„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“ … a zvlášť v květnu

j0403848

„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“

a zvlášť v květnu

Poslední dubnový den je třeba vyhnat čarodějnice, vypořádat se se zlými duchy, nasbírat léčivé byliny na celý rok. Všechno kvete, roste, pučí, zelená se a zima nemá žádnou šanci. Je to náhoda, že se svátek pracujících slaví v tento den, kdy se podle mnoha pranostik a starých zvyků končí se vším zlým, starým a škodlivým? Marx s Engelsem, kvantoví fyzici i mniši šaolin by řekli, že v každé náhodě je zakódovaná její zákonitost.

I já si dovolím trochu metafyziky v souvislosti s tímto výročím. Ale nakonec pocity, názory, myšlenky, senzitivita, sympatie a empatie jsou také produkty hmoty a bez těchto vlastností by člověk zůstal tvorem, kterého řídí pouhé instinkty a pudy. Soucítění a solidarita s bližním, rozhořčení nad nespravedlností, láska a přátelství, ale také nenávist a pohrdání s těmi, kteří ubližují: to jsou síly, které realizují pokrok lidské společnosti. Svět je materiální, ale změní jej myšlenka. To dobře věděl i výše zmíněný Karel.

Moc ráda vzpomínám na první máje, které jsem prožila v Řecku.  Neslaví se tam svátek práce. První máj je dnem generální stávky. Nejenom komunisté berou tento den velmi vážně. Pojí se k němu řada událostí, které nejsou jenom součástí zápasu za spravedlivý svět, za práva pracujících, boje proti vykořisťování, ale je v nich také spousta citu a člověčenství…

Prvního května 1936 došlo ke stávce pracujících v tabákovém průmyslu v Soluni. Při zásahu královské policie, která střílela do davu dělníků, byl spolu s dalšími 30 spolubojovníky zavražděn 25letý Tásos Tousis. Celé Řecko zná fotografii jeho matky, jak klečí nad synovou mrtvolou… Tento obraz připomínající Kristovu Pietu inspiroval řeckého básníka Joannise Ritsose k sepsání básnické skladby Epitaf, která je koncipována jako velikonoční liturgie. Ritsos vyjadřuje neštěstí a zoufalství matky, která ztratila syna, ale také trestuhodnou krutost vládnoucích boháčů i jejich pochopů, stejně jako touhu po spravedlivé budoucnosti a víru v ní.

 

„Synku můj, ukazoval jsi mi hvězdy

a já je viděla ještě jasnější v tvých modrých očích.

Hlasem jasným, hladivým a chlapským jsi mi vyprávěl

tolik příběhů, kolik není ani zrnek písku na mořském břehu.

a říkal jsi, synku, že všechna tahle krása bude jednou naše.“

 

Ritsosova kniha se stala okamžitě lidovým bestsellerem. V roce 1938 byla obřadně pálena mezi sloupy chrámu Dia Olympského na příkaz diktátora Metaxase. Znovu vyšla v roce 1958. Tehdy skladbu zhudebnil Mikis Theodorakis a její zpívaná verze patří mezi skvosty a pilíře moderního řeckého umění.

Uplynulo pár let a psal se 1. květen 1944. Nacistům se podařilo pomocí sítě donašečů a udavačů pochytat na dvě stovky komunistů, které hromadně popravili ve střelnici v athénské čtvrti Kaisarianí.

Událost zacloumala celým pokrokovým Řeckem a mnoho předních básníků zareagovalo ve své tvorbě na osud těchto: „ne na smrt jdoucích, ale tančících ženichů“, jak je označil velikán řecké poezie Kostas Varnalis.

 

„Dvě stě chlapíků dnes zpěvem vítalo máj…

Na jejich čelech, v jejich vlasech,

v jasu jejich očí

jsme četli, že jaro už přichází,“

 

vyjádřil Ilias Simopoulos své pocity a své přesvědčení.

V září 1944 osvobodila lidová armáda Řecko.

Přesně za rok a den stříleli mladé komunisty z Předvoje v malé pevnosti v Terezíně na příkaz samotného K. H. Franka. Hitler už byl mrtvý a do kapitulace chybělo 6 dní…

Čas plynul a ve velké části světa zůstávalo při starém. Jedna z nejoblíbenějších rockových balad charismatického Manose Loizose, kterou poznamenal svým ocelovým hlasem Vassilis Papakonstantinou hovoří o 1. květnu 1968 v Paříži:

 

„První květen. Z Bastily

vyšla studentská srdce

Tisíce rudých a černých vlajek

Frederique, Katrin a Simone…

A já ztracený v ulicích, v davu

v ulicích a v davu hledám

Hledám dívku, co miluji

Řekni Marie, pokud si vzpomínáš

ten večer, co jsem tě vzal do náruče

Byl první máj jako dnes

Líbal jsem tě do tvých dlouhých vlasů

A ztracený v ulicích, v davu

v ulicích a v davu hledám

Hledám dívku, co miluji

První máj a černota ciziny

Zavři okno, ať malý nenastydne.“

 

Otevřete okno, ať pořádně vyvětráme!

Protože:

„Byl pozdní večer –  první máj…

A my jsme měřili minulost s budoucností

Večerní máj – byl lásky čas

A my jsme vzpomínali naše padlé

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

A my jsme počítali, kolik nás zbylo

Kde borový zaváněl háj

Kdy bude konec černým dnům?

O lásce šeptal tichý mech

A o naše vášnivá srdce se rval Cháron

Kvetoucí strom lhal lásky žel

A my unavení na smrt jsme věřili v právo

Svou lásku slavík růži pěl

A my jsme se snažili, aby nás bylo slyšet

Růžinu jevil vonný vzdech

Nezbylo, než zvednout pěst a vyrazit.“

 

(Báseň První Máj 2001 ze sbírky: V. Klontza-Jaklová: Ráj labyrintu)