100 let od napsání Leninova „Kapitálu“ pro 20. a 21. století

lenin-1

100 let od napsání Leninova „Kapitálu“ pro 20. a 21. století

(Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu)

V období od ledna do června 1916 napsal V. I. Lenin vynikající knihu, kterou zásadním, nebojme se říci, geniálním způsobem navázal na Marxův „Kapitál“ a rozvinul jej v nových podmínkách dosaženého vývoje kapitalismu. V předmluvě k jeho francouzskému a německému vydání napsal: „Soukromé vlastnictví, založené na práci malovýrobce, volná konkurence, demokracie – všechna tato hesla, kterými kapitalisté a jejich tisk klamou dělníky a rolníky, dávno patří minulosti. Kapitalismus přerostl ve světový systém koloniálního útlaku a finančního potlačování obrovské většiny obyvatelstva světa hrstkou „vyspělých“ zemí. A o tuto „kořist“ se navzájem dělí dva nebo tři světovládní, po zuby ozbrojení lupiči (Amerika, Anglie a Japonsko), kteří strhávají do své války za rozdělení své kořisti celý svět.“(Lenin, V. I.:Spisy, sv. 27, Praha,Svoboda1986, s. 327)Ony „lupiče“ aktualizujme. Dnes to jsou: USA, EU a Japonsko.

Vyjděme opět z Leninovy práce. Dle něj, „kdyby bylo třeba podat nejstručnější definici imperialismu, bylo by nutno říci, že imperialismus je monopolistickým stádiem kapitalismu … Avšak příliš stručné definice, i když nám vyhovují … přece jen nedostačují … musíme zformulovat takovou definici imperialismu, která by zahrnovala těchto pět jehozákladníchznaků: 1.koncentrace výroby a kapitálu, která dosáhla tak vysokého stupně, že vytvořila monopoly, jež majív hospodářském životě rozhodující úlohu; 2.splynutí bankovního kapitálu s průmyslovýmkapitálem a vznik finanční oligarchiena základě tohoto „finančního kapitálu“; 3.vývoz kapitálu na rozdíl od vývozu zboží nabývá neobyčejně velkého významu; 4. vznikají mezinárodní monopolistické svazy kapitalistů, které si rozdělují svět; 5.teritoriální rozdělení celého světa mezi největší kapitalistické mocnosti je ukončeno. Imperialismus je kapitalismusv tom vývojovém stádiu, kdy monopoly a finanční kapitálzískaly nadvládu, kdy vývoz kapitálu nabyl mimořádného významu, kdy mezinárodní trasty si začaly rozdělovat světa kdy bylo dokončeno dělení celého území zeměkoule mezi největší kapitalistické státy.(Tamtéž, s. 404-405)

Všechny tyto základní znakyimperialismu i dnes, po sto letech od jejich odhalení, naplno odpovídají skutečnosti. Obnažují podstatné rysy a stránky vývoje soudobé světové kapitalistické soustavy, do které jsme na přelomu 80. a 90. let bylivtaženi renegátskou politikou bezcharakterních, licoměrných nejvyšších politiků nejen v KSSS a SSSR, kteří se zrodili z bahna revizionismu a maloměšťáctví,jež po tři desetiletí deformovalo rodící se mohutnou, avšak stále ještě „mladou“ socialistickou soustavu ve střední a východní Evropě.

Díváme-li se dnes na vývoj kapitalismu, vidíme onen obrovský nárůstmonopolů, který je mnohem dynamičtější, než tomu bylo v Leninových dobách.Vidíme vznik a vývoj obřích nadnárodních monopolů.Jde o fungování největších nadnárodních korporací, které ovládají světovou výrobu i trhy. Např. 500 světových průmyslových korporací, které zaměstnávají jen 0,05 % světové populace, kontroluje 25 % světového hospodářství. 300 největších nadnárodních korporací, bez finančních institucí, vlastní 25 % světových aktiv v oblasti výroby. Ve finanční sféře pak na kombinovaná aktiva 50 největších světových bank a rozšířených finančních společností připadá 60 % sumy světového výrobního kapitálu.Nejen to, pouhé 1 % všech nadnárodních korporací vlastní polovinu všech přímých zahraničních investic. Společně tyto nadnárodní společnosti vyrábějí 30 % světové produkce a připadá na ně 70 % světového obchodu a 80 % zahraničních investic. Koncem 90. letkombinované prodeje 200 největších nadnárodních korporací byly daleko větší, než je vyčíslitelná čtvrtina celosvětové hospodářské aktivity. Jejich tržby byly větší než spojené ekonomiky všech zemí světa kromě devíti největších (USA, Japonsko, Německo, Francie, Itálie, Británie, Brazílie, Kanada a Čína). Těchto největších 200 nadnárodních korporací vlastní majetek 2 x větší než mají nejchudší 4/5 lidstva. (Brar,H.:Imperialismus dekadentní, parazitující, odumírající kapitalismus, OREGO 2002, s. 12- 14)

Uvedené největší nadnárodní korporace,supermonopoly jako produkt globalizovaného kapitalismu ve stádiu imperialismu, působí samozřejmě v desítkách zemí světa. Přitom však zaměstnávají jen desítky tisíc pracujících. Např. PepsiCo (jeden z největších výrobců nápojů) má 500 závodů a 335 000 zaměstnanců ve více než 100 zemích. Nestlé (gigantický švýcarský výrobce potravin) působí ve 126 zemích, s více než 200 000 zaměstnanci. A pokud jde o oněch 200 největších nadnárodních korporací, které kontrolují více než čtvrtinu globální ekonomické činnosti, ty zaměstnávají jen 18,8 milionu pracujících. Což je méně než třetina jednoho procenta světové populace. Jinak řečeno: tyto největší nadnárodní korporace zaměstnávají tři čtvrtiny z 1 % celosvětové pracovní síly, která tvoří 2,6 miliardy lidí. (Tamtéž, s. 16-17)

Dodnes se přitom šíří na školách, v hromadných sdělovacích prostředcích, v propagandě vůbec, velká iluze, že to nejlepší na kapitalismu, kapitalistické ekonomice je svobodná konkurence. Ta prý dává šanci všem podnikavým lidem a je hybným motorem efektivního rozvoje. Tato iluze byla po desetiletí šířena i u nás již za socialismu v 60. letech, a to revizionisty, „reformními komunisty“, okolo O. Šika. Poté v „éře“ perestrojky, nemluvě po obnově kapitalismu. Z výše uvedeného však jasně vyplývá, že starý kapitalismus volné konkurence je nenávratně minulostí, a to již od počátku minulého století, kdy uvolnil cestu monopolistickému kapitalismu – imperialismu.

Nicméně do značné míry lze říci, že volná konkurence zcela nemizí, neboť „je základní vlastností kapitalismu a zbožní výroby vůbec. Monopol je přímým protikladem volné konkurence, avšak volná konkurence se před našimi zraky začala přeměňovat v monopol, neboť vytvářela velkovýrobu, vytlačovala malovýrobu, nahrazovala velké podniky ještě většími, stupňovala koncentraci výroby a kapitálu tak, že z ní vyrůstal a vyrůstá monopol: kartely, syndikáty, trasty a s nimi splývající kapitál přibližně deseti bank, disponujících miliardami. Zároveň však monopoly, vyrůstající z volné konkurence, konkurenci neodstraňují, nýbrž existují nad ní a vedle ní, čímž vyvolávají řadu mimořádně ostrých a příkrých rozporů, třenic a konfliktů. Monopol je přechodem od kapitalismu k vyššímu řádu.“ (Tamtéž s. 404).

Vraťme se ještě k charakteristice imperialismu a podívejme se na další znejpodstatnějších znaků odhalených již Leninem. „Koncentrace výroby, monopoly z nívyrůstající a splývání či srůstání bank s průmyslem – to je historie vzniku finančního kapitálu a obsah tohoto pojmu.“ (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 27, Praha, Svoboda 1986, s. 363) Základní funkcí bank je zprostředkování plateb, kdy z úschovy peněz (depozita) se vyvinul úvěrový vztah. Banky přijímají vklady a poskytují úvěr (půjčky). „Ve spojitosti s tím proměňují banky ladem ležící peněžní kapitál v činný, tj. kapitál nesoucí zisk, shromažďují nejrůznější druhy peněžních příjmů a dávají je k dispozici třídě kapitalistů. Úměrně tomu, jak se bankovnictví rozvíjí a soustřeďuje v několika málo ústavech, se banky mění ze skromných zprostředkovatelů ve všemocné monopolisty, disponující téměř celým peněžním kapitálem všech kapitalistů a drobných podnikatelů, alei většinou výrobních prostředků a surovinovýchzdrojů vpříslušné zemi nebo ve více zemích. Protože tato přeměna četných soukromých zprostředkovatelů v hrstku monopolistů je jedním z hlavních procesů přerůstání kapitalismu v kapitalistickýimperialismus, musíme se především zabývat koncentrací bankovnictví.“ (Tamtéž s. 346, 347)

Tato koncentrace a centralizace bank, bankovního kapitálu nabývala na tempu od konce druhé světové války a zvláště za posledních více než 25 let. Lze to mj. doložit faktem, že např. obchodní banky, investiční společnosti a finanční společnosti jako Lazards, Morgan Grenfell, Rothschild, jakožto holdingové společnosti v širokém měřítku, jsou držením strategických akcií mocnou silou v mnoha gigantických podnicích. Prostřednictvím křížených akvizic a vzájemných vazeb vedoucích osob jsou tyto obrovské finanční instituce vzájemně propojeny nejen mezi sebou, ale i s průmyslem, čímž zajišťují fůze a srůstání bankovnictví s průmyslem, a tím nadvládu finanční oligarchienad hospodářským a politickým životem kapitalistické společnosti. Takováto situace převažuje ve všech vedoucích kapitalistických zemích – v Německu vládnou tři banky, v Japonsku šest, ve Francii pět bank. I když v USA je víc než 10 000 bank, bankovní scénu ovládá jen hrstka 4 – 8 monopolistických gigantů. (Brar,H., s. 70 – 71)

V rámci tohoto stručného textunelze nepřipomenoutLeninovo hodnocení imperialismu z hlediska perspektiv jeho vývoje, ježjsou dány prohlubováním a zostřováním jeho rozporů, jejichž řešení musí být spojovánose základními otázkami proletářského hnutí, usilujícího o emancipaci námezdně pracujících, dělnické třídy a dalších proletářských a poloproletářskýchtříd a vrstev.

Jde zejména o to, že Lenin při studiu imperialismu objevil zákonitost nerovnoměrnosti jeho hospodářského a politického vývoje, kteráse projevuje i v zesilováníboje mezi imperialistickými dravci. Šlo a jde o boj o znovurozdělení světa, boj o trhy pro odbyt zboží a vývoz kapitálu, boj o kolonie a nyní polokolonie, o zdroje surovin, kdy se tak války za totoznovurozdělení světa stávají fakticky neodvratnými. Lenina tyto skutečnosti dovedly k objevnému závěru, že již neplatí stará Marxova a Engelsova formulace, vztahující se na kapitalismus volné soutěže, že vítězství socialistické revoluce v jedné zemi je nemožné, neboť ona nerovnoměrnost ve vývoji imperialismu vytváří reálnou možnost vítězství socialistické revoluce v nejslabším článku imperialistických zemí. A to nejprve v několika málo zemích nebo dokonce jen v jedné, jednotlivé kapitalistické zemi. Takovéto zcela jednoznačné formulace lzenaléztjak v Leninově článku ze srpna 1915 „O hesle Spojených států evropských“, tak v pozdějším článku (1916)„Vojenský program proletářské revoluce“. Uvedená Leninova teorie, odvozená z hlubokého studia kapitalismu v jeho imperialistickémstádiu, dala tak mezinárodnímu proletariátu jasnou perspektivu jeho boje za své osvobození a našla své naplnění ve Velké říjnové socialistické revoluci, vzniku SSSR a po druhé světové válce ve vzniku světové socialistické soustavy.

Ano, existence Sovětského svazu, který již svýmheroickým,vítězným bojem proti bezohledné, imperiální agresi fašistického Německa, jemuž byl v rámci boje proti bolševismu ze strany dalších imperialistických mocností (zejména V. Británií a Francií) otevřen pro tuto agresi prostor, překazila bytostné zájmy světového imperialismu v době jeho hluboké krize 30. a 40. let minulého století.Poté, společně se vznikem lidově demokratických zemí, s vítězstvím socialistické revoluce v Číně a tím se vznikem světové socialistické soustavy, došlo k zásadní, kvalitativní změně v poměru mezi silami míru, socialismu a predátorského imperialismu. Agresivitě imperialismu byla na více než 40 let „přistřižena křídla“.

Vše se však ke konci 80. let v bleskovém procesu kontrarevolučních převratů zcela zásadně změnilo. A to v důsledku, po třicet let působícího,zrádného chruščovovského revizionismu, který v osobě Gorbačova a spol. nabyl definitivně a nezvratně svého vrcholu v bezprecedentní zradě. V předhození socialistických zemí střední a východní Evropy imperialistickým dravcům – NSR, USA, V. Británii a Francii a v likvidaci KSSS a Sovětského svazu. Supervelmoci, která se již jen jako Ruská federace propadla na úroveň druhořadé kapitalistické země, zatížené obrovským zahraničním dluhem u svých, za Gorbačova a Jelcina, imperialistických přátel a spojenců.

To vše se událo v předvečer prohlubující se krize světové kapitalistické, imperialistické soustavy. Spojené státy „v roce 1987 se ocitly jen krůček od propuknutí masivní krize, která se projevila v burzovním krachu … Rozpad východního bloku tedy přišel pro Západ právě včas. Bez přehánění lze konstatovat, že pro kapitalismus tento rozpad představoval záchranu – ideologickou i ekonomickou. Čas, který kapitalismus získal včleněním východního bloku do ekonomických struktur, čas provázený bublinami a finančními krizemi, vypršel nejpozději s vypuknutím Velké recese v roce 2008. Východní blok se integroval do systému, který již vykazoval řadu systémových problémů Pád a další transformace východního bloku měla nesmírný ekonomický význam. Další expanze globálního kapitalismu (imperialismu – Z. K.) znamenala nová odbytiště, což přišlo zoufale přesyceným západním trhům velice vhod. Západní firmy se navíc mohly zbavovat zboží, které sice nebylo kvalitní, ale na Východě bylo nadšeně vítáno. Ještě významnějším faktorem byla možnost levnější výroby …“ (Švihlíková, I.: Jak jsme se stali kolonií, Rybka Publishers 2015, s. 32 – 33).

Zdeněk Košťál