PANORAMA: Hrozba jaderné války NATO s Ruskem

lll

PANORAMA      

(Rozšířená verze k číslu 326)

Hrozba jaderné války NATO s Ruskem

Na nebezpečí jaderného konfliktu s Ruskem upozornil 15. 6. 2016 v Parlamentních listech člen ANO Vincent Pribula ve stati „Hrozí jaderná válka s Ruskem. Za půl roku zemře 800 milionů lidí, zaznělo varovně od Babiše“. V příspěvku se mj. uvádí:

„Svět není takový, jaký nám jej západní mocnosti představují. Evropské mocenské elity nejsou schopny vyřešit vlastní problémy vlastních lidí. Nejsou schopny jednat o ničem jiném než o vlastním prospěchu. Jejich vedení sídlí v „zámoří“, odkud „světový četník“, který neuznává žádná pravidla, rozšiřuje svou moc s pomocí řečí o lidských právech a demokracii.

Rusko potřebuje mír a vydrží mnoho urážek. Pečlivě si hlídá vnitřní stabilitu a má sílu odolat i státnímu převratu. Osvědčenou taktikou jsou provokace na hranicích. (V Polsku začalo 9. 6. 2016 největší vojenské cvičení NATO po studené válce.) Z toho důvodu také probíhají operace NATO ve státech sousedících s Ruskem. Válka je nastartovaná a téměř nevyhnutelná. USA nemají problém pro válku obětovat pobaltské státy i s divizemi NATO.

Rusko na začátek války bude reagovat jaderným útokem na strategické cíle NATO a USA, protože se nezvládne ubránit konvenčními prostředky proti přesile. Počítejme spálené země do pěti, deseti, dvaceti minut, je to celá Evropa a o pár minut později Anglie. Protiraketové deštníky nezachytí zdaleka všechny střely. Na Rusko dopadne v 60 minutách 2500 taktických střel. Ve výsledku zahyne do půl roku až 800 milionů lidí.

Válce by však bylo možné předejít, pokud by došlo k reformě celé EU a NATO a oproštění se od „diktátu USA“. Pakt NATO se ukázal, že není obranný, ale útočný spolek jestřábů hájící ekonomické zájmy globálních mocenských elit. Reformu by měli mít na starost noví politici, kteří budou nezávislí na starých strukturách. Ti současní si totiž nedokáží domyslet nepředstavitelné následky svého jednání. Mediální štvavá masáž a hon na tzv. proruské weby nabírají na síle, že už malé děti vidí v Rusku peklo se Satanem. Zapojeni jsou všichni kluci a holky z neziskovek, celebrity a nesmíme zapomínat na samozvané aktivisty. Úloha médií, celebrit je klíčová. Informační válku zvládají výborně.

V ČR navíc nikdo válku nechce. Jednou z mála českých osobností, která hlásá, že Rusko je největším nebezpečím na zemi, je generál Petr Pavel z vrchního velení NATO. Válku ale jednoduše mohou započít zaplacení žoldáci a informace na internetu dokonají své. Geopolitická situace je mnohem horší než za karibské krize.“

O dva dny později na www.novarepublika.cz Radim Valenčík informoval: V Radě federace bylo 5. června 2016 oznámeno, že NATO si připravuje předmostí pro „globální úder“ na Rusko. Podle prvního místopředsedy výboru Rady pro obranu a bezpečnost France Klinceviče „mají mnoho vážných plánů v rámci koncepce tzv. globálního úderu. NATO zabírá staré sovětské základny v Pobaltí, Rumunsku a Polsku a dislokuje tam personál. Počet vojáků NATO v těchto zemích se zvýšil 19krát. I když v absolutních číslech to není tak moc, ve skutečnosti se připravuje předmostí, kam lze umístit zařízení, a připravují se prostory pro realizaci velkých plánů.“

Ruský politolog Sergej Karagonov v nedávné analýze napsal: „Je zcela zřejmé, že se svými krizemi se Evropa nemůže vyrovnat. To přimělo západoevropské elity hledat přijatelné vysvětlení svých neúspěchů. Je pravda, že hledat nepřátele je jednodušší než řešit problémy. Celoevropské elity démonizují Rusko už ze zvyku, aby stmelily vytrácející se integritu EU. Jednotliví hráči jako Polsko nebo Pobaltí rozehrávají rusofobní kartu a staví na ní politický systém, jímž bojují s jinak smýšlejícími občany a zároveň přijímají příjemné preference a další „cukříky“ z Washingtonu za důsledné provádění linie amerického ministerstva zahraničí v srdci Evropy.“

Protiruské aktivity NATO staví do nového světla roli Krymu. Na serveru www.paratdnes.cz zdůrazňují: „Kdyby Putin nevrátil Krym Rusku, prohrál by ruskou zem!

Kruhová obrana Moskvy a diagnostika na opěrných bodech znemožní raketám překonat hranice Ruska. Pokud by Rusko ztratilo Krym, Moskva by byla nechráněna z jihozápadu a zpustošena radioaktivitou. Pomyslný trojúhelník Kaliningradská oblast – Krym – Moskevská oblast má raketám zabránit v průniku. Dokáže jednoznačně vyloučit omyl, lépe se vyhodnotí, co je to za střelu a jak ji zlikvidovat.“

Podle názoru amerického profesora, odborníka na Rusko Stephena Cohena: „To, co vidíme, je příprava na válku. Aliance má v úmyslu umístit u hranic s Ruskem desítky tisíc vojáků v neustálé rotaci, rakety s jadernými hlavicemi, tankové brigády a systémy PRO, což Rusko pochopitelně vnímá jako velké ohrožení.

Nedávno se totiž změnila rovnováha sil a Američané jsou silně rozladěni. Jedná se o střelbu z oblasti Kaspického moře raketou Kalibr. Původní doktrína nepočítala s tím, že Rusové mají takovou přesnou zbraň, která navíc má takový dosah. Americký PRO systém Aegis je určen pro zachycení klasických mezikontinentálních balistických raket v raném startu a před nabráním výšky. Avšak rakety Kalibr nejdou na balistickou křivku. Pohybují se poměrně nízko, unikají před radary a mění směr letu. Pouze v těsné blízkosti cíle dosáhnou výšky několika tisíc metrů, odkud pak útočí. Navíc mají k dispozici všechna „kouzla“ moderních vícenásobných hlavic uhýbajících před lokální PRO na území nepřítele. A možnost jejich umístění na ponorkách je dělá zaručeně nezranitelnými vůči americké protiletecké obraně.

Podstata americké PRO spočívá v myšlence nanést první úder a v místě, kde se očekávají odvetné výstřely zasaženého protivníka, soustředit mořské komponenty systému Aegis. Ponorky se systémy Kalibr, zejména pokud jsou vybaveny jadernými hlavicemi, plány Američanů na beztrestný útok proti Rusku zcela zhatily. Nicméně v USA se blíží krize a vojensko-strategický komplex je už tradičně tažným koněm americké ekonomiky.“

Jestliže Američany vyděsila raketa Kalibr vyzkoušená v Sýrii, podle jiných zpráv Rusko připravuje ještě účinnější zbraně. Slovenský autor publikující pod pseudonymem The Saker na www.zvedavec.org/komentare píše: „V časech studené války vzbudila v Pentagonu a Bílém domě patřičný strach největší mezikontinentální balistická raketa v dějinách RS-36 (v kódu NATO SS-18 Satan). I když je dodnes odstrašující, vše posouvá do jiné dimenze RS-28 Sarmat (v kódu NATO SS X-30). Tato raketa je schopna nést 10 – 15 vícenásobných nezávisle manévrujících bojových hlavic s dostřelem 11 tisíc km a přesností zásahu cíle do 10 m (americké rakety jen 210 m), pohybuje se pod orbitální trajektorií, manévruje vysokou rychlostí a je tudíž nesestřelitelná.

Proti letadlovým lodím, námořním základnám i pobřeží nepřítele mohou Rusové použít strategické torpédo Status-6. Jde o „autonomní podmořský nosič“ s ponorem do 1000 m, rychlostí až 185 km/h a dostřelem 10 tisíc km. Obdobně jako rakety Iskander a Sarmat je prakticky nezastavitelný.“

Autor na uvedené adrese má mnoho dalších zajímavých údajů, za pozornost i vojenských neodborníků stojí Sakerův závěr: všechny antibalistické systémy byly ve skutečnosti jeden velký finanční podvod, od Reaganových „Hvězdných válek“ po Obamův „protiíránský“ raketový štít.

Připomínám, že „protiíránský“ je krycí název protiruského. Nositel Nobelovy ceny míru Barack Hussein Obama se stal válečným štváčem. Začátkem června varoval Američany: „Buďte připraveni na katastrofu.“ Hurikán, velkou vulkanickou erupci či tsunami přitom zřejmě neměl na mysli.

Pokud se stane jeho nástupcem Hillary Clintonová, protiruský kurs politiky USA může být ještě ostřejší. Jedním z paradoxů dnešní doby je, že miliardář Trump, jenž si na „domácí scéně“ nebere servítky, má k Putinovi a Rusku mnohem vstřícnější postoj.

Brexit – úspěch britských pracujících

Za brexit neagitovala jen část konzervativců a protiunijní UKIP, jak by se zdálo z oficiálních médií. Deník KS Británie The Morning Star před referendem oznámil založení nové skupiny k boji za hlasování NE: Lexit – levicové hlasování pro odchod z EU. Skupinu ke kampani proti EU tvořil odborový svaz železničářů RMT, seskupení Odboráři proti EU, KS Británie, Sdružení indických dělníků v Británii, Britská rada bangladéšských dělníků, Skotská levice pro odchod, seskupení Protiúder a Socialistická dělnická strana.

Lexit vyzval k připojení další odborové svazy, socialisty a další dělnická seskupení. Ochotu spolupracovat projevili někteří poslanci za Labour Party a odboroví předáci. Lexit pořádal řadu shromáždění po celé zemi. Připravil filmy a publikace k propagaci toho, co nazývá „věc dělnické třídy, levice a internacionalistů“.

Předseda lexitu a šéf KS Británie Robert Griffiths prohlásil, že debata o EU byla dosud ovládána propodnikatelskými a proticizineckými argumenty. Zdůraznil: „Je nejvyšší čas, aby byly vyslyšeny zájmy pracujících, jejich veřejné služby a společné touhy bez ohledu na rasu, víru a národnost. Skutečností je, že od Irska a Portugalska po Kypr a Řecko vede EU honbu za nelítostnou úspornost a rozsáhlou privatizaci, rozděluje lid a vytváří podmínky, v nichž prosperují rasistické a fašistické skupiny. Není překvapením, že většina bank z City a velkých firem, jež financují Cameronovy konzervativce, chce, aby Británie v EU zůstala.“

O těžkém boji s bankami a vítězství chudých Britů hovořil po oznámení výsledků referenda i rozjařený Nigel Farage. Představme si blíže tuto osobnost. Narodil se roku 1964, v roce 1992 na protest proti uzavření Maastrichtské smlouvy zakládající EU vystoupil z Konzervativní strany a založil Nezávislou stranu Spojeného království (UKIP), jíž dodnes předsedá. 4x byl zvolen do Evropského parlamentu, kde působí 17 let.

V rozhovoru před referendem Farage uvedl: „Během krize eura byli premiéři Řecka a Itálie odstraněni fakticky státními převraty a nahrazeni pracovníky Goldman Sachs. EU je smrt demokracie. MMF byl „zlanařen“ eurobossy. Dominique Strauss-Kahn a Christine Lagarde pomáhaly ožebračit Řecko, burcujíce za katastrofální euroměnu. OECD je z mnoha hledisek klub globální elity. Obama chce, aby byla schválena Transatlantická dohoda o volném obchodu (TTIP). Obrovské americké koncerny mají získat přístup na náš zdravotnický systém, aby na něm profitovaly. Jedinou možností, jak se chránit před následky TTIP, je opuštění EU.

Všichni zastánci EU se spojili. Mají Goldman Sachs (nadnárodní investiční a bankovní společnost se sídlem v New Yorku, jež např. vydělala značné jmění na americké finanční krizi či na zadluženém Řecku), Siemens, MMF a Obamu. Namlouvají nám, že když nezůstaneme v EU, stanou se hrozné věci, protože jako součást EU profitujeme z nádherné obchodní dohody. Ve skutečnosti nemáme s EU žádný dobrý obchod. Kvůli přístupu k evropskému vnitřnímu trhu platíme členský poplatek 55 milionů šterlinků denně. Po brexitu můžeme uzavřít naše vlastní obchodní dohody. Masová migrace z EU, o které předseda „pro EU kampaně“ tvrdí, že zabezpečí větší soutěž o pracovní místa a stlačí platy neodborníků, ustoupí s vítaným účinkem zvýšených příjmů pro britské dělníky.“

V brexitu se projevují rozpory mezi různými skupinami kapitálu. (Obdobně jako ve výše zmíněném protikladu Trump – Clintonová.) Farage jistě není žádný levičák, natož marxista. Na druhé straně není ani laciný populista (ostatně je to nejasný termín zneužívaný buržoazními elitami). Strašáka z něj dělají lídři EU a jejich mediální pohůnci včetně naší ČT. Vůdce UKIP opravdu mluví i o migraci z EU a o zabezpečení hranic, jak nám denně připomínají oficiální média, ale přináší rovněž fakta, které jsem vybral a o nichž třeba ČT mlčí, neboť jsou loutkám velkokapitálu nepříjemná.

Brexit – krize buržoazní demokracie

Neuplynulo ani 24 hodin od zveřejnění výsledků britského referenda a již se začaly objevovat spekulace, jak může být brexit zvrácen. S opakováním referend, pokud nedopadnou podle zájmů velkokapitálu, mají ostatně v EU velké zkušenosti, vzpomeňme například na Irsko.

Postoj velkého kapitálu je přitom zřejmý. Jednání o odchodu mají trvat dva roky, možná déle (mluví se o 3-5 letech), burzy a měna ovšem reagovaly okamžitě. V bankách na území UK se pracovalo celou noc jako ve sčítacích komisích.

Stoupenci setrvání vyčítají Cameronovi, že vůbec referendum vypsal. Jakoby zapomněli, že slibem referenda vyhrál poslední volby a jinak by zřejmě již premiérem nebyl. UKIP již před posledními parlamentními volbami sílila a příslib referenda jí měl vzít vítr z plachet. Referendum ovšem vyvolalo rozkol v tradičních stranách, větší u konzervativců než u labouristů. Na pozadí kampaně probíhal urputný boj zejména konzervativních politiků o moc a posty.

Zastánci „zůstat“ se s výsledkem nesmířili. Prý byl výsledek „těsný“. Tomu bych věřil, kdyby šlo o rozdíl 35 tisíc hlasů, jako tomu bylo při nedávné volbě rakouského prezidenta. Nikoli ale při rozdílu větším než 1,5 milionu hlasů, navíc při vysoké volební účasti přes 70 %. Také nyní někteří začínají tvrdit, že referendum není pro Dolní sněmovnu závazné. Dovedou si vůbec představit, jak by tím prohloubili nedůvěru Britů?

Ihned po pátečním zveřejnění výsledků začala být rozehrávána hra s rozpadem „zrádného“ Spojeného království. Odtrhnout od UK se má Londýn (jak by asi přežívala bez venkova odtržená metropole?), neboť v zájmu City je logicky zůstat v EU, a především Skotsko. Oficiální média Skotsko prezentují jako horlivého stoupence EU. Nemyslím, že je tomu tak. Skotové jsou starobylý národ, který se mnohokrát ve svých dějinách bránil agresím anglických králů. A po svržení skotského královského rodu Stuartovců, který se dostal i na anglický trůn, byli Skotové jako poslední zastánci Stuartovců perzekuováni (dlouho tam byl zakázán kilt i dudy) a mnohé klany zmasakrovány.

Navštívil jsem Skotsko před dvěma lety krátce před skotským referendem. Na mnoha místech byla patrná hrdost Skotů a jejich touha po nezávislosti. Bylo to však nedemokratické hlasování. Mnoha Skotům, i umělcům a jiným slavným osobnostem, byla účast odepřena se zdůvodněním, že tam nyní nežijí. Na druhé straně hlasovat mohli i „Neskotové“, kteří ve Skotsku bydlí. Hodně Skotů vidí v EU jen spojence proti Anglii obdobně, jako kdysi bývala spojencem Skotska Francie.

Média se rovněž mýlí v názoru, že mladí jsou vesměs pro EU. Ve skutečnosti většina mladých lidí ve věku 18-24 let, především v Londýně, k urnám nepřišla. V ČT ovšem denně ukazují jen nářky „pro EU“ strany.

S referendem byla spojena i tragická událost. Týden před ním byla na ulicích městečka Birstall poblíž Leedsu zavražděna labouristická poslankyně, 41letá Jo Coxová, matka dvou dětí, zastánkyně imigrace, evropské integrace a jedna z tváří kampaně Remain (zůstat). Útočník, 52letý Thomas Mair, jak v obehrané detektivce zahradník, na ni vypálil tři rány z pistole a útok dokonal nožem s čepelí dlouhou 30 cm (zhruba 1 stopa), údajně pravicový extrémista a odpůrce EU. Poslankyně podlehla zraněním krátce po převozu do nemocnice.

Mnozí nezávislí žurnalisté ovšem oficiální verzi příliš nevěří. Jak si mohl pološílený muž opatřit zbraň? Spojené království nejsou Spojené státy. Od masakru na škole v Dunblane v roce 1997 tam mají občané zakázáno vlastnit střelnou zbraň. Restrikce jsou tak přísné, že i britští sportovní střelci trénují na olympiádu za hranicemi. Také nože s čepelí dlouhou jednu stopu jsou v UK ilegální. Jak tedy mohl psychicky narušený člověk v zemi prolezlé kamerami a policisty získat zbraň a náboje? Musel by být gangster, zločinec, mafián. Anebo bylo vše jinak? Pohádka o domácké výrobě pistole nezní důvěryhodně.

Obrovské rozpory v informacích svědků i ve zprávách médií spekulacím nahrávají. Například The Guardian nejprve uváděl, že Coxová byla prohlášena za mrtvou po nezdařené resuscitaci na místě činu lékařem záchranky. Jiné servery napojené na Reuters informovaly o úmrtí poslankyně v nemocnici. Informační šum vedl až ke zprávám, že tam Coxová byla „uspána“ heparinem.

Podle informací médií brutální útok trval 20 minut. Přesto si prý nikdo útoku nevšiml a především nikdo poslankyni nepomohl. Nikdo nezasáhl, přestože místo je nákupní zónou s mnoha obchody a stovkami kamer přirovnávané k pražskému Černému Mostu. Ovšem i v místě útoku se zprávy lišily. Podle Guardianu byla poslankyně napadena na schodišti knihovny, podle jiných svědků až u auta na parkovišti, podle mediálně nejznámějšího svědka, muslima spolupracujícího s poslankyní na kampani, se Coxová zapletla do šarvátky dvou mužů.

Z místa útoku prý utíkaly davy lidí a ječely, přesto zásah policie přišel až po 20 minutách. Pro srovnání, při útoku v Paříži věděla policie o střelbě v klubu Bataclan již během první minuty. Britská policie později zdržení vysvětlovala tím, že v oblasti probíhala bezpečnostní uzávěra a nácvik ošetření zraněných po teroristickém útoku biologickými zbraněmi. Není těch rozporů a „náhod“ trochu moc?

Na internetu se záhy objevily spekulace, že Coxová byla obětována, aby se odvrátilo veřejné mínění od brexitu. Stoupence odchodu měly porazit emoce, soucit s obětí i strach. Proevropská média ihned šířila atmosféru pokládající stoupence brexitu za sprosté vrahy. Nevěřím sice každé spekulaci, ale odpověď na otázku cui bono (v čí prospěch) zní jednoznačně, i když se nakonec ukázalo, že ani tato karta udržení země v EU nepomohla. Podivné je, že od zveřejnění výsledku referenda oficiální média o vraždě Coxové mlčí.

O krizi demokracie, a to především v EU, názorně svědčí zasedání Evropského parlamentu pátý den po britském referendu. Když mluvil Nigel Farage (někteří se dokonce divili, že využil práva poslaneckého mandátu, jehož není zbaven), v sále se bučelo. Že by tam zasedal dobytek?

EU – žalář národů

První reakce bruselských lídrů na výsledek britského referenda názorně ukazuje, že nic nepochopili.  Místo sebereflexe a vyvození odpovědnosti rezignací tvrdošíjně požadují integraci ještě více prohloubit a to včetně povinného přijetí eura všemi členskými státy. Pokud v tomto kurzu hodlají pokračovat, časem narazí na další referenda, ve Francii a Nizozemí možná nejdříve. A co názory české společnosti?

„Odpůrci setrvání ČR v EU – a jejich počet roste – bývají eurooptimisty často označováni za hlupáky, kteří mají jen jakýsi vágní, ale úplně mylný, emociální pocit, že integrace je špatná. Avšak ve valné většině případů má touha jednotlivých Čechů vystoupit z EU velmi racionální pozadí spojené s konkrétní osobní zkušeností. A opravdu nejde jen o nějaké hloupé ekologické žárovky.

Zeptejte se libovolného majitele libovolné přepravní firmy – ti by kvůli cestování za hranice měli z integrace profitovat nejvíc. Téměř 100 % z nich vám odpoví, že kdyby věděli, jaké důsledky pro ně bude mít vstup do EU, nikdy by ho nevolili. Silniční doprava je jedním z klíčových odvětví pro fungování české ekonomiky, která je orientována na vývoz, takže vyrobené zboží je následně potřeba někam přepravit. V přepravě a oborech nějak souvisejících u nás pracují téměř 2 miliony lidí. Když to ještě vynásobíme průměrným počtem členů domácnosti, vývoj v nákladní silniční dopravě ovlivňuje přes polovinu české populace.

Už po vstupu do EU měli čeští dopravci smůlu. EU si chránila svůj trh a vyžádala si přechodné období, kdy čeští dopravci nesměli vykonávat na území jiného státu vnitrostátní přepravu. Přechodné období odeznělo a zdálo se, že bude líp. Jenomže od 1. 1. 2015 platí na území Německa zákon stanovující plošnou minimální hodinovou mzdu ve výši 8,5 €. Němci trvají na tom, že se má tento zákon vztahovat i na zahraniční zaměstnavatele na německém území. Němci se hájí slovy o údajném sociálním dumpingu a moderním otroctví, i když ve skutečnosti německé firmy z členství v EU masívně těží, využívají levnější práci v nových zemích EU a tehdy se sociálním dumpingem neohánějí. Zavedení platnosti tohoto zákona i pro české dopravce může být pro ohromné množství z nich likvidační. Zkrachovat může 10 – 30 % firem provozujících mezinárodní kamionovou přepravu. Zvýšené náklady musí firmy někde ušetřit. Část nákladů přenesou na zákazníky formou zdražení.

Silné Německo využívá jednotného trhu EU k tomu, aby profitovalo na levné pracovní síle z východu, ale současně odmítá dát východnějším zemím na tomto jednotném trhu šanci. Naopak se je snaží vysloveně znevýhodnit. Nesymbolizuje to dokonale celou logiku EU?“ (Markéta Šichtařová, 11. 6. na http://czechfreepress.cz)

Pozoruhodné je, že se o těchto a podobných problémech v českých médiích skoro mlčí. Pan Sobotka se sice podle svých slov horlivě zasazuje za české pracovníky v Británii, ale proti německým „spojencům“ by nikdy neřekl jediné křivé slůvko.

„Byli jsme před EU – budeme i po ní“ nazval svůj příspěvek na www.literarky.cz 1. 6. Oleg Rybníkář. Cituji: „Otázka v titulku parafrázuje legendární výrok o Rakousku. Rezonuje společností, nejen českou, ale napříč kontinentem. Kam se poděl étos hesla „návratu do Evropy“? Změna vztahu k EU je v historickém měřítku extrémně prudká.

Příčinou rozhodně není migrační krize sama o sobě, ale selhání instituce EU a z toho vyplývající deziluze mas. Instituce EU ve zkoušce neuspěla, propadla, a to nikoliv poprvé. Již předtím neuspěla v krizi ukrajinské a řecké. EU nejenže v řešení jmenovaných krizí projevila donebevolající neschopnost, ale sama se spolupodílela na jejich vzniku. Ponechme stranou, jaký je poměr nemravně honorované hlouposti a neschopnosti a záměrné zlovolné vůle všech těch Junckerů, Tusků a dalších, a to i našich vykonavatelů společného „dobra“.

Evropská integrace je (pro mnohé) přitažlivá představa, o jejíž realizaci se odedávna různí Evropané různými způsoby (ale ne vždy s ušlechtilými úmysly) snažili, a to od římských císařů přes germánské kmeny, Jiříka z Poděbrad, Napoleona, Hitlera až k současné EU, jejíž larvální forma, francouzsko-německé Společenství uhlí a oceli, byla postavena na mezinárodní hospodářské spolupráci jako záruce míru. Jak hanebný protiklad podává současnost se svými hospodářskými sankcemi, násilným vývozem atlantické, mnohokrát selhavší pseudodemokracie národům, které o ni nestojí, rozvracením suverénních států pod falešnou vlajkou údajné svobody, matením pojmů, kdy černé je bílé a válka mír. A to vše jen proto, aby jedno promile lidské populace, které vlastní přes 50 % veškerého světového majetku, si urvalo ještě více.

Všechny předchozí pokusy o integraci neuspěly. Chvíli to vypadalo, že ten současný pokus je předurčen k úspěchu. Avšak znovu se ukazuje: sliby-chyby. Místo prosperity a rovnoprávnosti pozice kolonie, kde za stejnou práci dostávají třetinový výdělek v porovnání s mocným sousedem. Místo demokracie cinknuté volby, případně jejich úplné zrušení, resp. odklad „napříště“ (Švédsko), podpora vojenským pučům (např. Ukrajina), snaha o ignorování či přepsání volebních výsledků (Řecko, Maďarsko, Polsko). Místo míru válka (Sýrie, Libye, Irák, Jugoslávie, Ukrajina, Kosovo). A svoboda držet hubu a krok. Co zbylo z těch tolik vzývaných „evropských hodnot“, které jsme povinni čestně hájit, jak pravil dobrý voják Švejk, až do roztrhání těla?

Nejsilnější důvod, proč EU nemůže fungovat jako centralizovaný subjekt, je skutečnost, že její členové v řadě zásadních otázek nemají společný zájem a společnou vůli, což ukazují vzpomenuté krize, zejména s migrací. Státy u severního okraje (Skandinávie, Benelux, Německo) mají evidentně jinou vůli než státy u východního okraje (V4), jinou vůli mají jižní, středozemní státy a rovněž jinou západní (Francie, Británie). Vůle řady členů EU pod vedením zjančených, zřejmě zdegenerovaných, evidentně neschopných národních elit se zmítá ode zdi ke zdi, ignorujíc přitom vůli svých voličů a následně se divíc výsledkům voleb (Rakousko, Francie, Německo) anebo pro jistotu volební proces „dočasně“ suspendujíc (Švédsko). Instituce EU je nejen neschopná, ale dokonce nebezpečná svým členům.

Unijní bafuňáři ve spolupráci s významnými částmi národních elit na tyto bafuňáře napojených se pochopitelně snaží udržet svá unijní nemravně horentně honorovaná korýtka. Používají přitom široký rejstřík oblbovacích nástrojů, od strašení čímkoli, Putinem počínaje a hospodářským rozvratem konče, přes pokrytecké dovolávání se (falešných či neexistujících) evropských hodnot, solidarity a vděčnosti (zejména přesatlantickému „osvoboditeli“), přebudování smečky „hlídacích psů demokracie“ na sbor propagačních tlampačů establishmentu.

Dozrál čas k úvahám, debatě a činům směřujícím k přípravě na existenci naší vlasti v čase „po EU“. Otázka položená v titulku je částečně odpovězena. Zbývá dořešit, jak tuto odpověď realizovat.“ (závorky též O. R.)

Velký francouzský státník Charles de Gaulle (1890-1970, prezident 1959-69) o centralizaci Evropy soudil:

„Karel Veliký, Karel V. a Napoleon se pokoušeli sjednotit Evropu. Hitler na ni uvalil své ničivé panství. Je třeba si uvědomit, že žádný z těchto sjednocovatelů neuspěl, když nutil národy, aby se zřekly své individuality. Naopak svévolná centralizace vždy vyvolala vzestup násilného nacionalismu.“ (z knihy Mémoires d´Espoir)

 

Migrace – bude hůř

EU nedokáže řešit nelegální migraci a přitom by se měla dávno začít připravovat na „stěhování národů“. V pozadí migrací nejsou jen války a krize vyvolávané světovládou velkokapitálu. Trvalým impulsem ke konfliktům na Blízkém východě je boj o vodní zdroje. Subsaharskou Afriku trápí největší sucho za nejméně 100 let.

Jak napsal britský list The Guardian: Postarší zemědělec z Nigeru vypráví, že období dešťů tam začalo od nepaměti v červnu a končilo v říjnu. Když zasévali, půda bývala rozbahněná. V posledních letech je suchá jako písek a bez života. Mírně zaprší až v srpnu a poté zase zem rychle vyschne.

Niger je relativně malou zemí, ale obdobná je situace všech zemí tohoto pásma. Například v Etiopii, kde žije přes 100 milionů lidí, tam, kde dříve v období dešťů pršelo každý druhý den, loni zapršelo jednou za měsíc. Rozlehlá část Etiopie trpí nejhorším suchem za desítky let a dobytek hyne, v jiném etiopském regionu umírají desítky lidí a tisíce krav při povodních. Jen v Africe jsou hladem ohroženy stamilióny lidí. Lze pak hovořit o „ekonomické“ migraci? Vždyť tzv. ekonomičtí migranti v těchto případech nejdou za pohodlnějším životem, jde jim o holé přežití. Nejprve směřují do velkých měst Afriky. Ani tam obvykle příležitost k záchraně života nenajdou a pak ti nejodvážnější směřují přes Středozemní moře.

Slepá ulička „moderní“ levice

Pod názvem „Levice versus pravice“ publikovala Michaela Julišová v Literárních novinách 15. června článek o úpadku tradičního členění na levici a pravici.

„S dalším masívním nástupem geopolitických mocenských teritoriálních zájmů, které se zájmy států a národů nemají nic společného, se tradiční orientační ideový vzorec politických stran „levice versus pravice“ změnil. Skutečné vládnoucí mocenské struktury alias velký kapitál mají k dispozici pro získání veřejného souhlasu, který je důležitý pro zajištění jejich cílů, silovou sofistikovanou mediální propagandu, jež se historicky osvědčila a je efektivní.

Tyto mocenské struktury prostřednictvím korupce a příslibu podílu na moci získávají a podmaňují politické strany a hnutí. V současné době můžeme sledovat, jak využívají naivitu, pýchu a elitarizaci tzv. Nové levice. Její lídři se domnívají, že vítězí a vládnou autentickou silou svých multikulturalistických idejí. Absolutně netuší, že tyto jejich utopické a absurdní mantry se momentálně „jen“ hodí mocenským strukturám. Také proto byly tyto jejich bizarní multikulturalistické konstrukty vytaženy na piedestal a aktuálně jsou v Evropě propagandou mohutně prosazovány. Kdyby současná utopická multikulturalistická doktrína Nové levice nevyhovovala skutečným vládnoucím strukturám, dávno by byla smetena.

Nejpozoruhodnější na celém tomto fenoménu je, že si lídři Nové levice vůbec nevšimli, s jakým neskutečným tlakem, nasazením a naléhavostí je náhle jejich multikulturalistické dogma evropskými politiky a elitami propagováno, ač dosud bylo zcela opomíjeno nebo dokonce zatracováno. Opravdu věří tomu, že je to z důvodu jeho ryzosti a naléhavosti? Takové nedůvtipnosti a zaslepenosti se ani nechce věřit. Nová levice, která byla dlouhou dobu politický outsider, svou ochotou spoluangažovat se v současném silovém nedemokratickém procesu tak potvrdila neplatnost orientačního ideového vzorce a stala se dalším nástrojem při vytváření nového evropského totalitního obludária.

Žádná klasická „levicovost“ nebo „pravicovost“ ve veřejném procesu již neexistuje. Existují zájmy mocenských kapitálových struktur, které si podmaňují politické strany i celé státy. Vždy podpoří takovou politickou stranu, jejíž aktuální dikce (kterou lze samozřejmě následně upravit či modifikovat) se v dané chvíli hodí pro jejich geopolitické a kapitálové záměry.“

Se všemi závěry autorky marxisté jistě nemohou souhlasit. Julišová nicméně ukazuje, kam došla „moderní“ levice (i její apologeti v KSČM) po zřeknutí se marxismu a třídních přístupů a jak toho dokázali ideologové placení velkokapitálem využívat. „Neolevice“ a „neomarxismus“ nemají nic společného ani s levicí, ani s Marxem.

Tradice nejrůznějších oportunistů a reformistů je takřka tak stará jako Marxovo učení. Kolikrát již zradily dělnickou třídu a pracující „levicové“ strany („socialistické“ či „sociálnědemokratické“) poté, co se i jejich zásluhou dostaly k moci.

Názorným příkladem je novela zákoníku práce prosazovaná ve Francii vládou „socialistického“ prezidenta Hollanda. Na úkor zaměstnanců ve prospěch kapitálu, navzdory masovým stávkám, protestům a demonstracím. Obcházení poslanců, mohutné nasazení policie, násilí proti odborářům – tak dnes Francii vládnou socialisté. Lze se pak divit, že o takovou „levici“ pracující nestojí? Bohužel, mnozí se obrací k pravicové Národní frontě Marine Le Penové. Ta se tváří, že jí jde o každého prostého člověka. Jistě, pokud se dostane k moci, brzy je zklame i ona, ale právě tak „funguje“ buržoazní demokracie.

V ČR sociální demokracie fakticky pokračuje v protidělnické politice polistopadových garnitur, jen o něco „citlivěji“, s „lidskou tváří“.

Budete otroky ve vlastní zemi,“ prohlásil Miroslav Štěpán v listopadu 1989 k dělníkům v ČKD. Tehdy ho dělníci vypískali, protože uvěřili vlastizrádcům, lhářům a nastrčeným loutkám. Jeho slova se však naplnila. Kde je dnes ČKD a tisíce dalších fabrik, co byly záměrně zlikvidovány? Kde je OKD? Jak skončili ti, kteří ho vypískali? Jako nezaměstnaní? Jako bezdomovci? Jako živořící důchodci? Ano, jsme otroky ve vlastní zemi, jen si to někteří nechtějí přiznat.

 

Bilderberg – řídicí páka světovlády kapitálu

Čtyřdenní 64. zasedání „elitního“ klubu Bilderberg skončilo 12. června 2016 v drážďanském pětihvězdičkovém hotelu Taschenbergpalais Kempinski, jenž byl po celou dobu akce celý zabrán účastníky a neprodyšně uzavřen. Ačkoli to byla údajně „soukromá“ akce, 400 policistů chránilo hotel od vnějšího světa na účet daňových poplatníků.

Policie nepovolila skupiny demonstrantů větší než 15 osob. Na německém blogu Schall und Rauch se k tomu píše: „Správné by to bylo ale obráceně, bezpečnostní síly by nás měly chránit proti tomuto gangu, který se schází v utajení a opět proti nám něco vymýšlí.“

Setkání skupiny Bilderberg, nejmocnějších lidí světa a jejich hostů, probíhala po desetiletí v utajení. Oficiální média celého světa o nich dlouhá léta vůbec neinformovala, ba dokonce někdy tvrdila, že se nic takového jako neoficiální a neformální setkávání nejvlivnějších lidí světa neděje. Kdo si myslí něco jiného, je hlupák či konspirační teoretik. Pak jsme měli uvěřit, že nejmocnější lidé světa se scházejí jen kvůli golfu…

„Jako každý spolek mají právo na to, aby se setkali a nezvali novináře. Když jsem člen spolku kuželkářů v Příkořicích, tak mne také nemůže nikdo přinutit, abych pozval tisk,“ vyjádřil se pro idnes Karel Schwarzenberg. Na serveru www.novarepublika.cz pod titulkem „Lidi nejsou jako kuželky, pane kníže!“ k tomu píše Adam Mikulášek:

„Lidé nejsou kuželky, které si mohou politicko-finanční „elity“ po libosti shazovat a stavět podle toho, jak se spolu v přísném utajení domluví. A vůbec nejde o to, jestli se setkají v rámci skupiny Bilderberg nebo při různých obskurních jednáních jako bylo to, kde se evropské špičky dohodly s šéfy Facebooku, Googlu a spol. na cenzuře sociálních sítí, přičemž se nerozpakovali ignorovat Evropský parlament. Stejně tak bude podezřelé, když si řekněme nějaký český ministr půjde řekněme zahrát golf s vlivným „kmotrem“. Samozřejmě se nedozvíme, jestli se spolu bavili o něčem, o čem neměli, nebo probírali třeba fotbal, motorky a počasí. Jde o to, že vzbudí oprávněné pochybnosti.“

„Je skutečně zajímavé, že média nepovažují shromáždění osob, jejichž jmění přesahuje majetek všech amerických občanů dohromady, za hodno zprávy,“ píše novinář Daniel Estulin, jenž se proslavil knihou Pravdivý příběh skupiny Bilderberg. Podle něj je klikou nejbohatších, ekonomicky a politicky nejmocnějších a nejvlivnějších lidí v západním světě. Tajně se setkávají, aby plánovali události, o nichž se později zdá, že se prostě staly.

Jednání skupiny se účastní okruh stálých a aktivních členů, ale také lidé, kteří jsou zváni jen příležitostně, letos například šéfka MMF Christine Lagardeová, bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger, bývalý šéf CIA generál Petraeus, bývalý vrchní velitel NATO v Evropě Philip Breedlove, bývalý šéf britské zpravodajské služby MI6 John Sawers, němečtí ministři financí, obrany a vnitra, předseda saské vlády Tillich, jenž by mohl být nástupcem Merkelové, někteří eurokomisaři ap.

Podle Estulina tito „okrajoví“ lidé nevědí nic o struktuře stojící za Bilderbergem a nic netuší ani o skutečných cílech a záměrech skupiny. Několik vybraných bývá pozváno, protože si členové Bilderbergu myslí, že by mohli být užitečnými nástroji v jejich globalizačních plánech. Později některým z nich pomohou dosáhnout na velmi mocné volené pozice, nicméně jednorázoví hosté, kteří nezanechají patřičný dojem, jsou odstaveni.

Nejdramatičtějším příkladem působení „personalistů“ bilderberského gangu je návštěva do té doby neznámého arkansaského guvernéra Clintona na zasedání skupiny v roce 1991 v Baden Badenu. Tam mu bylo vysvětleno, proč je prioritou Bilderbergu Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA). Příští rok byl Clinton zvolen prezidentem a dohodu NAFTA prosadil.

Podobně raketově vyletěl Tony Blair, jenž se zúčastnil v roce 1993 a rok nato se stal předsedou labouristické strany a později britským premiérem, George Robertson pozvaný roku 1998 a po roce jmenovaný generálním tajemníkem NATO, Romano Prodi, jenž se hned po návštěvě Bilderbergu v roce 1999 stal předsedou Evropské komise a později premiérem Itálie. Také pozvaní Češi – exministr Schwarzenbezg, bývalý místopředseda federální vlády a prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, diplomat, jenž vedl přístupová jednání k NATO Karel Kovanda, bývalý Havlův poradce a diplomat Michael Žantovský či politolog Jiří Pehe – prosazují globalizační plány Bilderbergu velmi svědomitě. (Letos do Drážďan žádný Čech pozván nebyl – proč asi?)

Mravenčí prací nezávislých „konspiračních“ žurnalistů byla poodhalena pravda ze schůzí nejvýše postavených politiků, byznysmenů, panovníků, úředníků, bankéřů, novinářů, majitelů médií a dalších lidí tahajících za globalizační nitky. Jimi řízená a ovlivňovaná média začala opatrně připouštět, že k těmto schůzkám dochází. Bagatelizovala je, vzpomeňme na výrok „našeho“ knížecího spáče, když tvrdil, že jde vlastně o takovou přednáškovou akci, kde si tito lidé jen povídají…

V Drážďanech tomu bylo jinak. Již v první den setkání se na serveru Novinky.cz objevil příspěvek nazvaný Elita Bilderbergu vyráží proti brexitu. Na rozdíl od minulosti jsou v něm předem plány Bilderbergu odhaleny: Na programu letošní konference je kromě aktuálních událostí vzestup Číny, Evropa a migrační krize, Blízký východ, Rusko, USA, kybernetická bezpečnost, geopolitické otázky související s levnou ropou, problémy středních vrstev a lidí žijících v nejistotě ohledně zaměstnání, příjmů i bydlení. Za nenápadným prvním bodem jednání se skrývá referendum o setrvání či odchodu Británie z EU. Právě Bilderberg stvořil EU v 50. letech minulého století a nyní se strachuje o osud svého dítěte, konstatuje server International Business Times, podle něhož mezi pozvanými není jediný stoupenec brexitu.

Šlo o úmyslný únik informací s cílem ovlivnit britské hlasování? Pokud ano, bylo to kontraproduktivní. Pasáž o pozornosti lidem v nejistotě má zřejmě dodat Bilderbergu „lidskou tvář“, alespoň na čas.

Jak upozornil www.nwoo.org/2016/06/13, Bilderberg plánuje spuštění finančního kolapsu. Pikle za tím účelem kuje již podruhé během 10 let. Během shromáždění Bilderbergu v kanadské Ottawě roku 2006 unikly informace od amerického delegáta, podle nichž se přítomní chystali na prasknutí bubliny s domy a na zhroucení globálního trhu. Přesně ten scénář se pak v následujících dvou letech rozehrál.

Podle veterána slídění za Bilderbergem, bývalého žurnalisty BBC Tonyho Goslinga, globalisté při letošním piklení v Drážďanech (nemohu nevzpomenout na slavnou českou pohádku se scénou „pikle kujme, spekulujme“, kéž by bilderbergové dopadli jako ti povedení královští rádci) pletichaří, aby si přeskupili svá aktiva k zajištění kořisti v následující bouři na trzích. Fúze ohromných korporací vytvořily monopoly, které těm u moci usnadní kontrolu nad trhy, zvláště co se týče potravin. Kartely mají v úmyslu zadusit konkurenci.

Jak uvedl Paul Joseph Watson na www.prisonplanet.com, miliardářský elitář George Soros začal kořistit z chaosu evropské migrační krize a hlasování o brexitu. Soros odpovědný za zhroucení libry v roce 1992 také sází proti americkému akciovému trhu.

Ať úmyslně či nezáměrně uniklé informace prohloubí chaos nejen na finančních trzích. Prohloubí globální krizi kapitalismu!

Byl Hugo Chávez zavražděn?

Žurnalistka americko-venezuelského původu Eva Golingerová dlouhodobě upozorňuje na podezřelé okolnosti úmrtí venezuelského prezidenta Cháveze ve věku 58 let 5. března 2013. Na svém webu píše:  „Vše, čeho se Washington snažil dosáhnout během vlády Huga Cháveze, je dnes v jeho nepřítomnosti realizované. Chávezovo rakovinové onemocnění bylo neobyčejně agresívní. Každý den se objevuje více důkazů a je možné, že Chávez byl zavražděn. Jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, který s ním byl často o samotě, nosil mu jídlo, kávu a vodu, je dnes chráněným svědkem v USA. Brzo bude odhalena tajná činnost Leamsyho Salazara a jeho úzká spolupráce se zpravodajskými službami.“

Prvé příznaky Chávezova onemocnění se objevily v květnu 2011. Následující měsíc podstoupil dvě operace ve specializovaném zdravotnickém zařízení v Havaně. Kubánští lékaři našli a odstranili zhoubný nádor, který metastázoval se značnou vytrvalostí navzdory všem preventivním opatřením, a byly nutné další operace. Přesná podstata Chávezovy rakoviny nebyla odhalena. Nástupce v úřadu prezidenta Nicolas Maduro potvrdil pochybnosti výrokem, že diagnostikované onemocnění bylo výsledkem „nekalé činnosti“.

Leamsey Villafaňa Salazar se narodil roku 1974 v chudinské čtvrti Petare (okres hlavního města Caracasu). V roce 1998 absolvoval námořní akademii a rok poté začal pracovat v Chávezově ochrance. Tuto práci mu zprostředkoval švagr, tehdejší venezuelský ministr obrany. Brzy poté Salazar pracoval jako Chávezův osobní asistent. Prezident jej v televizním vysílání po puči iniciovaném USA roku 2002 popsal jako spolehlivého, neúplatného a profesionálního důstojníka. Spiklencům se tehdy podařilo Cháveze na tři dny sesadit, ale s podporou lidu, armády a též Salazara se vrátil Chávez triumfálně do prezidentského paláce Miraflores. Venezuelský státní prokurátor Danilo Anderson, který vyšetřoval pozadí a financování puče, byl ovšem 18. 11. 2004 zabit při výbuchu bomby v autě.

Salazar byl po puči neočekávaně převelen na námořní základnu Punto Fijo, ale Chávez po 4 letech nařídil jeho návrat k původním povinnostem. Po smrti prezidenta Salazar střežil předsedu Národního shromáždění. Ten po roce požádal o jeho přeřazení, když si všiml změn v jeho chování. Tehdy již probíhaly diskuse o prezidentově smrti. V prosinci 2014 Salazar pod záminkou svatební cesty odletěl do Dominikánské republiky a odtud uprchl do Španělska. Pak jej speciální letadlo americké vládní agentury DEA odvezlo do USA. Nyní žije s manželkou (Anabel Linares Leal, absolventka vojenské akademie, pracovala jistý čas s účty venezuelských ozbrojených sil) v USA pod federální ochranou a podává „svědectví“ o zapojení venezuelských činitelů do obchodů s drogami. Na objednávku především pomlouvá venezuelského ministra obrany generála Cabella, jehož se snaží kvůli protiamerickým postojům Washington kompromitovat.

Blízkými přáteli Salazara byli manželé Velasquezovi odhalení nedávno v aféře Panama Papers jako majitelé pochybné společnosti. Armádní kapitán Adrian Velasquez je bývalý Chávezův poradce a měl na starosti bezpečnost Chávezova syna Huga. Jeho manželka Claudia Patricia Diaz Guillen je bývalá důstojnice námořnictva a několik let byla Chávezovou zdravotní sestrou. Měla k němu soukromý přístup bez dozoru.

Venezuelské agentury sbírají důkazy o Salazorově činnosti, jeho tajných střetnutích se zástupci CIA a DEA i o možnosti, že jim poskytl informace o Chávezově cestovním itineráři, případně prezidentův biologický materiál. Podrobnosti lze najít na www.zemavek.sk.

Připomeňme si, že za studené války CIA usilovně vyvíjela látky, které zabíjejí beze stop. Rakovina byla zjištěna i argentinské prezidentce Kirchnerové, brazilskému prezidentu Lulu da Silva i jeho nástupkyni Rousseffové či paraguayskému prezidentu Lugovi. Česko-argentinský novinář a spisovatel Juan Braun (narozen v Brně, žil a působil v 50 zemích světa, v posledních letech tvoří v Praze) před časem napsal knihu Evita. V románu líčí smrt Evy Peronové v r. 1952 jako „dílo“ lékařů vybavených CIA. Latinská Amerika má zřejmě své dávné zkušenosti.

Chávez několikrát varoval prezidenty Bolívie a Ecuadoru a vyprávěl, jak i jeho mnohokrát varoval Fidel Castro, cíl stovek neúspěšných a leckdy bizarních pokusů CIA: „Fidel mi vždy říkal: dej si pozor, co jíš a co ti dávají jíst. Ti lidé vyvinuli technologie… malá jehla a nainfikují tě něčím, co ani nepoznáme“.

K článku o Venezuele publikovaném v tištěném „Dialogu“ číslo 326 několik aktuálních doplňků:

Venezuelský prezident Maduro prozatím odrazil tlak opozice na vypsání referenda o jeho odvolání. Nepokoje v důsledku nedostatku potravin jsou důsledkem strategie USA, jež vedla k výraznému poklesu cen ropy. Jak známo, Venezuela je významným exportérem této komodity. Venezuelská i cizí buržoazní média zneužívají ekonomické problémy a podněcují nespokojenost s vynuceným přídělovým systémem. Kdyby ve Venezuele tak jako v USA tisíce lidí marně čekaly na potravinové poukázky, budou tato média šílet. Pokud má platební selhání vláda USA, tisk o tom nic neřekne. Přitom na poukázkách jsou závislí zdravotně postižení a sociálně slabí občané USA, aby měli na jídlo (viz http://theeconomiccollapseblog.com).

Kuba nepadne

Známý levicový žurnalista André Vltchek na serveru www.counterpunch.org uveřejnil velmi zajímavou reportáž z nedávné cesty na Kubu (zkráceno):

Nejsem si jistý, kdo vymyslel ty zvěsti, že Kuba je teď ve smrtelném nebezpečí, že ztratila orientaci a že se kdykoli může zhroutit po jediné smrtící návštěvě prezidenta USA. Zvěsti a spekulace se nabalují a v některých kruzích severoamerické a evropské levice jsou už zmateni realitou.

Kubu znám, obdivuji a miluji. Když jsem četl všechny ty alarmující zprávy, rozhodl jsem se tam vrátit a promluvit přímo s Kubánci. Tentokrát jsem se rozhodl usednout za volant, navštívit vzdálené vesnice i historická revoluční místa a také oblast kolem území, jež Kubě ukradl západní imperialismus, zátoku Guantanamo. Projel jsem přes tisíc km na východě i západě země. Pracoval jsem v Santiagu de Cuba, Havaně, na Playa Girón a v jedné z nejvzdálenějších a před revolucí nejchudších oblastí země Cienaga de Zapata.

Hlavním mým cílem bylo prostě naslouchat Kubáncům. Byli si vědomi smrtelného nebezpečí přicházejícího ze severu? Byli připraveni dělat kompromisy? Slábl jejich revoluční duch? Můj závěr je jasný a rozhodný: NE! Kuba nepadá. Kubánci vědí, co je s největší pravděpodobností za sladkou řečí prezidenta USA. Nepodvolí se a nezradí revoluci.

Nátlak, úskoky, vše bylo použito ve snaze vykolejit a zničit kubánskou revoluci. Ale ani na vteřinu si nemyslete, že Kubánci nevidí, čeho se Impérium snaží dosáhnout. Kuba se drží, už celá desetiletí. Vede si lépe než dřív. Je také silnější než kdy předtím. Jsem přesvědčený, že zvítězí.

Tady není potřebná žádná „politická korektnost“. Nic není vynucené. Rasová i pohlavní rovnost přichází přirozeně, instinktivně, jako logický „vedlejší produkt“ revoluce. Tisíce kubánských lékařů a učitelů stále působí v některých z nejchudších a nejzapadlejších koutů světa. Kubánská revoluce bojuje za humanitu. Stojí na straně utlačovaných, ať jsou to muži, ženy či děti. Barva kůže nic neznamená. Jedna věc je jasná všem Kubáncům: každý člověk, každá rasa si zaslouží důstojný život.

A právě pro tohle západní imperialismus nenávidí Kubu. Právě pro tohle používá žíravou propagandu, aby zdiskreditoval kubánskou revoluci. Právě pro tohle se snaží vykolejit zemi z komunistického kursu všemi prostředky, jež má k dispozici: přímými útoky, embargem a teď i novou, machiavelistickou kapitolou „normalizace“.

Cestoval jsem na Playa Girón přes 250 km za volantem z Havany, nejprve po impozantní šestiproudé dálnici, potom po dvouproudové silnici. Řídil jsem chevrolet z roku 1952, pečlivě opravenou, nablýskanou a spolehlivou, přátelskou obludu. Kuba se pozoruhodně měnila a já to všechno viděl kolem sebe. Děsivé roky extrémních obětí byly pryč. Ted tu byly skvělé silnice po celém ostrově, pohodlná a čistá odpočívadla a tankovací stanice.

Pole byla dobře dosažitelná a vesnice podél silnice prosté, ale čisté a soběstačné, s lékařskými stanovišti, školami a základními službami. Kuba nevypadala bohatá, ale ani chudá. A vypadala mnohem líp než před třemi roky, kdy jsem tam pracoval naposledy. Nerozpadala se, nehroutila se. Rostla, zlepšovala se a rozvíjela.

Na Kubě je všechno, od obrany země po zachování životního prostředí, považováno za revoluční čin. Projížděl jsem pozoruhodnou biosférou Cienaga de Zapata, místem světového dědictví. Odpoledne začala silnici křižovat obrovská armáda barevných krabů. Celá oblast je původní, čistá, nezkomercializovaná.

V zapadlé vesnici Soplillaru narážím na malé muzeum a krásnou knihovnu s impozantní sbírkou knih. Stoly a židle jsou ručně vyrobeny. Chlapík, který má místo na starost, Pedro Amaury Santos Llambio, je universitní profesor se zápalem pro vesnické vzdělávání. Několik dní v měsíci vyučuje na universitě ve městě, ve zbývajícím čase pečuje o muzeum a knihovnu, ležící nějakých 5 km od zátoky Sviní.

Nevěřil byste tomu, ale tahle obrovská oblast mívala před revolucí jen 4 školy. Děti trpívaly podvýživou, byl tu všude hlad a bída. Všechno, co tu vidíte, je přímý výsledek revoluce.

Krátce jsem pracoval v Havaně. Je mnohem složitější než provincie. Potkal jsem malíře, filmaře, novináře i majitele soukromých restaurací. Jejich jazyk byl okrasný, slova vybíraná opatrněji. Více se mluvilo o „míru“ a „porozumění“. Někteří lidé v Havaně se o politiku nezajímají, ale většina ano. Chápu, proč mnoho cizinců, poté co navštíví jen Havanu a jednu či dvě turistické pláže, cítí, že Kuba ztrácí revoluční nadšení. Ale i v Havaně jsou „poskytovatelé služeb“ jedna věc a běžní občané zcela jiná. A samozřejmě velcí kubánští intelektuálové a umělci jsou téměř jednomyslně s revolucí.“

 

Státní převrat v Brazílii

„Dočasné“ sesazení prezidentky Dilmy Rousseffové pod záminkou vyšetřování její korupce byl ve skutečnosti převrat zorganizovaný americkým ministerstvem zahraničí, podobně jako byla dosazena loutková vláda na Ukrajině. Pokud by opravdu šlo jen o korupci, pak by v prvé řadě musel být potrestán Michel Temer, na něhož především směřovala obvinění, a to v mnohonásobně vyšších částkách. Žalobu na Temera za „kolosální úplatkářský skandál“ potvrdil i Nejvyšší soud.

Místo toho se stal 75letý profesor práva Temer úřadujícím prezidentem. Přitom Rousseffovou volilo 54 milionů Brazilců, kdežto Temera – s rukama špinavýma od korupce, hluboce neoblíbeného a sloužícího oligarchům (slova Glena Greenwalda, známého žurnalisty z The Intercept) – podle průzkumu veřejného mínění těsně před pučem by volila jen 2 %.

Stránka Wikileaks zveřejnila „citlivý“ telegram odhalující, že Temer působil jako „informátor“ amerického velvyslanectví. Temer poskytoval Američanům zprávy o politické situaci v Brazílii již za prezidenta Luly da Silvy. Kritizoval Lulův „úzký pohled a jeho nadměrné zaměření na programy sociální sítě, které neprosazují růst nebo ekonomický rozvoj“. Jinými slovy, Lula odmítl neoliberální agendu upřednostňovanou Washingtonem.

New York Times po Temerově jmenování uvedl, že by mohlo způsobit „významný posun k politické pravici v největší latinskoamerické zemi“. Brazílii, která nebyla tak otevřeně socialistická jako Kuba a Venezuela, vládla od roku 2002 Strana pracujících (PT), zprvu pod Lulovým vedením. Jeho nástupkyně Dilma Rousseffová rovněž jako její mentor Lula da Silva vybočovala z neoliberálního trendu. Místo provádění úsporné politiky usilovala zachovat sociální služby a dávky, které PT zavedla od roku 2003.

Panovaly obavy, že Brazílie nesplatí dluhy a stane se další Argentinou, což by mělo závažný dopad na zahraniční banky a trhy včetně USA. V letech 1998 až 2002 trpěla Argentina krizí a ke zděšení finanční elity se uchýlila k alternativním měnám a opustila pevný kurs pesa k americkému dolaru. Podle Silase Malafaia, televizního kazatele a spisovatele, Temer smete „ideologii patologických levičáků“ a přivede zemi zpět na oběžnou dráhu Wall Street. Na puči se podíleli lidé z Goldman Sachs.

Puč v Brazílii byl zároveň zaměřen proti BRICS s cílem oslabit přátele Ruska. Brazilská „barevná revoluce“, zinscenovaná jako proces měkké změny režimu, je právě v první fázi nové, komplexní strategie hybridní vály. Jejím cílem je BRICS jako celek (viz www.zvedadec.org).

Brazílie se má stát satelitem USA a bude následně „zachráněna“ MMF. Budou ždímat brazilský lid a způsobí ještě nižší životní úroveň a ještě větší zadlužení. Temer okamžitě po nástupu zrušil sociální výdobytky brazilského lidu prosazované PT.

Generální tajemník SOF o významu třídního boje

Na plenárním zasedání 105. konference Mezinárodní organizace práce (specializované organizaci OSN) vystoupil 6. června 2016 generální tajemník Světové odborové federace George Mavrikos. Zdůraznil význam mezinárodní solidarity k dělníkům v boji na celém světě a význam třídního boje proti kapitalistům a vládám. Informoval o přípravách 17. sjezdu SOF, jenž se uskuteční 5. – 8. října 2016 v jihoafrickém Durbanu.

V projevu mj. prohlásil: „Jménem SOF chci vyslovit internacionalismus francouzským pracujícím, kteří organizují silné, masívní mobilizace proti antidělnické politice vlády Francoise Hollanda. Zákon prosazovaný vládou útočí na práva, jež byla získaná dělnickými boji. Poskytujeme solidaritu brazilskému lidu, bojujícímu proti nedemokratickým parlamentním manévrům buržoazie. Spojujeme své hlasy s hrdinným palestinským lidem, jenž trpí izraelskou politikou. Jsme na straně lidu Sýrie a Venezuely, které jsou terčem imperialistů a kapitálu.

Dnes jsou zobecněny útoky vlád proti pracujícím a proti odborářským právům ve všech zemích EU. Tato politika je centrálně plánovaná. Je to centrální strategická volba EU a monopolů. Ve skutečnosti mají tyto strategie jediný cíl: udělat z nás otroky dnešní doby. Zároveň stále sílí státní násilí, persekuce odborového hnutí.“

Sobotkova vláda nahrává sudetským Němcům

Bernd Posselt v projevu na 67. sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu 15. května 2016 v Norimberku vychloubačně vyjmenovával své přátele mezi českými politiky. Je to zajímavý výčet napříč politickým spektrem. Z ČSSD ministryně práce a sociálních věcí Marksová-Tominová, z KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, Daniel Herman a Bělohrádkův náměstek Arnošt Marks (v Sudetoněmeckém domě položil květiny k památce „obětí vyhnání“), z ANO brněnský starosta Petr Vokřál, z TOP 09 vedle „knížete“ Schwarzenberga místopředseda Ženíšek, z ODS předseda Fiala.

Podle Posselta tvoří „protikladné síly“ jen komunisté a nacionalisté. Na adresu komunistů Posselt drze pravil: „Za desetiletí totality v českých zemích zničili náš společný domov Čechů a sudetských Němců. Měli by spíše činit pokání a darovat svůj majetek na fond porozumění.“ (Připomínat sudeťákům, že oni zničili „společný domov“ sounáležitostí s hitlerovci a vyhnáním Čechů z pohraničí v roce 1938 by bylo jistě marné, ale tím spíš je to třeba připomínat našim lidem.)

Za zmínku stojí i pasáž Posseltova projevu o sjednocené Evropě: „Evropská myšlenka je možná již proto geniální ideou, že se jedná o sudetoněmecký vynález. Přišel s ní náš krajan Richard Coudenhove-Kalergi z Ronspergu (Poběžovic) po první světové válce a byl podpořen naším krajanem Ottou von Habsburgem a naší sudetoněmeckou etnickou skupinou, která byla právě zásluhou trvalého utrpení (Jak tomu rozumět – trpěli již pod Habsburky nebo ve „společném domově“ za ČSR? Či „utrpením“ myslí ztrátu práva Čechům vládnout? Například oběti etnických čistek v zemích bývalé Jugoslávie jistě ví, co opravdu znamená slovo „utrpení“) vždy známa svou masivní podporou evropského sjednocení.“

V této souvislosti citoval Posselt slova „nezapomenutelného patrona“ Franze Josefa Strausse: „Vlastně by si němečtí vyhnanci a sudetští Němci zasloužili Nobelovu cenu míru za své nasazení pro Evropu“ (vlastně po Obamovi by to nebyla první fraška).

Jak chápe Posselt sjednocenou Evropu? Prohlásil: „Sjednocení Evropy rozhodne o tom, zda náš křesťanský, liberální, evropský způsob života (kolikrát jsme podobná slova od listopadu 1989 slyšeli, jako by v Evropě žili jen křesťané a liberálové) odolá a zvítězí nebo zmizí beze stopy ve stále nebezpečném světě. Proto ji nesmíme zradit, ale dále rozšiřovat (věru „důvěryhodný“ spojenec Junckera a spol.). Nacionalisté působí na obou stranách hranice (v této souvislosti Posselt hovořil velmi ostře o Václavu Klausovi) a aktivní, angažovaní Evropané se musí spojit ve všech evropských zemích. My, sudetští Němci, jako jeden ze dvou národů českých zemí a čtvrtý bavorský kmen, máme ve smyslu Zlaté stezky Karla IV. (zamyšlení k zneužití 700. výročí tohoto panovníka buržoazní propagandou najdete v příštím vydání Panoramy) zvláštní funkci mostu.“

Posselt také sjezdu vyprávěl, jak se účastnil 14. května 2016 „působivé akce“ na počest Karla IV. v Praze ve Valdštejnské zahradě a hovořil tam s premiérem Sobotkou. Dodal: „Jde o to, abychom uspořádali soužití v srdci Evropy tak, aby neexistoval nacionalismus (tak jako evropští lídři nerozlišuje „nacionalismus“ a vlastenectví), žádná omezení v oblasti hospodářské soutěže, žádná vyhnání, žádné utlačování, žádná kolektivní vina.“ (Závorky I. J.).

Český ministr kultury Daniel Herman na sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) jménem české vlády hovořil ve stejném duchu. Z jeho projevu cituji: „Milí krajané! Je pro mne velkou poctou smět vás pozdravit jako první člen vlády ČR na vašem každoročním setkání. Letos uplynulo už 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče i mnozí z vás jste byli donuceni opustit své domovy, ve kterých měli naši předkové společné staleté kořeny.

Vztahy mezi Čechy a Němci byly zničeny zločiny nacistů, kteří nadřadili německý lid nad českým. Po skončení války se z touhy po pomstě a v odplatě za tuto genocidu dopustila i část české populace hrozných forem trestné činnosti vůči německy mluvícím občanům. Vyjadřuji slova lítosti nad zločiny některých vašich předků. Zároveň hluboce lituji toho, co spáchali před sedmi desetiletími někteří z našich předků, a tím hluboce zranili naši staletí trvající koexistenci. Musíme se snažit neustále stavět náš evropský dům, který nám poskytli naši předci, a musíme být připraveni bránit jej proti každému, kdo se snaží znovu zasít nenávist a strach. Dědictví našeho společného krále a císaře Karla IV., jehož 700. výročí jsme si včera připomněli, nás k tomu zavazuje. Kéž nám Bůh pomůže v tomto úsilí.“

Nechce se skoro ani věřit, že česká vláda mohla s takovým projevem souhlasit. I nesouhlas představitelů KSČM byl spíše symbolický a bojácný. Pan ministr se oháněl předky. Ve skutečnosti by jej za to naši předci hnali vidlemi.

Senátor a předseda Strany práv občanů Jan Veleba na adresu sudeťáckého sjezdu za účasti delegace české vlády řekl: „Krůček po krůčku, krok za krokem se připravuje půda, aby se přepsaly naše dějiny. Pro vládu je zčistajasna partnerem sudetoněmecké krajanské sdružení, ministr české vlády je nazývá „milými krajany“ a premiér jde ještě dál a předznamenává je našimi spojenci. No a milým krajanům je to málo, s jídlem roste chuť a přechází do útoku. Jejich posledním terčem je druhý nejvyšší ústavní politik, předseda Senátu Milan Štěch. Na nedávné akci, při které vzpomínali na poválečný odsun z Brna, sestavili sudeťáci drzý dopis Senátu, v němž skandalizují předsedu Senátu za „nenávistný, ostře protiněmecký“ projev na terezínské tryzně.“ Jinými slovy, kdo nechce s vlky víti, bude odejit v zájmu jejich pojetí „sjednocení Evropy“.

V rozhovoru pro Právo z 21. května 2016 prohlásil premiér Sobotka o Sudetoněmeckém landsmanšaftu, že ho do budoucna potřebujeme jako spojence, abychom zvládli rizika, před nimiž stojí Evropa. Rozhodně prý nelze vnímat sudetské Němce jako nějaké pohrobky německých nacistů.

Jak upozornil ústavní právník Jaroslav Kuba (HaNo 20. 6. 2016), pokud mluví Sobotka za vládu, tak spojencem na její úrovni může být jen jiný stát. SL je registrován jako krajanské sdružení. Zastřešující občanskoprávní společenství na úrovni srovnatelné se společenstvími vlastníků bytových jednotek.

Premiér také tvrdí, že SL vypustil ze stanov majetkové požadavky. Stanovy upravují práva a povinnosti členů. Cíle vyjadřuje program a ten se od roku 1961 v podstatných věcech nemění. I loni sudeťácký sněm odhlasoval, že programem je všemožná činnost, kterou jednoho dne dosáhnou zrušení tzv. Benešových dekretů.

Předseda vlády i ČSSD je jistě odpovědný za volbu svých poradců. Kdo asi radí sociálnímu demokratovi „spojenectví“ s pravičáckým subjektem, mezi jehož členy najdeme lidi s nacistickou minulostí? Na seznamu jeho rádců pro zahraničněpolitické záležitosti jsou Blanka Mouralová a Jan Šícha. Mgr. Mouralová je ředitelka „obecně prospěšné“ kulturně vzdělávací a vědecké společnosti Collegium Bohemicum založené městem Ústí nad Labem (iniciativou Saši Vondry a Petra Gandaloviče), ústeckým muzeem, ústeckou universitou a Společností pro dějiny Němců v Čechách. Mouralová se na internetu chlubí láskyplným vztahem k pohlavárovi SL Posseltovi.

NKÚ po kontrole v Collegiu vydal zprávu, v níž popisuje znaky dotačního podvodu, ale trestní oznámení nepodal. Společnost má čtyři zakladatelské subjekty, z nichž tři jsou financovány ze státního rozpočtu. Zprostředkovaně z něho bude uhrazena i sankce přes milion Kč, kterou Collegiu vyměřil finanční úřad. Přestože po kontrole NKÚ společnost ztratila nárok na dotaci od ministerstva kultury, ministr Hermann dotaci přiklepl. I letos má společnost obdržet od vlády 50 milionů. Ctitelka šéfa SL přes zjištěné nedostatky zůstala ředitelkou Collegia a zároveň působí v Ústavu pro studium totality, kde řediteloval do roku 2013 pan Herman. Řídí tam odbor, který má mj. pod sebou oddělení, jež má zkoumat zločiny německých okupantů a jejich sudetských přisluhovačů v letech 1939-1945.

Mgr. Jan Šícha je kurátor výstavy „Naši Němci“ Collegiem připravované. Má ukázat, jak Češi zacházeli se sudeťáky.

Pozadí dlouhodobého ohlupování českého národa v zájmu sudetských Němců poodhalila na serveru České národní listy v článku „Destrukce sebedůvěry národa“ prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.: „Od převratu 1989 nepřestáváme žasnut nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zdroje a zřídla tohoto mediálního špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu“, najdeme objemnou knihu Úloha Čechů v dějinách (Praha 1991, s. 690), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice P. Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal (ten s některými výhradami).

Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých analistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“ (s. 53), tupé stavovské rebely, exulanty, buditele… Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa.

Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování, ba i vysloveně neslušného pomlouvání řadí historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel primitivní, zaostalý, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno“ (s. 38) a nositelé „vyšší kultury“ (s. 39). Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, malost, plebejství (s. 33, 39, 59, 75). Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi universalismus a jiné vznešené ideje „Svaté říše římské národa německého“ (s. 28), vlídnou monarchii habsburskou (s. 42-43) i právní cítění Němců v našem pohraničí (s. 102-3). Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu – zcela nezaslouženě – prý lstí a podvodem získali a poté zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout (s. 281, 283, 290, 298).

Podle Podivena Češi od nejstarších dob se pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje Svaté říše římské národa německého a pokračovali v tom i v rámci c. k. habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si i mýty a fikce o vlastní minulosti. Pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli…. Světlá byla nenadaná snaživkyně, Neruda citový deviant, Havlíček šovinista, Masaryk povrchní myslitel a posléze podlý politik, Sokolové paramilitantní organizace atd. atp.

Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému duchu psychologické přípravy: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!“ Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!“ Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře ví, co dělá. Pod záminkou „léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.“

Připomeňme si, že jeden z autorů skupiny Podiven Petr Pithart, chartista a v roce 1989 člen Koordinačního centra Občanského fóra, byl od února 1990 do července 1992 předseda české vlády v rámci federace a podílel se na rozbití společného státu Čechů a Slováků bez referenda. Jako kandidát nominovaný KDU-ČSL byl v letech 1996 – 2012 senátorem, v tom 6 let předseda Senátu a zbývající dobu místopředseda. Byl dlouholetým předsedou Společnosti Bernarda Bolzana, která se od 90. let věnuje „podpoře česko-německých vztahů“.

Válka policajtů a vládní (ne)krize

Když jsem sledoval před i po zasedání Bezpečností rady státu k reorganizaci policejních útvarů přestřelky ministrů Chovance a Babiše skrze facebook a média, nemohl jsem si nevzpomenout na povídku Jaroslava Haška o místních volbách v jedné jihočeské obci ještě za c. a k. mocnářství. Všichni kandidáti, většinou dosavadní radní, se tak vzájemně osočovali, že by si člověk od nich kůrku nevzal a myslel by si, že tam žijí jen samí lumpové. Nakonec došlo i k pouličním půtkám a volby byly zrušeny.

Obdobně se Chovanec a Babiš vzájemně obviňovali tak, že jejich výroky by dávno měla prověřovat policie a státní zastupitelství, pokud by byly tyto instituce skutečně nezávislé padni komu padni. Každopádně amatérsky připravovaná reorganizace a humbuk okolo ní spustily lavinu pochyb.

Petr Hájek komentuje aféry kolem reorganizace elitních policejních útvarů na http://protiproud.parlamentnilisty.cz a mj. uvádí: „O mafii některých policejních útvarů a státních zástupců napojené na jednu část politické moci, kterou reorganizace ohrožuje, informujeme od samého počátku. V jejím čele stojí nejvyšší pražská státní zástupkyně Lenka Bradáčová.

Tato chorobně ambiciózní žena začala svou kariéru na americké ambasádě, kde zprvu „organizovala semináře“ pro další státní zástupce a vybrané policisty. Napojením na stejně ambiciózního šéfa ÚOOZ plukovníka Šlachtu vytvořili stát ve státě. Zapojili do své mocenské sítě ještě mimořádně hloupého, ale o to nebezpečnějšího olomouckého nejvyššího prokurátora Ištvana a vše zajišťoval šéf státních zástupů Pavel Zeman.

Spolek měl exkluzívní přístup do hlavních médií, na místě prvním do ČT. Redaktor Hynek a každotýdenní „vymývač mozků“ Moravec tvořili hlavní spojku. Do party patří mnozí další s „nižšími hodnostmi“. Třeba Martin Fendrych ze serveru Aktuálně.cz a celá větev Bakalova mediálního impéria, především Respekt.

Důvodem k rozsáhlé policejní operaci proti vládě bylo Nečasovo rozhodnutí „nedarovat“ automaticky dostavbu Temelína americké firmě Westinghouse. Regulérní soutěž by nejspíše vyhrálo česko-ruské konsorcium. CIA skrze ambasádu dala pokyn a chobotnice začala jednat. Protivládní puč umožnil vstup na scénu Andreji Babišovi. Po jeho „sbratření“ s americkým velvyslancem Shapirem, s nímž trávil v Čapím hnízdě rodinné víkendy, následovala dodnes nevysvětlená „soukromá cesta“ vicepremiéra a ministra financí do USA. Komu tam na co kývl, jasné není. Vedlo to však k Babišovu propojení s hlavní „americkou spojkou“ Lenkou Bradáčovou. Právě ona má „prst na spoušti“, pokud jde o Babišovy kauzy.

Rozhodnutí o reorganizaci chobotnici sice nerozpráší, ale vezme jí autonomii. Chobotnice totiž měla připravenu závěrečnou pojistku své neohrozitelnosti – nový zákon o státním zastupitelství. Mělo dojít ke skutečnému státnímu převratu, kdy by moc převzali definitivně nevolení policisté a prokurátoři. Zvláště pak vytvořením nekontrolovaného „Speciálu“, v jehož čele měla stanout právě Bradáčová. Poté by byly každé volby zbytečné.

Babišův Pelikán z čapího hnízda nové moci ale narazil. Vláda mu dala zákon k přepracování. Že ani tak neprojde parlamentem, bylo jasné. Sebezáchovné instinkty byly silnější než strach z americké spojky. Chobotnice teď kolem sebe kope. Pokud chcípne, bude její hlavní politický exponent Babiš stát před problémem tak vážným jako dosud nikdy. Jde přitom o kauzy, proti nimž je Čapí hnízdo směšnost.

Nemylme se: Sobotka žádný hrdina není. Také jemu jde o život. Vyšetřování privatizace OKD, které rovněž drží v rukou Bradáčová jako svou vyděračskou „pojistku“, stále visí nad premiérem jako Damoklův meč. Chystá se zřízení vyšetřovací komise. Že taková komise nikdy nic nevyšetří? O to nejde, jde o vyšetřování samo, které může dostat před volbami nečekané souvislosti. Babiš nemá žádné silné karty. Řeči o tom, že po reorganizaci ztratí vláda „protikorupční drive“, který nikdy neměla, platí tak pro jedno promile jeho příznivců. V tom, co nyní sledujeme, nejsou zlí a dobří.

Mimořádně zábavná je ostatně i role Miroslava Kalouska a spojených sil Pražské kavárny, která je nyní rovněž zájmově rozpolcena. Teoreticky by měli kopat za Bradáčovou a Šlachtu spolu s ČT, Respektem a spol., jenže nenávist k Babišovi a obavy o vlastní kriminalizaci jsou silnějšími motivy. A my ostatní? Jako vždycky. Jsme jen diváci. Demokracie v praxi.“

K porovnání ještě úryvek z http://prvnizpravy.parlamentnilisty.cz : „Myslím si, že Šlachta a spol. a státní zástupci se dostali nejen k těm nejvyšším kmotrům, ale také narazili na OKD a tedy Bakalu a Sobotku. Pro sociální demokracii to může mít pro „malé“ volby katastrofální důsledky. Riziko, že o hlavu přijde nejen policejní prezident, ale i ministr vnitra a dokonce předseda vlády, je tak velké, že musí bojovat až do konce. Ačkoli situace na bojišti se mění každou minutu, může se stát, jak říkával Švejk, že se opozdí o pět minut jako Napoleon u Waterloo, a budou v hajzlu s celou svojí slávou.

Může se také stát, že právě typičtí voliči ČSSD snad již začali chápat i onu staronovou pravdu kapitalismu – když jim strana jménem ČSSD nepomůže, tak jim alespoň sáhne do kapes přece jen ohleduplněji než ty strany ostatní.“

Kapitalismus opravdu jiné řešení nenabízí, ale představovali si tak svou budoucnost ti, kteří v listopadu 1989 cinkali klíči? Pár disidentů jistě ano, ale pochybuji, že všichni chtěli obnovu kapitalismu. Havel a spol. ostatně svůj záměr i po příchodu k moci dlouho usilovně tajili!

Ilja Jihlavský

  1. června 2016