se rozhodl na článek reagovat. Věcně, konstruktivně, ale kriticky, někdy až ostře kriticky. Domnívám se, mimo jiné, že se problematice imigrace a uprchlictví věnuje přehnaná pozornost. Ne že by nešlo o problém, ale jednak se sveřepě vrháme do polemiky, aniž bychom často řešili především její příčinu, jednak i její následky přeceňujeme. Vládnoucí systém musí být spokojený. Přesně o to mu jde – zakrýt podstatu, příčiny, zaclonit cestu k jejich řešení, skrýt závažnější obtíže proletariátu a dalších podřízených sociálních vrstev a skupin. Připomenu některá fakta. Do Evropy míří dlouhodobě ročně přes 2 miliony migrantů, např. v roce 2010. V roce 2015 to bylo 4,39 milionů osob, imperialismem kolonizovaná Afrika však přijala 4,41 milionů lidí. Můžeme na základě těchto cifer hovořit o specifickém zaplavení Evropy? Jen s velkou dávnou klamu nebo sebeklamu…

Celkově bylo roku 2015 na útěku ze svých domovů dle údajů OSN 65,3 milionů osob, což je rekordní počet. Nejde tedy o ojedinělý jev, který by se měl týkat pouze Evropy – imperialistický globalizovaný trh a války vláčejí lidi po celém světě dlouhodobě. V posledních letech přibylo válek v blízkosti Evropy, proto vzrostl i počet uprchlíků v této části světa. Stále více se zdá, že tento prudký nárůst bude krátkodobý, závislý na vývoji bezpečnostní situace v Africe a zejména na Blízkém Východě. Za rok 2016 ještě nemáme k dispozici potřebná ucelená fakta, všechna dílčí data však hovoří o tom, že počet prchajících do Evropy bude nižší. Z více než 4 milionů migrantů však zdaleka ne každý žádá o azyl – v roce 2015 se počet žadatelů sice prudce zvýšil, ale každá z institucí ho odhaduje různě – od milionu až k téměř dvěma milionům žádostí (v roce 2014 činil dle Eurostatu 400-600 tisíc, kdo tehdy hovořil o migrační krizi? Začala, až ji odtroubila buržoazie svými informačními kanály). Co je zásadní: Počet kladně vyřízených žádostí o azyl se v zemích EU pohybuje kolem 45 % (např. v prvním čtvrtletí roku 2015 bylo kladně vyřízeno 48 % žádostí), dlouhodobě je z EU vraceno minimálně kolem 40 % žadatelů o azyl. Poslední důležitou skutečností je, že počet žádostí o azyl výrazně převyšuje celkový počet uchazečů. Je to způsobeno opakovanými žádostmi, protože mnozí uprchlíci žádali o azyl vícekrát, na více místech, svou roli sehrává také zmatek, chaos a nepřipravenost úřadů na vzniknuvší situaci. Můžeme proto odhadovat, že počet uprchlíků, kteří roku 2015 přišli do Evropy a zůstali zde, byl ve skutečnosti nižší než odhadovaná čísla pohybující se nad 1 milionem.

Podobný počet žádostí zaznamenala Evropa počátkem 90. let s občanskou válkou zmítanou Jugoslávií, většina z uprchlíků rovněž mířila do Německa. Mezi nimi byly vyhnány tisíce bosenských muslimů. Stovky tisíc lidí přicházely od 60. let 20. století ze států s islámem coby společensky převažujícím náboženstvím. Mířili zejména do Německé spolkové republiky a Francie. Byli vábeni a nakupováni jako levná pracovní síla s podřízeným postavením, aby v době krizí kapitalistického hospodářství v desetiletí po roku 1973 čelili nejen sociálním „výdobytkům“ cyklické krize, ale také vyhrůžkám, rasismu, xenofobii a hrozbám deportací do původních zemí, protože dle buržoazního „morálního práva“ by měl být každý proletář natolik flexibilní, aby tančil, jak kapitál píská.

Přesně tato a podobné situace sociálního vyloučení jsou i dnes kořenem fundamentalismu, ať už má charakter náboženský, podobu fašismu či jiných ideologických celků. Velkou roli zde hrají mafiánské, lichvářské klientelistické klany, zapojené do ekonomického systému Západu, které pomocí vulgarizovaného náboženství zneužívají zmíněné sociální situace ke svým politickým a mocenským záměrům.

Přes všechna represivní opatření proti gastarbeiterům ze zemí třetího světa jich miliony v západní Evropě zůstaly, resp. postupně se zde narodily. Jak je možné, že k islamizaci Evropy, před níž Č. Ullrich varuje, nedošlo už tehdy? Jak je možné, že už tehdy kvůli migraci nedošlo k tomu, o co vládnoucí třídy bezpochyby usilují – v tom souhlasím s Č. Ullrichem – o vytvoření beztvaré, jakékoli kolektivní identity (sociální i národní) zbavené masy lidí, připravených stát se závislým kolečkem stroje imperialistického hospodářství? Zejména v 70. letech a částečně i v 80. letech 20. století tomu bránila existence reálně socialistického tábora, komunistického a dělnického hnutí v západních zemích, počátkem 90. let konjuktura kapitalismu tyjící z pádu socialismu, ale co následujících 20 let? Připomínám, že varování před islamizací Evropy jsou starší 15 let, dle těchto netřídních scénářů by dnes měla být půlka Francie zahalená v burkách. Je tomu tak?

Na těchto faktech ukazuji, že problematika uprchlictví rozhodně není hlavním problémem proletariátu dneška, že nejsme svědky masové migrace pouze do Evropy. Je objektivní hovořit o uprchlících, jak často činí zastrašená, neinformovaná či přímo šovinistická propaganda, jako o občanech ze zemí se středověkou úrovní sociálněekonomického vývoje? Většina azylantů přichází ze sekulární, relativně vyspělé Sýrie, další část z podobného Iráku či Libye. Tyto země stejní kritici imigrace při správné obhajobě před imperialistickými agresemi USA, EU a NATO vůči nim označují za pokrokové a vyspělé, není potom protimluvem jejich obyvatele nazývat zastánci středověkých kultur a pořádků? Syřané, Iráčané a také Afghánci jsou výrazně úspěšnější při získávání azylu v EU (kolem 90 % úspěšnosti), kdežto uprchlíci ze zaostalých zemí Afriky přicházejí v menším počtu a mají, s výjimkou Eritrey (v prvních třech čtvrtletích roku 2015 žádalo o azyl 17 200 Eritrejců, za stejné období 86 564 Syřanů), mnohem menší šanci získat azyl (kolem 20-30 %, Eritrea 87 %.). Fakta, na něž se na rozdíl od Č. Ullricha odvolávám, je možné zpochybnit. Prosím. Uvědomuji si, jakého původu jsou, což ale neznamená, že je nemáme kriticky zkoumat a následně užívat. Vzpomeňme nejen klasiky marxismu-leninismu, ale i širší marxistickou obec. S buržoazními statistikami běžně pracovala, ba co víc, považovala to za nutné!

Nezobat vládnoucím třídám z ruky, být schopen identifikovat, analyzovat a nabízet řešení skutečných problémů vykořisťovaných a zbídačovaných lidí, by měla být jedna z hlavních schopností revolučního předvoje. Fakt, že toho nejsme schopni, dokazuje, v jakém stavu hnutí nejen v českých zemích a na Slovensku je.

V prvém odstavci Č. Ullrich zmiňuje rozhovor Karla Čapka a Vladislava Vančury z 30. let 20. století. Čapkův dotaz dokazuje, že přes veškerou jeho spisovatelskou kvalitu a formální demokratismus měl na hony daleko k pochopení toho, co je to uvědomělý proletář a jak vzniká. O to víc překvapuje, že se na tento dotaz odvolává právě Č. Ullrich. Uvědomělý proletář vzniká jako výslednice působení sociálních vztahů, jeho samotného (aktivity, vůle) a politického revolučního subjektu. Ve fašistickém Německu s rozbitou KPD, která sice patřila k nejaktivnějším a stabilním odbojovým střediskům, vzhledem k síle fašistů však byla marginální, bylo něčeho takového možné dosáhnout s naprosto mizivou pravděpodobností. O proletáře se jednalo, ale masově šovinistické, rasistické, agresivní, k čemuž existují exaktní údaje (výsledky voleb, následně referend, počty a rozsah protifašistických vystoupení, účast a aktivita na fašistické politice). Na druhou stranu můžeme něco takového dnes říci o imigrantech? Víme o nich, že jejich naprostá většina je zfanatizovaná, ochotná položit život na oltář své ideologie, že drtivá většina přijímá tuto ideologii, že ji v masovém měřítku uplatňuje, že má za sebou válečnou mašinérii velkého státu? Odpověď je nasnadě. V mnoha otázkách by zněla, že se jedná o přirovnání zcela mimo realitu (Německo vs. tzv. Islámský stát, masové zfanatizování imigrantů), v mnoha ohledech, že o tom přinejmenším nemáme žádná fakta (tvrzení o drtivé většině praktikujících věřících mezi imigranty – mezi Syřany bylo dle výzkumů prováděných v letech 2015-2016 85 % osob hlásících se k sunnitskému islámu, ale mnozí z nich nebyli praktikujícími muslimy), případně další podobné výkřiky jsou rozporuplná. Ve skutečnosti jsou země s dominantním islámským náboženstvím na ústupu, sraženy imperialistickým neokolonialismem, intervenčními válkami a vzájemnými sektářskými a konkurenčními spory.

Máme málo faktů, která by dokazovala, že mezi uprchlíky převládají proletáři, ale z logiky věci o nikoho jiného ve své většině nemůže jít (z hlediska sociálně třídní skladby společnosti). Můžeme vyslovit hypotézu, že tvoří-li proletariát hrubým odhadem téměř 90 % ekonomicky aktivních osob ČR (včetně nezaměstnaných, bez důchodců, matek s dětmi, žáků a studentů apod.), je v případě průmyslovějších zemí původu uprchlictví tento podíl ještě vyšší, neboť v těchto zemích dosud neproběhla deindustrializace. Sociálním otázkám ve vztahu k uprchlíkům se věnovaly mnohé eurounijní soukromokapitalistické a tzv. neziskové agentury, ale také oficiální mezinárodní buržoazní instituce (např. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Mezinárodní organizace pro migraci, Eurostat apod.). Neblaze proslulé praktické působení neziskovek, tzv. nezávislost, kdy zcela vědomě vstupují do konfliktů imperialistů v mnohých zemích světa (pro příklad Člověk v tísni v lidových republikách Donbasu a dříve např. v Čečensku), ideologické zázemí poznamenané zejména multikulturalismem, je dostatečně známo z ČR. Na druhé straně tzv. think-tank (fuj!) Evropské hodnoty čerpá z výzkumů zmíněných oficiálních orgánů, které bychom ignorovat neměli. Zvláště, nemáme-li k dispozici jiné údaje. Proto bychom měli jejich produkci kriticky posoudit a vystavit ji působení vědeckého marxistického světla. Klasikové marxismu-leninismu jsou vzorem kritického zabývání se buržoazní statistikou a jejího posuzování.

Zmíněné agentury se zabývaly sociologickými sondami mezi Syřany, kteří do Evropy přišli roku 2015. Zjistily, že velká část z nich disponovala středoškolským (43 %) a vysokoškolským vzděláním (43 %). To je ve značném rozporu s buržoazními stereotypy šířenými do naší společnosti nacionalistickou částí buržoazie, maloburžoazie a jejich služebníky. Ta tvrdí, že imigranti nemají odpovídající vzdělání, kvalifikaci, neumí pracovat a ani se jim nechce. Nic takového naštěstí Č. Ullrich nenapsal. Z uvedených čísel mimo jiných zdrojů agentury usuzují, že většinu syrských migrantů tvoří tzv. střední třída. Zde narážíme na meze buržoazní sociologie, které nás, pakliže nemáme přesnější údaje, nepustí v metodice zjišťování skutečného třídního složení uprchlíků dále než k dedukcím. Střední třída je umělý konstrukt buržoazní sociologie, který zahrnuje třídně často rozporné, případně přímo antagonistické sociální třídy a vrstvy. Obsahuje maloburžoazii, malou a část střední buržoazie, malé a střední rolníky, na druhé straně ale také vzdělanější a příjmově lépe situované vrstvy sloužícího proletariátu. Tzn., příslušnost k tzv. střední třídě není potvrzením úvah o tom, že většina uprchlíků je bohatých, resp. že není tvořena proletariátem. Spíše naopak. Dále relativně bohatá tzv. střední třída v Sýrii a u nás je něco zcela jiného. Podle údajů Světové banky (opět těžko prozkoumatelných) bylo před válkou na 60 % syrských domácností postiženo nezaměstnaností a 35 % Syřanů se pohybovalo na hranici a pod hranicí chudoby. Výzkum se navíc týkal pouze Syřanů, u nichž lze, zejména vedle Libyjců, očekávat relativně a průměrně nejvyšší životní úroveň ve srovnání s ostatními migrujícími národy.

Že nejde v případě uprchlíků o proletariát pro sebe, je jasné, žádný kvalitní revoluční subjekt s nimi nepracoval. Český proletariát je na tom v tomto ohledu podobně. Vyzýval jsem Č. Ullricha, aby nás odkázal na zdroje, které o sociální skladbě vypovídají víc než řeči o drahých hodinkách, mobilech, počítačích, jež mají potvrzovat vyšší sociální postavení uprchlíků. Neučinil tak. Měli bychom se v mnohých otázkách více ptát, než odpovídat. Diskutovat s informovanými zahraničními soudruhy, kteří mají o tomto fenoménu mnohem více informací a přímých zkušeností. Například s Komunistickou stranou Řecka, Komunistickou stranou Portugalska, Světovou odborovou federací, kurdskou Sjednocenou demokratickou stranou atd.

Č. Ullrich dál opakovaně zmiňuje řízenou migraci muslimů. Jak jsem zmínil, pouze u Syřanů bylo při výzkumech zjištěno, že je mezi nimi 85 % sunnitských muslimů. Zejména relativně sekulární režimy Sýrie, Libye a Iráku se v minulosti nejprve poměrně pokrokově zasadily o snížení počtu praktikujících věřících, po politickém obratu těchto režimů směrem k zapojení do globalizovaného trhu, které se zásadně podílelo na jejich oslabení, však i zde začaly působit globální korporace, západní životní styl, specifické odrůdy multikulturalismu apod. Tyto faktory měly a mají nemalý vliv na klesající počet praktikujících muslimů. Údaj o 85 % muslimů je vypovídající podobným způsobem, i když ne v totožné kvantitě, jako údaj o počtech křesťanů v Československu ze sčítání lidu z roku 1950. Tehdy se ke křesťanské víře přihlásilo 93,9 % obyvatel Československa, avšak skutečný počet praktikujících křesťanů byl podstatně nižší. Bohužel se od autora nedovídáme, co má na mysli pod termínem „řízená“ migrace. Pakliže skutečnost, že do tohoto procesu vstupují různá mocenská centra imperialistického systému prostřednictvím svých agentur, tajných služeb, lobbistických struktur a dalších institucí, aby lákaly a nakupovaly levnou pracovní sílu ve prospěch korporací ještě v místě jejich bydliště, pak s ním lze souhlasit. Pokud ale přistupuje k výkladu tohoto pojmu tak, jak ho používají nacionalistické, fašizoidní a jim podobné politické proudy, totiž jako k předem plánovanému procesu, téměř spiknutí zednářských lóží, iluminátů, židů, mimozemšťanů a nevím koho ještě, kteří vyvolali války se záměrem zaplavení Evropy migrační vlnou, aby smetla „západní styl života, křesťanskou kulturu, evropské hodnoty“ a podobné bláboly, pak s ním souhlasit nelze. S těmito otázkami se, myslím, solidně vypořádala analýza SMKČ k imigraci, případně článek na webu této organizace www.komsomol.cz k otázce evropských hodnot.

Autor námi probíraného článku se následně zabývá plánovanými cíli migrace. Prvním z nich je podle něj snížení hodnoty pracovní síly. V tomto bodě se lze s autorem ztotožnit, jenže takový úkol sleduje každá migrace, například i ta z východní Evropy, ale také z Moravy do Prahy. Politický subjekt má organizačně a sociálním působením tlačit na udržení jednoty proletariátu, ne se stavět za jednu z jeho částí, vymezenou navíc národnostně, ať je z jakékoli strany. K rozbití jednoty proletariátu dávno došlo v západních imperialistických zemích, přičemž velký podíl na tom měl rozpad komunistického a dělnického hnutí od 80. let 20. století. V případě českých zemí k tomu začíná docházet v Praze a bezprostředním okolí, kde dělnické profese pomalu vykonávají jen zaměstnanci z jiných části země a zahraničí, služebné a další profese místní obyvatelé. Sociálněekonomicky je v těchto místech projekt rozbití proletariátu pomalu dokončován. Bez imigrantů z dalekého východu.

Druhým cílem řízené migrace dle Č. Ullricha je „vyvolávat ozbrojené konflikty uvnitř evropských států za účelem zbavování se „nadbytečného počtu“ obyvatel, a urychlit tak růst kapitálu“. Já se řečnicky táži: Kdo je ten tajemný démon, který má o tyto konflikty zájem? USA? Souhlasím, o něco podobného se snaží, aby oslabily svého globálního konkurenta. Ale imperialismus EU má na imigraci a jejím průběhu také výrazný podíl, jakou roli hraje v tomto konceptu on? Řídí imigraci, aby si tím napomohl k vlastní sebevraždě? Teze o zbavování počtu obyvatel je dle mého soudu nesmyslná. Musel by k ní existovat patřičný technologický pokrok, aby byl udržen růst kapitálu, proti čemuž působí všechny neřešitelné rozpory imperialismu, jakož i jeho současná neschopnost zásadnějšího technologického rozvoje. Ozbrojený konflikt s Ruskem je v zájmu USA a snaží se o něj, ale viníkem uprchlictví je krom USA, EU, také částečně, i když z velmocí nejméně, Rusko.

Zatřetí jde architektům imigrace dle Č. Ullricha o to, řešit růst rozporů mezi americkým a evropským imperialismem ve prospěch imperialismu USA. Mocenský blok USA a jeho spojenců se o něco podobného určitě snaží – v politické rovině, v ekonomické rovině je však tento bod protimluvem bodu číslo 1.

V kritice a charakteristice procesu multikulturalismu a jeho součástí (například inkluze) lze s Č. Ullrichem souhlasit. Avšak k tomuto procesu dochází i bez imigrantů z muslimských zemí desítky let, materiálně byl proces zbavení suverenity českých zemí dokončen dávno, v nadstavbové sféře (kromě politické roviny – zde byl dokončen z části vstupem ČR do imperialistických uskupení) byly instrumentální základy položeny také před více než 10 lety (např. vzdělávací programy ve školství, koncept multikulturní výchovy apod.). Vládnoucí kapitál levnou pracovní sílu poptával, poptává a poptávat bude. Nyní k tomu má „lepší“ podmínky vlivem houstnoucích imperialistických agresí. Využívá tohoto objektivního faktoru kapitalismu k mnohokrát pojednávaným protilidovým krokům – ke snižování pracovní síly, k rozbíjení jednoty proletariátu, k odnárodňování, k odvádění pozornosti jiným směrem, k vytváření průmyslové rezervní armády apod. Bránit se proti tomu stavěním zdí a buržoazní represí je ve stádiu globalizovaného kapitalismu naprostou fikcí, sisyfovskou prací; řešení může přinést pouze lidově demokratická revoluce, budování socialismu a komunismu.

Chránit bezpečnost obyvatel před jakýmikoli náboženskými fundamentalisty, včetně muslimských a křesťanských, je nezbytné už nyní. Nikoli ale posilováním represivního aparátu buržoazního státu, nýbrž posilováním kontrolních pozic třídních odborů, lidovou kontrolou, zapojováním pokrokových elementů do armády a policie, volitelností a odvolatelností soudců, policejních funkcionářů, důstojníků, zapojení proletariátu do policie, lidovým miličním systémem v chránění bezpečnosti země apod. Cesta, kterou navrhují ti buržoazní politici, které Č. Ullrich označuje za pokrokové (ještě se k tomu vrátím), by zcela jistě vedla k horším následkům než imigrace samotná: Už nyní odvrací pozornost od příčin migrace, posiluje i v proletariátu šovinistické nálady, xenofobii, pozice nacionalistů a fašistů, falšuje objektivní fakta, realitu, připravuje obyvatelstvo, aby minimálně netečně přijímalo nedemokratické návrhy, opatření, vládu silné ruky, k níž se v mnohých částech světa stále více připravují osobně oligarchové, nebo ji už přímo nastolují.

Č. Ullrich se následně pouští na tenký led posuzování náboženství. Správně odsuzuje působení křesťanství v naší zemi a dává ho do kontextu se snahou vládnoucích tříd vychovat snadno ovládatelné, slepě věřící roboty počínaje procesem vzdělávání. Bojový islám však dle Č. Ullricha naplňuje „umění slepé víry“ v soudobém světě mnohem intenzivněji. Osobně odsuzuji jakékoli náboženství jako „povzdech utiskovaného tvora, duch bezduchých poměrů a opium lidstva“, které nebude možné zcela vyvrátit, pokud nevypálíme jeho kořeny v podobě vykořisťovatelského systému. Uznávám, že mnohá náboženství sehrála v minulosti pokrokovou úlohu, ale jejich interpretace byly vždy výrazem konkrétní sociálněekonomické, historické reality, ovlivněné také politicky a mocensky. V redakční polemice Č. Ullrich přímo napsal, že násilnost islámu je přímo zanesena v Koránu. Zde dosahuje metafyzičnost, netřídnost jeho přístupu vrcholu. Odvolávat se na knihy, které vznikaly stovky let, jejich původnost je minimálně sporná a jejich vzájemná inspirace je všeobecně známá, je poplatná v současnosti běžně šířeným stereotypům. Korán obsahuje pasáže propagující násilí, které jsou však mnohdy přejaty ze Starého zákona (např. v súře 2 mezi verši 111 a 120). Starý zákon jich obsahuje ohromné množství a samotný Pavel z Tarsu ho charakterizoval jako období starožidovské, v němž rozhoduje nesmlouvavý bůh (na rozdíl od Nového zákona, kde rozhoduje). Muhammad se při tvorbě koránu výrazně inspiroval právě u židů a nestoriánů. Naopak na Západě velmi populární a šířené hinduistické a buddhistické náboženství tolik četných známek vyzdvihujících násilí neobsahuje. Jsou proto tato náboženství pokrokovější, méně reakční? Byly a jsou teokracie, v nichž bylo toto náboženství státním, méně agresivní, nedocházelo v případě hinduistů a buddhistů k výbojným válkám, třídnímu útlaku, vykořisťování, zbídačování? Samozřejmě, že docházelo.

Poukazovat na islám jako na nebezpečnější náboženství, znamená být ve vleku západních buržoazních mocenských potřeb. V minulosti zde byl islám často vykreslován jako pokrokové náboženství, mimochodem zcela v souladu s aktuálními potřebami svého mocenského bloku, což se projevovalo také v propagandě a kultuře. Nyní jsou propagovanými ideologiemi zase východní náboženství.

Hodnotit jakékoli náboženství bez uvedení společenského i nadstavbového kontextu, jako „civilizaci“, hlavní charakteristiku vývoje, je dle mého soudu poplatné nevědeckým blábolům Spenglera, Huntingtona a spol. Konkrétněji. Pokrokovost husitství vyrůstala ze sociálněekonomických poměrů tehdejších českých zemí, ale také krize feudalismu v jiných částech Evropy. Jádrem jeho vzniku a nástupu byl výrazný rozvoj zbožních vztahů a měst a jejich užší napojení prostřednictvím trhu na venkov. Svou roli sehrála i relativně velká lidová vzdělanost, znalost bible, morové krize, nepevná vláda Václava IV. a všeobecná krize politiky (tři císařové) a církve (tři papežové) přelomu 14. a 15. století. Přistoupit na logiku Č. Ullricha by v tomto případě znamenalo, považovat za jednu z hlavních příčin pokrokovosti husitství mírumilovné, sociálně zaměřené části bible. Podobný nástřel, o jaký jsme se pokusili v případě husitství, by bylo možné udělat v pozitivních a negativních případech u každého náboženství a jeho promítnutí do života lidí.

Na uplatnitelnost politiky Lidové fronty v současnosti mám také mírně odlišný pohled nejen než Č. Ullrich, ale také než mnozí jiní soudruzi, kteří často podobné návrhy vyslovují. Zkušenosti politiky Lidové fronty dokazují, že byla úspěšná jedině tam, kde ji realizoval kvalitní politický subjekt, vyprofilovaný, zakalený, a to ve spolupráci s revolučním centrem v Moskvě a dalšími silnějšími, masovějšími subjekty v rámci KI. Bez toho daná strana lavírovala, v Lidové frontě se rozpouštěla, měla i další potíže. I přes ohromnou kvalitu se takovému zakolísání stejně nevyhnuly ani velmi kvalitní strany, jakými byla KS Číny, KSČ či KS Francie. Dnes se dle mého soudu žádná strana světa snad kromě Korejské strany práce ani nepřibližuje kvalitě a masovému vlivu zmíněných stran. Tehdejší chyby byly pochopitelné, šlo o první zkušenost a takticky nesmírně obtížnou cestu. V současnosti chybí k realizaci Lidové fronty subjekt, přesněji řečeno subjekty. Jejím výsledkem v dnešní době by byl tragický vlek buržoazních stran. Nyní nejsme v situaci let 1936, 1937, jakkoli srovnávání nemám rád, neb není pravdivé. Jsme ve zcela jiné situaci, v podmínkách rozloženého hnutí téměř na celém světě, bez SSSR. Náš hlavní úkol musí být budovat hnutí, obnovit ho z rozvalin, zároveň realizovat politiku jednotné fronty. S Lidovou frontou bych byl velmi opatrný.

Ke konci článku Č. Ullrich trefně a pravdivě popisuje, kterak lidová demokracie a budovaný socialismus vyřešili ekonomické základy masové migrace, jakým způsobem se vyrovnávaly nejen ekonomické rozdíly mezi českými zeměmi a Slovenskem.  

Pakliže se na věc podíváme ještě z jiného úhlu, nejsou Slováci, Ukrajinci a další příkladem ekonomické migrace, která není opodstatněná (ne dle mého názoru!), tedy je ekonomická, jak říkají zemanovci a spol. ve svých blábolech a nesmyslném dělení imigrace na ekonomickou a neekonomickou? Kde je tedy rozdíl? V tom, že jde o velmi příbuzné národy? Souhlasím, ale jádro je podobné, navíc není pravda, že by na příchody národů Balkánu a SSSR nereagovala buržoazie a v jejím vleku i lidé před 20 lety stereotypně a šovinisticky. Šlo jen o menší měřítko, což však bylo podmíněno tehdejším stavem kapitalismu. Dnes se kapitálu hodí používat tato etnika jako příklady, přičemž řada stereotypů vůči zmíněným etnikům z té doby přežívá. Že nebyla kampaň proti nim ve své době obsáhlejší, to lze přičíst na vrub faktu, že kapitál nebyl v 90. letech v krizi, naopak, plul na vlně euforie.

Kapitalismus v multikulturním pojetí vždy velkou část imigrantů spolkne, jejich náboženství i národnost přetvoří k obrazu vládnoucí třídy dominantního národa. V současném stádiu kapitalismu tento proces není tak jednoznačně čitelný, podívejme se však na příklady velkých migrací posledních desetiletí, např. na Francii a Německo. Přirozeně část lidí z muslimských zemí vrhl kapitál na okraj, jako průmyslovou rezervní armádu. Ale drtivou většinu, podobně jako u občanů prchajících z válkou zachvácené Jugoslávie, integroval. Máme-li mít strach z reakce sociálně vyloučených příslušníků muslimských uprchlíků, neviňme je, nýbrž odpovědný kapitalistický systém. Takové skupiny vznikají i z „našich“ lidí. Objektivně, tomu tak v kapitalismu bude – tu více, tu méně – vždy. Bojíte se, že jsou náchylní k terorismu? Ano, jsou, viník je kapitalismus. Evropané zase tíhnou k fašismu, náboženským bojovým sektám, páchajícím zlo, o němž nikdo příliš nehovoří. Viník je také kapitalismus.

Netuším, na základě jakých faktů autor tvrdí, že je volba Trumpa jednoznačně menším zlem. Na základě slov? To je naivní. Trump si velmi protiřečil – v některých zahraničně politických ohledech byla jeho rétorika mnohem agresivnější než Clintonové, např. u Číny. A Čína je hlavním ekonomickým konkurentem USA, nikoli Rusko. Dnes nejsme schopni určit, kdo z obou je nebezpečnější, jisté pouze je, že jsou nebezpeční oba a pomáhají přímo či nepřímo nacionalismu a fašizaci. Dle mého soudu byly obě volby špatné. Menší zlo zde nebylo možné rozlišit. Trump bude nucen vplout do toho proudu, ve kterém se jako oligarcha s jeho kolegy a konkurenty musí pohybovat – v proudu globalizovaného trhu imperialistického systému.

Už jsem zmínil Ullrichovo tvrzení o podpoře opatření pokrokových buržoazních českých politiků. Kteří to jsou? Neznám žádné realizovatelné účinné opatření v tomto systému, které by bylo účinné v řešení otázky migrace, a které navrhují někteří buržoazní politikové. Bez toho aniž bychom došli svými opatřeními až na hranu systému, dnes ani podstatnější dílčí úkoly nevyřešíme. V podmínkách kvality současného hnutí povede Č. Ullrichem navrhovaný postup zákonitě k závislosti na buržoazii. Hnutí by se muselo vzpamatovat, být akčně, ideově a i jinak jednotné.

Společenské procesy je dle Čeňka Ullricha nezbytné hodnotit podle hlavní vývojové tendence a logiky vývoje. S tím lze souhlasit. Je nutné je hodnotit ale také na základě kriticky posouzený faktů, údajů, které by měly být nejdříve na základě materialistické metody získávány, hodnoceny, spojovány, zasazovány do souvislosti, a teprve následně by se na jejich základě vynášely soudy. Marxistická politická ekonomie, filozofie nebo historie nikdy nebyly vědami axiomatickými. Tento přístup do marxismu zanesl až chruščovovský revizionismus působící od let 1953-1956. Jakkoli Č. Ullricha oceňuji za jeho přínos právě na poli boje, historického objasňování okolností vzniku, vývoje a dopadů sovětského revizionismu na světovou socialistickou soustavu, v tomto případě je jeho metoda výrazně plody metastází tohoto revizionismu do všech oblastí lidského života poznamenána. Je to pochopitelné, vyhnout se tomu nemohl snad nikdo, kdo v období po roce 1956 působil a studoval společenské vědy.

Petr Konrád