Ponaučení z dějin Komunistické strany Československa

rambousek1-pruh

Ponaučení z dějin Komunistické strany Československa

(Rozšířená verze referátu Zdeňka Košťála k 95. výročí založení KSČ na ČS 801. ZO KSČM v Praze 1)

15. 3. 2016

 

Úvod

1. Bolševizace, zrod KSČ jako strany nového typu, předpoklad nejen vítězství v únoru 1948 a KSČM

2. KSČ v čele bojů za hospodářské krize, proti fašismu, 

v národněosvobozeneckém boji (1930-1945) a únorového vítězství 1948 – co to říká KSČM?

3. Byl socialismus v krizi vedoucí nutně k jeho zániku, jak tvrdí i někteří „tvůrčí marxisté“?

Závěr 

 

Úvod

Víc než čtvrt století od totálního selhání největších a nejsilnějších  KS v euroazii, jednoznačně ukazuje do jaké katastrofy nás (nejen ČR) toto selhání přivedlo. Jde o to, že původně revoluční komunistické strany, pevně spjaté s lidem, s dělnickou třídou, rolnictvem a ostatními pracujícími, díky čemuž se staly avantgardami při emancipaci pracujícího člověka a též vládnoucími stranami při budování nového života v socialismu, nakonec selhaly. Ano selhaly. Dopustily ztrátu svého revolučního charakteru a tím nástup kontrarevolučních procesů, za kterými přišla po nástupu „perestrojky“ jako zakamuflovaného procesu obrody socialismu, blesková a „díky“ zradě nejvyšších představitelů nejen KSSS a SSSR, v dané chvíli nezvratná obnova kapitalismu! 

Socialismus v zápase s bezohledným imperialismem, který nikdy nepřijal za svou myšlenku mírové soužití, ve kterou po desetiletí (naivně) věřily generace budovatelů socialismu, se dostal do situace, kdy „Hannibal“ Gorby1 nebyl, nestál „před branami“, ale se svou kohortou (Jelcinem, Jakovlevem, Ševardnadzem a řadou dalších) mezi námi, „za branami“! Před branami stáli jeho „přátelé“ a spojenci – Bush, Khol, Mitterand a jeho obdivovatelka, železná lady Thatcherová - čekající na otevření oněch bran! 

Tak došlo k „přechodu“ od sice ještě nerozvinutého socialismu (ale socialismu!) k lidsky naprosto bezohlednému, predátorskému kapitalismu. A to v „předvečer“, kdy se světová kapitalistická soustava nalézala na pokraji hluboké krize, v jejímž epicentru se již pár let nalézáme. Tento převrat v zemích světové socialistické soustavy tak zachránil na delší dobu světový kapitalismus od jeho definitivního rozkladu a konce.

Nejparadoxnější a nejtragičtější na tom všem je, že toto selhání komunistických stran (KS) přišlo právě tehdy, když byl „Rubikon“ již překročen, kdy jsme měli za sebou ta nejtěžší a nejnáročnější období spjatá s nelehkými počátky vytváření nového společenského řádu, socialismu (boj sovětských lidí za industrializaci a kolektivizaci, s pátou kolonou protistranické a protisovětské opozice, boj ve vítězné velké vlastenecké válce a při obnově válkou zničené země, u nás ty nejtěžší počátky z 50. let a z tzv. pražského jara). To, co jsme měli před sebou, byla nutnost oživit dynamiku našeho rozvoje. Ve sféře ekonomiky šlo o to ne likvidovat, ale zdokonalovat plánovité řízení národního hospodářství, přejít na intenzivnější formy jeho rozvoje při optimalizaci jeho struktury. To vše bylo, při boji se subjektivismem a voluntarismem, maloměšťáckým „radikalismem“ a kariérismem, lhostejností a byrokratismem, při radikálnějším překonávání chruščovovsko-brežněvovsko-gorbčovského revizionismu a pragmatismu, reálně dosažitelné. Nadějí v tomto smyslu dával nástup J. V. Andropova do čela KSSS a poté přijetí generální linie Strategie urychlení sociálně ekonomického rozvoje. Avšak nová generace „aparátníků“ dvou tváří, která se nakonec po „vládě starců“ prodrala k moci, onu naději razantně pohřbila v demontáži KSSS a socialismu.

*****

Ad 1. 

V květnu tohoto roku uplyne 95 let od vzniku Komunistické strany Československa. Její vznik byl součástí širokého proudu formování světového komunistického hnutí, jehož zrod zákonitě vyplynul z vyostřených rozporů kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, které vyústily v rozpoutání světové války. Pravicoví vůdcové sociálnědemokratických stran třebaže tvrdili, že budou proti válce bojovat, v okamžiku jejího vypuknutí se ztotožnili s válečným úsilím imperialistických vlád. Tak došlo k otevřené zradě dělnické třídy, která rozložila řady mezinárodního proletariátu a umožnila mezinárodnímu kapitálu rozpoutat válečná jatka.   Za této situace to byli jen ruští bolševici, kdo požadoval přeměnu války imperialistické ve válku občanskou, tj. ve „válku“ za zrušení kapitalismu a tím i válek vůbec.

Z útrap této první světové války se pak zrodil vzestup revolučního protiimperialistického hnutí, které zvítězilo jen v Rusku, kde existovala revoluční, marxisticko-leninská, komunistická strana (KS) ruských bolševiků, která dovedla proletariát a chudé rolnictvo k vítězné VŘSR a ustavení III. Komunistické internacionály (KI). 

Součástí tohoto světodějinného vývoje především pod vlivem VŘSR byl i vznik KSČ z levice uvnitř čs. sociální demokracie, jež se začala formovat po vzniku první Československé republiky a za vedení B. Šmerala, A. Zápotockého a J. Hakena získala dokonce většinu v této straně. Završení tohoto procesu však bylo oportunistickým vedením znemožněno. Proto došlo k vydělení se této levice ze sociální demokracie a 14. - 16. 5. 1921 k ustavení KSČ. 

Až do druhé poloviny dvacátých let se v KSČ silně projevovala zátěž její sociálně demokratické minulosti (oportunismus a reformismus). Proto bylo, za pomoci orgánů III. Internacionály, nezbytné zahájit v této straně proces bolševizace. Ta představovala „shrnutí a použití zkušeností KSR (b) ve třech ruských revolucích a také … i zkušeností každé jiné sekce, mající za sebou vážné bitvy  Bylo by však velkou chybou mechanicky přenášet zkušenosti Ruska na jiné země … Bolševizace je umění aplikovat obecné zásady leninismu na danou konkrétní situaci té či oné země. Bolševizace je umění uchopit onen hlavní „článek řetězu“, s jehož pomocí lze vytáhnout celý „řetěz“. A „článek řetězu“ nemůže být v každé zemi stejný při té různotvárnosti společensko-politické situace, jakou pozorujeme. Bolševizace je dlouho trvající proces, který … teprve začal.“ (Za bolševickou orientaci KSČ, Sborník dokumentů k I. svazku spisů K. G., SNPL, Praha 1955, s. 14-16) 

(a) Bolševizace znamenala nejen přijetí hlavních zásad leninismu, ale především každodenní praxe komunistických stran v duchu těchto zásad. KI přitom, upozorňovala, že toto heslo: za prvé nesmí být chápáno jako mechanické přenášení „hotových“ pouček a zkušeností, ale jako tvůrčí uplatňování obecně platných zásad a poznatků v konkrétních historických podmínkách dané země; za druhé aby mohla strana získat podporu většiny dělnické třídy, musí upevnit své spojení s masami této třídy a s ostatními pracujícími, musí je vymaňovat z vlivu reformistických a buržoazních stran; za třetí musí překonat sklony k podceňování spojenců proletariátu a přistoupit k soustavnému boji za vybudování pevného svazku dělnické třídy s pracujícím rolnictvem a s národně osvobozeneckým hnutím porobených národů v koloniích a kapitalistických zemích; za čtvrté organizační upevnění komunistických stran na bázi leninských zásad demokratického centralismu, kritiky a sebekritiky a jejich přebudování na základě závodních organizací (buněk), při výchově stranických kádrů atd. 

   Přitom je třeba zdůraznit, že bolševizace nebyla něčím náhodným, ale nezbytným procesem vnitřního upevnění a zdokonalení komunistických stran. Bez ní by KSČ nestála na čele masových bojů proti krizi (Mostecká stávka), národně osvobozeneckého boje proti fašismu i jeho přerůstání v boj za lidovou demokracii, nebylo by Košického vládního programu Národní fronty, vítězství ve volbách v roce 1946, ani února 1948 a prvých úspěšných kroků na cestě k socialismu i přes jeho, jak jsme přesvědčení, jen dočasnou porážku. 

(b) Interpretace bolševizace KSČ „prizmatem“ ustavujících dokumentů KSČM

Při „zrodu“ KSČM jako prý „nové“ a „moderní levicové strany“ byla bolševizace, v jejích ustavujících dokumentech, zhodnocena naprosto negativisticky a její hlavní představitelé zhanobeni a zneuctěni. To lze doložit jedním z obsahových dokumentů 18. sjezdu KSČS (federace KSČM a KSS-SDL) z roku 1990: „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“. Zde je dokonce zlovolným jazykem řečeno, že prý ve „stalinském mechanismu se řada představitelů nového vedení po V. sjezdu, včetně samotného K. Gottwalda, přetavuje z podoby čestných dělnických a intelektuálských revolucionářů do podoby poslušných dogmaticko-byrokratických vůdců tvořících výchozí bod i špičku nově se formujících vládnoucích vrstev budoucího poúnorového období.“ (Viz „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, s. 8; též 6. zasedání ÚV KSČS, září 1990, Č. j. ÚV-58/90, s. 7)

Nejen to, samotná bolševizace je zde hodnocena zcela z pozic buržoazní ideologie a antikomunismu jako hrubá deformace. Jako „stalinizace“ komunistických stran, celého mezinárodního komunistického hnutí, jež prý byla těmto stranám bezohledně, pod přímým nátlakem vedoucích orgánů Komunistické internacionály vnucena. Což prý zásadním způsobem vedlo k deformaci této strany a tím i k deformaci veškerého úsilí o vytvoření socialistické společnosti.

Potud jen zlomky z falešných, subjektivistických hodnotících soudů z dílny oficiálních ideologů a nejvyššího orgánu „transformující se“ strany s názvem komunistická. 

(c) Aktuálnost bolševizace KSČM utopie nebo reálná možnost?

Z historického hlediska, ve vztahu ke KSČM v současné situaci obnovy a „rozvoje“ kapitalismu, u jehož kolébky stáli i mnozí představitelé této strany, je poučení z bolševizace sice velmi významné a žádoucí, ale při jejím falešném hodnocení (jak jsem výše uvedl) a s tím spjaté více než čtvrtstoletí nečinnosti, je již spíše iluzí a marným snem těch komunistů, kteří stále ještě v KSČM jsou.  

Tou „hlavní brzdou“, blokující možnost inspirovat se bolševizací v ideologii i praktické politice KSČM je trvale bezvýhradné lpění funkcionářského aktivu na zakládajících dokumentech KSČM, od jejího ustavujícího, přes první (říjen 1990) i druhý (tzv. kladenský, prosinec 1992) sjezd a další. Nemluvě o 18. sjezdu KSČS (listopad 1990). Neodmyslitelnou součástí oné „hlavní brzdy“ je to, že mnozí funkcionáři KSČM jsou dodnes plni iluzí o tzv. pražském jaru, o tom, že bylo nutné překonat tzv. statut quo, ono rozdělení světa do „bloků“ (vytvořit alespoň „společný Evropský dům“), nahradit „panující koncept společenské racionality“ „byrokratického socialismu“, jakousi „novou racionalitou“, tedy být na straně aktérů porážky onoho („stalinského nebo neostalinského“) modelu socialismu, jenž prý stejně nebyl socialismem („neboť byly opuštěny původní Marxovy ideály o něm“), kdy tato porážka prý vytvořila „nový dějinný terén“ pro „realizaci myšlenek osmašedesátého“ atd. atd. (Viz Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe aj.)     

 

Ad 2.

Završení (ne ukončení) procesu bolševizace na V. sjezdu KSČ (únor 1929) - který učinil zásadní ML rozbor mezinárodní i vnitropolitické situace, odsoudil oportunistické přeceňování „pevnosti“ kapitalistické stabilizace a předpověděl nástup nové hospodářské krize, fašistické tendence, období válek a velkých třídních zápasů proletariátu atd. - sehrálo zcela zásadní význam v obratu politiky KSČ směrem „od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, v její schopnosti být nositelkou zásad a cílů komunismu, vůdkyní a organizátorkou revolučního hnutí proletariátu. Sjezd vytyčil novou, vskutku revoluční linii: „V celkovém procesu polarizace třídních sil uskutečnit bojovou jednotu proletariátu a revoluční svazek dělníků, rolníků a potlačených národů, uskutečnit v tomto revolučním bloku vůdčí úlohu proletariátu, zlomit vliv reformistů a buržoazie na masy – to je nejdůležitější taktický úkol komunistické strany.“ (Za bolševickou orientaci KSČ, sborník dokumentů, 1954, s. 180-181)

Tento základní úkol vytyčené generální linie byl na sjezdu rozvinut do řady konkrétních úkolů: (a) překonat reformistické metody při vedení hospodářských bojů a usilovat aby v jejich čele byla KSČ a rudé odbory; (b) pečovat o to, aby boj za dílčí požadavky byl podle rozsahu a mohutnosti hnutí spojován s požadavky politickými; (c) jako hlavní organizační formu jednotné fronty zdola proti spojeným silám buržoazie, státního aparátu a reformistických stávkokazů považovat stávkové výbory, demokraticky volené všemi dělníky, aby se tak KSČ mohla opírat při řízení hospodářských zápasů i o masy reformistických a neorganizovaných dělníků atd. K základním předpokladům realizace uvedených zásad a úkolů byla reorganizace rudých odborů a sekcí Mezinárodního všeodborového svazu (MVS), kdy šlo vedle aktivního boje proti vlivu reformistických předáků o soustředění hlavních sil na vytvoření bojové jednoty dělnické třídy a ostatních pracujících, zejména zemědělského dělnictva, chudých a středních rolníků proti jednotné frontě továrníků, statkářů a bohatých sedláků pod vedení KSČ jako nejdůslednějšího obhájce jejích zájmů, jejich revolučního předvoje. 

Toto vše se bezprostředně, zcela jasně a nezpochybnitelně projevilo v masových bojích československého proletariátu v letech nejhlubší světové hospodářské krize (1929-1933). Tato krize měla v ČSR zvláštní rys: byla hlubší a vleklejší. Nejhlubšího propadu dosáhla v roce 1933 a to 60,2 % úrovně roku 1929. (Dějiny KSČ, 1961, s. 273-275) I tehdy buržoazie řešila krizi tak jako dnes, podle zásady „Chudým vzít, bohatým dát.“ 

Proto KSČ po VI. sjezdu strany (březen 1931), na němž dále propracovala strategii a taktiku boje v období probíhající krize, při propojení hospodářského boje s politickým. Prosazovala politiku vytváření akčních výborů nezaměstnaných a organizovala jejich protesty a demonstrace. Měla hlavní zásluhu při organizování dělnických stávek atd.  K těm nejvýznamnějším v českých zemích v roce 1931 patřila stávka v Karlově Huti u Frýdku, stávky stavebních dělníků, dělníků v kamenolomech na Frývaldovsku (dnes Jeseník). V březnu 1932 pak došlo na Mostecku k nejvýznamnější stávce, co do rozsahu i politického dopadu, a to i v mezinárodním měřítku. V ní vyvrcholila ofenziva politiky jednotné fronty zdola. Stávka nezůstala osamocena. Přidali se k ní i horníci na Kladensku a Ostravsku. Celkem tak stávkovalo asi 50 000 horníků. Její organizace se osobně zúčastnili nejvyšší představitelé strany - K. Gottwald, A. Zápotocký a J. Šverma. Touto stávkou prolomila strana pozice reformistů na Mostecku a stala se její vedoucí silou plně uznanou masami pracujících.

Zde si položme prosté otázky: 

Viděli jsme u vůdců KSČM, u nejvyšších orgánů jakým jsou sjezdy a plenární zasedání ÚV KSČM alespoň jediný náznak toho, pokusit se o něco podobného za těch více než 25 let, nebo alespoň v období po roce 2008? O nějaký pokus boje proti nezaměstnanosti, drahotě, zejména ve vztahu k důchodcům, sociálně slabým rodinám, svobodným matkám? Alespoň na půdě Poslanecké sněmovny, která je pro ně hlavní arénou? ANO? BOHUŽEL NE! 

Co tedy děláme „Jako strana s lidmi pro lidi?“ jak zní náš (public relations [„piár“] agenturou „vyprodukovaný“) „okřídlený“ slogan, visící na zdech stranických sekretariátů?! 

Jak jsme konkrétně spojeni s námezdně pracujícími, se zaměstnanci, o dělnících, dělnické třídě ani nemluvě? Jaké organizační formy KSČM zná a reálně je uplatňuje, aby byla  - alespoň trochu, tak jako kdysi KSČ – v každodenním spojení s nimi? Kolik najdete aktivně pracujících členů této strany, zvláště mladých lidí v její členské základně nebo mezi jejími aktivními sympatizanty, kteří by znali a proto prosazovali nějaký jasný a konkrétní program této strany? Co tedy děláme pro námezdně pracující? Jsme s tímto vedením strany a stále více stárnoucí členskou základnou bez získávání mladých lidí, něčeho takového vůbec schopni? 

 

Nástup fašismu a nutnost vytvoření široké lidové fronta proti fašismu

V Německu směřoval vývoj od poloviny roku 1932 k nástupu Hitlerovy fašistické strany k moci, kterou uchopil v lednu roku 1933 a nastolil otevřenou teroristickou diktaturu v zájmu nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších představitelů finančního kapitálu. A to za plné podpory amerického a britského velkokapitálu, který v něm spatřoval „záchranu Německa před bolševismem“. 

KSČ vědoma si tohoto nebezpečí nejen pro ČSR, ale celou Evropu, se obracela již od poloviny roku 1932 na všechny poctivé vlastence a antifašisty, na vedení všech vládních socialistických stran s nabídkou na společné akce, k vytvoření jednotné protifašistické fronty, neboť jedině tak bylo možné fašismu čelit. Avšak pravicoví socialističtí vůdcové, tak jako dřív se nechtěli s komunisty postavit do jednotné fronty, ani proti fašismu a návrh KSČ zamítli. Je třeba i dnes jasně říci, že „fašistické Německo se všemi jeho hrůzami a barbarstvím je konec konců následek sociálnědemokratické politiky třídní spolupráce s buržoazií.“ (VII. světový sjezd Komunistické internacionály, 1935, s. 19)

V polovině 30 let se i česká buržoazie pokusila vyvolat masové fašistické hnutí. V rámci buržoazních stran se již v polovině 20. let zformovalo za podpory pravicového křídla národně socialistické strany v čele s J. Stříbrným i křídlo české buržoazie pod vedením K. Kramáře, jeho národně demokratické strany, které usilovalo o nastolení fašistické diktatury české buržoazie v italském „střihu“. K jejich základním požadavkům patřilo: rozpuštění a zákaz KSČ, omezení volebního práva občanů německé a maďarské národnosti, v případě potřeby zrušení parlamentu apod. Nejmilitantnějším představitelem těchto plánů byla odnož národní demokracie - Národní obec fašistická R. Gajdy, založená koncem roku 1925 (Dějiny KSČ, 1961, s. 228) V roce 1934 měla fašistickému hnutí posloužit nová reakční politická strana Národní sjednocení, která otevřeně prezentovala fašistický program. Sjednocení ve volbách na jaře 1935 skončilo fiaskem. Ani agrárníci šilhající po fašistické diktatuře mnoho nezískali. Avšak henleinovci (Sudetoněmecká vlastenecká fronta usilující o získání vedoucího postavení v pohraničních oblastech ČSR, osídlených německou menšinou) získali jeden a čtvrt miliónu hlasů a stali se nejsilnější stranou v ČSR. Vcelku však volební výsledky prokázaly, že v prvém kole střetnutí byl fašistický nápor zadržen.

Jasnou orientaci v upřesnění nové taktické linie komunistických stran a tedy i KSČ při mobilizaci pracujících a všech vlastenců v boji proti fašismu, dal VII. kongres Komunistické internacionály (KI), (Moskva, 25. 7. - 20. 8. 1935), který zavazoval KS k uplatňování taktiky jednotné fronty novým způsobem. Kolem akční jednoty proletariátu bylo třeba seskupit širokou lidovou frontu, s cílem vytvoření vlády lidové fronty. 

Závěry VII. kongresu KI se zabýval VII. sjezd KSČ (11. -14. 4. 1936). Vytýčil jako prvořadý úkol obrany demokracie a republiky proti fašismu. Ukázal, že bude-li dělnická třída v boji proti fašismu jednotná, bude-li zlomena spolupráce reformistů s buržoazií a dosaženo společného postupu KS se socialistickými stranami (sociální demokracií a národními socialisty), bude odražena hrozba fašistické diktatury a vznikne levicová vláda lidové fronty, která bude schopna provést nezbytná opatření k obraně vlasti. Tímto programem VII. sjezdu si KSČ vytvořila nezbytné předpoklady být nejen avantgardou proletariátu, ale i vedoucí silou našich národů v protifašistickém a národně osvobozeneckém boji. Tak se i stalo.

Lze říci, že hnutí na obranu republiky v roce 1938 představovalo největší společenský pohyb lidu v ČSR od let 1918-1920Po zabrání pohraničních oblastí Hitlerem a následné okupaci ČSR (15. 3. 1939), tak boj proti fašismu a za obranu republiky přerostl do národně osvobozeneckého boje našich národů, který byl přes Slovenské národní povstání v roce 1944 završen květnovým povstáním českého národa a osvobozením ČSR 9. května 1945.

 

KSČ na čele přerůstání národní a demokratické revoluce v socialistickou

KSČ, která si svou neohroženou obhajobou národních zájmů v dobách pro národ nejtěžších získala autoritu mezi početnými vrstvami lidu a stala se rozhodující silou domácího odboje, ve kterém položilo více než 25 000 komunistů svůj život a přes 60 000 jich prošlo fašistickými věznicemi. To vše vedlo k revolučním přeměnám: v ustavení nové vlády Národní fronty (4. 4. 1945) na bázi Košického vládního programu, jenž rozšířil a prohloubil demokratická a sociální práva lidu a nově řešil otázku vybudování státní správy, jejíž základ tvořily národní výbory. Stal se programem mobilizace lidu a otevíral cestu dalšímu vývoji revoluce, k lidově demokratickému zřízení.

Významnou úlohu v zápase o plnění Košického vládního programu (KVP) a tím i o charakter dalšího prohloubení revoluce, sehrálo znárodnění bank, peněžnictví, klíčového průmyslu a všech podniků s více než 500 zaměstnanci (25. 10. 1945), což pro buržoazii znamenalo značnou ztrátu a omezení její moci. Tak K. Gottwald mohl na prosincovém (1945) zasedání ÚV KSČ konstatovat, že skončila I. etapa bojev němž dělnická třída prosadila řadu významných politických a hospodářských opatření vyplývajících právě z KVP, kdy pak především znárodněním byly položeny pevné základy vskutku nové, lidové demokracie.

Po volbách v roce 1946, v nichž KSČ zvítězila (získala v českých zemích 40 % a v celé ČSR 38 %), naplňujíc úkol VIII. sjezdu (28. - 31. 3. 1946): rozvinout linii postupného přerůstání revoluce národní a demokratické v revoluci socialistickou, tedy postupného rozšiřování moci a vlivu dělnické třídy na společenské procesy, došlo k další kvalitativní změně v politice NF. Předsedou vlády se stal K. Gottwald a jeho nová vláda vypracovala, tzv. Budovatelský program NF, jehož hlavním obsahem bylo vypracování a přijetí novén ústavy a uzákonění a splnění dvouletého plánu obnovy a výstavby národního hospodářství (1947-1948). V boji o naplnění tohoto programu došlo k zintenzivnění sabotérských snah politické reprezentace buržoazie, která usilovala o ochromení vlády a rozbití NF, o zvrat společenských poměrů zpět k předmnichovské buržoazní republice, jak se to naplno projevilo v únorových dnech roku 1948, kdy byla nakonec parlamentní, demokratickou a ústavní cestou reakce poražena. Přitom došlo k očistě a obrodě stran NF na bázi upevnění lidové demokracie. Tak byla otevřena cesta k socialismu. Proto mohl IX. sjezd KSČ (25. - 29. 5. 1949) vytýčit generální linii jeho budování u nás, jež představovala tvůrčí uplatnění obecných zásad marxismu-leninismu, Leninova plánu výstavby socialismu a zkušeností KSSS v konkrétních podmínkách ČSR.

V procesu konstituování nového společenského řádu však došlo k zásadním přeměnám v  mezinárodních vztazích. A to Churchillovým projevem v americkém Fultonu v roce 1946 (kde bez obalu hovořil o rozdělení sfér vlivu a o pádu železné opony od Štětína po Terst) a vyhlášením Trumanovy doktríny „zadržování komunismu“ v roce 1947, čímž byla rozpoutána studená válka, boj kapitalistického světa proti rodícím se lidově demokratickým zemím. To vše bylo podtrženo v dubnu 1949, kdy byl založen agresivní Severoatlantický pakt - NATO, což samozřejmě vtisklo poněkud jinou stopu do naší specifické cesty k socialismu. Specifika našich poměrů, politických a kulturních tradic, byla však v rámci daných podmínek revolučních přeměn respektována. Náš nový politický systém, jako systém Národní fronty (více politických stran a společenských organizací, místo sovětů Národní výbory apod.) odrážel zvláštnosti našeho rozvoje. To nelze popřítjak tak činí někteří ideologové i na půdě KSČMneboť potřebují argument, že pod hrubým nátlakem Stalina jsme byli nuceni opustit naši „specifickou cestu k socialismu“. 

Z argumentace stoupenců této interpretace vyplývá, že jsme se neměli nechat vtlačit do „stalinského sovětského modelu“ a podobně jako Titova Jugoslávie postavit se Sovětskému svazu. Nerespektovat zásadní změny v mezinárodních vztazích, kde zavládla ze strany západních mocnosti, politika „zatlačování komunismu“. Měli jsme opustit cestu vedoucí k pevné jednotě lidově demokratických zemí na čele s SSSR.  

 

Ad 3.

Jistě, že ne. Přesto jsou o tom napsány tuny různých textů a zahlceny některé stránky internetu. Zdrcující většina přijala tezi, že krach socialismu byl nezbytný, neboť stejně o žádný socialismus nešlo, neboť to byl nanejvýš jen „byrokratický“, „stalinský“ nebo „neostalinský“, „neautentický“ socialismus atd. atd. 

Při hodnocení společenského vývoje, je u marxistů nezbytné vycházet z dialekticko-materialistického determinismu, z dialektiky objektu a subjektu, objektivních a subjektivních podmínek a faktorů lidské dějinotvorné činnosti, kdy tato dialektika měla a má za socialismu, na rozdíl od předchozích společenských systémů, zvláštní, zcela jiný charakter. Komunistické strany a instituce socialistického státu svou politickou a ekonomickou praxí zásadním způsobem ovlivňovaly právě reálný pohyb této dialektiky vývoje socialistického způsobu výroby, výrobních sil a výrobních, ekonomických vztahů. Tak nakonec i jejich ekonomické experimenty, jimiž se v ekonomické praxi orientovaly na stále větší využití zákona hodnoty, zbožně peněžních, tržních vztahů, vedly nakonec k deformaci těchto vztahů, jako socialistických, když nabyly podobu modelu „tržního socialismu“. V něm šlo (jak to prezentují i dokumenty KSSS) fakticky o téměř plné uvolnění zákona hodnoty a tím i o větší uvolnění tržních vztahů a sil, kdy „trh vylučuje monopol jedné formy vlastnictví, vyžaduje celou řadu těchto forem, jejich ekonomickou a politickou rovnoprávnost.“ (Politická zpráva ÚV KSSS XXVIII. sjezdu KSSS, s. 14) Takovouto, fakticky již dlouhodobější politikou KSSS byly nakonec položeny politické a ekonomické základy v podstatě hladkého a nenásilného přechodu (za „vedoucí úlohy“ vůdců této strany), od revizionismem deformovaného socialismu ke kapitalismu.

 

 K ekonomickým modelům socialismu  

1/ Pro pochopení ekonomických modelů socialismu, je třeba z historického hlediska vyjít již z těch koncepcí, které předcházely vlastním modelům budování socialismu, které však patří k „modelům“ cesty k socialismu. Zde je možné připomenout politiku „válečného komunismu“ (1918 – 1921), jež vnutila politice VKS(b) tvrdá realita intervence a občanské války. Šlo o politiku státní kontroly nad všemi hospodářskými a lidskými zdroji. O nahrazení tržního mechanismu administrativně distribučním systémem státu. Jeho posláním bylo zabezpečit vítězství nad intervencí a ve vnucené občanské válce. 

2/ Další, obdobnou koncepcí, „modelem“ jehož posláním bylo zbavit společnost poválečné hospodářské krize, byl NEP („Nová ekonomická politika“ - období let 1921 – 1928). Šlo podle Lenina o jistý „krok zpět“, o využití kapitalistických metod (tržních vztahů, zisku) s cílem zvrátit prudký pokles zemědělské a průmyslové výroby. Rozhodujícím charakteristickým rysem NEPu byla snaha „smísit“ socialismus s kapitalistickou tržní ekonomikou. Státní monopol na vnitřní obchod a rozdělování byl zrušen (v roce 1923 téměř 90 % maloobchodních výstupů, které zahrnovaly více než 75 % veškerého maloobchodu, bylo privatizováno. Role státu se omezila na „všeobecné usměrňování“ ekonomiky prostřednictvím kontroly základních hospodářských odvětví a ovlivňování ekonomických trendů prostřednictvím daňové politiky. (Viz Azad, B.: Hrdinská bitva, hořká porážka, OREGO, 2003, s. 63-65).

Jestliže „válečný komunismus“ pomohl dosáhnout daných politických a vojenských cílů na úkor ekonomiky, pak i NEP umožnil ekonomické oživení na úkor politiky, zvláště pokud jde o socialistickou výstavbu. Jak zdůrazňoval V. I. Lenin, NEP nebyl ve skutečnosti socialistickým modelem rozvoje, ale šlo o dočasně působící koncepce státního kapitalismu, založené na ziskových motivech. (Tamtéž, s. 66) Proto nebylo náhodné, že se revizionisté, různí reformní komunisté, při snaze o údajné zdynamizování vývoje socialismu obraceli k NEPu, aniž by respektovali podstatu a historické souvislosti této politiky, jako politiky proletářského, svou podstatou již socialistického státu. V důsledku jejich politických postojů tak nakonec vždy došlo k něčemu fakticky jinému, k demontáži socialismu.

3/ Model urychlené industrializace a kolektivizace

Je třeba mít neustále na paměti, že bez stanovení a naplnění politiky kolektivizace a urychlené industrializace v Sovětském svazu ve třicátých letech, by nebylo poraženo fašistické Německo a tato země by nemohla sehrát rozhodující úlohu v národně osvobozovacím boji proti fašistickým agresorům nejen v Evropě. Po trpělivé, čtyřleté diskusi, zvolilo stranické vedení na čele s J. V. Stalinem v zásadě ze tří variant možného ekonomického rozvoje SSSR, tu nejméně snadnou, ale jedině možnou, měla-li být zachována jeho existence. A to koncepci „urychlené industrializace“ země. Základním a jediným předpokladem ke splnění tohoto úkolu byla nutnost iniciovat pracující masy a namísto decentralizace a spoléhání se na tržní mechanismy vytvořit systém centrálního ekonomického plánování a řízení. Nezbytnou součástí tohoto systému bylo uplatňování kontroly státu nad výrobou a distribucí, při tvorbě cen zboží a služeb, při převodu nadprodukce a pracovních sil ze zemědělství do průmyslu, preferování přednostního růstu těžkého průmyslu a spoléhání se na vlastní, vnitřní zdroje atd. To vše bylo ve sféře materiální zainteresovaností pracujících na výsledcích práce zabezpečováno uplatňováním mzdové diferenciace při respektování rozdílnosti kvalifikované, méně kvalifikované a nekvalifikované práce a její společenské důležitosti. Celkově v letech 1928 až 1956 rostla ročně průmyslová výroba průměrně o 12,7 % a v roce 1956 byla oproti roku 1928 o 770 % vyšší; hrubý domácí produkt (HDP) rostl ročně o víc než 15 % (podle některých západních zdrojů o 10 %); výroba spotřebního zboží rostla v SSSR ročně v průměru o 5,8 %; byla odstraněna negramotnost, vzdělání a zdravotní péče byly bezplatné a patřily všem (Tamtéž, s. 79). 

Ještě impozantněji vyniknou tyto výsledky, když provedeme srovnání tehdejšího rozvoje SSSR a kapitalistických států a to mezi roky 1929 až 1955, jak bylo prezentováno ve zprávě o činnosti ÚV KSSS na XX. sjezdu: Za „26 let zvětšil Sovětský svaz přes obrovské škody, které jeho národnímu hospodářství způsobila válka, průmyslovou výrobu více než dvacetinásobně“ (rok 1929 = 100; rok 1955 = 2 049), „zatímco USA dokázaly za neobyčejně příznivých podmínek zvýšit výrobu jen o něco víc než dvojnásobně“ (rok 1929 = 100; rok 1955 = 234), „a průmysl kapitalistického světa vcelku nedokázal ani takový přírůstek“ (rok 1929 = 100 pak rok 1955 = 193). Velká Británie v rok 1929 = 100 a v roce 1955 = 181; Francie v roce 1929 = 100 v roce 1955 = 125); západní Německo rok 1929 = 100 a v roce 1955 = 213 a Japonsko v roce 1929 = 100 a v roce 1955 = 239 (Viz XX. sjezd KSSS, Zpráva o činnosti ÚV KSSS, Praha 1956, s. 6).2

Nejen na tento model u nás navazoval i systém plánování a řízení našeho národního hospodářství po únoru 1948.

4/ Model „rychlého (nepodloženého) růstu spotřeby“ v SSSR (1956-65) 

„Nová“ „hledání“ nejen v pojetí „ekonomického modelu“ socialismu se objevila v souvislosti s přípravou a jednáním XX. sjezdu KSSS, jehož hlavním posláním bylo přehodnotit revoluční minulost KSSS a SSSR, opustit bolševickou, ML linii strany, při licoměrných frázích o obnově leninismu. Šlo o to „přehodit výhybku“ směrem k menševizaci KSSS a celého MKDH, kterou završil Gorbačov se svou partou a jejich „pátými kolonami“ v ostatních socialistických zemích v „perestrojce“. 

   Tento proces přinesl „nová“ „hledání“ nejen v pojetí „ekonomického modelu“ rozvoje socialismu a to blízká těm, která byla kritizována ve Stalinově práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, na níž se jménem tvůrčího rozvoje marxismu, její bývalí obdivovatelé „vrhli jako Supi“. Tak byl vyprofilován nový model, model „rychlého (nepodloženého) růstu spotřeby“. Přestože tento model dosáhl jistých úspěchů, vedl nakonec, v důsledku faktické revize, opouštění marxisticko-leninské teorie, k nesprávné praktické (voluntaristické a subjektivistické) politice, k podstatným a výrazným negativním důsledkům. 

 a) Ekonomický vývoj se totiž v celku vyvíjel jinak, než stanovoval nejen XX., ale i následný mimořádný XXI. sjezd KSSS (únor 1958), na němž došlo k revizi 6. pětiletky schválené XX. sjezdem a byl přijat sedmiletý plán na léta 1959 až 1965. Šlo o to, že vzestup úrovně socialistické spotřeby bylo možné dosáhnout jen, pokračujícím růstem průmyslu na bázi zavádění vyspělých technologií, se zvýšenou investiční návratností a produktivitou práce. K tomu ale nedošlo. Připomínáme to proto, že uvedený model měl podstatný vliv na koncepce řízení národního hospodářství v ostatních socialistických zemích. 

 b) Model „rychlého (nepodloženého) růstu spotřeby“ tedy vyvolával naprosto opačné efekty. Místo, aby se zvýšila úroveň investic do průmyslu a úsilí se soustředilo na technickou modernizaci celé ekonomiky, prudce se zvedly vládní výdaje na spotřebu a to při snížení podílu kapitálových investic. Navíc došlo ke scestné reorganizaci řízení průmyslu a stavebnictví (plénum ÚV KSSS, únor 1957). Odvětvové řízení bylo zaměněno teritoriálním. Tak začaly být ignorovány celospolečenské, celostátní zájmy na úkor upřednostnění teritoriálních, lokálních, místních (viz o tom, jen okrajové sdělení v Dějinách KSSS, Svoboda, Praha 1978, s. 618). V zemědělství došlo v roce 1958 k přesunutí investiční politiky státu na bedra kolchozů, neboť byly zrušeny Státní traktorové stanice (STS) a stroje byly prodány jim. Kolchozům však následně chyběly potřebné prostředky na nákup dalších, novějších, modernějších strojů a zařízení. Namísto prohloubení modernizace, intenzifikace zemědělské výroby, byly iniciovány spíše dočasně přínosné, celkově však extenzivní, méně efektivní a z hlediska řízení byrokratické, reorganizační formy v podobě např. nadmíru rozsáhlého zúrodňování „celin“, kdy šlo o kultivování miliónů hektarů ladem ležící půdy, ovšem bez investic do infrastruktury (sýpky, komunikace atd.).  Z těchto hrubě negativních zásahů se nakonec sovětské zemědělství „nevyhrabalo“. Z bývalého vývozce obilí, se postupně stal jeho trvalý dovozce (z USA, Kanady aj.). 

 c) Ještě škodlivější, v rámci uvedených přístupů, byla politika mechanického vyrovnávání mezd v celé ekonomice.  Za pouhé tři roky (1956 – 1959) byla odstraněna polovina všech rozdílů ve mzdách, která vznikla za posledních 22 let. I v průmyslu rozdíl mezi mzdami kvalifikovaných a nekvalifikovaných dělníků prudce klesl. V roce 1960 rozdíl mezi maximálními a minimálními mzdami kvalifikovaných lidí, jehož poměr byl 4 : 1 ve 30. letech, se snížil na 2 : 1 a vrátil se tak k úrovni roku 1928! (Viz Azad, B.: Hrdinská bitva, hořká porážka, OREGO, 2003, s. 90-91). Jak uboze lživá byla a jsou tvrzení, že s rovnostářstvím prý přišel a zavedl jej Stalin, „stalinská éra“ budování socialismu. To se přitom dělo v době, kdy stát nebyl (po XXI. sjezdu – 1. 21959) schopen zavést do průmyslu modernější technologie, aby tak byla, jak se původně i předpokládalo, zvýšena produktivita práce a efektivnost investic.3 

5/ Přibrzdění radikálních experimentů pod vlivem ekonomické reformy „šikovského“ typu

a) K jisté korekci sovětského modelu „rozvinutého socialismu“ (původně modelu „budování komunismu“ v němž měla žít ještě „naše generace“, neboť prý došlo k „úplnému a definitivnímu vítězství socialismu“ – viz XXII. sjezd KSSS) a určitému přibrzdění dalších experimentů ve smyslu absolutizace „tržních mechanismů“ došlo v SSSR již k závěru 8. pětiletky, koncem 60. let a to pod vlivem událostí v ČSSR. 

Zde revizionismem ještě „vybroušenější“ „ekonomická reforma“ orientovaná na „tržní mechanismus“, „tržní hospodářství“, prosazená na vlně tzv. pražského jara vedoucími činiteli komunistické strany a socialistického státu, nahrála pokusu o demontáž socialismu. Byla založena na ostré kritice centrálně plánovaného řízení národního hospodářství při potlačení právě plánu, jehož role se měla omezit jen na orientaci podniků v jejich podnikání, kdy se měla uvolnit tvorba cen a jejich vývoj měl být ponechán trhu atd. To ostatně po letech otevřeně přiznal i hlavní reformátor O. Šik: „Všichni komunističtí intelektuálové, kteří v socialistických zemích poznali chybnost marxisticko-leninského učení, začali základní sloupy tohoto učení kritizovat … Zde došlo nejen k poznání chybnosti marxistické ekonomické teorie, ale i marxisticko-leninských politických představ. Českoslovenští reformátoři poznali, že politický systém jedné strany znemožňuje, aby obyvatelstvo skutečně kontrolovalo činnost strany, takže se udržuje faktický diktát monopolistického stranického aparátu nad lidem. Z tohoto poznatku vzešel i reformní cíl vytvořit opět svobodné, pluralistické, demokratické podmínky … Jádro reformní komise chtělo už v 60. letech odstranit marxisticko-leninský „socialismus“, protože jsme si už tehdy uvědomovali nejenom nutnost tržního mechanismu, ale i politické demokracie…“ (Šik, O.: Jarní probuzení – iluze a skutečnost, MF 1990, s. 272, 273, 284)

Snahy o likvidaci socialistického ekonomického systému byly v té době dobře maskovány. O. Šik jako vědecký pracovník a přední aktivista ÚV KSČ, mohl stanout z titulu svých funkcí ve stranických a státních orgánech, v čele ekonomických reforem. Tak reformátoři v čele s ním, mohli v letech 1966 - 1968 prosazovat v institucionální sféře požadavek tzv. dekoncentrace řízení. Ten představoval omezení vlivu především středních článků řízení, tj. generálních ředitelství. Došlo k vydání vládní vyhlášky (č. 100/66 Sb.), která zásadně změnila koncepci výrobně hospodářských jednotek (VHJ), podstatně omezila jejich funkce. Byla navrhována i demonopolizace národohospodářských subjektů, přestože v celém světě byl vývoj spojen s opačnou tendencí - s integračními procesy a s prohlubováním koncentrace řízení. Na jaře 1968 došlo navíc k prosazení usnesení o tzv. radách pracujících jako nových orgánů řízení podniků, jejichž smyslem bylo vytěsnit KSČ z ekonomické sféry. V souvislosti s tím se měla omezit úloha státního plánu, jenž měl být zredukován jen na jakousi orientační směrnici podniků. Postupně se měla uvolnit tvorba cen a jejich vývoj se plně ponechával tlaku tržních podmínek. Dezintegrace výrobní základny do malých celků spravovaných přímo výrobci zbavovala pravomoci všechny dosavadní články řízení a zaváděla živelnou, tzv. hospodářskou samosprávu výrobcůPrůvodním znakem tohoto vývoje byl nejen pokles autority řídících článků všech stupňů, všeobecný pokles pracovní kázně a odpovědnosti za kvalitu práce, ale i nebývalý úpadek pracovní iniciativy pracujících. Cílem taktkoncipované ekonomické soustavy byla nejen revize socialistického ekonomického systému, ale i revize systému politického. (Viz Rozsypal, K. a kol.: Úvod do teorie a praxe národohospodářského plánování, SNTL/ALFA, Praha 1981, s. 478).

Toto pak skutečně muselo vylekat stoupence „radikální ekonomické reformy“ v SSSR, nejen onoho jednoho z jeho nejvyšších představitelů, prý „reformátora“ A. N. Kosygina, jak jej prezentuje ve svých pamětech i bývalý premiér federální vlády ČSSR L. Štrougal.

Nebylo však náhodné, že právě na O. Šika nejprve zastřeně a posléze otevřeně navázali někteří nejčelnější perestrojkoví „komunističtí“ ideologové, revizionisté a renegáti v SSSR, jako byli Makarov, ředitel Ústředního ekonomického a matematického institutu AV SSSR, Šmejlov, pracovník Institutu USA a Kanady v Moskvě, Šatalin, člen Gorbačovovy prezidentské rady, Bogomolov, Gorbačovův důvěrník, akademik Abalkin aj. Nová generace sovětských reformních komunistů se po patnácti letech k Šikově „ekonomické reformě“, k modelu „tržního socialismu“ i k tzv. pražskému jaru vůbec, obrátila jako ke své inspiraci. A v „perestrojce“ dovedla socialismus k záhubě.

b) To co je třeba zdůraznit je, že přes všechny problémy a nedostatky z průběhu čtyř desetiletí budování socialismu u nás (které byly revizionisty a reformními komunisty o protisocialistickéantikomunistické opozici ani nemluvě, zcela nihilisticky interpretovány!) při avantgardní roli KSČ v tomto procesu, včetně oné, z hlediska řízení národního hospodářství, se jasně a jednoznačně prokazovaly přednosti socialismu jak u nás, tak i ve světové socialistické soustavě, u zemí RVHP. Národní důchod (ND) se v Československu od roku 1948 (100 %) do roku 1989 zvýšil 7,2krát (721 %), z toho v českých zemích 6krát (616 %) a na Slovensku 11,3krát (1 132 %). Průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát (1 438 %). Ještě jinak řečeno, socialistická ekonomika v období od roku 1948 do roku 1989 zvýšila objem základních prostředků v českých zemích 5,8krát a na Slovensku 11,4krát. V posledním desetiletí (1979 až 1989) vzrostl národní důchod o 21 %, což by přepočteno na HDP bylo 30 % až 33 %, kdy při centrálně řízeným hospodářství byly výdaje na státní a veřejnou správu zhruba sedmkrát nižší (!), než v současnosti. (Viz Ullrich, Č., Košťál, Z.: O antikomunistickém falšování našich národních dějin, Sborník XXIX. PTPK, OREGO 13. 11. 2010, s. 34, 35).4

Pokud šlo o socialistické společenství v rámci RVHP, pak při srovnání dynamiky rozvoje jejich ekonomik s ekonomikami vyspělých kapitalistických států (VKS) a tzv. rozvojových zemí (RZ) je jednoznačně jasné, že v období od začátku 50. let do poloviny let 80. docházelo u socialistických zemí k výrazně vyšším tempům růstu národního důchodu (ND) než ve vyspělých kapitalistických státech. Konkrétně řečeno v uvedeném období (1951 – 1986) se ND v zemích RVHP zvýšil 9,3krát, zatímco ve VKS jen 3,7krát a v rozvojových zemích (RZ) 5,5krát. Takže nešlo o objektivně determinovaný proces nutného a zákonitého zániku „nesocialistického“ stalinského, sovětského modelu socialismu jak rádi tvrdí někteří tzv. tvůrčí marxisté a neokomunisté.

Opak je pravda. Naše průmyslově vyspělá a potravinově soběstačná země (ČSSR) nemusela nutně skončit tak, jak po sebedestruktivní „perestrojce“ skončila a stala se po rozkradení a výprodeji celospolečenského, národního majetku, kolonií. Kolonií, ze které ve formě zisků kapitalistických, zahraničníchnadnárodních společností plynou statisíce mld. Kč ročně. V roce 2014 to bylo půl bilionu Kč – 488 mld. (Viz beseda s doc. I. Švihlíkovou ve Štětí, 11. 2. 2016; 488 mld. Kč za rok do ciziny … sdělila doc. Švihlíková a odsoudila, kam se dostalo naše hospodářství, Parlamentní listy 30. 3. 2016).

Je nezbytné připomenout, že to, co následovalo po kontrarevolučním převratu a obnově kapitalismu, v průběhu prví kapitalistické pětiletky od roku 1990 do roku 1994, byla pro řadové občany, zaměstnance (ne restituenty, privatizátory, novodobé milionáře a miliardáře – Kožené, Mrázky, Krejčíře, Bakaly, Pitry aj. novodobé zbohatlíky, korupčníky a tuneláře), katastrofou. Doložím to jen těmi nejzákladnějšími fakty z publikace F. Dvořáka, Bilancování naší první kapitalistické pětiletky (Nakladatelství alternativy, 1995, s. 3)„Zatímco komunismus navazoval na rozsáhlé znárodnění majetku provedené předchozím demokratickým režimem a jeho další kroky byly v tomto směru už jen dílčí a doplňkové, současný kapitalismus už stačil v procesu restitucí a privatizace předat soukromým vlastníkům – do značné míry zahraničním – více než polovinu dosavadního státního, obecního a dokonce i družstevního majetku … Zásadně odlišné jsou i dosažené ekonomické výsledky. Zatímco produkce ekonomiky (národní důchod) se v roce 1953 proti roku 1948 o 56 % zvýšila, v roce 1994 naopak proti roku 1989 poklesla, a to nejméně o třetinu. Zatímco prudká poválečná inflace byla tehdy zastavena a vývoj cen byl stabilizován, v posledních pěti letech byl nastartován proces hyperinflace, v jehož rámci se už zvýšily spotřebitelské ceny nejméně 2,7 násobně. Při měnové reformě v roce 1953 přišlo obyvatelstvo ČSR o 50 až 70 mld. Kč, avšak při znehodnocení úsporných vkladů a hotovosti existujících v roce 1989, jen do roku 1992 o více než 200 mld. Kč, a potom v letech 1994 a 1995 jen v ČR o dalších víc než 100 mld. Kč.“

A ještě jednu „drobnost“, jak to bylo s existencí a vývojem tzv. šedé a černé ekonomiky, která samozřejmě národním účetnictvím není zachycena. Jde o výnosy takových parazitujících a kriminálních činností, jakými je třeba prostituce, drogy, masové krádeže aut, pašování zboží i lidí, korupce, daňové podvody apod. Její podíl se dnes odhaduje už okolo 10 až 15 % oficiálního HDP (v roce 1989 se odhady pohybovaly okolo 2 %). Že právě to by mělo být hlavním zdrojem našeho růstu a blahobytu, základem naší cesty do Evropy?“ (Tamtéž, s. 17) Šedá a černá ekonomika jistě není oním hlavním zdrojem růstu, ale je dnes již tak významným faktorem, se kterým se při prokazování růstu HDP, aby zde ten růst prokázán byl, bezesporu cíleně a legálně počítá

6/ Podstatná příčina neschopnosti uskutečnění zásadní pozitivní ekonomické reformy

Vyjdeme-li z celkového předchozího vývoje Sovětského svazu od VŘSR, poražení vnitřních kontrarevolučních sil a imperialistických intervenčních armád, přes kolosální výsledky socialistické industrializace, bez kterých by nedošlo k porážce fašistických hord a bleskové obnově válkou rozrušené země, k podpoře lidově demokratických a socialistických revolucí nejen v Evropě, až do ½ 50. let minulého století, pak je možné zcela jednoznačně říciže vedení KSSS a SSSR (nehledě na omyly a nedostatky vyvolané obrovsky náročnými úkoly rozvoje a růstu) vždy dokázalo realizovat nezbytné a potřebné změny ve složité dialektice výrobních sil a výrobních vztahů, v ekonomických i nadstavbových vztazích, přijmout takové změny v systému řízení, tedy takové „modely řízení“, které odpovídaly objektivním podmínkám a potřebám na daném stupni rozvoje. Dokázalo zajistit nebývalý dynamický růst a rozvoj své země. Proto SSSR dosáhl v novodobých dějinách - ve XX. století - historicky nevídaných, přímo bezprecedentních úspěchů.

Tato schopnost byla po změnách v politickém vedení a systému řízení v polovině 50. let, po XX. a XXII. sjezdu KSSS, podstatným způsobem, jak již bylo výše poukázáno, narušena. To co přeměnilo ony jisté, bohužel dlouhodobé kritické (až negativní, stagnační) momenty růstu v nástup a průběh skutečné krize a nakonec kolapsu socialismu nejen v SSSR, byly především a hlavně subjektivní chyby vedení KSSS a sovětského státu. Ty podstatným způsobem v dialektickém pohybu objektivních a subjektivních podmínek a faktorů postupně narušily, zdeformovaly objektivní podmínky a předpoklady (prosazování objektivních zákonitostí) dalšího pozitivního vývoje socialismu. Neschopnost vedení přijímat včas a energicky potřebná opatření, kterými by přizpůsobila výrobní, ekonomické i nadstavbové vztahy novým požadavkům zákonitého rozvoje výrobních sil socialismu, tak nakonec vedla k jeho kolapsu. Rozhodující negativní roli v tom sehrála specifická, postupně vzniklá, zformující se kariéristická a byrokratická vrstva ve státním i stranickém aparátu, která již po XX. sjezdu projevila a rozšířila svůj „hlad“ po moci o materiální a ekonomické stimuly, při zpochybňování kontrolní funkce strany nad státem. (Viz Azad, B.: Hrdinská bitva, hořká porážka, OREGO, 2003, s. 100).

Značný vliv této byrokratické vrstvy maloměšťáckých kariéristů a parazitů přímo i nepřímo podporované vnitřními i vnějšími protisocialistickými silami (včetně zahraničních centrál aj. politických institucí imperialistických mocností)která se postupně (pod vlivem chruščovovského revizionismu, jenž se projevil zvláště po XX. a XXII. sjezd u KSSS a brežněvovského pragmatismu) prosadila a ovládla nejvyšší patra politiky, včetně politbyra ÚV KSSS, aby své dílo zrady socialismu, na kterém parazitovala, dokonala jeho demontáží v procesu prosazení „nového myšlení“, „glasnosti“, „demokratizace“, „tržního socialismu“ a privatizace - v obnově kapitalismu. Ten ji umožnil rozkrást – „zprivatizovat“ společenské vlastnictví a tím obrovsky zbohatnout a zároveň ochromit, rozparcelovat, rozdrobit, zdecimovat sovětskou zemi! A se svými „pátými kolonami“ v ostatních socialistických zemích, rozbít světovou socialistickou soustavu a otevřít cestu k restauraci kapitalismu v těchto zemích středná a jihovýchodní Evropy. Tato vrstva se tak stala i „jádrem“ nové, „postsocialistické“, mafiánské neoburžoazie  lumpenburžoazie.

 

Závěr 

Zabývat se dějinami KSČ je zvláště dnes - to je v podmínkách restaurovaného predátorského kapitalismu - zdrojem velkého ponaučení

Zaprvé, prokazují, že její (KSČ) založení v roce 1921 se stalo základním a nezbytným předpokladem k nalezení a umožnění cesty pro naplnění historické role dělnické třídy v našich zemích, že tato třída se může osvobodit jedině zrušením kapitalistické, vykořisťovatelské společnosti. A to jen pokud je vedena svou skutečně revoluční politickou stranou – komunistickou. Stranou nového, marxisticko-leninského typu. Zároveň je ale nezbytné, aby byla dělnická třída schopna udržet její revoluční charakter a nepřipustila, aby vedoucí činitelé této strany opouštěli a posléze i zrazovali její zájmy i zájmy ostatních pracujících.

Zadruhé dokazují, že tato strana může splnit své poslání - být předvojem dělnické třídy a ostatních pracujících - jedině vychází-li důsledně z marxisticko-leninské teorie a je-li trvale spjata s dělnickou třídou, s pracujícím lidem. Řečeno ještě jasněji a jednoznačněji: vychází-li z leninismu jako marxismu soudobé epochy. Právě leninismus se stal vědeckým učením o skutečně revoluční - komunistické straně, její strategii, taktice i organizačních zásadách. 

Zatřetí prokazují, že proti ní bezohledně bojovala nejen buržoazie prvé československé republiky, její politická reprezentace, ale i předáci sociální demokracie a jiní reformisté v  dělnickém hnutí. Byli to oni, kdo šířil iluze o nerevoluční, tzv. demokratické cestě k socialismu a své spojence našli uvnitř KSČ, v podobě různých revizionistických a pravicově oportunistických sil. Tito opozičníci ve straně přebírali zvláště od poloviny 50. let od sociálně demokratických a socialistických stran antikomunistické Socialistické internacionály, koncepci tzv. demokratického socialismu. S ní otevřeně vystoupili již ve druhé polovině 60. let, v období tzv. pražského jara 1968. A téže koncepce se dodnes křečovitě drží KSČM.

Začtvrté, pokud KSČ vedla s uvedenými směry a skupinami boj, vycházející z  marxismu-leninismu, zocelovala se a byla schopna úspěšně vést dělnickou třídu a její spojence do sociálních a politických zápasů. Jakmile však připustila chruščovovsko-brežněvovskou revizi marxisticko-leninského učení v otázkách třídního boje, revoluce, diktatury proletariátu a připustila šíření iluzí o ekonomickém dostižení a předstižení USA Sovětským svazem během dvou desetiletí, o definitivním vítězství socialismu, všelidovém státě a všelidové straně, o dosažení prahu komunismu nebo přinejmenším o rozvinutém socialismu, o nekapitalistických cestách a socialistické orientaci řady rozvojových zemí atd., zocelení strany podlehlo korozi. Vyústilo v určitou stagnaci, a posléze v sebedestrukci strany a připuštění vítězství kontrarevoluce a tím i obnovy kapitalismu.

Zapátédějiny KSČ přinášejí i jedno ze zvláštních a zásadních poučení, vyplývajícího z dějin ostatních komunistických stran, zvláště pak VKS(b) a následné KSSS. A to poučení o nutnosti sebeočisťování se těchto stran od revizionistů a oportunistů, zbavování se nejrůznějších kariéristických, maloměšťáckých živlů, nepoctivců, lidí zbyrokratizovaných, nepevných komunistů a menševiků, kteří si přemalovali „firmu“, ale v nitru zůstali menševiky atd. (Viz Lenin, V. I.: O čistce ve straně, Spisy, sv. 33, s. 30, 32). 

Zašesté, poučení z dějin KSČ ve vztahu nejen ke KSSS obnažuje skutečnost, že hlavní aktéři „perestrojky“ se naplno inspirovali tzv. pražským jarem 1968, přičemž zásadní úlohu v tom sehrál tajemník ÚV KSČ z té doby, Z. Mlynář, letitý přítel M. Gorbačova, který se stal skutečně hlavním ideologem celé koncepce „perestrojky“, neboť od něj opisoval její oficiální „duchovní“ otec, přední ideolog politbyra ÚV KSSS a odhalený agent CIA A. Jakovlev. (Viz Čermák, V.: Operace listopad 1989, NV, Praha 2012, mj. s. 23-56, 71-74 aj.) Z hlediska ekonomických modelů socialismu, to byl zejména O. Šik, který svou propracovanou koncepcí „třetí cesty“ – „tržního socialismu“, rovněž podstatným způsobem inspiroval „perestrojkové“ reformní „komunisty“ (tak jako i čínské soudruhy), jež se klaněli všemocnému trhu a dávné politice NEPu. Na rozdíl od sovětských nepmanů – Abalkinů, Bogomolovů, čínští ideologové a politici nezlikvidovali politický systém socialismu, vedoucí roli komunistické strany jako základního pilíře socialismu s „čínskými rysy“!

Zasedmé rovněž potvrdily, že komunistické hnutí může dovést dělnickou třídu k socialistické revoluci a k budování socialismu jedině při respektování nezbytnosti svazku této třídy zejména s rolnictvem a pokrokovou inteligencí.

Zaosmé, dějiny KSČ ukazují, že úspěchy politické činnosti a schopnost komunistů vést pracující v revolučních přeměnách společnosti byly vždy bezprostředně spojeny s uplatňováním marxisticko-leninské zásady proletářského internacionalismu. A to jak v poměru k mezinárodnímu komunistickému a dělnickému hnutí a existujícím socialistickým zemím, tak při budování socialismu a řešení národnostní otázky ve vlastní zemi. Bez respektování a dodržování této zásady nemůže žádná komunistická strana uspět ani v současnosti, natož v budoucnosti.

Zadeváté, jedno z nejzávažnějších ponaučení nejen z dějin KSČ, ale z dějin komunistického hnutí v SSSR a dalších zemí střední a východní Evropy je, že bylo a bude třeba, a to z pozic rozvíjejícího se marxismu-leninismu, při kritické analýze skutečnosti, po celou dobu zastávat principiální kritické a sebekritické postoje. A to nejen při zkoumání soudobého kapitalismu, mezinárodního pokrokového a revolučního hnutí, zkušeností zemí usilujících o vybudování socialismu, ale i oportunismu a revizionismu, který opanoval mnohá „torza“ komunistických stran, roztříštěného komunistického hnutí od konce 80. let až dodnes.

1

 Vybraný text z žaloby M. S. Gorbačova před lidovým soudem - ILJUCHIN,V. I.: GORBAČOV BEZ MASKY (řeč hlavního žalobce), OREGO 1997: „18., 20. a 23. února 1993 se v Moskvě konalo zasedání veřejného lidového tribunálu, které projednalo zločiny proti národům SSSR, proti lidstvu, proti míru a bezpečnosti ve světě, kterých se dopustil bývalý president, M. S. Gorbačov … Tribunál konal všechna zasedání veřejně, zachovávaje veškerá procesuální práva obžalovaného. M. S. Gorbačov se na zasedání nedostavil … Veřejný lidový tribunál ODSOUDIL M. S. Gorbačova za vlastizradu, za zradu tří set miliónů obyvatel SSSR, za smrt statisíců lidí, krev statisíců raněných, za zbídačení miliónů pracujících a utrpení miliónů uprchlíků K VĚČNÉMU PROKLETÍ A HANBĚ …” (s. 5)

„… Dnešní proces se koná v době bezpříkladné historické zrady, která mohla nastat v důsledku idiotismu mnoha včerejších a nynějších vedoucích činitelů Sovětského svazu a Ruska. V důsledku masového lokajství intelektuální elity, srovnatelné s parazity na těle nemocného organismu společnosti. 

Současně tento proces podává svědectví o konci doby ničemů a přeběhlíků, o počátku všeobecného chápání současných udá­lostí a o postupném uzdravování našeho národa.

Pokud jde o M. Gorbačova, komise vznáší tvrdé, ale spravedli­vé obvinění ze zrady zájmů národů SSSR, z vlastizrady a ze zá­měrné likvidace velikého státu a vlády lidu. 

Komise jej obviňuje z kořistnictví a cynismu, ze lži a licoměrnosti, z falzifikace dějin a věrolomného narušení mezinárodní parity, která se vytvořila po druhé světové válce. 

Obviňujeme M. Gorbačova z vyprovokování rasových, národ­nostních konfliktů, které měly za následek smrt set a tisíců po­kojných občanů, z tragického zbídačení lidí, z vypálených a ještě hořících vesnic a měst v Sovětském svazu, v Jugoslávii, na Blíz­kém východě, s milióny uprchlíků. 

Spolu s M. Gorbačovem jsou samozřejmě viníky i mnozí další, mimo jiné republikoví předáci, kteří podepsali zločinné Bělověž­ské úmluvy a nyní od sebe odtrhují rodiče, bratry, sestry a oddě­lují je hraničními sloupy a celnicemi. Ti, kteří proti vůli většiny lidí pokračují v ničení jednotného státu. 

M. Gorbačov zaujímá v této partě zvláštní místo. Proto také se první lidový soud tyká jeho.

ANI JEDNO OBVINĚNÍ NEBYLO VYVRÁCENO

Ujišťujeme vás, vážení soudci, že ani jeden z členů naši komise nesledoval při své práci nějaké zištné, egoistické cíle a nebyl veden touhou po pomstě. Každý usiloval o objektivní a všestranné zhodnocení jednání M. Gorbačova a jeho okolí. (s. 7, 8)

… V souvislosti s tím je třeba poznamenat, že ani jeden z faktů, které jsme uveřejnili, ani jedno obvinění nebylo popřeno M. Gorbačovem nebo jeho přisluhovači. To je důkazem naší objektivity a spolehlivosti předložených materiálů … Nepodařilo se nám pochopitelně odhalit do konce a předložit vám přesvědčivé materiály o dalších faktech nezákonného jednání, zpronevěry a kořistnictví M. Gorbačova. To je věc budoucnosti …“. (s. 8)

KOMUNISTOU JEN PODLE ZAMĚSTNÁNÍ

M. Gorbačov se nedostavil na zasedání soudu, třebaže byl uvědomen o dni a místu soudního jednání M. Gorbačov se nedostavil ani k Ústavnímu soudu, bez ohledu na jeho naléhavou žádost. 

Dříve než přistoupíme k bezprostřední analýze obvinění, kterou vznese několik členů naší komise, chtěl bych se zastavit u složité a rozporuplné osobnosti samotného obžalovaného. Neboť bez toho nelze zhodnotit podstatu a příčiny zrady. 

   M. Gorbačovovi je nyní dvaašedesát let. Dnes je to bývalý ko­munista, bývalý generální tajemník ÚV KSSS, bývalý prezident SSSR. Zároveň je laureátem Nobelovy ceny a řady dalších cen, je vyznamenán mnoha státními vyznamenáními. Nyní je penzis­tou a současně je prezidentem obrovského osobního fondu. 

Narodil se v Stavropolském kraji. Jeho otec byl zámožný rol­ník. Jeho děd po linii otce, Andrej Moisejevič, nepřijal revoluci sedmnáctého roku, byl odsouzen, kácel pak stromy v tajze na Sibiři …” (s. 9)

   Slova o Gorbačovovi z pera jeho blízkého spolupracovníka, člověk z „jeho party“ jak sám mnohokrát sdělujebývalého tajemníka ÚV KSSS (1982-1985) a předsedy Rady ministrů SSSR (1985-1990), N. I. Ryžkova: „V tomto člověku ovšem současně žila ďábelská schopnost zrazovat. Uvedená črta, podle mého mínění, představuje organickou součást jeho povahy. Zradil nejen ideály, jejichž jménem jsme jej následovali, věřili mu (jako všechen lid v té době), ale on zrazoval své spolupracovníky jako jezuita. Nastal čas, kdy je vyhazoval jako použitý materiál.“ (Viz Ryžkov, N. I.: Návrat do politiky, OREGO 2002, s. 36).

 

2

 Rychlý rozvoj výrobních sil v SSSR, vedl ke kvalitativní změně ve sféře ekonomického - za Chruščova pak oficiálně vyhlášeného - soutěžení SSSR a USA: již v roce 1937 SSSR vyráběl 1/3 průmyslové výroby USA a stal se druhou průmyslovou mocností světa. V roce 1940 tak byl SSSR připraven vstoupit do nové etapy hospodářského soutěžení s nejvyspělejšími kapitalistickými zeměmi, zejména s USA. Už v předválečném období se ukázaly na tempech růstu přednosti jeho společenského zřízení a ekonomického řízení. Za léta 1937-1940 se výroba elektrické energie v SSSR zvýšila 24krát, v USA 6,6krát, výroba železa 3,5krát, v USA o 35 %, výroba ocele 4,3krát, v USA o 83 %, výroba cementu v SSSR 3,3krát, v USA o 4,2 %. Avšak ve druhé světové válce SSSR ztratil 20 mil. obyvatel a 30 % národního bohatství. Porovnatelné ztráty neutrpěla ani jedna kapitalistická země, naopak Spojené státy z této války významně hospodářsky těžily, znamenala pro ně, zvláště po velké hospodářské krizi, nebývalé ekonomické oživení. Za léta 1936-1943 se průmyslová výroba USA zvýšila 2,2krát. V důsledku války se index průmyslové výroby SSSR za léta 1940-1946 snížil 2-3krát předválečné úrovně dosáhl až v roce 1948. (Viz Politická ekonomie socialismu, Rypota, J. a kol., Svoboda, Praha 1983, s. 590, 591) /Doplněk faktů z 7.11.2012/.

 

3

 Celkově vzato, v důsledku uplatňování uvedeného modelu „rychlého (nepodloženého) růstu spotřeby“, došlo k tomu, že roční míra průměrného růstu HDP v SSSR, která v 40. letech dosahovala kolem 15 %, poklesla v 50. letech na 10 % a na 6,7 % v období let 1960 – 1972. (Viz Gregory a Stuart, s. 378 – Azad, B.: Hrdinská bitva …, s. 92). Přesto šlo i ve srovnání s nejvyspělejšími kapitalistickými zeměmi k nevídanému ekonomickému růstu. 

4

Dodejme ještě, že počet obyvatel se v ČSR od roku 1948 (8 893 104) do roku 1989 (10 364 257) zvýšil o 1 471 153 občanů. (Viz Statistická ročenka 1990 a 1991). Tato země tehdy tedy nevymírala. Pokud šlo o reálnou kupní sílu našich občanů, pak ta se v roce 1989 pohybovala okolo 10 Kčs za americký dolar (USD), respektive 4 až 5 Kč za německou marku (DEM). Tak se jejich kupní síla v období od roku 1948 do roku 1989 vůči zahraničí zpevnila cca 3,5krát (Dvořák, F.: Bilancování naší první kapitalistické pětiletky, Nakladatelství alternativy, 1995, s. 6) 

 

14