Volební debakl KSČM

hubert_ales

Chápe-li subjekt, mající být avantgardou dělnického hnutí, volby jako jediný prostředek získání moci potřebné k uskutečnění systémové změny, je tento subjekt stižen stockholmským syndromem (emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli).

K čemu jsou bohaté zkušenosti dělnickému hnutí, k čemu je obrovský teoretický základ a komplexní vědecká ideologie, když její nejdůležitější části jsou ignorovány? Ve strategii ani taktice strany se žádným způsobem neodráží. Buržoazie se nezdráhá použít jakýkoliv kalibr proti svým nepřátelům.

Je jen jedna možnost, jak se vyhnout všemu, co oficiálně považujeme za zdroj neúspěchů strany: tou možností je totální kapitulace. Věčné vzdychání nad nepřízní osudu, agresivním antikomunismem a úspěšnější kampaní protivníků proklamují ti, kteří zapomněli úplně všechno, včetně předmluvy Manifestu komunistické strany. Pokud by nezapomněli, nemohli by bezbřehý antikomunismus uvádět jako něco zásadního, co nás brzdí. Nás, na rozdíl od našich předchůdců, nikdo nezavírá do kriminálů, nikdo po nás nestřílí a také si můžeme své tiskoviny vydávat zcela legálně. Společnost, ve které působíme, není ani negramotná, ani pověrčivá. Máme mnohem výhodnější pozici než naši předchůdci, kteří dokázali kapitalismus porazit. Dokázali kapitalismus porazit bez jakékoliv předešlé zkušenosti se socialismem. Toť hřebík do rakve další pověře, že se nedaří, protože lidé, co pamatují socialismus, pomalu vymírají.

Navíc antikomunistická propaganda je pro třídní hnutí historicky přirozeným prostředím.

Výsledek IX. sjezdu nemohl uspokojit nikoho. Dokument Strategické směřování a hlavní úkoly strany po IX. sjezdu se očistil o několik příliš okatě nekomunistických formulací, ale na jeho charakteru se nezměnilo nic. Je opět odsouzen ke „vzetí na vědomí“ tak, jako mnoho jiných dokumentů a programových prohlášení, bez ohledu na to, jak se svět kolem nás mění. Marxistické křídlo strany nemělo dostatečnou sílu na prosazení zásadní změny. Zastánci dosavadního vedení mohli být spokojeni jen zdánlivě, jelikož i přes provedení obřadní oběti, kdy byl na oltář položen jeden z postů místopředsedů, se nejednalo o nijak drtivou převahu nad „proudem změny“.

Vše, tak jak to ve straně, která má jednou nohou nakročeno ke straně volební (čili buržoazního typu), bývá, ustoupilo přípravě voleb. Oba proudy, alespoň se to tak jeví, přestaly „kecat“ a začaly „makat“.

První volby po sjezdu nemohly být ničím jiným, než zatěžkávací zkouškou pro staronové vedení, ale také zkouškou životnosti nemastného-neslaného podbízivého programu strany.

V mnoha regionech (jako příklad uvedu Jihomoravský kraj, kde působím), není možné kritizovat aktivitu strany během volební kampaně. Lidé do ní dali, co mohli. Její intenzita bylo v mnoha regionech objektivně vyšší a kvalita nápaditější než v minulých letech.

Co ale jistě stojí za diskusi, je obsah takové kampaně. Tradiční „svědomitá správa státu“ se naprosto minula účinkem. Nepochopitelné pro marxisty, kteří si uvědomují, že stát je nástrojem útlaku vykořisťované třídy, pokud je, a on je, v rukou buržoazie. Materiály se rozdávaly, ale jejich obsah byl nic neříkající. Jediným lákadlem pro veřejnost mohly být jen apolitické kulturní vložky. Podbízivost a prázdnota. Programově i svým projevem jsme zůstali atraktivní asi jako hodina podvojného účetnictví.

Zatímco různé obskurní slepence tepaly do palčivých celospolečenských problémů, co to dalo, my jsme se bili do prsou, jak nám to klape
v komisích, o kterých běžný občan neví ani to, že vůbec existují.

Nacionalistické spolky, které pochopily, že mešita děsí maximálně tak je samotné, přidaly do své trhovecké rétoriky i kritiku EU a slavily úspěch. Okamura, který si prošel převratem ve vlastní straně, získal 30 mandátů. ODS, která logicky měla skončit na smetišti dějin, nabrala dech.

Pro KSČM to znamená dvě důležitá mementa, která rozhodně nebyla neočekávatelné.

Prvním je skutečnost, že panuje velká nedůvěra v buržoazní instituce. Druhým je to, že KSČM je v takové situaci bezzubá.

Je neuvěřitelně paradoxní, že i při tak zjevném trendu vidí KSČM jako jediné východisko volby. Lžeme si, jako jsme si nalhávali v době před listopadem 1989!

Takhle opravdu věc stojí!

Ne dalšímu popelu do vlastních očí!

Pokud chceme přežít, nemine nás zásadní revize programu, priorit
a metod. V situaci, kdy chodí k volbám třetina lidí, což neznamená nic jiného než nedůvěru občanů k buržoazním institucím, je orientace pouze na volby cesta do pekel. Ale my marxisté
v peklo nevěříme, tak bude lepší upozornit, že jde o cestu, která vede tam, kam došla KS na Ukrajině – totální rozklad státu a bezradná partaj, čekající na možnost, kterou dávno propásla a snaha upnout svou víru na aktivity výrazné osobnosti z tábora nepřítele našich nepřátel. KS Ukrajiny, která se zcela transformovala ve stranu volební, nedokáže nijak zasáhnout do dění ani na Donbase a Luhaňsku, kdy za ní vše vybojovali jiní a moc jí byla podána na stříbrném podnose a s bláhovým čekáním na vypsání voleb si moc, která se „válí na ulici“, nechává sebrat pravoslavnou církví.

Trend, že buržoazní instituce ztrácejí na legitimitě, dochází k odcizování lidu od těchto institucí, které buržoazní stát tvoří, je evidentní. Není nijak skokový, ale lze jej vypozorovat. To představuje prostor pro práci na subjektivních podmínkách! S ohledem na mezinárodní situaci nemůžeme tušit, jestli v brzké době nenastane událost, která tento rozklad neurychlí tak, že se budeme sami divit. V této situaci je orientace na něco, co nebude lidi vůbec zajímat a co nebude rozhodující, velkou chybou. Analýza mezinárodní situace musí být nutným signálem k zintenzivnění činnosti i mimo zastupitelstva a k nutnému zkvalitnění organizace.

V proběhnuvší kampani evidentně slavilo úspěch vsadit na celospolečenská témata, což KSČM zcela nelogicky nedělá. Vždy se drží zásady: komunální volby – komunální politika, krajské – krajská… Pro člověka, který věnoval řadu let činnosti v této oblasti politiky, je poměrně obtížné pochopit, že dnešní společnost se tak podrobně o tuto oblast nezajímá a zvláště kraje jsou vnímány jako cosi vzdáleného, cosi s nejasnými kompetencemi a ledaskdy i zbytečného. Že se někde dostavěla silnice nebo dětské hřiště, berou lidé jako samozřejmost, ale když se někdo zásadově vyjádří k „velkému“ tématu, o něm se mluví a tak je vnímám. My víme, že je společnost „apolitická“, přesto stále nastolujeme „bezpohlavní“ témata… Obecně si všichni zastupitelé v menších městech stěžují na nezájem občanů o dění na radnici. To ale KSČM nevadí a klidně vyrukuje do voleb s tím, že má hodně zásluh v kontrolní komisi a tu práci dělá kvalitně ten soudruh, co umí dobře upéct štiku. Většinový názor lidí, kteří se o politiku zajímají jen zběžně, vyjadřuje kroucení hlavou. Voliči v našich materiálech marně hledali vysvětlení, co že jsou to komunisté a co je na komunistické straně tak principiálně jiného. Ukažte mi stranu, která šla do voleb s tím, že zavede korupci a její taktika na krajích bude ve stylu „malá domů“? Slib, že nebudeme krást a že budeme jednat odborně, nikoho z křesla obýváku
k volební urně rozhodně neodnese.

Co bychom měli být schopni společnosti říct (nejen) ve volební kampani?

  1. Že nechceme sociální jistoty (které jsou synonymem soc. dávek, minimálních mezd, které ani tak nejsou k žití, ale na druhou stranu
    i obrovského zadlužování), že chceme socialismus.
  2. Vysvětlit, co to socialismus je.
  3. Být vůbec schopni vysvětlit, že kapitalismus nemůže být zlidštěn (proč například nelze v kapitalismu zvyšovat důchody, zajistit důstojnou cenu práce, proč nelze zavádět bezplatnou zdravotní péči, demokratické školství, kvalitní kulturu).

My naopak volíme tu nejkontraproduktivnější taktiku, jaká je možná: říkáme, že to, co pro lidi chceme, je reálné, že to jde – což je snadno chápáno tak, že toho lze dosáhnout v tomto systému, a zároveň vlastně přiznáváme, že ostatní strany by toho také mohly dosáhnout, když přesvědčí o svém záměru. Vlastní kampaní vyvracíme potřebu systémové změny (to samozřejmě vyplývá z našeho programu, který věří v pozvolnou přirozenou změnu a popírá roli mas
v historickém procesu).

  1. Jít vždy k podstatě a zbavit se strachu z toho, že lidé nepochopí nebo nevezmou, když jim řekneme, jak se věci mají. Např. otázka imigrační krize. Sice jsme se dostali v požadavcích k tomu, aby krizi řešili ti, co ji způsobili, ale schovávali jsme se za snadno nacionalisticky chápané heslo: Ne ilegální migraci. Obětí tohoto slovníku se stala i velká část naší členské základny. Ale označení viníků jsme nedokázali využít k demaskování charakteru systému. Vždyť celá situace kolem imigrační krize, diskutované společenské téma č. 1 v dnešních dnech, je demonstrace nelidskosti systému, proti kterému bojujeme, nebo bychom jako komunisté bojovat měli! Ten, kdo ví, jak KSČM dokázala naložit s tématem hospodářské krize, nebyl nijak překvapen ani počínáním si při krizi imigrační, nicméně, smutku se mohl těžko ubránit.

Tyto zásady by měly být středobodem aktivit a programu. Cokoliv je možné označit za obecnou frázi
a jako druhý krok jí nepřikládat žádnou váhu. To se dávno stalo s obecnými poučkami naší ideologie. Naprosto se vytratilo vědomí toho, co je konečným cílem našeho snažení a co je prostředkem, jak cíle dosáhnout. Společnost z činnosti KSČM dnes vyčte jedno – chuť vládnout, chuť podílet se na moci. Ale vysvětlit si to nedokáže a nechápe to nejspíš ani mnoho kandidátů. Reformovat
a polidštit kapitalismus, to bylo cílem mnoha stran. Jejich osud byl v lepším případě zánik, v horším případě aktivní kolaborace. Komunistům se nesmí stát ani jedno.

Podle vyjádření představitelů strany vyvstávají pochyby, k čemu porážka ve volbách povede. My sdílíme obavu, že místo zásadní revize programu a „poučení se z krizového vývoje“ půjde o potrestání těch, kteří se opovážili vzepřít se na sjezdu. Ano, výsledek sjezdu nás dostihl
a každý bude po zásluze potrestán. Ale nejtvrdší trest padne na ty, za jejichž zájmy máme nasazovat krk – na pracující třídu. Zapomínáme na jedno, že dějiny nezapomínají. I dnes tvoříme kroniku dělnického hnutí
v České republice a ty stránky, které aktuálně píšeme, nebudou veselé čtení pro budoucí generace bojovníků za lepší svět. Tolik jsme zdědili,
a tak málo jim předáme.

Aleš Hubert

(předseda ZO Zbýšov, Brno-venkov)