Zneužité výročí Karla IV.

karel-iv

(Dokončení z minulého čísla)

O původu Karla IV.

Když německého profesora Pfitznera tak pohoršovala „slovanská krev“, mluvil z něj nacistický šovinista a nikoli historik. Musel by jinak vědět, že němečtí panovníci se často ženili s českými Přemyslovnami či polskými Piastovnami. O „degeneraci“ německých knížat, vévodů a hrabat ovšem německá historiografie právem mlčí.

Středověk neznal nacionalismus v podobě od 19. století po dnes. Určující byla křesťanská víra. Dynastické sňatky napříč celým křesťanským světem byly běžné a vzhledem k úzké spřízněnosti panujících rodů
i potřebné.

Při čtení Pfitznerova paskvilu o českém králi a císaři se mi vybavilo vítězství Karla IV. v televizní anketě „Největší Čech“ roku 2005 (až na druhý pokus, v prvním hlasování vyhrál Jára Cimrman a organizátoři je zrušili). Reagoval jsem tehdy s nadsázkou „vždyť nebyl ani Čech, ani Karel, ani Čtvrtý“.

Jako český panovník byl Karel I. – číslovka „IV.“ se vztahovala jen k římskému trůnu. Potomek královského páru Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny byl po narození k radosti královny i zemské šlechty pokřtěn jako Václav, zřejmě k uctění památky patrona Čech svatého Václava i matčina otce krále Václava II. – Karlem se stal až po sedmi letech, kdy jej otec odvezl do Francie a při biřmování chlapec dostal jméno svého kmotra, francouzského krále Karla IV. Sličného. A jaký byl rodokmen Karla IV.?

Po otci náležel k rodu Lucemburků spřízněnému s nejvýznamnějšími dynastiemi západní Evropy. Dědeček Jindřich VII. Lucemburský byl první římský král, jenž po více než 60 letech od smrti Fridricha II. Štaufského získal také císařskou korunu
a osobně se vydal ujmout panovnických práv v Itálii, ale zemřel v Pise v srpnu 1313 pravděpodobně na malárii, i když současníci hovořili
i o jedu. Babička Markéta – manželka Jindřicha VII. – pocházela z uměnímilovné rodiny brabantských vévodů
a právě v její linii byl praprapředkem Karla IV. také Karel Veliký. Lucemburci i jako říšská hrabata byli vazaly francouzských králů. Na jejich dvoře se hovořilo francouzsky, pěstovala se tam francouzská kultura, i když
v lucemburském hrabství se mluvilo francouzsky z poloviny. Druhá půlka obyvatel užívala němčinu.

Po matce byl Karel IV. Přemyslovec. Jeho dědem v mateřské větvi byl král Václav II. a bratr Elišky král Václav III. byl Karlův strýc. Ovšem ani tato linie nebyla čistě „slovanská“. Přemyslovská knížata a později králové se nejčastěji ženili s Němkami a občas také s dcerami uherských Arpádovců. Karlovou babičkou byla Guta Habsburská, dcera římského krále Rudolfa I. – původně málo významného hraběte z jihozápadního Německa odvozujícího původ od hradu Habichtsburk, Jestřábího hradu v dnešním Švýcarsku, přemožitele českého krále „železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. na Moravském poli 26. srpna 1278. Oba soupeřící panovníci byli tak Karlovými pradědečky. Druhá manželka Přemysla Otakara II. Kunhuta – jedna z Karlových prababiček – pro změnu pocházela z ruského rodu Rurikovců a zároveň byla příbuzná uherských králů.

Souběžně se sňatkem syna Přemysla Otakara II. Václava a dcery Rudolfa I. Habsburského Guty byla sjednána i svatba dcery Přemysla Otakara Anežky a mladšího syna krále Rudolfa stejného jména. Ten zemřel poměrně mlád na pražském královském dvoře, možná otráven na objednávku habsburských příbuzných. Syna Rudolfa a Anežky Jana připravil
o dědictví strýc, římský král Albrecht I. Habsburský, aby zajistil více území a majetků pro vlastní potomky. Jan se po dosažení dospělosti strýci pomstil a podle oficiální habsburské verze jej 1. května 1308 zavraždil, podle jiných zdrojů ho zabil v souboji. Tento Jan „Parricida“ (vrah příbuzných) byl tudíž poloviční Přemyslovec, tím i příbuzný Karla IV. a jeho činem byl uprázdněn římský trůn, na nějž byl posléze zvolen Jindřich Lucemburský.

Jinými slovy, Karel IV. byl Čech i Lucemburk (ani si to ovšem neuvědomil), byl panovník říše, jež byla považována za universalistickou. Myslel a jednal jako hluboce věřící člověk – neodsuzujme jej za to, v jeho době to bylo obvyklé, ale také jej kvůli tomu neglorifikujme, jak činí soudobá buržoazní a katolická propaganda – a v rámci křesťanského universalismu uvažoval dynasticky. Usiloval na prvním místě o moc vlastního rodu obdobně jako jiní panovníci těch časů.

Karel IV. byl neobyčejně vzdělaný (zdaleka ne každý středověký vládce uměl číst a psát), plynně se domluvil pěti jazyky, jimiž byla latina, francouzština, němčina, italština a čeština – i když českou řeč zapomněl po dlouhém pobytu v dětství a mládí na francouzském královském dvoře, v Lucembursku, v Trevíru u strýce arcibiskupa Balduina a posléze v Itálii, kam byl otcem povolán v patnácti letech, aby mu pomohl budovat lucemburskou sekundogenituru v několika italských městech (Lucemburci chápali strategický význam té oblasti pro případná korunovační tažení
do Říma, ale jejich záměr pro odpor Wittelsbachů a italských guelfů ztroskotal). Po návratu do Čech v říjnu 1333 se musel kralevic česky znovu učit.

O panování Karla IV.

Karel IV. si vážil dědictví Přemyslovců a hrdě se hlásil k jejich odkazu. Kabelu z lýčí a lýkové střevíce údajně patřící Přemyslu Oráči učinil součástí českých korunovačních obřadů. Byl také horlivý sběratel svatých ostatků, křesťanský mystik vzdělaný i v mystice orientální a dálně východní. Připomeňme si založení Karlštejna jako hradu svatého grálu, jenž měl vyjadřovat tři úrovně duchovní očisty, rovinu pozemšťanů, očistec a nejvyšší rovinu „Nebeského Jeruzaléma“
s důrazem na kapli pro ostatky svatého Kříže, jež Karel uřízl pod dohledem strýce arcibiskupa v Trevíru
z břevna, na němž byl údajně ukřižován Ježíš Kristus. Hradu pro úschovu říšských korunovačních klenotů, ale i relikvií, mezi nimiž byl údajný zub sv. Jana Křtitele a rámě sv. Anny, ale především posvátné kopí sv. Longina, setníka, který s ním podle legend propíchl Ježíšův bok, aby se přesvědčil o jeho smrti po ukřižování (dnes je uchováváno ve vídeňském Hofburgu).

Rovněž na založení „Karlova“ mostu (původně se mu říkalo „kamenný“ nebo jen „pražský“, Karlovým jménem byl pojmenován až okolo roku 1870) se podepsala mystika či spíše magie čísel. Základní kámen byl položen 9. července 1357 v 5 hodin
31 minut, což vyjadřuje číselnou řadu 135797531, která se dá číst zrcadlově tam i zpět jako „magická past“, která má podle mystiků ochránit objekt před zničením. Pro dokreslení hloubky mystiky pěstované v Praze za císaře Karla – slunce pozorované z věže staroměstské mostecké věže o letním slunovratu vychází za chrámem sv. Víta.

Neštítil se podvodů a zrady

Karel IV. byl zbožný rytíř a zároveň chladný, pragmatický politik, který se neštítil použít k prosazení svých cílů i nečisté metody. Nejmarkantnějším dokladem toho byla Karlova podpora braniborského „Lžiwaldemara“, aby pokořil nenáviděné Wittelsbachy. O co šlo?

Po smrti císaře Jindřicha Lucemburského byl Jan příliš mladý, aby prosadil svou říšskou kandidaturu.
V boji mezi Fridichem Habsburským a Ludvíkem Bavorem Jan proto raději podpořil Wittelsbacha a rozhodujícím způsobem přispěl k jeho vítězství v bitvě u Mühldorfu 1322.

Wittelsbašská dynastie se časem Lucemburkům „odvděčila“ – syn Ludvíka Bavora se oženil s Markétou Tyrolskou (byla to ona „Ošklivá vévodkyně“ z románu Feuchtwangera, která prý ve skutečnosti byla chlípnou kráskou, k jménu Pyskatá přišla údajně kvůli smyslným masitým rtům). Markéta zdědila Tyroly po otci Jindřichu Korutanskému, bývalému manželu starší sestry Elišky Přemyslovny Anny a díky tomu od roku 1306 českému králi. Nejprve ho vyhnali Habsburci a králem byl rok syn Albrechta I. Rudolf zvaný Kaše. Po jeho smrti se Korutanec vrátil, ale velký milovník jídla se ukázal jako neschopný panovník. Většina české šlechty ve spojení s opaty cisterciáckých klášterů proti němu povolala do Čech roku 1310 Lucemburka a Korutanec utekl podruhé, byť dál používal český královský titul. Toho se vzdal, až když Jan Lucemburský
s ním vyjednal sňatek mladšího syna Jana Jindřicha s Markétou.

Ani ne pětiletý chlapec byl poslán do Tyrol. O čtyři roky starší ženy (politicky a dynasticky vhodnou svatbu rodiče uspořádali, když ženichovi bylo osm a nevěstě dvanáct) se pro její sexuální apetit prý bál a štítil. V listopadu 1341 Markéta vyhnala Jana Jindřicha i s českou družinou z Tyrolska, požádala o rozvod kvůli manželově údajné impotenci (ten pak měl ve druhém manželství s Markétou Opavskou tři syny a tři dcery), na schválení rozvodu nečekala a hned si vzala Ludvíka Braniborského.

Císař Ludvík Bavor byl po většinu panování ve sporech s papeži, kteří vůči němu vyhlásili církevní interdikt, po léta neúčinný. Až roku 1346 nový papež Klement VI., rodným jménem Pierre de Rosieres (ve dvacátých letech přítel a učitel mladého Karla v Paříži) hledal proti Bavorovi protikandidáta a napomohl zvolení českého kralevice římským králem. Schylovalo se k válce, obě strany shromažďovaly síly, ale než došlo
k rozhodným bojům, Ludvík Bavor
v říjnu 1347 zemřel na úraz utrpěný při lovu na medvěda.

Syn Ludvíka Bavora se sám nemohl prosadit, neboť hájil svou vládu
v Braniborsku proti nepravému Waldemarovi. Starý braniborský markrabí Waldemar z dynastie Askánců zemřel před 29 lety za pouti do Svaté země. Pro Ludvíka Braniborského
v nejnevhodnější chvíli se objevil starší muž, jenž se za Waldemara vydával. Prý se kál ze svých hříchů
v odloučení poustevníka, ale vrátil se, když se dověděl, že jeho zemi neoprávněně získal Ludvík Braniborský. Karel IV. sestavil vyšetřovací komisi v čele s lucemburským spojencem saským vévodou a ta uznala Waldemara za pravého. Král Karel pomohl i vojensky. Ludvík Braniborský ztratil Berlín a většinu země. Uchýlil se za hradby Frankfurtu nad Odrou.

Ovšem když Karel sňatkem s Annou Falckou v březnu 1349 přetáhl na svou stranu Ludvíkova bratrance rýnského falckraběte, protikandidatury se vzdal hrabě ze Schwarzburku a krátce poté zemřel (někteří současníci to připisovali jedu a podezírali Karla), Ludvík Braniborský uznal Karla za římského krále a ten hodil falešného Waldemara přes palubu. Nechal sestavit novou komisi, jíž předsedal jeden z Wittelsbachů, strýc Karlovy nové manželky. Výrok druhé komise byl opačný než první a označil Waldemara za podvodníka.

Karlův někdejší úhlavní nepřítel Ludvík Braniborský se rázem stal málem nejlepším přítelem. Po smrti bezdětného Ludvíka Braniborského pak Karel IV. získal Branibory. Již po vymření Askánců dostal Jan Lucemburský postupně Horní Lužici a Karel od Ludvíka Braniborského koupil Dolní Lužici. Tak bez rukaviček a skrupulí vládl Karel IV. a používal stejné metody jako jiní nejen středověcí panovníci. Měl se ostatně od koho učit.

Vliv Jana Lucemburského

Když byli nejstaršímu synovi Jana Lucemburského dva roky, otec chlapce odloučil od matky. Někdejší soulad mezi královskými manžely se postupně změnil v nesoulad a otec se obával, že mladý Karel, tehdy vlastně ještě Václav, by se mohl stát žolíkem v rukách nespokojené Elišky a s ní spojené kliky české šlechty. Intrikou druhé kliky v čele s Jindřichem z Lipé uvěřil podezření, že mu hrozí vyhnání, na trůn bude dosazeno královské mimino a jeho matka prohlášena regentkou. Princ byl poté vychováván v odloučení (spíše ve vězení) na královských hradech, nejčastěji na Křivoklátu, a svou matku již nikdy nespatřil. Po svém výše zmíněném návratu do Čech již mohl jen položit květiny na její hrob.

Z antropologických výzkumů profesora Vlčka víme, jak Karel IV. vypadal. Na svou dobu byl nadměrně vysoký, měřil asi 173 cm a měl mohutnou svalnatou postavu atleta. Snadno tak mohl dobře snášet dlouhé cestování v koňském sedle, aspoň v mládí. Naproti tomu neznáme, jak tíživé dětství kralevice ovlivnilo. Nevím o žádném výzkumu psychologa, ale myslím si, že hodně.

Mladý princ se zřejmě chtěl otci co nejvíce podobat. A tak oba byli dobrodruzi – o otci Janovi se soudí, že když vyrazil jako naprostý slepec v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346
v 9. roce tzv. stoleté války proti v té chvíli již vítězícím Angličanům a jeho koně vedli královi služebníci, spáchal vlastně vědomě okázalou sebevraždu. Karlovi v bitvě zraněnému ovšem předtím doporučil bojiště opustit. Při návratu do Čech cestoval nový český král přes území soupeře o římský trůn v přestrojení za obchodníka (asi si přestrojování oblíbil a rovněž později občas krajinami svých nepřátel putoval přestrojen).

Karel byl několikrát cílem vražedných atentátů, například jeho družinu v Itálii 1331 otrávili a on se zachránil díky tomu, že dal před snídaní přednost modlitbě. Když za sporů s otcem ve třicátých letech cestoval přes Uhersko do severní Itálie, aby se dal najmout jako žoldnéř do bojů proti Benátčanům, stal se terčem útoku pirátů. Ukryl se v rybářských sítích a zachránili ho rybáři z jadranského přístavu Senj.

Oba panovníci si oblíbili rytířské turnaje a oba byli ve šraňcích několikrát zraněni. Antropologický výzkum odhalil, že Karlova lebka nese stopy těžkého úrazu utrpěného pravděpodobně v turnaji. Způsobil Karlovo ochrnutí roku 1350. Když se panovník po dlouhém léčení objevil na veřejnosti, dvořané jej nepoznávali. 34letý mladý muž šlachovité a pružné postavy se proměnil ve shrbeného a strhaného muže s kulatými zády, s předkloněným krkem a s hlavou nakloněnou do levé strany.

Otec i syn byli mistry sňatkové diplomacie. Jan Lucemburský provdal sestru na francouzský trůn, mladičkého syna Karla oženil s královou sestřenicí Markétou, zvanou Blanka,
z rodu Valois. Svatební obřad proběhl současně s korunovací Karlovy tety Marie. Jan rovněž dokázal výhodně provdat své dcery. Karel si ani v tom s otcem nezadal. Již jsem se zmínil o vynikajícím tahu, jenž učinil po smrti Blanky z Valois výběrem Anny Falcké.

Když pak ta zemřela v únoru 1353, 37letý král se oženil s tehdy 14letou Annou Svídnickou, původně zaslíbenou synovi Karla a Anny Falcké, jenž však zemřel v prosinci 1351, aniž se dožil druhých narozenin. Dcera svídnického knížete Jindřicha byla vychovávána po jeho smrti na budínském dvoře svého strýce uherského krále Ludvíka I. a byla dědičkou bezdětného svídnicko-jaworského vévody Bolka II. Císař tak získal svým třetím sňatkem nárok na jedno z posledních území Slezska, které dosud nespadalo pod České království.

Po smrti Anny Svídnické (matky syna Václava, později Čtvrtého, a dcery Anežky) při porodu třetího dítěte v červenci 1362 učinil císař další skvělý tah volbou čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Byla to dcera pomořanského vévody Bogislava V. a jeho ženy Alžběty, dcery polského krále Kazimíra I. Velikého. Svou poslední svatbou Karel rozbil v zárodku koalici, kterou proti němu organizoval Rudolf IV. Habsburský a zahrnovala krále Uher, Polska, Dánska a pomořanského vévodu. Urostlá, meče lámající žena, císaři porodila čtyři syny, mezi nimi Zikmunda Lucemburského a Jana Zhořeleckého, a dvě dcery, z nichž starší byla Anna, pozdější anglická královna.

Jan i Karel byli velkými milovníky žen, hrdiny četných romantických dobrodružství a zploditeli několika levobočků. Jan Bauer v citované knize ke Karlovu jubileu nazval jednu kapitolu „Italské dobrodružství aneb Škola válčení a erotiky“. Soudí, že
v tomto směru brzy syn otce překonával. Postrach podvedených manželů, frejířsky se oblékajícího prince Karla, káral i papež.

Brněnský publicista Luboš Y. Koláček šel ještě dál a po volbě „Největšího Čecha“ vydal knihu „Svatý erotik Karel IV. Král Velkého díla“. Spojuje panovníkovo erotomanství s alchymií a magií. Alexej Pludek ve své knize o Karlovi správně poznamenává, že „teprve pozdější zkreslený portrét z něho udělal pobožnůstkáře
a mírotvorce za každou cenu“.

Omyly Karla IV.

Král a císař Karel jako každý člověk měl své osobní přednosti, ale dopustil se rovněž mnoha omylů. Jedním
z nich byl mírný přístup k rakouskému vévodovi Rudolfu IV. Habsburskému, manželi Karlovy dcery Kateřiny. Ambiciózní mladík chtěl rozšířit své pravomoci a výsady na úkor říše římské a nechal zhotovit falešné listiny, soubor privilegií údajně vydaný antickými císaři Caesarem a Neronem. Římský král a císař nechal dokumenty posoudit odborníky, mezi nimiž byl i Karlův přítel italský humanista Petrarca. Jednoznačně rozpoznali falzifikát a Karel smyšlená privilegia zrušil, ale nijak zetě nepotrestal. Když o sto let později Habsburci znovu získali římský trůn, platnost podvodných dokumentů obnovili
a Habsburská monarchie se o ně opírala až do roku 1918.

Snad největší chybou Karlova života byla až zaslepená láska k nejstaršímu synovi Václavovi. V jakémsi dynastickém opojení a snad i z radosti, že ve 40 letech se konečně dočkal následníka, navzdory tomu, že porušuje vlastní Zlatou bulu, která nepovolovala volbu za života předchůdce, nechal dvouletého kralevice zvolit římským králem. Korunovace dvouletého prince českým králem uskutečněná tři dny před korunovací macechy Alžběty českou královnou měla pak možná nejstaršího syna zabezpečit před nároky potenciálních nevlastních bratrů, ale skončila naprostou fraškou. Jak jedovatě napsal takřka o sto let později pražský kanovník Pavel Žídek, budoucí Václav IV. „prý plakal náramně a zesral oltář sv. Mauricií, když ho korunovali“.

Od pěti let se musel Václav IV. účastnit královských porad, přijímání diplomatů, nejrozličnějších ceremoniálů i cest do říše. Získal sice dobré vzdělání, ale také falešné představy o výkonu moci. Ovlivnilo to nešťastně jeho povahu i pohled na svět. S následky se marně potýkal po celý život, i když objektivně je nutné přiznat, že by ani silnější panovník jako jeho otec sotva úspěšněji vyřešil problémy se soupeřením dvou a později i tří papežů, mravní úpadek katolické církve a hlubokou všeobecnou krizi feudalismu.

I. Trögel