Panorama: Blamáž české pravice

lenin_cleaning2

Panorama

Blamáž české pravice

Návštěvu prezidenta ČLR Si Ťin-pchinga v Praze česká pravice nervově nevydržela. V nenávisti k „rudé Číně“ i českému prezidentu Zemanovi ztrapňovala samu sebe i Českou republiku. Uvítání při první cestě nejvyššího představitele Číny do Prahy prý bylo pompézním „návratem do komunistických let“.

V době internetu ovšem není problém vyhledat, jak čínského prezidenta přijali loni v září v USA. Ceremoniál při příjezdu Si Ťin-pchinga a jeho doprovodu do Bílého domu byl skutečně velkolepý. Byl přivítán se všemi vojenskými poctami. Salutovaly mu desítky vojáků s medailemi na prsou a bílými rukavicemi, mávající čínskými a americkými vlajkami. Obama s chotí hosty očekávali na rudém koberci. Nikdo tam nemával tibetskými vlajkami a protičínští aktivisté nebyli vpuštěni.

Krátce poté se dočkal čínský host vřelého přijetí i v Británii. Ani konzervativní premiér Cameron jej nečekal s tibetskými vlaječkami. SiŤin-pching se setkal rovněž s královnou a za účasti stovek osobností Spojeného království zasedli ke vskutku královské tabuli. Ať si myslí západní státníci o lidských právech v Číně cokoli, minimálně při vítání čínské delegace nedávají svůj názor na odiv. Nejen s ohledem na diplomatické zvyklosti, ale především pro očekávání čínských investic.

Pískot, řev a slovní potyčky s policisty na Hradčanském náměstí lídra TOP Kalouska zesměšnily. „Je tady vidět až urputná snaha o zviditelnění se,“ zhodnotila politoložka Dvořáková Kalouskův výstup v Parlamentních listech. U zátarasu Hradčanského náměstí se sešlo přímo panoptikum skoro politicky zapomenutých osobností české pravice, například exministři Kocáb a Bursík, ten i s ženou Kateřinou Jacques. Nechyběl ani portrét Václava Havla s jeho přítelem čtrnáctým dalajlámou. Připomínat všem těm štětinům a schwarzenbergům, že do svržení dalajlámova režimu panoval v Tibetu feudální řád s porobenými nevolníky, je asi marné, jejich antikomunismus je patologický!

Barack Obama v Havaně

Kubánské hlavní město navštívil Obama jako druhý nejvyšší představitel USA – před ním tam byl CalvinCoolidge roku 1928 – a jako první od vítězství kubánské revoluce 1959. Jak napsal Jiří Silný 30.3. 2016 v internetových novinách „Deník Referendum“, půlstoletí konfliktních vztahů Kuby a USA končí jinak, než si obě strany představovaly. Spojené státy podle jeho názoru kapitulovaly a změny režimu nedosáhly, ale nelze mluvit ani o nějakém triumfu socialismu.

„Nedávno zesnulý spisovatel z Uruguaye Eduardo Galeano ve vtipné knize o světlech a stínech fotbalu v kontextu dobových událostí „El fútbol a sol y sombra“ vždy po několika letech kroniky uvádí: „Dobře informované kruhy z Miami oznámily, že pád Fidela Castra je otázkou hodin.“ Vůdce kubánské revoluce přežil všechny plánované atentáty a dočkal se i toho, že jedenáctý z prezidentů, kteří se mezitím vystřídali v Bílém domě, přijel na Kubu jako zvaný host jeho bratra a spolubojovníka Raúla.

Fidel (89) je starší než RollingStones, kteří samozřejmě nemohou chybět (kdo to bude dělat, až už nedokáží zahrát „It´sOnlyRock´n´roll“?). Vedle navyklé obezřetnosti a nedůvěry k USA, kterou Raúl vyjádřil tím, že se nenechal od Baracka poplácat po zádech, cítí bratři Castrové snad i jisté zadostiučinění. I přežít je vítězství. Je to ale vítězství, o jakém snili s Che Guevarou?

„Kubánská republika patří k řádce zemí, které v posledním století hrály daleko významnější roli než by napovídala velikost území a populace. Přitom od revoluce 1959 a zejména od vyhlášení socialismu v roce 1961 vzdoruje dosud nejsilnější světové mocnosti.“ (Jiří Silný v Deníku Referendum.)

Americký prezident v Havaně prohlásil: „Lidé by měli mít právo kritizovat vládu a organizovat klidné protivládní protesty. Budeme hájit zásadní principy, na nichž stojíme. Hájíme demokracii, svobodu vyznání, svobodu projevu.“ Jeho slova na obhajobu „lidských práv“ ne náhodou připomínají návštěvu francouzského prezidenta Mitteranda nedlouho před listopadem 1989 a jeho jednání s Husákem i „disidenty“. Nevzešlo z nich nic dobrého.

Fidel Castro napsal Obamovi otevřený dopis o 1500 slovech. Jeho projev označil „za mazání medu kolem úst, z něhož měli Kubánci náběh na infarkt“. Vzkázal šéfovi Bílého domu, že jeho země nepotřebuje žádné dárky z impéria, neboť „jsme schopni vyprodukovat dostatek potravin a materiálních statků na základě práce a důmyslnosti našich lidí“.

Obama sice sliboval ukončení hospodářských sankcí, ale ty prý nemůže zrušit prezident, ale jen americký Kongres. A tam jak známo, většinu Obama nemá. Jsou to jen plané fráze dobré k tomu, aby maskovaly, o co USA na Kubě jde, propašovat tam buržoazní převrat.

Brusel – hlavní město kapitalistické EU

Po teroristických útocích 22.3. 2016 na bruselském letišti a v metru jsem neviděl v belgické metropoli „hlavní město evropských křesťanských hodnot“, jak nás přesvědčují buržoazní propagandisté. Jaké hodnoty mají na mysli? Snad odkaz císaře Karla Velikého z 9.st. a označovaného s nadsázkou za praotce sjednocení Evropy? Ve snaze o pokřtění Sasů neváhal nařizovat masakry tisíců „pohanů“. Nebo tím myslí tradice katolické církve? Patří mezi ně i upálení Mistra Jana Husa a tisíců dalších obětí inkvizice. Když křižácká vojska dobývala ve 13. st. katarská centra v jižní Francii, zajímala se, jak rozezná kacíře a katolíky. Papežský legát jim vysvětlil: „Zabte je všechny, Bůh si ty svoje pozná.“Nejen tzv. Islámský stát je návratem k nejtemnějšímu středověku. Ten panuje i v hlavách apologetů kapitalismu!

Současný Brusel ze všeho nejvíc připomíná Kocourkov. Nedaleko institucí EU (ale i velitelství NATO) se měsíce skrýval atentátník z Paříže a takřka „na dohled“ jsou muslimské čtvrtě, kam se policisté neodvažují, pokud nejde o protiteroristická komanda, a kde islámští duchovní hlásají džihád a organizují nábory islamistických bojovníků. A na bruselském letišti někteří z nich před teroristickými útoky údajně nerušeně pracovali.

Jako při jiných podobných událostech se vynořují u nezávislých zdrojů pochyby, zda vše probíhalo tak, jak informují buržoazní média. Jak upozornil 23.3. 2016 Orgonet (http://orgo-net.blogspot.cz), v oficiální historce se jako vždy objevují podstatné mezery, které média (CIA informátory) nutí vymýšlet další nesmysly k jejich zaplnění.

Je pak s podivem, jací jsou ti teroristé vlastně hňupové: všude zapomínají na místech činu pasy, tentokrát je poznal taxikář, jenž je vezl na letiště (tak dlouho se dřou s domácí výrobou maxi-bomby a nedomyslí, jak ji dopravit na letiště). Navíc svědkové dosvědčili (ne ti oficiální), že bomby vybuchly ze stropu. To znamená, že je nikdo neodpálil, nevezl žádná zavazadla ani vesty s náložemi, nejel taxíkem ani nemusel nechat jednu bombu doma, protože se nevešla do kufru auta. Ostatně i oficiální „fotka škod“ ukazuje většinou polystyrénové desky ze stropu. Na rozdíl od prvních televizních záběrů ale televizní stanice používaly z počátku archívní záběry z moskevských výbuchů 2011.

Byla náhoda, že 29.2. 2016 se konalo v Londýně obrovské cvičení na teroristické útoky v metru? Ve staré elektrárně naaranžovali gigantickou scénu 7 vykolejených vozů metra, tisíců tun trosek, 2 000 herců. Účastnily se 4 státy. 26.2. 2016 se nacvičoval teroristický útok přímo v Bruselu. V nové stanici metra, která má být otevřena v dubnu, v noci, 300 krizových herců, evakuace raněných.

Již 19.3. 2016 bruselský útok „předpověděl“ turecký prezident Erdogan, diktátor, jenž se považuje za sultána a následovníka osmanského impéria. Francouzský spisovatel ThierryMeyssan, známý odhalováním lží o 11.září 2001 – kniha „Velký podvod – žádné letadlo na Pentagon nespadlo“ vyšla i česky v roce 2002 –  koncem března 2016 napsal, že povel k operaci dalo právě Turecko a Erdogan dlouhodobě využívá ISIL ve svých „velmocenských“ plánech. Roky se snažil donutit Francii k útoku na Kaddáfího v Libyi a Asáda v Sýrii a nyní vydírá EU,aby mu ještě platila za migranty, jež pomáhá vytvářet. Připomeňme, že „demokrat“Erdogan nenávidí Kurdy, jež označuje Turecko za „Horské Turky“ a podněcuje Ázerbájdžánce k válce proti Arménům.

Resuscitovaný zločin „katastrojky“ Gorbačova

Náhorní Karabach, zelená krajina uprostřed holých hor, odpradávna obývaná Armény a dobývaná okolními muslimskými státy, po 22 letech od arménsko-ázerbajdžánského příměří opět prožívá hrůzy války. Krvavé nepokoje tam začaly v lednu 1988. To již Sovětský svaz dávno opustil správnou marxisticko-leninskou národnostní politiku, k níž významně přispěl Stalin, a toleroval oživování národnostních třenic.

Vzpomínám na cestu do Moskvy v prosinci 1988, kdy zasáhlo Arménii silné zemětřesení, při němž zahynulo na 50 000 lidí a 541 000 obyvatel zůstalo bez přístřeší.Zatímco i u nás se pořádaly sbírky oblečení pro přeživší, v restauraci v nejvyšším patře výškového hotelu na Leninských horách Ázerbájdžánci bouřlivě oslavovali a šampaňské teklo proudem. Názorně a v praxi jsem viděl bezvýchodnost Gorbačovovy „přestavby“, ve skutečnosti plíživé kontrarevoluce.

Ostatně ve stejné době jsem byl ve slavnostním sálu Kremlu na koncertu družby Prahy a Moskvy, na němž před generály Sovětské armády zpívala Alla Pugačeva při kytarovém doprovodu bratří Nedvědů bělogvardějské písně. Zatímco Gorbačov žvatlal o „překonávání stagnace“, na Puškinově náměstí již antikomunisté rozdávali veřejně letáky, v nichž uráželi a zesměšňovali Lenina, ostouzeli hrdinství sovětského lidu, vyzývali ke svržení komunistů. Půl roku poté jsem zažil Lužniky, kde v době všesvazového sjezdu Jelcin, Sacharov a další matadoři „antistalinismu“ organizovali statisícové demonstrace a Jelcin přesvědčoval: „Nepotřebujeme chleba, potřebujeme svobodu.“ Do jakého marasmu pak Jelcin pro obnovu kapitalismu Rusko zavedl, je již dnes obecně známo. Ovšem tak jako nyní v Havaně či v listopadu 1989 u nás, ani tehdy v Moskvě pravdu o kapitalistickémpřevratu nikdo veřejně neřekl. Jak ukazuje obnovení bojů v Karabachu, trpké plody buržoazní kontrarevoluce ještě dlouho porostou. Nic však není věčné, ani kapitalismus!

Ilja Jihlavský