Velikonoční vigilie

aaa

Velikonoce jsou prý pro křesťany největšími svátky. Na Velký pátek truchlí nad ukřižováním Spasitele a další dny se pak radují z jeho vzkříšení. Hluboce věřící vyznavač Kristovy věrouky se na Velký pátek (v den, který se stal – i díky hlasů komunistických poslanců – státním svátkem) má nejen postit, ale také oddat hloubání (vigiliím) a uvědomit si, jak neskonale musí Bůh milovat lidstvo, když pro jeho spásu před věčným zatracením poslal na hanebnou smrt svého Syna.

Kdysi jsem také v tuto pohádku – trochu drsnou, ale úchvatnou – věřil. Ale doba, kdy jsem prožíval těžké mládí, kdy Vatikán žehnal zbraním wehrmachtu, aby jednou provždy skoncoval s „ruským bolševismem“ a kdy jsem na vlastní oči viděl na opascích hitlerovských zabijáků slova „Gott mituns“, mě přiměla, abych stádo poslušných oveček opustil. Také však proto, že jsem se důkladně seznámil s tím, čemu se říká „Písmo svaté“, především s evangelii.A v těch jsem si zalistoval i o letošních velikonocích. A opět jsem si připomněl, jak se Svatá církev, jakmile se etablovala jako světská moc, na hony vzdálila původnímu učení.

Letošní velikonoce byly navíc ve stínu hrůzných teroristických zločinů, jež se odehrály v hlavním městě Evropské unie, v Bruselu. Jak by se člověk mohl v té chvíli vyhnout hlubšímu zamyšlení nad důsledky radikálního náboženského fanatismu vůbec. Každé náboženství, zdůrazňoval velký britský myslitel Bertrand Russell, je-li domyšleno, je ve svém základě duchovním tmářstvím. Bez ohledu na to, jakými vznešenými frázemi je kamuflují.

Ježíšův příběh, jak je barvitě vylíčen v evangeliích, na to ostatně poukazuje. Letos jsem se zvlášť pozastavil u počátku cesty, na niž Kristus vykročil, aby naplnil „poslání, jež mu svěřil jeho Otec“. Podle Matoušova evangelia, byl Ježíš „Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla“. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí tam hladověl a žíznil. Pak „k němu přistoupil pokušitel“. A žádal ho, aby dokázal, že je Synem božím. Stačí, když promění kameny v chléb nebo když před ním padne na kolena a bude se mu klanět. Pak prý mu dá obrovské majetky a celé říše. „Tu mu Ježíš odpoví“, dočítáme se u apoštola Matouše, „jdi z cesty, satane, neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jedinéhouctívat“.

Kristus tedy, kardinále Duko, pátere Halíku and Company, nepodlehl pokušiteli, odmítl bohatství, majetky i moc!

Když se církev stala služebnicí majetných a mocných a když se pak sama stala nejmajetnější a nejmocnější, když zradila Kristův odkaz, zvedli se k odporu „kacíři“. Tisíce, desetitisíce inkvizice povraždila. Nějak se na to loni, když jsme připomínali 600. výročí největšího Čecha – Mistra Jana Husa – „zapomnělo“. Dnešní ministr kultury, expáter, měl dokonce drzost slavnost na počest Jana Husa v Betlémské kapli uzavřít vystoupením oplývajícím frázemi plnými protikladů s reálnou historií římskokatolické církve.

Dnes jsme u nás svědky nehorázné chamtivosti této instituce, která by měla znát, co Kristus hlásal a držet se jeho příkazů, např. i jeho slov „Mé království není z tohoto světa“.

Ježíše z tohoto světa však vyhnali – právě ti, co jeho jménem dychtí po majetku a moci.

Jak si nevzpomenout slavné kapitoly z Dostojevského „Bratrů Karamazových“ nazvané veliký inkvizitor. Líčí se v ní, jak Bůh znovu poslal svého Syna na svět, protože se prý už nemohl dívat na to, jak si počíná Petrova pevnost. Tu se Vykupitel setkal s Velkým inkvizitorem; v době, kdy španělské církevní soudy vydávaly na smrt upálením tisíce nejvěrnějších stoupenců Kristovy víry. „Co tu chceš?“, obořil se na Ježíše Velký inkvizitor a hnal ho svou pozlacenou berlí. Kristus podle Dostojevského zesmutněl, pochopil, že na této Zemi, jež se stala kořistí ďábla, nemá co pohledávat. A nikdo se ho nezeptal: Quo vadis, Domine? Kam kráčíš, Pane?

Jan Kůrka