Řekli na IX. sjezdu KSČM: Politika strany ovlivněna oportunismem

leninfacepalm

Řekli na IX. sjezdu KSČM

Politika strany ovlivněna oportunismem

Musím polemizovat s některými tvrzeními ze Zprávy ÚV KSČM o činnosti strany v období od VIII. do IX. sjezdu. Zpráva je velmi obsáhlá a laděna je pěkně do růžova. Jsem s její úrovní nespokojen, mnohé povrchní závěry odmítám a vytýkám jí malou kritičnost a pouhou popisnost. Chybí v ní analýza problémů stranického života a práce strany, chybí v ní zásadní třídní hodnocení současného stavu společnosti a jasná vize blízké i vzdálenější budoucnosti.

Celou čtvrtinu Zprávy tvoří hodnocení práce poslaneckého klubu. To je ovšem typické pro činnost strany, kterou její vedení orientuje především na tuto oblast stranické práce. Odpovídá tomu i hodnocení výsledků realizace programových dokumentů přijatých VIII. sjezdem strany. O plnění usnesení VIII. sjezdu není ve Zprávě ani slovo. Postrádám analýzu stanovisek z jednání VČS, OK a KK KSČM a přijatá doporučení pro jednání sjezdu, které jsem v žádné ucelené podobě ve sjezdových materiálech nenašel. Zmíním se tedy jen o některých problémech, protože na diskusi je velmi malý prostor.

Ve Zprávě se tvrdí, že nebýt tak silný vliv antikomunismu ve většině sdělovacích prostředků, mohli bychom prý daleko lépe, než se nám daří dosud, informovat veřejnost o našich stanoviscích a postojích k různým problémům. Proč tedy bylo zrušeno vysílání internetového rádia a nebyl učiněn ani pokus o vysílání internetové televize? Proč byla zrušena prodejna knih v budově ÚV, proč bylo zrušeno Muzeum dělnického hnutí? Je to ale opravdu hlavní důvod proč lidé, naši potenciální voliči, marně hledají zásadová stanoviska naší strany k politickému dění? Opravdu vysvětlujeme současné jevy na základě marxismu (o leninismu pro jistotu ani nehovoříme!), abychom vývoj u nás i ve světě pochopili a dokázali ho občanům srozumitelně vysvětlit? Rád bych například slyšel o reakcích představitelů strany na řešení situace v OKD a marxistické vyjádření k naší angažovanosti v této ukázkové záležitosti hospodaření kapitalismu s národním nerostným bohatstvím a lidskými životy.

Ve Zprávě se konstatuje, že politika KSČM se stále opírá zejména o osobní agitaci, o vliv našich členů na své nejbližší okolí. Ovšem k tomu, aby člen strany mohl provádět účinnou agitaci, musí být systematicky připravován na stranických schůzích, akcích a také prostřednictvím tisku. Musí mít příklad od vedoucích funkcionářů na všech stupních, kteří by měli názorně při každém vystoupení na veřejnosti i v rámci strany ukazovat, jak tento požadavek uplatňovat. Bohužel tomu tak není. I vedoucí funkcionáři strany svými protichůdnými názory a postoji matou nejen veřejnost, ale i členskou základnu! A nejde jen o pohled na historické události! Základní problém je v tom, že neexistuje promyšlený a ucelený styl a pravidelný systém ideologické práce. Propagovat naše komunistické myšlenky přece znamená, že je budeme znát a budeme o jejich správnosti přesvědčeni! KSČM je uvnitř sama názorově rozdělena. Rozdíly jsou v respektování a uplatňování marxisticko-leninské teorie v praktické činnosti, v hodnocení minulosti v době socialistické výstavby i v názorech na úlohu a úkoly strany v současnosti i v budoucnosti. Nevidím hlavní problém ve vytváření radikalizujících skupin vně i uvnitř KSČM, které by, údajně podle Zprávy, chtěly vnášet prvky populismu a neklidu s cílem vydobýt výhody a postavení, ale v tom, že strana díky současnému vedení čím dál tím více a zřetelněji opouští myšlenky komunismu a podléhá vlivu sociáldemokratismu. Diskuse na toto téma se nevede, ale potlačuje. Je mi líto, že jsme vinou této politiky ztratili podporu mladých komunistů, kteří se od nás distancují. Dnes to vypadá, že se strana a řada komunistů názorové konfrontace bojí a raději se jí vyhýbá. Politika strany je zřetelně poznamenána smířlivectvím, parlamentarismem a oportunismem a téměř nulovou aktivní mimoparlamentní činností. Příliš podléhá pasivitě a snaze o nekonfliktní politiku. Tím zákonitě ztrácí svůj komunistický charakter. Hrubou chybou je dlouhodobé zanedbávání ideologické práce. Taková politika nemůže být programem komunistické strany a její vedení na tom nese hlavní podíl viny.

Proto navrhuji celé vedení odvolat a zvolit nové, které bude schopné řešit otázku obnovy komunistického charakteru strany, sjednocovat komunisty ke společnému úsilí o naplnění programových cílů a působit aktivně nejen na sympatizující občany.

Proto navrhuji do usnesení sjezdu:

  • Neschvalovat návrh programových dokumentů IX. sjezdu KSČ:

„Strategické směřování a hlavní úkoly strany po IX. sjezdu KSČM“;

„Informace o analýze období před rokem 1989“;

„Devět priorit IX. sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy“.

Tyto dokumenty vzít pouze na vědomí.

Předsedovi a novému ÚV uložit:

  • Do příštího sjezdu vypracovat skutečně komunistický program, který bude jasně deklarovat naše cíle a bude základem pro uvědomování a získávání dalších sympatizantů a nových členů strany.
  • Sjezd strany svolávat po 2 letech a v případě potřeby svolat i mimořádný sjezd.
  • Vytvořit ideologické oddělení ÚV KSČM. Ve stranické práci se důsledně řídit teorií M-L, organizovat stranické vzdělávání a svolávat pravidelné teoretické konference k rozšiřování znalostí a k řešení stávajících problémů, bojovat proti projevům revizionismu a oportunismu. Vytvořit podmínky pro obnovení internetového vysílání radia a televize, zlepšit kvalitu stranického tisku a HaNo.
  • Zadat úkol k vytvoření jednotné mládežnické organizace strany.
  • Připravit pro jednání X. sjezdu návrh nových Stanov strany. Zajistit fungování vnitrostranické demokracie a demokratického centralismu. Přijmout opatření ke stabilizaci organizací vzhledem ke změnám ve stávající členské základně.

Děkuji za pozornost a přeji vám všem při příležitosti 95. výročí založení strany pevné zdraví a pevnou víru v komunistické ideály!

Jiří Bulka

*****

Odmítněme sociáldemokratismus

Před pětadevadesáti lety nedaleko odtud zakládal můj děda, sociálnědemokratický funkcionář Hynek Havlíček z Černovíra u Olomouce na protest proti zbabělosti a zradě pracujících sociální demokracií novou stranu – stranu komunistickou.

Od první světové války hodnotí historie i naše zkušenost základní atributy sociální demokracie následovně: „Revoluční ve slovech, reakční v činech.“ A tohle klíště si nosí dodnes. A bohužel se jí svou nemastnou neslanou politikou v současnosti podobáme!

Proto poznatek první: Nebuďme „béčkem“ sociální demokracie.

Postavme jasný, veřejnosti srozumitelný program a o jeho naplnění aktivně usilujme. Liknavost, s jakou k podobným úkolům přistupujeme, skutečně připomíná období před pátým sjezdem v roce 1929, ale i období před rokem osmašedesát, kdy vedení strany zase vůbec nezajímá, co si myslí členové dole. Nemyslím tu mlčící a tleskající většinu. Mám na mysli ty, co o práci přemýšlí, diskutují a prosazují změny k lepšímu a jsou někdy nazýváni škůdci strany a nebezpečnými radikály.

Jsem funkcionář strany celý život. Za posledních pětadvacet let se mě nikdo z vedení strany nezeptal třeba jako předsedy okresního výboru na názor, co si o tom či onom myslí aktivní členové strany.

Takových šancí, jako byl například jasný podraz všech parlamentních stran, vyjma komunistů, na občanech této země při obdarování církví miliardami v majetku i finančně, jsme neuměli vůbec využít. Rozjeli jsme sice petiční akce a byli jsme překvapeni, jak lidem nevadilo, že podepisují petice komunistům, ale na tom to i skončilo… V zemi, kde téměř sedmdesát procent domácností žije od výplaty k výplatě a ve Vatikánu žijí v komunismu již po mnoho staletí, kdy je u nás oficiálně osm procent praktikujících věřících a zaplatit ten „dar“ musí i těch osmdesát procent ateistů, tak my toho neumíme využít. Svěsíme hlavy a necháme si líbit nařčení, že jsme to my, kdo okradl církve.

Podobně nás senioři hodnotili kolem licitace s důchody. Pochybuji, kdyby se vedení strany a náš poslanecký klub zeptal lidí dole, že je za přídavek 40 Kč nebo 100 Kč někdo pochválí. Zato na požadavek minimálního důchodu u lidí, kteří celý život pracovali, ve výši poloviny průměrné mzdy nebo dokonce tří pětin průměrné mzdy, tak to by slyšeli skoro všichni.

A tak bych mohl pokračovat o naší podpoře církevního svátku atd. apod.

A proto poznatek druhý: Jsme vůbec opoziční strana?!

Nechtějme se lidem zavděčit podlézáním a vlastní neschopností. Přestaňme pomáhat udržovat kapitalismus v chátrání!

Jsem padesát let členem strany, cítím se dělníkem strany a jsem na to hrdý. A tak bych byl rád, kdyby Komunistická strana Čech a Moravy našla ztracenou komunistickou identitu, své ideály, touhu po spravedlnosti, humánní budoucnosti a získala zpět ztracenou autoritu.

Poznatek třetí: K tomu ale potřebujeme skutečně komunistický program.

Proto navrhuji svolat na jaro příštího roku Programovou konferenci. Strana musí mít veřejnosti co nabídnout. To, co je předkládáno ve sjezdových podkladech, je slabé. Když nás lidé neznají, tak nevědí, co prosazujeme a jak toho chceme dosáhnout. Proto s námi nejdou.

Budovat pokrokovější, spravedlivější lidově demokratickou nebo chcete-li socialistickou společnost není o chudobě. Ale naopak. A nám musí rozumět mladá, ještě současnou pseudokulturou nezkažená generace.

Více jak osmdesát procent voličů neví, co chceme. A to se musí změnit.

Poznatek čtvrtý: Má-li se něco v naší práci změnit k lepšímu, tak sjezd musí vyprofilovat základní oblasti naší práce pro nejbližší období a na jejich splnění nominovat nejlepší kandidáty do vedení strany.

A jaké oblasti mám na mysli?

Měla by to určitě být starost o stranu samotnou. O její organizační strukturu a akceschopnost. Provést skutečnou analýzu vývoje.

Měli bychom konečně pochopit, že bez uceleného systému ideologické práce se nepohneme z místa. Vzdělaní lidé ani studenti se s námi bez jasného ideového zaměření a jasného politického programu nebudou vůbec bavit, natož, aby nám naslouchali a šli nám pomoct měnit svět. Přitom v západní Evropě tvoří vysokoškolsky vzdělaní lidé v komunistických stranách i v řadách sympatizantů velice důležitou složku.

Máme v současnosti milion potencionálních voličů. Dokažme svou prací, programem i vystupováním, že jsme jejich kůň a přesvědčme je, aby nás šli volit. Nárůstem hlasů, častějším vystupováním na veřejnosti i ve sdělovacích prostředcích, schopnými vůdci, zvýšenou účastí občanů na našich akcích, atd. se bude zvyšovat i naše autorita.

Další důležitou oblastí je demokracie v ekonomice strany. V celé společnosti roste agresivita, bují závist, šíří se pomluvy… Před mnoha lety na nymburské konferenci se delegáti vysmáli Václavu Jumrovi, když navrhnul, aby strana přistupovala k vnitřní ekonomice demokraticky a spravedlivě jako táborité s káděmi. Vím, je obtížné dnes dobré kádě sehnat. Tehdy se nesmáli obyčejní funkcionáři strany, ale poslanci a ti co byli spjati se stranou ekonomicky. Je to celkem pochopitelné, jak říká komoří Lang v Císařově pekaři: „Demokracie je, pánové, krásná věc, ale jak se někomu sáhne na majetek, tak to už končí legrace.“

Poznatek pátý: Strana jako celek, ale především její ústřední výbor musí vědět, jaké činnosti a oblasti politické práce chce zajišťovat a na to kandidovat své lídry a postavit svůj aparát.

Jestli chci mít v každém okrese mladého uvědomělého uvolněného funkcionáře, tak jej musíme zaplatit tak, aby se politické práci mohl cele věnovat a nesháněl melouchy vedle, aby uživil rodinu. Jestli chci mít v krajích jednoho, dva uvolněné politické pracovníky, tak platí to samé a v centru by to navíc měli být i skuteční odborníci. Vždy by to ale měli být skuteční komunisté. Být placeným funkcionářem strany na jakémkoliv postu není o zaměstnání a osmihodinové pracovní době. Ale o obětavosti, nadšení a uvědomění zvláště v podmínkách sílícího antikomunismu.

Na zajištění rozhodujících funkcí komunistické strany by se jistě v těch kádích prostředky našly. Nikdy se to ale nemůže dělat obráceně. Máme člověka, tak ho někam šoupneme, i když toho moc neumí. Nepřesvědčili jsme schopné, tak tam někoho posadíme.

Musíme si v ekonomice strany nalít čistého vína. Nemohou nás závist, pomluvy a neschopnost odtahovat od skutečné politické práce. Ale to není téma pro sjezd. Řešit demokracii v ekonomice musí ústřední výbor a pokud možno co nejdříve.

Ale k tomu, abychom si udělali pořádek v hospodaření, nepotřebujeme mít místopředsedu pro ekonomiku, ale politickou vůli předního funkcionářského aktivu, schopného ekonoma hospodáře a vlastní odvahu nepříjemné věci řešit.

Do funkcí a na kandidátky navrhujme lidi, o kterých budeme přesvědčeni, že to jsou to čestní, charakterní a pracovití komunisté, kteří si uvědomí i svou zodpovědnost i za ekonomiku strany.

Soudružky a soudruzi, uplynulé období od převratu je prodchnuto řadou pokusů a omylů dostat se mezi normální občanskou veřejnost. Ruku na srdce, žádný SPaS nás nespasí. Izolovanost našich odborů od pracujících pokračuje. Spokojeně si hovíme ve své ulitě.

V posledním období to dokonce dospělo tak daleko, že nás za naši nečinnost chválí i antikomunisté. Jsme prý klidná síla, říká Bělobrádek; nechte je dožít, říká Zeman; ještě, že jsme je nezakázali, říká Klaus.

Poznatek šestý: Chválí-li tě nepřítel, děláš něco špatně.

Není v této zemi rodiny, kde by někdo nebyl od druhé světové války členem komunistické strany. Všichni prospěcháři jsou samozřejmě dávno v těch druhých stranách. A ti, co obětovali život a práci lepší budoucnosti, dnes leckdy v chudobě podporují stranu alespoň tak, jak mohou. Naším snažením ale nemůže být odírání nebo vzdělávání našich nejstarších členů. Před nimi se můžeme jen a jen po slovanském vzoru hluboce uklonit.

Poznatek sedmý: Je zásluhou socialistické generace skutečných komunistů a jejich vlivu na své rodiny a okolí, že je komunistická strana stále největší politickou stranou s nemalým vlivem ve společnosti.

Nám dnes musí jít o čtyřicet procent jakoby politicky inertních, vzdělaných a soudných lidí. Tady nejde o to, jestli Sparta nebo Slávie. Tady jde buď o plnohodnotný život nebo o živoření; o mír nebo o válku.

Naše strana, vědoma si vážné společenskopolitické situace v Evropě, majíc zkušenosti z činnosti Národní fronty i protiválečného hnutí, musí podpořit v práci všechny vlastenecké organizace bojující proti nebezpečí neofašismu a války. To, co se děje v Brně, ale i na dalších místech republiky, je výsměchem padlým komunistům i rudoarmějcům. Pro ně již dávno Benešovy dekrety neplatí. A stejně nenápadně jako sudeťácký neofašismus se bude asimilovat muslimský fanatismus u nás.

Nemůžeme být v klidu. Nesmíme být klidná síla. Jsme komunisté, lidé zvláštního ražení, kteří nesklánějí zbaběle hlavu a jdou vždy v první linii.

Nevím, zda některý z našich předních funkcionářů a poslanců sfáral za horníky v OKD, ale určitě jsme tam být měli.

Fórum vlasteneckých organizací musí s naší podporou jak ekonomickou, tak především politickou, burcovat lidi z letargie. V současném vládním a televizním antikomunismu je celkem pochopitelné, že se mnozí bojí otevřeně přihlásit ke komunistickým myšlenkám. Ale titíž se nebojí stát na Václaváku a žádat vystoupení z NATO, postavit se proti nebezpečí války, bojovat za mír pro naše děti a vnoučata.

Poznatek osmý: Největšími spojenci KSČM v současnosti jsou vlastenecké organizace.

Soudružky a soudruzi, strana má před sebou hodně úkolů. V poslední době se nám toho moc nepodařilo. Názorově se dále štěpíme. Silami již moc neoplýváme. A proto by ke zlepšení stavu měla přispět i banka mozků a nápadů.

Revoluce je dcerou vzdělanosti a idejí. Tak jsem nazval jedno vystoupení Fidela Castra před mnoha lety na univerzitě v Caracasu. A proč to připomínám? Pokud nebudeme mít komunistické ideály, pokud nebudeme uvědomělými komunisty, pokud se nebudeme obecně všichni, ale především aktiv pěti tisíc členů nedůchodového věku, ale zejména přední funkcionářský aktiv a poslanci vzdělávat, tak nejenže nebudeme na kvalitativní změny připraveni, ale my ani tu revoluční situaci nepoznáme. A pak rozhodující roli převezmou hnědé košile a jim podobní.

O absolutním nesouladu a nepřipravenosti svědčí výsledky práce ústředního výboru. My debatujeme, jestli má být ústřední výbor méněčlenný, či zda má být určený nějaký klíč, nebo zda početnější okresní organizace nemají mít více členů ÚV…, ale přece o to vůbec nejde. Jde o výsledky politické práce strany jako celku. A já mám pocit, že ústřední výbor není nejvyšším orgánem mezi sjezdy, není nositelem revolučnosti komunistické strany ani nositelem nových nápadů a myšlenek v boji proti kapitalismu, ale že je ve vleku několika funkcionářů a jejich aparátu. Myslím, že by se měl ústřední výbor nad výsledky své práce zamyslet.

Myslím, že lidi moc nezajímají závěry ústředního výboru k energetice a jaderné závislosti, jako spíš proč jsou rozdíly v cenách energií podle místa bydliště a dodavatelů, když ji potřebujeme všichni stejně a proč za celospolečensky rozhodující oblasti nezodpovídá stát…

Poznatek devátý: Ústřední výbor musí být složený z nejobětavějších a nejrevolučnějších komunistů, řídit stranu jako celek, úkolovat přední funkcionářský aktiv a kontrolovat práci aparátu.

Jednou z dalších profilujících oblastí práce strany by měla být mezinárodní spolupráce komunistických a dělnických stran. Ale obnovení či vytvoření nové Komunistické internacionály se bojíme. Dejme podnět na konstituování obnovy Komunistické internacionály.

Poznatek desátý: Bez koordinované činnosti komunistických a dělnických stran kapitalismus neporazíme.

V kádrových otázkách si dovedu ve vedení strany představit, že předseda nebo předsedkyně ústředního výboru zodpovídá i za zahraniční politiku, že první místopředseda ke všem vnitrostranickým oblastem zodpovídá i za ekonomiku, že místopředseda pro ideologickou práci zvládne řídit i odborné zázemí a další místopředseda bude zodpovídat za volby, komunální politiku a občanský sektor. Definitivní kompetence by měl na druhém jednání schválit ústřední výbor. Jedno je však jasné. Jedině změna ve vedení strany může změnit k lepšímu i výsledky naší práce.

Poznatek jedenáctý: Předseda, první místopředseda a dva místopředsedové ústředního výboru jsou dostačující, pokud bude kvalitní řízení, dobrá dělba práce, schopný aparát a dodržování leninských principů stranické práce a principu demokratického centralismu.

Soudružky a soudruzi, nežijeme ve vzduchoprázdnu. Sny a ideály jsou jedna věc a realita druhá. Jedno je však jasné. Komunisté ustupují ze svých revolučních ideálů jen pod vlivem třech příčin. Jednou je neschopnost vedení strany a volených orgánů, tou druhou nebezpečí války, ohrožení míru a národa. A tou třetí vlastní smrt. Život je jeden z nejtěžších! My nežijeme ale nanečisto. To není žádná generální nebo kostýmní zkouška. Buď jsme komunisty dnes, anebo nejsme. A nic si nenalhávejme. I když postupně zmizíme jako strana, jak si to nakonec přejí naši političtí protivníci, tak myšlenky našich předků i klasiků o spravedlivé společnosti, ty komunistické ideály, budou tady existovat vždy. I když nás umlčí, zavřou, zakážou…

Poznatek dvanáctý: Myslet nám zakázat nemohou.

Soudružky a soudruzi, buďme dobří a moudří. A těmi můžeme být, když budeme uvědomělí a obětaví, když se budeme vzdělávat, když se poučíme ze svých chyb, když budeme stát po boku nejslabších, když nebudeme mít strach a budeme se prát za lepší svět, a budeme hrdí na to, že jsme komunisté.

Proto říkám zcela otevřeně. Volební hesla můžeme mít různá jakkoliv lákavá pro voliče, ale jedno jediné je pravdivé: „Kdo nevolí komunisty, podporuje agresivitu, násilí, fašismus, válku!“

A poznámka nakonec: Doufám, že až si za pět let budeme připomínat sté výročí založení komunistické strany, nebude to znamenat návrat do lůna sociální demokracie, ale jasný nárůst autority komunistického hnutí u nás.

Milan Havlíček

*****

Jakou stranu potřebujeme

Dnes více než dříve si musíme položit několik zásadních otázek. Podařilo se nám posílit, získat větší množství mladých lidí, sjednotit naše řady a naplnit naše představy důrazné opoziční strany? Jsme nejaktivnější opoziční silou? Přetavili jsme protestní hlasy nespokojené části společnosti v naši otevřenou podporu a hlasy programové? Kde je chyba, že přes vcelku příznivé výsledky ve volbách v letech 2012 a 2013 strana stárne, členská základna se tenčí, přichází únava a akceschopnost se snižuje?

Vnímám kriticky, že materiály sjezdu, např. strategické směřování, stejně tak jako devět priorit sjezdu, se blíží jakémusi volebnímu programu, obsahují více, co chceme, ale o to méně taktiky jakým způsobem, jakou politikou toho chceme dosáhnout. Nechceme-li však býti pouhou volební stranou, pak zvláště výkonné vedení strany musí především říci, co dělat a jak v konkrétních situacích konat, dávat osobní příklad, být na čele konkrétních aktivit obrany a odporu, aktivně organizovat a tvořit politiku zdola i seshora, vést na veřejnosti, v samosprávách a v parlamentu vzájemně propojené a správně načasované akce i kampaně za sociální a politická práva. To je cesta k posílení vlivu ve společnosti a k plnění našeho programu. V situaci, kdy nejsme jedinou silou protestu, existuje vážné nebezpečí, že hlasy odporu přitáhne jiný politický subjekt. Víme, že samotná sociální zkušenost vykořisťovaných a diskriminovaných nestačí, stejně tak nestačí deklarovat konkrétní pozitivní cíle.

Mnoho voličů nám stále dává svůj hlas v přesvědčení, že jim za socialismu bylo lépe, měli životní jistoty a nebáli se o budoucnost. Máme stále velké rezervy v politické práci. Náš volební potenciál je větší, než dosahované výsledky. Hlavním cílem ale nemůže být jakási přetahovaná voličů jiných stran. Především je potřeba oslovit ty, kteří již rezignovali a nechodí k volbám, získat je od protestu ke spoluúčasti při naplňování našeho programu.

Pro naplnění zásadové komunistické politiky potřebujeme stranu, která bude ideově i organizačně jednotná a akceschopná. Není proto nadále únosné, aby 3 ze 4 členů nejužšího výkonného vedení velkou část pracovního času trávili ve sněmovně. Zásadoví komunisté nikdy nebyli salónními politiky, byli tam, kde byla nejohroženější část společnosti. Odmítněme přetrvávající prakticismus, pro který je vědecká teorie nepotřebná a nadbytečná. Což nemáme z čeho čerpat?  Ustanovme konečně funkci místopředsedy ÚV, který bude odpovědný za centrální řízení ideologické práce, mediální oblast, propagandu a agitaci, založme a podřiďme mu dokumentační středisko zločinů kapitalismu v ČR po roce 1989. Vytvořme vedle skutečně komunistického tisku prostředky masové komunikace, zejména v oblasti elektronické, které budou účinnou alternativou přehlížení, či úmyslnému znevažování komunistů kapitalistickými sdělovacími prostředky. Učiňme maximum pro obnovu internetového rádia a zprovoznění internetové televize. Je to jedna z cest, jak se můžeme dostat k veřejnosti s našimi názory a myšlenkami, jak dávat společnosti naši alternativu a směřovat k socialismu. Je zásadní chybou, že mnohaleté volání po nových, technicky dokonalejších webových stránkách, v KSČM dosud nenašlo naplnění.

Pryč s opatrnickou politikou, označujme věci a společenský pohyb tak, jak to odpovídá naší ideologii a přesvědčení. Vraťme se ke komunistické taktice a pevnému třídnímu ukotvení k dělnické třídě a těm, o nichž tak často říkáme, že jejich zájmy hájíme. Máme právo, ale i povinnost obhajovat minulost, hlásit se k tradicím a využívat zkušenosti předcházejících generací komunistů doma i v zahraničí. Postavme se důrazněji proti antikomunismu a účelovému výkladu dějin. Pro budoucnost komunistického hnutí je nezbytné konečně vypracovat analýzu období socialismu a určit příčiny, které vedly k společensko-politickému a majetkovému převratu.

Potřebujeme jednotu slov a činů. Jsme-li z důvodů známých proti NATO, pak ten, kdo před časem podpořil v Poslanecké sněmovně jeho rozšíření, jako např. Alexander Černý a Jiří Dolejš, udělali vážnou politickou chybu.

Soudím, že jádrem našich problémů je dlouhodobé přehlížení podnětů zdola, z řad ZO, OV i jednotlivých funkcionářů, vedením strany. KSČM přežila protikomunistické běsnění a udržela si volební sílu především díky nezdolné vůli a úsilí řadových členů, funkcionářů ZO a OV v celé republice, kteří dodnes tvoří základní strukturu strany a jimž patří naše poděkování.

Nás nemůže zničit antikomunismus, porazit se můžeme pouze sami. Jsou-li dnes slyšet z řad členské základny silnější hlasy po změnách, pak to není cesta k rozkolu, jak se někteří obávají, ale směřování ke straně silnější a akceschopnější. Volání po dvouletém funkčním období čelního vedení, po ukončení kumulací vrcholných funkcí a mnohé další požadavky zůstávají dlouhodobě nevyslyšeny.

Ivan Hrůza

*****

Nesypat si popel na hlavu

První materiál, o němž chci hovořit, je „Informace o analýze období před rokem 1989“. Obvodní konference KSČM v Praze 6 zhodnotila materiál jako nekvalitní, nepostihující objektivně uvedené období a zvýrazňující hlavně negativa. Konference navrhla tento dokument pro jeho nedostatky vůbec sjezdu nepředkládat a neprojednávat jej. Plně usnesení konference, navrhuji tedy materiál vypustit z programu a z usnesení. Naše opakované omlouvání a sypání si popela na hlavu je zbytečné a nemá vliv na postoje pravicových politiků ani na vyjadřování sdělovacích prostředků. Samozřejmě na analýze je potřeba dále pracovat, ale s maximální objektivitou.

Pokud se týče materiálu „Strategické směřování a hlavní úkoly strany po IX. sjezdu KSČM“, chci mluvit zejména o politické práci s mládeží. Ve sjezdových dokumentech se ale hovoří v souvislosti s tím jen o práci komisí mládeže. To považuji za nesprávné. Je nutné se zaměřit na spolupráci s levicovou jednotnou mládežnickou organizací jako zálohu pro členskou základnu strany, jako zdroj nových mladých členů a jejich politickou výchovu. To nám žádné komise nevyřeší, nejsou to žádné orgány, pouze poradní aktiv strany. Bez mládežnické organizace se neobejdeme.

Když jsem tuto připomínku spolu s dalšími odevzdal do návrhové komise, pozvali si mne její členové k projednání připomínek. Musím říci, že to nebylo jednání lehké. Získal jsem přitom dojem, že komise dostala předem zadání, jak tlačit na ty, kteří takové připomínky předkládají, ve směru, aby se jich vzdali. Zřejmě se někomu takový nonkonformismus nehodil „do krámu“. Jsem velmi vděčen, že se mezi delegáty našli takoví, kteří na tuto problematiku měli stejný názor jako já (např. s. Bulka, s. Šimůnek a další).

Jiří Jeřábek

*****

Nevyhýbat se názorové konfrontaci

Předložená Zpráva ÚV KSČM o činnosti strany v období od VIII. do IX. sjezdu KSČM je  dle mého názoru prezentována v příliš optimistické rovině, ve které je jen náznak kritičnosti. Chybí analýza problémů stranického života a práce strany. Chybí zásadní třídní hodnocení současného stavu společnosti a jasná vize dalšího vývoje, kterou chce strana lidem nabídnout.

Největší nedostatky v hodnocení spatřuji v oblasti vnitrostranického života, v pravdivém pojmenování stavu členské základny, která je odrazem téměř neprováděné ideologické práce naší strany. Opírám své tvrzení o názory členské základny našeho okresu, při konstatování,  že současný stav  ČZ je téměř kritický.

Od konání VIII. sjezdu nám  ubylo  na 14 tisíc členů a dá se předpokládat, že na X. sjezdu budeme konstatovat  snížení o dalších 16 tisíc členů a dostaneme se tak ke stavu ČZ 23 tisíc.

Nejde přitom jen o úbytek a vysoký věk členů, ale z tohoto důvodu také o následné slučování ZO KSČM,  či  v horším případě jejich zánik, poněvadž s odchodem předsedy ZO KSČM se většinou nenajde nikdo, kdo by jej nahradil. Hodnocení VČS konaných v roce 2015 nám nakonec jasně poukázalo na všechny tyto problémy.

Je potřebné pozastavit se nad důvody a pojmenovat příčiny tohoto neuspokojivého stavu, vědom si toho, že nelze tento letitý problém vyřešit ze dne na den za situace, kdy je všeobecný nezájem a nechuť občanů angažovat se v politických stranách, ale hájit své zájmy spíše v  zájmových sdruženích. To vyhovuje zejména mladé generaci, které jsme nedokázali nabídnout přitažlivou vizi budoucnosti a naše malá veřejná aktivita a schopnost přizpůsobovat se současným poměrům ji spíše odrazuje.

Jednou z mnoha příčin, a to jednou z nejvážnějších, tohoto neutěšeného stavu, je dlouhodobě zanedbávaná oblast ideologické práce, které chybí  zcela ucelený a promyšlený styl její každodenní realizace, promyšlená a důrazná propaganda a odpor proti hrubému antikomunismu.

KSČM je díky tomu vnitřně sama názorově rozdělena při respektování a uplatňování marxisticko-leninské teorie v praktické činnosti, v hodnocení minulosti v době socialistické výstavby i v názorech na úlohu a úkoly strany v současnosti i v budoucnosti, což se odráží  i v předložených  programových dokumentech  IX. sjezdu KSČM.

Řada komunistů se raději vyhýbá názorové konfrontaci, k čemuž dle mého názoru přispívají i postoje dosavadního  vedení strany, které jsou mnohdy poznamenány smířlivectvím, nepevností a nejednotností přístupu k problémům, parlamentarismem a oportunismem,  podléhající praxi sociální demokracie, s nárůstem pasivity a snahami o nekonfliktní politiku.

Vedoucí představitelé strany nechtějí otevřeně pojmenovávat problémy, natož vyvíjet iniciativu k jejich odstranění. I ve Zprávě ÚV chybí hodnocení, jak jsme splnili úkoly z usnesení VIII. sjezdu.  Zamysleme se nad tím, co nového přináší programové dokumenty předkládané našemu sjezdu.

KSČM se stala součástí establishmentu.  Klasické protestní hlasy nespokojených voličů sbírají nová hnutí a o komunistech není tolik slyšet.

Nedostatečná, někdy zcela chybějící je také prezentace našich  vyjádření a zásadních postojů k událostem nejen v mezinárodním měřítku, ale i k problémům života našich  pracujících – z poslední doby vzpomenu situaci v OKD.

Část  veřejnosti  je zklamána a rozladěna  hlasováním  našich poslanců při schvalování pro ně zásadních zákonů – opět z poslední doby uvedu květnové  hlasování  o referendu k vystoupení   z EU.

Chybí nám samostatná komunistická mládežnická organizace, která je  nahrazována Komisí mládeže, jež  se sama zmítá v problémech a neplní ani zdaleka  své původní poslání.

Nedostatečná je  informovanost občanů o politice KSČM.  Podle  průzkumu Klubu společenských věd k otázce informovanosti  nejzávažnější  skutečností je, že činnost KSČM nesleduje vůbec nebo jen málo 90 % mládeže.

Hromadící se a neřešené problémy jsou možná jedním z důvodů, proč je snaha provést volbu nového vedení co nejdříve, bez možnosti řádné diskuse,  bez možnosti dát důstojný a dostatečný časový prostor na osobní představení dalším kandidátům, ucházejícím se o nominaci a zakonzervovat tento stav na další čtyři roky. Nabývám tak dojmu, že se nebojíme praktikovat stejné nešvary jako je tomu mnohdy při  jednáních v Poslanecké sněmovně a na které  oprávněně poukazují naši občané a voliči!!!

Delegáti většiny okresů Plzeňského kraje na základě usnesení svých okresních konferencí budou volit do čela nového vedení ÚV KSČM  takové soudruhy, kteří  chtějí skutečnou  změnu.  Vedení, které bude každodenně konkrétně a jasně prosazovat,  co je cílem Komunistické strany Čech a Moravy. Tímto cílem je socialismus, jako společnost spravedlivého, lidového sociálního státu.

Děkuji za pozornost a blahopřeji nám všem k 95. výročí založení Komunistické strany Československa!

Miroslav Kavij

*****

Znovu získat autoritu

Strana ztrácí tah na branku, přitažlivost, autoritu. Drží se na hladině a vcelku v solidní pozici setrvačností, spíše díky neschopnosti a špatné pověsti těch druhých než díky vlastní aktivitě, jasným a zásadovým postojům a důrazu, se kterým je prosazuje.

Kdybychom rozebrali na drobné naše volební výsledky, patrně bychom zjistili, že:

  • Část nás volí jaksi automaticky, ze zvyku
  • Druzí se zatnutými zuby, protože k tomu, jak se strana chová – podle nich jalově a opatrnicky – mají sto a jednu výhrad, ve svém svědomí by se však nevyrovnali, kdyby volili jinak
  • Třetí proto, že si projektují vlastní představu o straně, jaká by měla být, a tuto svoji představu volí
  • A další pak natruc těm druhým stranám, které třeba dříve volili, aby je potrestali

Kolik pak asi zůstane těch, kteří volí KSČM v hlubokém přesvědčení, že dělá vše – naplno a neohroženě – pro jejich dobro. Že to je její jediný a hlavní zájem!

To nejhorší, co může levicovou stranu – a komunistickou zvláště – potkat je, začnou-li si lidé myslet, že slouží více zájmům vlastních elit než vyšším obecným zájmům obyčejných lidí a národa. Když se šíří jakýsi pocit, že strana slouží některým lidem hlavně jako nástroj reprodukce jejich privilegovaného postavení a dobrého bydla.

Někteří často a rádi mluví o zkušenostech čínských soudruhů.  Mlčky ale přecházejí železnou zásadu (pravidlo) pravidelné obměny ve vedoucích funkcích. Má to své výhody. Nutí to pracovat s kádry, vyvětrá to ve straně, vyčistí vztahy, přináší nové nápady, nové metody práce, novou dynamiku.

Spolu s tím považuji za dobrou praxi některých komunistických stran, že reprezentanti strany v poslaneckých, europoslaneckých a podobných funkcích odevzdávají své příjmy straně a jsou placeni platem vyššího státního úředníka.

Tyto dvě rozumné zásady tlumí mnohdy nedůstojný „bratrovražedný boj“ při sestavování kandidátních listin, snahy eliminovat rivaly, betonovat své pozice nejlépe na věčné časy.

Přesto, že tyto zásady neplatí, vyrostla řada nových schopných lidí. Nemám obavy o výsledek krajských voleb. Ve většině krajů naši představitelé obstáli v těžkých zkouškách, učili se za pochodu, získali si respekt svou prací.

Mám spíše obavy o výsledek parlamentních voleb. Všimněte si, kolik běhá týdně po internetu materiálů, článků, rozhovorů, komentářů celé plejády levicových, či kritických intelektuálů – Kellera, Krejčího, Žantovského, Robejška, Davida, Zbořila, Švihlíkové, Eichlera, donedávna Ransdorfa. Lidé si je spontánně dávají „z ruky do ruky“, protože jim mluví z duše – jasně, stručně, srozumitelně!

Proč ale nikoli stanoviska a názory našich nejvyšších představitelů?

Vynikající historička Hana Kráčmarová na nedávném semináři ÚV k 95. výročí vzniku strany mj. řekla: „ … snaha za každou cenu raději vyjít s vládou a hlavně přečkat a uchovat se pro tzv. příznivější časy znovu potvrzuje, že je to slepá ulička. Revoluční strana se v žádné situaci nemůže vydávat touto cestou.“

V poslední době jsem byl vícekrát přinucen přednášet, vystupovat na různých seminářích i k historickým tématům. Vždy, když studuji dobové prameny, dokumenty, tisk, literaturu z období vzniku Československa, meziválečné dějiny, dobu okupace a poválečné obnovy válkou zničené země – žasnu a skláním se v hluboké úctě před politikou a aktivitou, prozíravostí a odvahou KSČ a jejího vedení. Strana měla mezi lidmi obrovskou a opravdovou autoritu, nesplývala nikomu s okolím, lidé jí věřili a šli za ní.

Umím si představit, jak by asi strana a její vedoucí představitelé burcovali a mobilizovali národ dnes vůči různým vážným výzvám a hrozbám. A jsou neméně vážné než tehdy! A hrozí neméně vážnými důsledky!

Přiznám se, že si neumím dost dobře představit stranu a její současné vedení v tehdejší době. Jak bychom v těch zkouškách obstáli? Zda bychom mohli být stejně hrdi na svou historii a pořádat o ní semináře!

Krátce závěrem. Jsem přesvědčen, že mezi priority práce strany musí do budoucna patřit ideologická práce, M-L vzdělávání zejména mladších členů. To jsou kořeny, na kterých strana stojí a které jsou už notně oslabené.

To vyžaduje plně docenit tzv. Univerzity mladých, které působí v Praze, Brně, Ostravě a dalších místech. Vytvořit pro ně důstojné podmínky a cílevědomě pracovat s jejich absolventy. Více podporovat a intenzivněji využívat prestiže a výsledků takových seminářů, jako je Vratimovský a nově i Litoměřický a Jihlavský seminář anebo Pražská teoreticko-politická konference.

Zcela jinak a promyšleněji využívat pro naše působení na veřejnost Haló noviny a zvážit, zda by bylo v silách a možnostech strany obnovit vydávání Naší pravdy.

Karel Klimša

*****

 

Proti falzifikaci minulosti

Přináším pozdrav od Klubu českého pohraničí, početně jedné z nejsilnějších organizací. Jako předseda její Národní rady vás mohu informovat, že KČP oslaví v příštím roce 25 let svého trvání. Založili ho komunisté marxisticko-leninského klubu 35. základní organizace KSČM v Chomutově. Tento čin, si myslím, bude jednou zapsán jako významný krok, který jsme udělali po roce 1989. Pod prapory KČP, z těch deseti lidí, kteří to založili, pochodují a za naše národní zájmy bojují tisíce lidí. Nesou svůj odkaz statečně i přesto, že jim není zrovna na naší politické scéně stejně dopřáno. Bojují za historickou pravdu, za české národní zájmy, za to, aby se nehanobila léta budování socialismu. Nejsou tam jen členové KSČM, jsou tam i příslušníci jiných stran, ale spojuje nás jeden náš společný program pod heslem: „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast“. Symbolem věrnosti je hlava psa na praporech našich pohraničníků, která ukazuje věrnost, odkaz hrdinů minulosti.

Nebudu hovořit a zaměstnávat vás našimi akcemi, které jsme udělali. Připomenu jen, že loni jsme v Praze poprvé od 90. let organizovali shromáždění na počest uctění památky osvoboditelů Prahy – Rudé armády. Akce se snažíme dělat na veřejnosti. V současné době vystupuje do popředí otázka války a míru. Myslím si, že mír stojí před všemi našimi předsevzetími, před všemi sociálními představami. Nebude-li mír, žádná naše představa nebude realizovaná. Myslíme si, že nastala doba obnovy jednotné lidové fronty za mír. A kdo si to neuvědomuje, tak připomenu, kdo jste tady vojáci, víte, že v této chvíli, v tomto okamžiku, kdy se bavíme o šlechetných cílech, jsou na tlačítkách raketových zbraní připraveny prsty k povelu. V tomto okamžiku na obou stranách barikády. A my proto jasně říkáme, stojíme za Ruskou federací, věříme, že to je jediná síla, která v této chvíli je schopna ubránit mír. Jsme, přátelé, soudružky a soudruzi, ruskému národu hodně dlužni. A musíme mu to oplatit i naší důvěrou a oporou.

Všichni jste byli informováni, že včera se uskutečnil v Norimberku další Sudetoněmecký sraz, sraz revanšistů, který zase vysloví další požadavky vůči našemu národu. Víte, že se ho účastnil člen vlády Daniel Herman. Chtěl bych z tohoto místa poděkovat předsedovi ÚV KSČM Vojtěchu Filipovi za výzvu, kterou mu dal, aby rezignoval. Myslím si, že tu rezignaci by si zasluhoval i předseda vlády Bohuslav Sobotka, pod jehož praporem se toto vše děje, neboť jsou tam další vlastizrádci, kteří napomáhají sudetoněmeckým požadavkům, počínaje Pavlem Bělobrádkem, Marksovou-Tominovou a dalšími, část i disidenty, kteří otevírají dokořán vrata požadavkům Sudetoněmeckého landsmanschaftu.

  1. května, tj. za pár dní, se uskuteční velký sraz sudeťáků v Brně. Oni cítí takové slabé místo odporu a proto s primátorem města Brna a za podpory vedení brněnské radnice připravují velkou manifestaci za své požadavky. My říkáme, kdo nectí, neuznává poválečné Dekrety prezidenta Beneše, uznává zákony Velkoněmecké říše. Proto vás vyzývám, všechny vás komunisty, abyste se připojili k našim akcím. KČP vyhlásil, jak bych řekl, pohotovost všem členům a pozval je do Brna. 28. května od 9 h se tam uskuteční velká protinacistická, protisudeťácká demonstrace. My tam musíme jít. Ustoupit není kam.

Ještě jedno děkování. Pokud se týká ÚV KSČM a zejména poslanců. A to za návrh zákona o státním českém jazyce. Je to základní kámen našeho národa. Oni ho předložili a ten zákon byl zamítnut. O čem to svědčí? V jakém světě a v jaké zemi to žijeme? Musí se v hrobech obracet lidé, kteří svou krví a svým životem bojovali za svou vlast. Nezapomeňme na to. To je hrůzný čin!

I při všech našich úspěších není dobrá spolupráce ve všech krajích rovnoměrná. Trápí nás, že ne dobře rozvinutá je spolupráce s krajským výborem KSČM v Liberci a také s okresním výborem KSČM v Táboře. Nabízím otevřenou, rovnoprávnou spolupráci. Je to v zájmu KSČM i KČP. Byli bychom také rádi, kdyby bylo obnoveno okénko o činnosti KČP v HaNo, jak to bylo dříve. Prospělo by to oběma stranám.

Z pověření vedení NR KČP vás chci ubezpečit, že KSČM najde i v budoucnu v KČP spolehlivou oporu v boji za mír, sociální spravedlnost, obhajobě historické pravdy a zájmů českého národa.

Dovolte mi nyní krátké odbočení. Jsem původním povoláním dělník. Vyučil jsem se modelářem kovů v Olomouci a žil jsem jistou dobu v dělnickém kolektivu. Nikdy nezapomenu, jak ti lidé, ti prostí dělníci, jak dokázali vyjadřovat vztah ke své společnosti, stručně, někdy tvrdě vyjádřit tu svoji dělnickou pravdu. Vzpomínám si na některé výroky při různých zasedáních strany: nevíme-li příští den, co se na zasedáních dělo, tak to stojí za houby. Ta otázka vztahu k dělnické třídě je velmi důležitá. Bez dělnické třídy se žádné změny v této zemi neuskuteční! Trošku mě zamrzelo, včera jsem si u oběda sedl ke stolu k člověku, se kterým se neznám, a on mi řekl, že je rád, že se účastní sjezdu, že je Hrdina socialistické práce. Myslím si, že bychom měli tyto lidi více uctívat. On je nositelem nejvyššího vyznamenání – Hrdiny socialistické práce s právem nosit Zlatou hvězdu Hrdiny. Ani si ji včera nevzal. Asi si myslí, že už se to dnes nenosí. Takže napříště, my v KČP i jinde, věnujme se odkazu té třídy, té práci, protože žádná jiná věc nebyla tak zneuctěna po roce 1989, jako dnes již rozkradená lidská práce. Obnovme tento vztah a věřte, odrazí se to i v našich výsledcích.

Milan Richter

 

*****

Nelhat sami sobě

  1. sjezd se koná ve dnech, kdy si připomínáme 95. výročí založení komunistické strany. Zmiňuji to proto, že si myslím, že stojí zato zamyslet se nad tím, co všechno tehdy komunisté dokázali. Jak se chovali, vystupovali, jak působili mezi lidmi, agitovali, organizovali, a to všechno bez televize, bez internetu. Dokázali sjednotit, nadchnout a dostat do ulic tisíce lidí, o něž se mohli v požadavcích, které nekompromisně nastolovali, opřít. Svou otevřeností, zásadovostí, jasným vystupováním, obětavostí a odvahou získávali přirozenou autoritu.

A já se ptám: můžeme to samé říci o současné KSČM? Pravda, pokud bych měla hodnotit činnost a úspěchy naší strany podle komentářů zveřejněných těsně před sjezdem v Haló novinách, mohla bych být nadšená, jak kráčíme od úspěchu k úspěchu. Jenže já tyto články a rozhovory vnímám poněkud jinak. Zavání účelovostí a zadáním na objednávku. Lžeme sami sobě. Realita je jiná.

Jako pražští delegáti jsme se zúčastnili řady členských schůzí, konferencí, oslovují nás členové i sympatizanti a mohu říci, že nespokojenost s naší činností, nebo lépe řečeno nečinností, je výrazná a oprávněná. Nejsme vidět, přešlapujeme na místě, iniciativu přebírají jiní, ujíždí nám vlak, nereagujeme včas na aktuální problémy, a pokud ano, tak nemastně neslaně, jen abychom někoho nenaštvali. Jenomže ono to nejde zavděčit se všem. Lavírování, bezzásadovost, zpohodlnění, zpanštění a sebeuspokojení nás vede do politické propasti.

Stačí se podívat na stav členské základny. Ti, kteří k nám přicházejí, zdaleka nepokryjí úbytek členů. Občané nemají důvod k nám vstupovat, nejsme pro ně alternativou. Náš program, který se nijak zvlášť neliší od programu ČSSD, a opatrná vyjadřování nám mladou krev nepřivedou.  A pokud se nám už něco podaří, nedokážeme to patřičně prodat, bezprostředně dostat mezi lidi.

Bohužel k této situaci přispívají či jsou nuceny přispívat (nevím) i HaNo. Přitom jejich existence je pro stranu velmi důležitá. Píšou o tom, co se jinde nedočteme, o práci zastupitelů, poslanců, akcích. Na druhou stranu však, a bylo to zřejmé hlavně teď před sjezdem, jsou poplatné osobním zájmům některých našich představitelů. A to je špatně. Nechci házet vinu na jednotlivé redaktory a novináře, ale popravdě – zajímalo by mě, kdo a v jakém zájmu je ve skutečnosti řídí, a možná nejenom HaNo. ÚV sice dal jasné veto spolupráci s jistou agenturou, ale je tato spolupráce opravdu ukončena?

Za další:

Máme heslo „S lidmi pro lidi“, v programu podporu zaměstnanců, obranu jejich práv. Ale řídíme se tím i ve vlastních řadách? Mediální oddělení se rozpadá, protože každý pracant po určité době kvůli vztahům raději odejde, na zaměstnance pošleme audit soukromé firmy, vyslovená kritika je hlasitě umlčována. Spolupráce ve vedení strany je na bodu mrazu, což se odráží na činnosti jako takové. Proto chci zdůraznit – vedení, ať již bude jakékoliv, musí táhnout za jeden provaz, protože, co straně mimo jiné chybí, je jednotné řízení, stanovení priorit, postupu realizace v rámci celé strany. Není možné reagovat stylem „nikdo okresům nebrání, aby něco zorganizovaly“. Jsou problémy, které jsou záležitostí celé ČR, a je potřeba postupovat koordinovaně.

Jde např. o organizování protestů proti válce a nárůstu fašismu, o kampaň za vystoupení a zrušení NATO, proti průjezdům cizích vojsk, proti kolaboraci vlády se sudetskými Němci, roztahovačnosti církví, ať už jde o tzv. restituce, soudní žaloby či stále silnější podmaňování si médií, v čele s veřejnoprávní televizí. Další příklad: začátkem července se uskuteční ve Varšavě summit NATO. Z mezinárodní konference, které se zúčastnili i „Vojáci proti válce“ vyšla výzva na organizování mezinárodní kampaně proti tomuto summitu. A my – opět mlčíme.

Na závěr poslední větu:

Kritika, která v mém vystoupení zazněla, nesměřuje výhradně k vedení strany. Na této situaci máme podíl my všichni, a čím dřív si to uvědomíme, tím lépe.

Marta Semelová

*****

Co bych chtěla sjezdu říci, kdybych mohla mluvit více než 3 minuty?

Soudružky a soudruzi, nejprve bych chtěla poděkovat soudruhům, kteří mě navrhli coby kandidáta na post místopředsedy strany. Vážím si vaší důvěry, kterou se snažím přeměnit v odpovědnost.

Zároveň zde zastupuji brněnské soudruhy, kteří mě zvolili za kandidáta na sjezd na městské konferenci.

Nesouhlasím s představováním typu auditu nebo přijímacího pohovoru v kapitalistické firmě. Neočekávejte výčet mých studií, titulů a předností. Kdo mě nezná, může si moje jméno nagooglovat, projít a nalistovat starou dobrou Naší pravdu, Haló noviny, dokud v nich nebyla názorová cenzura, Obrys Kmen alias LUK, nebo dnes „Dialog“ a jiné stranické tiskoviny.

Nechci ve svém příspěvku podpořit svoji kandidaturu. Jediné, co mě zajímá je nespravedlivost současného ekonomicko-společenského systému, a odpověď, zda naše strana skutečně hájí pozice pracujících a zda správně hodnotí jejich možnosti.

Jsem archeolog a moje práce mi poskytuje nejenom metodologický rámec, jak pracovat s historickými daty, ale také pochopení jejich zásadní důležitosti pro uvědomění si současné situace, pro predikci budoucího vývoje. Tyto poznatky aplikuji při hodnocení materiálů, programu, strategie a taktiky strany. Tak, jak bylo v oficiálních materiálech předesláno, sjezd by měl nejenom zvolit nejvyšší představitele strany, ale také strategické směřování do dalšího období. Zde vidím hlavní problém: strategické směřování a hlavní úkoly strany tak, jak jsou artikulovány v materiálech (s. 129 – 134) by podepsala prakticky každá buržoazní strana. To by ale nemuselo být tak zlé, podstatné je, že tyto nevycházejí ze správného zhodnocení současné situace, analýzy historie, určujících sil ve společnosti a zvážení možných cest do budoucnosti nejenom v ČR, ale také a hlavně globálně.

Mohli bychom podrobně analyzovat, proč je nerealizovatelná multiplicita vlastnictví výrobních prostředků, proč autoři textu ignorují takové hodnoty jako je právo na práci, na důstojný život, na bezplatné vzdělávání bez rozdílu pro všechny, na internacionalismus a operují dogmatickým setrváváním v EU. Ale konec konců ve stejném duchu se nese letitá tristní neschopnost teoretického oddělení sjednotit stranu na hlavních tezích materiálu Socialismus pro 21. století.

Důvody jsou následující:

  1. Vedení strany a teoretické oddělení odborného zázemí mají odlišný názor od většiny členstva, protože jinak by názor snadno prosadili, podřídit se nechtějí a sveřepě trvají na svém.
  2. Strana, potažmo teoretické pracoviště, neprovádí žádný systematický výzkum, ba ani sběr dat, který by zhodnotil současné objektivní a subjektivní podmínky, nedávnou minulost a vyhodnotil možnosti do budoucnosti. Z Marxe a Engelse si berou pouze etické poslání. Veškeré materiály stojí na subjektivních domněnkách a na základě taktiky nevyvolat žádný konflikt s vládnoucí elitou. Vzniká politika, na jejíž kolej poslali stranu delegáti kladenského sjezdu a která tvoří ze strany pracujících křoví sociální demokracie.

Dnes dříve než kdy jindy neobstojí názory, že socialismus ano, ale v dlouhodobé perspektivě, že moderní levice dokáže sladit zájmy jak pracujících, sociálně slabých tak soukromé podnikání a pozvolna se blížit k svému cíli po drobných ústupcích, které na vládnoucí elitě vydobude „chytrou“ politikou a vyjednáváním. Stačí si připomenout situaci v Portugalsku, v Řecku, ve Francii, na Kypru, ve Venezuele i jinde, kde tato politika dostala lid od nezaměstnaných po státní zaměstnance, od malých po střední podnikatele do bídy bez naděje. Pokud někdo svou politikou vrhá pracující do bídy, realizuje politiku pravicovou i přes sebelevicovější proklamace a třeba i upřímná přání. V jiných zemích, jako např. Slovensko, Rakousko, Polsko, Ukrajina, Maďarsko, Bulharsko a jinde se výrazně projevují fašizující tendence, kterým dokáže zabránit pouze třídní marxistické dělnické hnutí. I u nás je alarmující nárůst počtu preferencí Okamurovy strany, nebo strany proti islámu. Opačným příkladem je předválečná Gottwaldova KS a situace v tehdejší ČSR, která byla ostrůvkem v moři fašismu. V historii nenajdete jediný příklad, kdy se zlepšily životní podmínky pracujících bez jejich organizovaného tlaku. Jakákoliv víra v humanizaci zájmů kapitálu je nesmysl. Proto definice socialismu použitá v materiálech je naprosto nerealizovatelná a připomíná úsilí přesvědčit žraloky, že se mají dát na vegetariánskou stravu.

Dnes stojíme v bodě dilematu: znovu sjednotit stranu na základě třídních kritérií, tedy vytvořit stranu těch co nemají na prodej nic jiného než vlastní práci, usilujících o ekonomicky, politicky a lidsky spravedlivou společnost pro nevlastníky kapitálu, nebo pomalu odumřít, coby do pekel vedoucí tzv. moderní levice a tím vytvořit prostor pro absolutistický kapitál, který se obnovuje právě na úkor pracujících (což mohou být dělníci, nezaměstnaní, učitelé, ale také malí živnostníci). Čím déle se budeme rozhodovat, čím déle budeme sami sebe přesvědčovat, že ještě není čas, tím déle se možná někteří z nás udrží v lukrativní funkci, ale tím hůř pro lid(i) nejenom v této zemi.

Dnes existují analogické podmínky, analogické rozpory a analogické rozhodující ekonomické faktory, které v minulosti vedly ke vzniku dělnického a komunistického hnutí a které nakonec zrodily první socialistické struktury. Existence třídní síly je plně opodstatněná.

Je nesmyslné, abychom souhlasili s pokrytectvím současného establishmentu, jenž se nám snaží vštípit, že je nedemokratické, neetické a nelegální usilovat o sociálně a ekonomicky spravedlivou společnost řídící se potřebami člověka a ne zisku. Proč máme akceptovat, že přes polovinu bohatství světa vlastní necelá 2 procenta populace? Že přes polovinu světové populace nemá ani 2 dolary na den? Proč brát jako fakt, že třetina českých domácností nevyžije s platem? Že 4 z 5 prožívá pocity vyhořelosti, že přes polovinu našich důchodců nemá možnost stravovat se alespoň v základních parametrech zdravě a prakticky trpí podvýživou? Proč máme akceptovat, že naše továrny a naše armáda se podílejí na útočných válkách? Přijímat s pokrčenými rameny svévoli oligarchů, finančního a zbrojního kapitálu, nepostavit se jí, nebránit pracujícího člověka – to je demokratické a etické?

Jsem přesvědčená, že je třeba přistoupit k následujícím krokům, aby mohla znovu existovat byť šance zachránit komunistické hnutí – životní nutnost pro pracující – a také jednotu a existenci strany.

  1. Vytvořit ideologické oddělení ÚV, které bude skutečně vědecky a dialekticky pracovat na teorii, protože bez pochopení příčin, určujících vztahů ve společnosti v minulosti i nyní, není možné tvořit žádnou strategii ani taktiku. Je třeba studovat historické kontexty, příčinné vztahy i subjektivní individuální i kolektivní volby. Sypat si popel na hlavu neznamená vyrovnat se s historií. Tento postoj nás neomylně vede k pouhému účelovému politikaření. S tím souvisí nutnost rozvíjet naše vlastní vzdělávání, ideologickou práci s členskou základnou, ale také se sympatizanty např. prostřednictvím Klubu společenských věd.
  2. Pracovat intenzivně s mladou generací, sjednotit komunistické svazy, které se ke komunistickým ideálům hlásí. Mladým se nesmíme podbízet, peskovat je a školit. Je třeba nechat jim pole působnosti, prostor pro jejich vlastní iniciativu. Je nutné ptát se jich, jak svět vidí. V naší přestárlé straně jsou nám velmi vzdálení a my musíme pochopit, jak vidí svět ten, který reálný socialismus nikdy nezažil. Právě pro ně je třeba jasně označit příčiny a vyslovit řešení. Mladí lidé – to není pár kariéristů ochotných přikyvovat existujícím strukturám, ale ti, kteří museli ukončit školy předčasně, jejichž rodiče je nemohli posílat do kroužků, ti kteří honí několik brigád, aby mohli studovat, ta masa, která ví, že bude pracovat za pár šupů nekonečné dny, týdny, roky, aby celý život platili dluh na svá samozřejmá práva jako je bydlení, vzdělání, kultura, rodina apod. V době prohlubující se kapitalistické krize bude pro ně řešením krajní pravice, nacionalismus a populismus, pokud my jim nenabídneme řešení reflektující dialektiku dějin.
  3. Je třeba totálně překoncipovat stranická média: znovu obnovit rádio, dát prostor mladým, investigativním novinářům, kteří se k nám hlásí, našim hudebníkům, spisovatelům a básníkům, kteří by také měli dostat možnost ve Futuře. Ta by měla dostávat mezi lidi naše knížky, naše autory, naše ideály. Oživit internetové stránky a hlavně z Haló novin udělat komunistický list, který by byl hoden svého předválečného předchůdce. Cílem našich médií není vydělávat, ale politicky působit.
  4. Byť to vypadá jako nemožné, je třeba znovu jít mezi pracující, do odborů. Nemůžeme rezignovat na práci s těmi, kteří nás potřebují, ale ne jako spasitele, nýbrž jako ty, kteří jim dají sebevědomí, organizovanost a sílu měnit podmínky, které jim nejsou důstojné. Použiji slova jednoho z kandidátů na prezidenta amerických demokratů Bernie Sanderse, který rozhodně není komunista: když se neprivilegovaní, kterých je drtivá většina, spojí a zorganizují, neexistuje nic, čeho by nemohli dosáhnout. Není tady někde naše místo? Nechtěli byste to slyšet od našeho vedení?
  5. Uvnitř strany je třeba uplatňovat demokracii, demokratický centralismus, rovnost členů. Vrátit do strany soudružství, svornost, pomoc jednoho druhému. Byť to zaznělo v mnoha připomínkách, nebylo to plně zařazeno do sjezdových materiálů: střídání vysokých funkcí po dvou volebních obdobích. Platy poslanců a vysokých stranických představitelů by se měly maximálně přiblížit pracujícím a ne být provokativně několikanásobně vzdálené platu pracujícího člověka.
  6. Poslanci by měli naprosto přesně a pravidelně informovat stranu o tom, co se v parlamentě děje a strana by měla určovat, jak mají jednat, ne obráceně.
  7. Zaměstnanci ÚV by měli být výhradně z řad straníků. Nepotřebujeme ani žádné externí PR agentury. Naší vizitkou je každodenní práce všech členů, funkcionářů a poslanců bez rozdílu.

Abychom mohli účinně působit v současné společnosti, musíme být v první řadě sebekritičtí, i když to rozhodně není nic příjemného. Bez sebekritiky nemůže existovat žádné zlepšení. A také bychom se měli naučit vést dialog, což hlavně znamená naslouchat druhým: prvně soudruhům v naší straně, ale hlavně pracujícím. Následně předkládat argumenty, vysvětlovat trpělivě a bez zášti. Ale toho není schopen ten, jehož zájmy jsou kariérního nebo finančního charakteru. Ve straně se objevují finanční skandály, snaha obcházet stranickou demokracii, což jsou všechno projevy snahy zakonzervovat současný stav, který vyhovuje určité skupině, současnému vedení a neodpovídá objektivním podmínkám ve společnosti.

Ve straně nebyla vždy taková nespokojenost s vedením a politikou strany jako dnes. Tento stav však bobtná přes 10 let. Byli jsme hrdí na to, že se vedení nebojí jít do střetu a hájí člověka práce. Dnes jsou naši představitelé nemastní – neslaní. Vždy nejprve přemýšlí co říci, aby si nezadali. Straně a pracujícím tak zavírají pusu.

Cesta, kterou navrhuji a o jejíž správnosti jsem přesvědčená, není lehká. Snadné řešení v kapse nemám. Požaduje oběti nejenom od vedení strany, ale od každého člena, odboráře, sympatizanta, ale na jejím konci, který nemusí být nutně historicky daleko, je důstojný život a spravedlnost. Mlčení a opatrnické politikaření představuje bezpečí krátkodobé a pro omezenou skupinu funkcionářů a poslanců, ale ve své podstatě si vyžádá mnohem větší oběti od pracujících, mládeže, seniorů, zkrátka těch, které Marx označil za lid.

Svět stojí na křižovatce. Na jedné straně se prohlubuje vzdálenost mezi ohromnými centry soustředěného kapitálu, které navíc bojují mezi sebou a všemi ostatními lidmi. Ale zároveň začíná krystalizovat čerstvé lidové, dělnické hnutí: za oceánem, v Rusku, v Číně, v některých zemích Evropy. Otázka socialismus nebo barbarství byla nastolena. Nebezpečí všeobecné války je za dveřmi, válčí se na 20 místech ve světe, lidé nejenom v ČR pracují jako v 19. století, stovky tisíců dětí jsou v ústavech, protože jejich rodiče nemají na bydlení, upadá úroveň vzdělávání, vědy, posiluje krajní pravice a nás vedení přesvědčuje, že ještě není čas, abychom „nebláznili“ a jak řekl jeden krajský funkcionář, kterého si dovolím nejmenovat, ale pouze citovat: soudruzi nechte to ještě 4 roky být, ono to pak půjde samo… a řešíme, která firma od nás dostane milióny, aby vyvěsila billboardy a objednala lízátka.

Nechci nikoho vyzývat, aby mě volil, ale až budete kroužkovat své kandidáty, pokuste se uvědomit si, na základě jakých kritérií volíte toho kterého soudruha, co od něho očekáváte, jaké vám dává záruky, co očekáváte od strany, jaká je podle vás její historická role, volíte-li pro sebe nebo svoje děti. To nejhorší není být v menšině, ale po hříchu litovat ztraceného hlasu.

Věra Klontza-Jaklová

(Delegátka vzhledem k jednacímu řádu sjezdu vnucenému dosavadním vedením strany přednesla kratší příspěvek, ale zároveň seznámila účastníky sjezdu s celým zněním písemnou formou)

 

Program IX. sjezdu KČM měl mít logickou podobu

Výkonnému výboru ÚV KSČM!

Obracím se na Vás v následující záležitosti. Jsem přesvědčen, že se jedná o závažné doporučení.

Příprava jednání IX. sjezdu pozvolna vrcholí. Lze předpokládat, že je již k dispozici jednací a volební řád. Zkušenosti z předcházejících sjezdů ukazují, že slabou, negativní stránkou průběhu sjezdových jednání je určení vhodné chvíle pro volbu vedení strany. Konkrétně předsedy, prvního místopředsedy a ostatních místopředsedů.

Zcela logické by bylo, kdyby volba vedení proběhla až po ukončení diskuse delegátů, neboť během ní může a věřím, že dojde k návrhům a doporučením k volbě těch nejvhodnějších kandidátů z řad těch, kteří již byli navržení v procesu přípravy sjezdu. Dodržení této zásady by bylo současně potvrzením opravdové demokratičnosti sjezdového jednání, neboť by, když ne zcela vyloučilo, tak bezesporu výrazně omezilo možnost subjektivistických manipulací. Případná výmluva, že by se druhý den sjezdu volba nestihla, je zavádějící a především nepravdivá!

Jsem si vědom, že tento můj názor je obecně znám, a předpokládám, že je v členské základně většinovým. Vzhledem k předchozím sjezdům si přesto, z věcně morálních důvodů, dovoluji vám tento názor a stanovisko touto cestou sdělit a to s vírou, že bude delegátům sjezdu předloženo, neboť oni jsou ti, kteří budou schvalovat jednací řád sjezdu.

Rudolf Košťál, člen odborného zázemí ÚV KSČM a člen 801. ZO KSČM v Praze 1

 

Předsedovi ÚV KSČM s. Vojtěchu Filipovi

Delegátům IX. sjezdu KSČM!

Dne 6. 5. 2016 jsem se s dotazem obrátil na 1. místopředsedu ÚV KSČM s. Petra Šimůnka s žádostí, jaké stanovisko přijal VV ÚV KSČM  k mému návrhu uskutečnit volbu vedení strany  na IX. sjezdu KSČM až po ukončení diskuse delegátů k programovým a personálním otázkám, kterými se bude dle programu sjezd zabývat a rozhodovat, kdo bude po sjezdu předsedou, prvním místopředsedou a ostatními místopředsedy.

Dne 9. 5. jsem obdržel následující odpověď:

 

Vážený soudruhu,

Tvůj dopis bude předán k projednání Návrhové komisi IX. sjezdu.

S přáním hezkého dne

Petr Novák, Oddělení pro řízení stranické práce ÚV KSČM

 

V odpovědi není uvedeno, zda se VV ÚV KSČM zabýval mým návrhem a s jakým závěrem. Pokud bude můj dopis předán k  projednání POUZE Návrhové komisi sjezdu, pak není zřejmé, ZDA JEJ PROJEDNÁ SJEZD! V závěru svého dopisu jsem uvedl, že delegáti sjezdu budou ti, kteří budou schvalovat jednací řád tedy program sjezdu.

Z webových stránek KSČM (k 10. 5.) je k programu sjezdu uvedeno:

  1. až 15. května 2016 se bude konat v Praze IX. sjezd KSČM. Na jeho programu budou volby předsedy a místopředsedů ÚV KSČM a také předsedů rozhodčí a revizní komise KSČM. Rozhodovat se bude rovněž o programovém zaměření strany pro další období.

Dovoluji si poznamenat, že je obvyklé, že sjezd nejprve schvaluje program jednání a teprve potom se volí komise. I pokud by se komise volily před schválením programu jednání, tak by reálně nebyl žádný čas na to, aby komise požadavek projednala a předložila sjezdu své stanovisko. Navíc můj dopis je adresován VV ne Návrhové komisi sjezdu. Tedy i v tomto případě jde o obvyklý „demokratický“ postup. Ještě jednu důležitou poznámku. Každá ZO KSČM při VČS schvaluje po zahájení program. Je logickým zvykem, že program obsahuje: volbu komisí, hodnocení činnosti za prošlé a záměry v činnosti v dalším období, následuje logicky DISKUSE, poté volba výboru ZO a návrh členů pro vyšší stranické orgány, usnesení a závěr. Tuto elementární logickou podobu by měl mít i program IX. sjezdu KSČM.

S pozdravem

Rudolf Košťál, člen odborného zázemí ÚV KSČM a člen 801. ZO KSČM v Praze 1