Kam kráčíš, Španělsko?

spanelsko

V minulém roce uplynulo 80 let od vypuknutí španělské občanské války, která byla předzvěstí největšího vojenského konfliktu světových rozměrů. Ve Španělsku vyvolaly bratrovražedný střet ty síly, které se bály pokroku a společenských změn. Druhá španělská republika vznikla odstoupením krále Alfonse XIII. v roce 1931 a po vítězství Lidové fronty ve volbách v roce 1936 povstala část armády odporovaná latifundisty, aristokracií a katolickou církví proti republice. Cílem povstání bylo zachovat moc v rukou vykořisťovatelských tříd, nedovolit pokrokové společenské změny a znovunastolení monarchie.

Vláda Československa rozhodla o účasti ve Výboru pro nevměšování a tato volba se jí vrátila jako bumerang v podobě Mnichovské dohody a zahubení druhé republiky. Nacistické Německo a Mussoliniho Itálie podporovaly nepokrytě nacionalistické povstání, tzv. demokratické státy v čele s Velkou Británií a Francií tak činily jakoby nevědomky, avšak s jasným úmyslem nedopustit, aby se Španělsko stalo moderním státem představujícím jakoukoliv konkurenci. Letadlo, které převezlo nejmladšího generála španělské armády Francisca Franca z Kanárských ostrovů do Maroka, aby se tam ujal velení povstaleckých jednotek, objednal v Anglii a zaplatil židovský podnikatel z Mallorky Juan March.

Výročí prošlo bez většího zájmu španělské veřejnosti a médií, nehovoře o jakémkoliv ohlasu v třetích zemích. Španělsko v minulém roce prožívalo období připomínající spíše poválečnou Itálii. Ani po dvojích parlamentních volbách nebyly politické síly schopny sestavit vládu.

Co bylo příčinou? Po smrti diktátora Franca v roce 1975 prožívalo Španělsko dramatické roky přechodu ke standardní buržoazní demokracii, která se zhruba v polovině 80. let ustálila do podoby soupeření pravice reprezentované Lidovou stranou (PP) a levice, kterou představovala Španělská socialistická dělnická strana (PSOE).

Většina obyvatel přijala hru střídání vlád PP a PSOE jako demokracii a bipartidismus jako vyhovující systém. I to, že tajemný revolucionář „soudruh Isidoro“ ve francouzském exilu se proměnil ve Felipeho Gonzálese, dlouholetého předsedu PSOE a opakovaně premiéra, mnoha lidem přišlo vhod.

Socialisté i na španělské scéně odvedli tradiční divadlo zrady zájmů pracujících. Z revolucionářů v ilegalitě se stali lokaji zájmů vykořisťovatelských tříd. Kariéra Felipeho Gonzálese a jeho současné nepřátelské aktivity vůči vládě ve Venezuele jsou tomu dokladem. Ještě absurdnější je kariéra Javiera Solany od člena ilegální strany přes ministra v socialistické vládě po generálního tajemníka NATO!         

Pod dohledem socialistické internacionály se podařilo španělskou levici rozložit a skutečné revoluční síly marginalizovat.                

Co se tedy stalo ve Španělsku, že se bipartidismus v polovině druhého desetiletí zadrhl? Příčinou je krize z roku 2008 a její dopady na Španělsko. Že bylo Španělsko v letech 2011-2013 na pokraji státního, hospodářského a společenského kolapsu, máme v živé paměti. Proč se země dostala do tak nebývale hlubokého propadu má své vnější i vnitřní souvislosti.

Tou vnější je krach nenaplnitelných ambicí Španělska na mezinárodní scéně. Po letech bouřlivého hospodářského vývoje, posílení ekonomiky, vybudování moderní dopravní infrastruktury, industrializace a vzdělanostního pokroku začaly španělské elity projevovat zvýšené ambice v zahraničních investicích, v mezinárodním obchodě a konkurenčním boji. Na politické scéně pak přicházely s iniciativami, které měly zvýšit prestiž země především v Latinské Americe a Středomoří.

Kdo by však v USA trpěl omezování a vytěsňování amerického kapitálu v Latinské Americe, kdo v Londýně je ochoten snášet španělské investice v arabských zemích, kdo v Paříži bude nečinně přihlížet, jak Španělé usilují o vedoucí roli v Barcelonském procesu spolupráce ve Středomoří?

Španělsko se přeci musí zařadit tam, kam patří! Velká země ano, velmoc ne. To jim jeden Trafalgar nestačil, aby pochopili, kde mají své místo?

Světové finanční instituce se postaraly, aby to „trhy Španělům ukázaly“.

A tak se taky stalo.

Vnitřní příčinou hloubky krize ve Španělsku byla chybná hospodářská politika, špatné investiční odhady, přeúvěrovanost, vysoká imigrace, všudypřítomná korupce a přesvědčení, že stavební boom je bez hranic.

Někteří historici uvádí, že základním rysem chování španělského granda bylo žití na dluh. S touto genetickou výbavou pak lze celou zemi snadno chytit do dluhové pasti a řádně podusit.

Jako mávnutím kouzelného proutku se zastavila stavební aktivita, začaly krachovat peněžní ústavy, statisíce obchodů stáhlo rolety a chod hospodářství upadl do hluboké krize. Přirozeným důsledkem se stal nárůst nezaměstnanosti, snížení životní úrovně námezdně pracujících a likvidace střední třídy.

Socialistický premiér Zapatero se opakovaně sešel s nejvlivnějšími a nejbohatšími osobnostmi španělského podnikatelského a bankovního sektoru, ale urgentní východisko z krize pro zemi nenalezli.

Nespokojení, zejména mladí lidé se rozhodli pro projev občanské neposlušnosti a 15. května 2011 obsadili centrální madridské náměstí Puerta del Sol, na kterém setrvali několik týdnů. Byli následováni svými vrstevníky i v mnoha dalších španělských městech. V diskusích a projevech se tříbily názory na další postup. Prvotně se jednalo o hnutí bez organizační struktury označované jako „15-M“ (15. Mayo, Hnutí 15. května). Účastníci revolty pak sami sebe označovali za Indignados (Rozhořčené) a myšlenky hnutí se šířily všemi možnými kanály.

V prosinci 2011 po parlamentních volbách sestavila pravicová PP jednobarevnou vládu s většinovou podporou v parlamentu. Lidovci se podvolili diktátu „Troiky“ Mezinárodního měnového fondu, Evropské Unie a Evropské centrální banky a postupně přijímali opatření, která měla sanovat finanční zdraví země, avšak na úkor nejširších vrstev obyvatel, především těch nejslabších a nejpočetnějších.

O tom, jaký soucit s nejnižšími vrstvami obyvatel měli poslanci lidovců, svědčí epizoda z poslanecké sněmovny, kdy při schválení zákona o omezení podpory v nezaměstnanosti a zrušení valorizace důchodů v rovce 2012 lidovecká poslankyně Andrea Fabra do potlesku poslanců lidoveckého klubu opakovaně zvolala „Qué se jodan!“ (Ať se poserou!).

Politický šok zažila země při volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014, kdy za španělský volební okrsek získala pět křesel europoslanců strana Podemos (Můžeme) vedená mladým profesorem politologie Pablem Iglesiasem. Občané si dali správně do příčinné souvislosti Indignados a Podemos.

Současně se v nevelkých intervalech objevovaly informace o korupčních aférách, které se sice netýkaly výlučně lidovců, ale po čase prokázaly, že korupční mechanismus právě vládnoucích lidovců je široce, mnohovrstevně propracován jako mechanismus a systém, že se nejedná o dílčí selhání jednotlivců. Bývalý pokladník lidovecké centrály v Madridu Luis Bárcenas je právě souzen a má vysvětlit, jak se dostávaly peníze do takzvaného „účetnictví B“, ze kterého vyplácel peníze (v hotovosti a bez zdanění) nejvyšším funkcionářům strany včetně premiéra. Zároveň má vysvětlit, jak se do švýcarských bank dostaly desítky milionů euro na účty, které spravoval.

A tak se stalo, že ve volbách v prosinci 2015 sice lidovci byli stranou s nejvyšším počtem odevzdaných hlasů, ale bez většiny křesel ve sněmovně. Protože však všechny ostatní síly v předvolební kampani hlásaly požadavek a program „změny“, tedy odstranění lidovců od vlády, k sestavení kabinetu nedošlo a na červen 2016 byly vyhlášeny parlamentní volby nové.

Nebudeme-li oprávněně považovat PSOE za levici, pak stojí za rozvedení výsledky a chování levicových parlamentních stran – IU (Izquierda Unida – Sjednocená levice) a Podemos v období od prosincových voleb 2015 do červnových voleb 2016. V prosincových volbách pro Podemos hlasovalo 5,2 mil. voličů a do parlamentu poprvé vstoupilo hlavními dveřmi 69 poslanců nového politického seskupení. IU získala 0,92 mil. hlasů a volební zákon přisoudil straně všehovšudy dvě poslanecká křesla. Kdo se zamyslel a počítal, tak jednoduše zjistil, že zatímco vítězní lidovci na jedno křeslo potřebovali 58 tisíc hlasů, pak pro jednoho poslance IU hlasovalo 461 tisíc voličů. Vedoucí představitelé Podemos a IU tak pro následující volby sestavili společnou kandidátku „Podemos Unidos“ s očekáváním nárůstu křesel v parlamentu a předstižení postavení PSOE jako druhé nejsilnější strany. Nestalo se tak. Podemos Unidos získalo 5,05 mil. hlasů a stejný počet 71 křesel jako v předchozích volbách.

Situace se po druhých volbách v červnu 2016 v poslanecké sněmovně zásadně nezměnila. Lidovci posílili, ale na sestavení jednobarevné vlády to nestačilo. Trvalo to další čtyři měsíce, než nastal zlom. Jak jinak než díky PSOE. Pod tlakem stranických „baronů“ v čele s Felipem Gonzálesem došli socialisté k názoru, že bude lepší zachovat u moci lidovce než prodlužovat agonii bezvládí a riziko skutečné politické změny, pro kterou v předvolebních kláních tolik horovali. Koncem října tak socialisté v parlamentu při posledním možném hlasování o schválení vlády změnili svůj hlas z „ne“ na abstenci a umožnili setrvání u vlády premiéra Rajoye a lidovecké strany.

Otázka zní: Změnilo se tedy něco na španělské politické scéně?

Odpověď zní ano, změnilo. Bipartidismus už nemůže být tak snadnou hrou zkorumpovaných struktur PP a PSOE. Postavení lidovecké menšinové vlády je křehké. Její schválení podpořilo 32 hlasů strany Ciudadanos (Občané), ta však odmítla do vlády vstoupit jako koaliční partner. Socialisté prochází fází rozkolu nejen proto, že část poslanců v rozhodujícím hlasování hlasovala proti vládě, ale strana samotná je v zásadní programové i personální krizi. Pro další období je Rajoyova vláda v pozici rukojmího jak u Ciudadanos, tak i u nevyzpytatelných socialistů.

Přes 5 miliónů hlasů pro Podemos Unidos je dokladem, že nová levice zformovaná v politickou sílu, má budoucnost. Zvlášť je třeba uvést, že lídr Podemos Pablo Iglesias (38 let) je vzdělanou, charismatickou osobností, předseda IU Alberto Garzón (32 let) má ekonomické vzdělání, je autorem knih s hospodářsko-sociální tématikou a těší se široké podpoře členské základny. Nejen oni, ale mnoho dalších mladých osobností se zděděnou levicovou orientací vstupuje do veřejného a politického života Španělska. Navíc nejen parlamentem žije země. Po posledních komunálních volbách museli lidovci opustit vedení radnic v Madridu, Barceloně, Valencii a stovkách dalších měst.  A už je známo, že revolta a občanská neposlušnost také mají svojí váhu a moc. Střílet do demonstrantů a stávkujících již nelze tak jako v minulosti.  

Španělsko žije s neřešenými závažnými problémy a mnoha kostlivci minulosti. Po velmi nedůstojných posledních letech na trůnu Juana Carlose I. se opět oživila otázka státního uspořádání země. Katalánské úsilí o získání nezávislosti a vytvoření samostatné republiky je každodenním tématem.

Tím nejožehavějším tématem je reforma ústavy. Ta v současnosti stále platná byla přijata v roce 1978 jako ústava přechodu k demokracii. Stále ještě po 40 letech se Španělsko nestalo demokratickou zemí, je stále jen v přechodu? Co se stane, až nezbude jinak než píchnout do vosího hnízda?

Odpověď je nesnadná a to i proto, že Španělsko už dnes není izolovanou zemí za Pyrenejemi.

 

A. B.