Afghánský požár a jeho strůjci

marx-engels

Afghánský požár a jeho strůjci

Koncem roku 2014 v Afghánistánu oficiálně skončila operace „Trvalá svoboda“ (OperationEnduringFreedom“) zahájená americkou armádou v roce 2001. V roce 2003 se k ní přidaly, na základě zločinné dohody tehdejšího generálního tajemníka OSN Koffi Annana s generálním tajemníkem NATO Robertsonem, armády států NATO. Skončila tedy genocida afghánského obyvatelstva? Nikoli. V Afghánistánu zůstaly tisíce příslušníků armád NATO a soukromých vojenských agentur, jejichžúkolem je udržet zemi v područí světového imperialismu.

Okupace pokračuje

Ještě před odchodem největšíčásti americké armády a sil NATO z Afghánistánu byla 30. 9. 2014 s novým prezidentem Ghanim podepsána „Smlouva o spolupráci ve vojenské a bezpečnostní oblasti“. Ve smlouvě je zakotvena doba okupace americkým vojskem do roku 2024. Odchod vojsk, který sliboval Obama při svém triumfálním vjezdu do Bílého domu, se neuskutečnil. Změnila se pouze etiketa. Operace „Trvalá svoboda“ byla od 1. 1. 2015 nahrazena operací„Rozhodná podpora“ (Resolute support). Podle oficiálních dokumentů je cíl operace naprosto neškodný. 12 700 příslušníků západních armád (9 800 z USA), ostatní z jiných zemí NATO (273 z armády ČR), se má zabývat výcvikem afghánské armády a policie. Ve skutečnosti šlo o prodloužení vojenské operace. Okamžitě po podpisu smlouvy nový prezident Ghani a jeho asistent pro národní bezpečnost požádali Washington a Londýn, aby pokračovali v boji s Tálibánem.

Koncem listopadu 2014 řada amerických deníků, včetně New York Times, upozornila na tajnou instrukci, kterou prezident vydal pro okupační síly v Afghánistánu. Tento kontingent získal povolení realizovat válečné operace proti takovým ozbrojeným uskupením, která ohrožují vojenské síly. K útokům mohou být využity i leteckéúdery, zejména bezpilotními letouny.

Je potřeba zdůraznit, že na základě smlouvy si USA a jejich spojenci ponechávají 9 vojenských základen, na kterých jsou umístěny speciální síly, bezpilotní letouny a prostředky elektronického průzkumu. Příslušníci okupačních sil nemohou být za své případné zločiny souzeni afghánskými soudy.

Okupace země tedy pokračuje, i když v rozporu s mezinárodním právem. RB OSN souhlasila s operací„Trvalá svoboda“, ale nikoli s operací„Rozhodná podpora“. Washington pokrytecky zdůraznil, že to není potřeba, poněvadž se jedná o „nevojenskou“ misi.

Enkláva středověku

Představte si lékaře, kteříšíří nebezpečné nemoci, aby si co nejvíce vydělali na léčení pacientů, kteří je nepodezřívají, nebo hasiče, kteří zapalují domy, aby měli co hasit. Nejde o námět na lacinou detektivku, ale o taktiku Spojených států a jejich spojenců v Afghánistánu.

Okupace již trvá 15 let. Afghánistán se za tuto dobu nestal ani bezpečnějším, ani rozvinutějším státem.

Pokud jde o index lidského rozvoje – komplexní ukazatel, zahrnujícíživotníúroveň, gramotnost i délku života, Afghánistán zaujímá poslední místo v Eurasii. Průměrná délka života nepřevyšuje 50 let, gramotnost činí 28 %. Od vtržení do Afghánistánu se tento ukazatel nezměnil.

Nyní je bída ve vesnicích neporovnatelná s žádnou jinou zemí světa.

Přístup k elektřině má pouze 15 % městského a 6 % vesnického obyvatelstva.

Průmyslová výroba, s výjimkou několika cementáren a potravinových podniků, které byly postaveny za pomoci sovětských odborníků, je představována řemeslnickými dílnami, ve který má zaměstnání pouze 5 % obyvatel. Většina se zabývá primitivním zemědělstvím. Proto je potřeba potraviny dovážet.

Jediným, dynamicky se rozvíjejícím odvětvím, je pěstování opiového máku.  V roce 2001 se pěstoval na 7 tisících ha, v roce 2015 na 250 tisících ha.

Značnáčást zahraniční pomoci buď mizí v kapsách úzkého kruhu vládních elit, anebo vůbec nenachází adresáta. Jak již bylo zmíněno, „dárci“často vyvolávají skandály, vyvolané neobjasněním účtování prostředků, které zaslali na „obnovu Afghánistánu“.

Loni v listopadu se na příklad ukázalo, že ministerstvo obrany Spojených států postavilo v Šeberganu benzinovou pumpu za 43 milionů USD. Při tom pouze za nákup bytů v Kábulu utratila skupina amerických expertů 150 milionů, protože odmítli bydlet v budovách americké ambasády.

Kruh se uzavírá

Ústřední vláda kontroluje přibližně oblast okolo hlavního města. Ostatní teritorium ovládají buď náčelníci kmenů, kteří formálně uznávají kábulskou vládu, anebo velitelé různých bojůvek a teroristických uskupení, a to jak odbojových skupin, které vznikly již v sedmdesátých letech minulého století, tak později vzniklé Al Kájdy, Tálibánu a nyní Islámského státu.

V minulém roce extremistické skupiny Tálibánu dosáhly mnoha vítězství v bojích proti vládním vojskům, podporovaným sílami USA a NATO. V současnosti kontrolují síly nepřátelské vládě komplexně asi 20 % území, v jižní a východníčásti Afghánistánu kontroluje vláda pouze velká města. Venkovské oblasti mimo města kontroluje Tálibán a vůdci ostatních odbojových uskupení. Sami jmenují guvernéry a starosty obcí.

Dříve se spokojovali s ovládáním venkovských oblastí, nyní se cílem jejich útoků stávají okresní a provinční centra. Nedávno ovládli na severu země třistatisícové městoKunduz a ovládali ho více než týden.

Současná afghánská armáda, která nemá ani ten nejmenší motiv pro boj proti svým spoluobčanům, zákonitě demonstruje svou neschopnost.  Ustupuje pokaždé, pokud nemá na své straně naprostou číselnou převahu. Formálně, pokud jde o stavy armády (178 tisíc), policie (150 tisíc), sil sebeobrany (30 tisíc), by měly být dostatečné, protože všechna teroristická uskupení, včetně Tálibánu, mají zhruba 60 – 70 tisíc příslušníků. Navíc, výcvik všech vládních sil organizují instruktoři americké armády a armád NATO.

Převaha vládních sil je zdánlivá. Většina vojáků a policistů je negramotná. Pozemní síly nejsou vyzbrojeny těžkou bojovou technikou, letectvo má pouze několik desítek vrtulníků sovětského původu, převzatých ze starého letectva. Velení koaličních sil objasňuje tento stav velkou dezercí, kdy zbraně jdou do rukou teroristů. Nezmiňují se však o tom hlavním – nízkém morálním duchu a nedostatečné motivaci armády a policie. Muže v ozbrojených silách drží pouze mzdy. Všichni jejich příslušníci jsou placení dobrovolníci. O efektivitě výcviku prostřednictvím instruktorů z NATO a USA lze pouze pochybovat. Stejně jako v Iráku nebo Sýrii nejen jednotlivci, ale celé jednotky dezertují. Buď se rozběhnou do svých vesnic, nebo přejdou k protivníkovi.

Pokračování okupace

Pentagon a velení NATO (ovládané lobby vojensko-průmyslového komplexu jak USA, tak i Evropy) si evidentně přejí zachovat v Afghánistánu současný stav. Válečným stavem se dá dobře kamuflovat příprava nástupiště proti Rusku, postsovětským státům Střední Asie s nesmírnými zdroji surovin a proti ČLR.

Podle generálního tajemníka NATO, i když nedojde koncem roku 2016 k prodloužení operace „Rozhodná podpora“, bude aliance i nadále přítomná v civilní formě. Tato chytrácká formulace má znamenat, že NATO nepustí Afghánistán nikdy ze svého dozoru.

Rozhodnutí o nesnižování kontingentu v roce 2016, které bylo přijato na základě zhoršení situace na severu země, zejména obsazení města Kunduz silami Tálibánu, využil jak Washington, tak i Brusel, jako vhodnou záminku pro udržení přítomnosti vojsk.  

Podle očitých svědkůšlo o předem připravenou provokaci. Krátce před střetem se v provincii objevily stovky bojovníků„Islámského hnutí Uzbekistánu“ a jiných extremistických skupin, které byly aždo té doby dislokovány v pákistánském regionu Vaziristán. Těžko se dá věřit tomu, že by islamisté mohli překonat nepozorovaně vzdálenost přes 500 km, aniž byli zjištěni americkou rozvědkou.

Tálibán nakonec ustoupil a v roce 2014 souhlasil se zahájením jednání za čínského a pákistánského prostřednictví. Počátkem července pak bylo v pákistánském Islámábádu provedeno první jednání.

Dlouho očekávaný dialog byl však přerušen, když afgánská vláda vydala prohlášení o smrti vůdce Tálibánu Mully Osmana. Afghánskávláda zřejmě jednala pod tlakem USA, které nemají zájem o úspěch jednání, vedených pod patronacíČLR a Pákistánu a protože jim bylo jasné, že Tálibán bude rozhodně požadovat ukončení okupace země.

Zpráva o smrti Mully Osmana nejenže přerušila jednání, ale i radikalizovala Tálibán. Novým velitelem Tálibánu byl jmenován AchtarMansur, udržující pevné kontakty s Katarem. Na základě jeho iniciativy vzniklo v Kataru oficiální zastupitelství Tálibánu.

Smrt Mully Omara vyvolala rozkol i v tak již nejednotném Tálibánu.

Část bojovníků zvolila svým velitelem MohammadaRasula. Tato skupina okamžitě odmítla jednání s ústřední afghánskou vládou a spojila se nejradikálnějšími organizacemi, jakými jsou „Islámské hnutí Uzbekistánu“ a „Islámský stát“. Nyní dochází i ke střetům mezi jednotlivými uskupeními Tálibánu. Uskupení vedenéRasulem se orientovalo na teroristické akce i proti afghánskému obyvatelstvu, zejména proti šíitským Hazarům.  V listopadu 2015 popravili sedm civilistů, včetněžen a dětí, což vyvolalo protesty v celé zemi.

Symbióza s islamisty

Ještě loni v létě o „Islámském státě“ nebyla nikde ani zmínka. Nyní jsou jeho vražedná uskupení ve většině provincií. Nasazení islamistů je vnější akce, jejímž cílem je nahradit poměrně umírněný Tálibán radikálnějšími strukturami, které bude postupně možné orientovat i na sousední země, zejména Írán, Turkmenistán a státy Střední Asie a Kavkazu. Navzdory převažujícím představám lze Tálibán velmi těžko označit za mezinárodní teroristickou organizaci. Je to především afghánský fenomén. Jeho cílem je ovládnout Afghánistán, neusiluje o obsazení jiných území. Tálibán se vyhýbá i provokování národnostních a sektářských rozporů.

Naopak ideologií„Islámského státu“ je prosazováníčistého sunnitského islámu ohněm a mečem. Jeho cílem je boj za celosvětový kalifát, který nebude rozdělen národními hranicemi.

Páteří„Islámského státu“ jsou bojovníci – cizinci, Arabové, Čečenci, Uzbeci a jejich strategie se vyznačuje nesnášenlivostí k příslušníkům jiných sekt islámu a k bezvěrcům. S tímto druhem teroristů, jak ukázaly konflikty v Severní Africe, v Iráku a nyní v Sýrii, se za nízkých finančních nákladů dá snadno manipulovat. Toho využívají tajné služby nejen západních velmocí a států, ale i Saudské Arábie, Kataru a Turecka.  

Karel Kluz