Současná imigrace a její důsledky pro Evropu, ČR a komunistické hnutí

img1-559x437

(Viz „Dialog“ č. 321-323)

Úvod

V několika posledních měsících probíhají v médiích velmi intenzivně zprávy o nové vlně imigrantů, která má být větší a pro Evropu důležitější než všechny předchozí. Velká část české veřejnosti začala být a stále je masírována ze všech stran kampaní téměř všech režimních i formálně nerežimních sdělovacích prostředků, které z mnoha objektivních a subjektivních důvodů podlehla početná část obyvatel ČR. To, co část společnosti tolik na celé věci šokovalo, nebyl ani fakt, kolik imigrantů má přijít nebo jakého budou vyznání. Znechucující a děsivá byla nejen pro nás naprostá absence seriózní, odborné celospolečenské diskuze na toto téma, úplná ignorace a zbabělost politických tzv. elit, celková nepřipravenost a alibismus jednotlivých vlád a „všemocné“ Evropské unie. Jsou to tedy obavy a nejistota, které vnáší do celé otázky obrovský emocionální náboj a činí z ní atraktivní téma pro většinu lidí.

Část nejsilnějšího politického proudu v zemi včetně téměř všech opozičních stran a skupin rozpoutává rasistickými, xenofobními či pouze bulvárními a senzacechtivými informaci dojem, jakoby se chystala naprostá apokalypsa abstraktního výmyslu tzv. evropské civilizace, případně pokus o ni. Těm, kteří netrpí předsudky a vlastními komplexy, uvažují a jednají racionálně a jsou hladoví po faktech, nikoli propagandistických frázích, musí být přitom stále více jasné, že imigrace je velkým problémem, nikoli však neřešitelným. Nemůžeme si nevšímat, že je tento problém složkami vládnoucí moci nafukován, účelově vyhrocován a zesilován. Demonstrujme tento argument čísly, která se v poslední době objevila v oficiálních režimních zdrojích: V loňském roce přišlo do EU 630 tisíc uprchlíků. Málokdo si toho vůbec všiml, protože většinová část režimní scény mlčela, nehodilo se jí to do krámu. Letos emigrovalo do EU do konce srpna 680 tisíc obětí staleté imperialistické kolonizace a vměšování. Dá se předpokládat, že toto číslo bude narůstat kvůli klimatickým podmínkám maximálně do konce října. Co nám tato čísla říkají? Že množství imigrantů bude letos vyšší než v předchozích letech, nikoli ale podstatně. Že se letos dělá kampaň z něčeho, o čem se loni téměř nemluvilo, přičemž se téměř nehovoří o utrpení migrujících lidí, ale především o jakémsi ohrožení. Jaké faktory zapříčinily tento rozdíl v přístupu velké části zástupců současného kapitalistického systému? Na to se pokusíme odpovědět v následující analýze.

Budeme se snažit načrtnout základní krátkodobé i dlouhodobé příčiny imigračních vln, spontánní i podněcované reakce veřejnosti na ně, dále se pokusíme obecně a následně i podrobněji rozebrat přístupy různých proudů buržoazní politické reprezentace a jejich vědomých i nevědomých podporovatelů z řad různých tzv. levicových a nezávislých stran a iniciativ. Na východiscích tohoto materiálu vzniknou v dohledné době naše návrhy řešení problému, které budeme publikovat a různými cestami šířit.

Reakce (nejen) české veřejnosti na současnou uprchlickou vlnu

Jsou obavy a nejistota lidí plynoucí z informací o imigrační vlně na místě? Musíme říci, že zcela určitě, ale v jiném smyslu, než jak nebezpečí a nejistoty vykládají různí mluvkové všech zpátečnických společenských směrů.

Většina obyvatelstva má obecně mnoho důvodů a plné právo se v kapitalismu cítit nejistě. Kapitalismus děla z většiny pracujících (resp. z jejich pracovní síly) velmi snadno nahraditelné zboží. V takové situaci jsou pracující proti sobě stavěni jako konkurenti, kteří bojují se zaměstnavateli i proti sobě navzájem o možnost a podmínky prodeje své pracovní síly. Jednou nohou se pořád nacházejí v rezervní armádě námezdních pracovníků, tedy ve stavu nezaměstnanosti, druhou nohou jsou v podřízeném vztahu vůči kapitalistovi, od kterého si nechají diktovat podmínky práce, osekávat mzdy a platy, prodlužovat pracovní dobu, aby neskončili ve frontě před úřadem práce. Tento pocit je nejen v českých podmínkách výrazně zesilován kocovinou po „sametovém večírku“ plném opia a iluzí, které zachvátily celé velké části generací obyvatel. Mnohým z nich nezbyly po převratu nic jiného než ony iluze působící v rámci psychologie jedince i mnohých kolektivů jako psychický stabilizátor, pocit, který jeho vlastníky chrání před totální rezignací. Tento pocit vznikl na troskách reálného socialismu, z bídy a podstaty kapitalistického výrobního způsobu, marnosti současné kulturní a společenské dekadence. Neroste ve vzduchu, má své objektivní příčiny. Pro mnohé proletáře, ale i OSVČ a drobnou buržoazii je snazší ukázat prstem na zdánlivou příčinu toho, proč iluze nebyla naplněna (dříve cikáni, dnes i uprchlíci), než aby se podívali na příčiny vzniku iluze a jejího neplnění. Je to však zákonité, vykořisťovaným a zbídačovaným to nevyčítáme, neexistuje totiž politická strana, společenská síla, která by jim tento fakt dokázala, vyvodila z něj patřičné důsledky. A tak z něj vyvozují „své“ důsledky zástupci společenských tříd, které problémy způsobily, profitovali z nich a chtějí z nich nechutně profitovat opět.

K těmto faktorům se přidává další společenský základ oné nejistoty, onoho věčného strachu o vlastní budoucnost příznačného pro dnešní dobu. Politikav kapitalistickém systémuje sice ústavně a formálně přístupná všem,ale reálně je záležitostí pouze profesionálních politiků z řad vládnoucích tříd a tyto politiky ovládajících a dotujících zájmových skupin, které jsou většině obyvatel zkrátka cizí a vzdálené.Lidé se tedy bojí z praktických důvodů o svoji budoucnost a společenské postavení, což je zároveň silně podtrháváno tím, že podvědomě vnímají svoji neschopnost s tímto stavem v daném společenským zřízením cokoli dělat.A do tohoto stavu přichází nová vlna imigrace. Vlna stovek tisíců lidí, jejichž příchod musí znamenat výrazný zásah do sociálněekonomické struktury obyvatelstva evropských států, který v očích vykořisťovaného, znejistělého občana kteréhokoli státu EU nemůže znamenat nic jiného než výrazný otřes ve společnosti. Takový otřes, který zásadně mění i jeho společenské postavení. Tento občan EU žije v kontextu dnes již letité, strukturální obecné krize kapitalismu, která jeho sociální status učinila papírovým, dotkla se jeho životních, ekonomických zájmů. Takový člověk není ve svém životě zvyklý na pozitivní společenské změny. A tak velká společenská změna (ani ne tak svým kvantitativním rozsahem, jako svým charakterem), jakou je nová vlna imigrace, v něm nemůže vyvolat nic jiného než myšlenku: „Kdo bude živit ty hladové krky?“ Zde hledejme sociální kořen negativních postojů k současné imigraci.

K tomu se přidává postoj kapitalistických vlád a samozřejmě zastřešující imperialistické instituce EU. Ty s arogancí a nezájmem sobě vlastním jen ohrnují nos nad obavami většiny obyvatel, nekomunikují s nimi, nesnaží se jim vysvětlit danou situaci, jen jim diktují z pozice pochybného mandátu, co se bude dít s jejich životy. Kolik se toho nažvanila EU a její loutkové režimy (ta EU, která společně s USA podporovala bombardování a rozklad domovských států většiny uprchlíků, ta EU, která je napojena na korporace, jenž si z domovských států většiny uprchlíků dělají své otrocké kolonie) pseudohumanistických frází. Frází o lidské solidaritě, o pomoci. Ale nikdo nekomunikoval srozumitelně s lidmi, nikdo se nesnažil účinně rozptýlit jejich obavy z imigrace. Proč? Politickým loutkám kapitalistických zájmových skupin jsou názory a pocity většiny obyvatel zkrátka lhostejné. V současné formální demokracii musejí o tyto věci projevovat falešný zájem pouze jednou za čtyři roky.

Význam současné uprchlické vlny a základní reakce na ni

Skrze výše uvedené konstatace se dostáváme k tomu, proč je současná vlna imigrace tak důležitá, v čem je její zvláštnost oproti předchozím vlnám. Hovoříme v tomto případě o dvou vztazích: O vztahu k současnému kapitalistickému systému a o vztahu k objektivním zájmům většiny národů – k zájmům skutečného antikapitalistického hnutí. Současná vlna imigrace není důležitá nebo výjimečná sama o sobě, není zásadní svým rozsahem (který skutečně není tak velký, aby se nedal zvládnout, pokud současné počty porovnáme s čísly uprchlíků v rámci konfliktů v bývalé Jugoslávii či exodu Řeků po roce 1949 a 1967 po nástupu režimu černých plukovníků).Její význam spočívá v sociálněekonomickém kontextu, v němž se odehrává. Podstatnou otázkou naší doby není imigrace, která se „mimochodem“ odehrává v kapitalismu. Je jí otázka existence a překonání kapitalismu, který si nutně k obrazu svému přetváří tento soudobý jev (ve velké míře jej sám způsobuje). Troufáme si tvrdit, že většina obyvatel tuto otázku takto v jádru sama cítí, ale vědomě ji tímto způsobem nechápe. Proto se nechává myšlenkově strhávat dvěma velkými názorovými proudy, jež toto téma v současné době rámují. Jedním z nich je jednoznačně odmítavý postoj k nynější uprchlické vlně. Imigrace je jeho nositeli v současné době považována za největší problém dnešní Evropy (v tomto názoru jim vydatně pomáhají masmédia, pro které jde o velmi vděčné téma). Základní argumentace proti těmto samozvaným bojovníkům proti islámu, nacionalistům, xenofobům a rasistům by se dala upravit do jednoho hesla: „Miřme na správné cíle“. Jde o to, že se tento směr vyznačuje pojetím masové imigrace ne jako objektivně nutného procesu, který je vlastní soudobému globálnímu kapitalismu, ale jeho odmítáním jako výsledku záměrného pokusu zničit evropskou kulturu a civilizaci pomocí invaze cizinců, příživníků, muslimů a jiných kolektivních „nepřátel“. Argumentuje proti imigraci kritikou skupin obyvatel, která se jejím prostřednictvím do Evropy dostává. Přitom se za použití fašizoidní, nacionalistické a šovinistické rétoriky dovolává takových abstraktních, v největším počtu případů blíže nespecifikovaných pojmů a „hodnot“, jakými jsou „evropská civilizace“, „křesťanská tradice“, „naše kultura“, „naše mentalita“ atd.

Tento pohled na problém migrantů a uprchlíků v Evropě je v současné době ze zcela pochopitelných důvodů masám obyvatelstva mnohem bližší než jakýkoliv jiný. Využívá totiž strachu a dezorientace většiny evropských občanů a zároveň s nimi bezprostředně komunikuje, čímž se stává mnohem atraktivnějším a vlivnějším, než jsou spíše z nutnosti řečené, kvazihumanistické fráze používané politiky a „lidskoprávními“ organizacemi v masmédiích v souvislosti s tímto problémem. Tento názorový směr je však zcela chybný a velmi nebezpečný, nejvíce právě pro evropské obyvatelstvo. Tím, že nechápe, nemůže a nechce chápat kořeny tohoto jevu (soudobé masové imigrace) mu nedokáže účinně čelit a dostává se ke směšným „řešením“, která konstruktivní debatu v této otázce pouze brzdí. Návrhy představitelů tohoto směru, na vytvoření „pevnosti Evropa“, na opevnění a izolaci kontinentu od imigrantů a „cizorodých“ prvků, jsou absurdní a neuskutečnitelné, jak se budeme snažit později dokázat. Také jejich snaha o udržení jakési obecné, tradiční evropské kultury (v tomto pojetí nic takového neexistuje, při maximálním zobecnění by se dalo říci, že existuje pokrokové kulturní a civilizační evropské dědictví a dědictví zpátečnické, které spolu v prostoru zeměkoule po staletí zápasily s negativními i pozitivními zásahy mimo Evropu) jako v zásadě neměnného kulturně celospolečenského monolitu jsou ahistorickým nesmyslem a výkřikem do prázdna, kterému se pravděpodobně budou pozdější generace vysmívat jako lehkomyslné, absurdní sebestřednosti.

Problém argumentace představitelů tohoto směru je i to, že nechápou, kdo za tímto jevem stojí a kdo z něj profituje. Hledá tedy nepřátele v neexistujících kulturních marxistech (něco takového je čistým výplodem vědomí exponentů tohoto proudu), bruselských byrokratech, židech, „sluníčkářích“ atd. Zcela však ignoruje naprosto konkrétní, hmatatelnou motivaci kapitalistických tříd využívat imigranty jako levnou pracovní sílu, dezintegrovat národy a společenské skupiny tak, aby se měnili pouze v beztvárné zboží obíhající po světě, aby si hlavně neuvědomily sebe sama jako samostatnou třídu stojící v protikladu k zájmům kapitálu (k tomuto pro kapitalisty výhodnému aspektu imigrace se ještě vrátíme). Tím, že za nepřátele označuje pouze samotné imigranty a jakési matné skupiny nepřátelské „evropské civilizaci“, ale opravdových tvůrců situace si nevšímá, se tento směr zbavuje možnosti opravdu účinně bojovat s problémy spjatými s imigrací. Může zničit hodně životů, zastírat realitu, kamuflovat z hloubi systému plynoucí potřebu po levné pracovní síle např. pracovními tábory, ale imigraci nezastaví.

Dalším jeho zjevným negativem je to, že často se stává zdrojem ideologické obhajoby otevřené imperialistické agrese kapitalistických mocností vůči slabším státům. „Obrana nadřazené evropské kultury a civilizace“ vůči „africkým, muslimským a asijským barbarům“ se totiž snadno mění v obhajobu intervencí a útoků proti těmto „barbarům“ za účelem jejich demokratizace, „udržení v klidu“, nebo rovnou snížení jejich počtu. Jako příklady může posloužit podpora Izraele v genocidě avysídlenípalestinského lidu (která je motivována jednoduše účelovým tvrzením, že jde o „muslimy a extrémisty“, před kterými se musíme chránit, všechny ostatní „argumenty“ a „zdůvodnění“ se na tento pohled jen nabalují), nebo ještě naivnější a hloupější volání po útoku na tzv. Islámský stát za strany Západu. Záminkou je přímo v regionu rozšířit vliv imperialistických mocností, případně v něm vyvolat chaos. Intervence sama by řešením nebyla, neboť USA a EU tento tzv. stát vytvořily a jeho existence jím zatím vyhovuje. I pokud by vyhovovat přestala, je vojenské řešení konfliktu stejně nemožné, jak se ukazuje v Iráku či Afghánistánu. Kořen tkví v nitru sociálněekonomických podmínek kapitalistického systému. Bez jejich vyvrácení není řešitelný.

To jsou tedy některé z charakteristik tohoto myšlenkového směru. A jako každý více či méně ucelený souhrn společenských názorů je i tento směr odrazem jistých třídních zájmů. V tomto případě jde o zájmy nacionalistické buržoazie, která si přeje vrátit svůj vliv a ekonomickou svrchovanost do doby před sjednocením evropského kapitálu prostřednictvím EU pod nadvládou západních, zejména německých kapitalistů. Mimo jiné se i proto primitivnímu rasismu a šovinismu daří nejlépe tam, kde je tato tendence zvláště silná a přelévá se do oficiálních vládních aktů (nejmarkantnější příklady jsou Polsko a Maďarsko, toto je mimochodem také klíč k rozřešení onoho tolik omílaného „paradoxu“, že je nenávist vůči cizincům nejsilnější tam, kde jich je nejméně). Tato buržoazie však nehájí žádné národní zájmy, jak se občas říká (Viktor Orbán), ale pouze by sama chtěla být nikoli v podřízené, ale vládnoucí, imperialistické pozici. Dále lze mezi původní nositele tohoto směru počítat vystrašené maloburžoazní vrstvy, které jsou v podmínkách krize nestabilní, hledají řešení napříč společenským spektrem (od anarchismu a trockismu až po fašismus), ale v každém případě vidí vlnu imigrace jako ohrožení svého postavení (ať už v podobě ztráty maloobchodu ve prospěch nové konkurence nebo v podobě další výhody velkého kapitálu nad nimi díky možnosti velkého kapitálu využívat imigranty hromadně jako levnou pracovní sílu). Typickým odrazem třídních zájmů těchto kolísavých vrstev je v praktickém politickém životě dnes již vyhaslé hnutí Pegida. A konečně jde napříč Evropou o tu část kapitálu, která v celé otázce vidí příležitost k odvedení pozornosti od podstaty režimu, v němž většina pracujících žije, k rozbití jejich jednoty a jejich vzájemnému poštvání, k pošlapání mezí i formální, buržoazní demokracie v zájmu své imperialistické politiky (jako příklad poslední uvedené motivace může posloužit dění na Ukrajině). Jednotlivé segmenty vládnoucích tříd totiž již od nepaměti vytvářeli ideologické a filozofické konstrukce k obhájení a opodstatnění toho, proč si jejich režimy mohou dovolit vůči jednotlivým etnikům, rasám či náboženským skupinám to, co by si jinak nedovolily. Již od počátku propojení kontinentů v rámci probouzejícího se kapitalismu vznikla teorie novodobého rasismu kolonizátorů vůči utlačovaným národům a kontinentům světa. Otroctví existovalo i předtím, v období otrokářského výrobního způsobu se jednalo o válečné zajatce, domovní sluhy – otroky, případně i o dlužní otroctví. Při dalším zkoumání tohoto směru budeme tedy mít na paměti, kdo je jeho původním nositelem a v čím zájmu vzniká.

Druhý myšlenkový směr, který se v souvislosti s tématem imigrace vytvořil, je proud, který sice v této otázce nevytváří ideové fantasmagorie o ohrožení evropské kultury a bílé rasy, ale o to méně se snaží skutečné příčiny imigrace komplexně vysvětlit a říci, jakým způsobem ji řešit. Přijetí uprchlíků považuje za naprostou nutnost, ale ne nutnost objektivní, danou historickými podmínkami, ale za nutnost z hlediska „morálního“. Přitom jeho představitelé se dovolávají už notoricky známých pohádek o „lidských právech“, „demokracii“ a „západních hodnotách“. Nejčastějšími ideologickými představiteli tohoto směru jsou intelektuálové, tzv. sluníčkáři, příznivci „alternativního“ zaměření. Tyto skupiny sami o sobě vykazují velkou tendenci k izolaci od společnosti a skutečných problémů, proto se není možné divit jejich nepopularitě mezi většinou obyvatel. S tím souvisí i postoj těchto skupin k reakci většiny obyvatel na imigraci, kdy v lepším případě její představitelé hloupě naříkají nad „rasismem“ a „omezeností“ obyčejných lidí, v horším případě ještě s opovržením tyto lidi urážejí, považují je za burany a dávají jim najevo svoji „intelektuální nadřazenost“. Z třídního hlediska je tento směr odrazem zájmů nyní vládnoucí, liberální kosmopolitní buržoazie, která má své centrum v Bruselu. Ta je na jednu stranu příliš líná, zbabělá a zaneprázdněná na to, aby nějak aktivně obhajovala svůj postoj k imigraci ideologickými pohnutkami. Kromě toho nemůže otevřeně říci, že imigranty potřebuje jako pracovní sílu a že ji zde bude využívat i na úkor všech ostatních pracujících, aby ještě více upevnila svou moc a navýšila zisky. A tak delegovala tuto nepříjemnost na výše zmíněnou skupinu „aktivistů“, jež jsou sice malou, ale za to velmi hlučnou a mocnou skupinou, která z již řečených důvodů dostává velký prostor v médiích a finanční granty pro své „lidskoprávní“ organizace.

Nepopularita této části vládnoucí třídy plyne z její rozšířenosti, oficiálnosti, opakovanosti a zejména ze zkušenosti většiny společnosti s nepravdivosti jejích tvrzení. Jedním z ideových produktů nejen v ČR vládnoucí části liberální buržoazie je multikulturalismus. Jedná se o teorii zakrývající pod vznešenými slovy o rovnosti národů, náboženství a etnik, o lidských právech a bratrství potřebu vládnoucí buržoazie devastovat zdroje svých kolonií a nakupovat tamější levnou pracovní sílu. Aby se uprchlíci samotní, ale i obyvatelstvo cílových zemí nebouřilo proti neokoloniálnímu bezpráví, nestavělo se proti barbarství svých mocných, je vytvářeno prostřednictvím zanášení multikulturalismu do oficiálních státních a vzdělávacích dokumentů vědomí, že je takový postup vlastní naprosto běžný a v pořádku. Jelikož potřebuje liberální buržoazie expandovat také na mimoevropské trhy, protože potřebuje oporu proti globální konkurenci v jiných mocenských blocích (USA, Čína, Rusko), vytvořila nebo se stala podřízenou součástí EU. Multikulturalismus jí poskytl ideologický materiál i v tomto případě – když prostřednictvím panevropismu zasévá do vědomí proletářů a jejich případných spojenců nesmyslné teze o nepotřebnosti existence národních tradic, kultury, vědomí, nepotřebnosti národního jazyka, které všechny má údajně nahradit všeobecné lidství, humanita, případně Evropanství. Proletariát je tak připravován na roli bezcenného zboží, na kterém je požadováno, aby migrovalo s nabídkou vlastní pracovní síly nejen ve své zemi, ale i ve většině Evropy, případně mimo ni. Tento postup je vydáván za nutný v rámci povinné „flexibility“ pracovní síly. Že je touto cestou po likvidaci třídního vědomí odebírána většině národů pokroková část jejich národních tradic, kolektivního vědomí a potřeby „někam patřit“, je součástí již řečené přeměny společenských tříd, vrstev a skupin na beztvaré zbožové položky.

Multikulturalismus nepotřebuje bratření většiny lidí, naopak, stálo by mu v cestě jeho zájmů. Uvědomuje si, že pokud vytvoří podmínky, kdy bude většinu materiálně produktivních činností v nejbohatších imperialistických zemích vykonávat právě levná pracovní síla z jiných zemí a kultur, stíží tak prostřednictvím tohoto aktu, rozvráceného dělnického hnutí a státního aparátu případné spojenectví proletariátu a jeho možných spojenců. Potřebuje vytvářet postoje netečnosti, nezájmu, ale nikoli otevřeného nepřátelství mezi vykořisťovanými a zbídačovanými. Takto zranitelné vědomí většiny národů bývá snadným terčem v konkurenčním boji ze strany nacionalistické buržoazie.

Netečná, beztvará hmota, případně národnostně rozpolcený stát bývá častým terčem zájmů jednak fašistů, jednat zástupců imperialistických centrál (NATO, EU, MMF), kteří využívají přirozených tendencí kapitalismu k ovládnutí a porobení svrchovaného byť buržoazního státu. Připravují ho nejen o faktickou, ale často i o většinu formální nezávislosti.

Multikulturalismus, pod jehož rouškou se bezuzdně vraždí, bombarduje, vykořisťuje a utlačuje, nakonec přichází s tvrzením, že problémy různých skupin lidí neexistují, že existují pouze problémy jednotlivců. Toto nesmyslné individualistické, metafyzické a idealistické tvrzení je zakrýváno řečmi o všeobecné humanitě, svobodě a rovnosti. Je vyjádřením potřeb liberální buržoazie nakupovat levnou pracovní sílu bez ohledu na její problémy, výrazem neochoty a neschopnosti tyto problémy řešit, nechápání historického momentu vzniku různých potíží národů a etnik, v drtivé většině případů vzniknuvších třídním útlakem ze strany vládnoucích tříd, jejich represí, zásahů do života, existence států a celých skupin obyvatel.

Multikulturalismus, přinejmenším před pěti lety v mainstreamovém diskurzu považovaný za něco normálního a přirozeného pro liberalismus konce dějin, jehož povrchní a špatnou kritiku mohl člověk zaslechnout maximálně z úst neonacistických hololebců na demonstracích DSSS, věcnou kritiku naopak od revolučních marxistů-leninovců, se dnes stává výsadou právě pouze oněch sluníčkářů a údajných neomarxistů, „nepřátel naší kultury“.

Nyní když jsme poukázali na specifika současné imigrace, na postoje veřejnosti a ideologické proudy, které se na této otázce přiživují, přistupme k jejich podrobnějšímu rozboru.

Odpůrci imigrantů, nacionalisté, tzv. bojovníci proti islámu a „obránci evropské civilizace“ – obecné představení jejich názorů

Při našem rozboru buržoazních pohledů na imigraci začněme prvním z nich, tím, který imigraci jednoznačně odmítá. Základní rysy tohoto směru jsme již popsali výše. Začněme tedy tím, proč dle představitelů tohoto směru imigrace vůbec vzniká. Ideologové tohoto směru vidí podstatu dnešního světa v jeho rozdělení na kultury a civilizace. Obzvláště pojem „kultura“ má v ideových základech tohoto směru zásadní roli. Jeho význam je totiž téměř nekonečný. Toto pojetí není ničím novým, jeho kořeny můžeme sledovat v díle fašizoidního Němce Oswalda Spenglera, na jehož práce navázal dnes oficiálně přijímaný americký politolog SamuelHuntigton, názorově blízkýneokonzervativní politice George W. Bushe. Pojetí „kultury“, jak ji chápe nacionalistický a fašizoidní směr, je do velké míry poplatné právě Huntingtonovi. Rozumí se jím souhrn všech politických, ideologických, sociálních, právních a jiných forem existence a projevů libovolných společenských skupin, národů, etnik atd. Je tedy logické, že je v takovém případě pojem „kultury“ používán zcela libovolně. Když například dojde ke znásilnění ze strany muslima, je tento čin představiteli tohoto směru označen za projev muslimské „kultury“. To je pak dokázáno nějakým citátem z Koránu, Sunny či hadísů, tj. výjevů z života proroka Mohammeda (nebudeme se zde příliš zabývat správností citací z Koránu nebo jiných náboženských textů, protože jak uvidíme, mají pouze druhotný význam). Korán a další prameny nábožensko-právní povahy jsou tedy dle podporovatelů „střetu civilizací a kultur“ zdrojem „islámské kultury,“ rozkládající se od břehů Maroka přes muslimy v USA až po Indonésii jako nejlidnatějšího státu s převažujícím počtem vyznavačů nejmladšího abrahámovského monoteistického náboženství.

Musíme jednoznačně konstatovat, že zaprvé právě zde dochází k nesprávnému směšování všech zmíněných pojmů dohromady. Zadruhé je toto směšování zdrojem generalizace, kdy každý Arab nebo obyvatel muslimských států je nutně pojímán jako praktikující muslim a každý muslim musí být do velké míry nositelem těchto různých pojmů. Má snad katarský či ománský emír něco společného s Ahmedem Sukarnem, prvním prezidentem Indonésie?Zatřetí jsme svědky fascinujícího idealistického převrácení skutečnosti, kdy kniha, v našem případě Korán, opravdu získává jakousi „božskou“ sílu, stává se tvůrcem „kultury“, skutečna. Není to tedy tak, že „kultura“, skutečnost, reálné zájmy a vztahy aktuálních aktérů společenských vztahů si uzpůsobují texty Koránu, ale jsou jím utvářeny! Tudíž jedna miliarda muslimů na celém světě se bez ohledu na svoji třídní příslušnost, etnický původ nebo dokonce gramotnost ve svém společenském životě řídí texty z Koránu. A vrazi z Islámského státu vraždí a masakrují s největší brutalitou patrně proto, že jsou muslimové… Kdyby si místo Koránu v nějaké části svého života přečetli Bibli (ze které koneckonců islám převzal řadu proroků a věroučných dogmat) nebo jinou knihu, živili by se nejspíš pastevectvím nebo rybolovem a vyhlídek na zisk politické moci prostřednictvím ozbrojeného násilí by se tito lidé nejspíš dobrovolně vzdali…

Při takovémto naivním pohledu na svět dochází buržoazní odpůrci imigrace k tomu závěru, že důvodem imigrace je nutný střet kultur a civilizací. Kultury barbarské, islámské, postavené na násilí a podřízenosti, a vysoké civilizace Evropy, která je postavena na mírných projevech ctihodných obchodníků. Tento přístup se pak obráží v několika příčinách imigrace, které zástupci tohoto směru uvádějí.

Zaprvé jsou imigranti dle těchto tvrzení nositeli podřadné kultury, která je nedovede uživit. Proto utíkají do Evropy, kde je budeme muset my, pracovití Evropané, nositelé lepší a úspěšnější kultury, živit. Zadruhé je tu boj muslimů proti naší „demokratické“ civilizaci postavené na křesťanských (západních) svobodných nebo jiných hodnotách a tradicích. Někdy se k tomu váže i boj podřadných ras (zejména té černé) proti rase bílé, kterou se zlé síly snaží znečistit, „promísit“ s cizími elementy.

Zde je třeba se zastavit a říci, že otevřený rasový motiv nesdílejí zdaleka všichni buržoazní odpůrci imigrace. Ale minimálně velmi nesprávně se k němu vyhraňují, případně z něj vycházejí skrytě, buďto proto, že si to neuvědomují, nebo „klamou tělem“ – například stoupenci známého „bojovníka s islámem“ Konvičky se mnohokrát vymezili vůči neonacistům, zdůraznili, že jim jde o náboženský a ideologický a ne rasový princip. Ovšem nikdy neřekli, kdo jsou tedy oni neonacisté v české společnosti, vůči nimž se vymezují, nikdy proti nim neargumentovali tak, aby se jednoznačně projevila jejich odlišnost v boji proti imigraci, nikde nešlo z jejich strany slyšet nějaké vážnější ideové námitky k takovým populárním formálně protimuslimským, ve skutečnosti protiarabským a jiným rasistickým ideologickým zdrojům, jakými jsou například „white media“ atd. Navíc zde v jejich neprospěch znovu působí svévolné užívání pojmu „kultura“, kdy příslušnost k určité „kultuře“ v praxi často znamená i soubor konkrétních vlastností, jako je například náchylnosti ke kriminalitě, násilnictví, odpor k práci. Ty mají mít automaticky a po celý život všichni, jež jsou nějakou zkratkou dáni do souvislosti s danou „kulturou“. Od idealistické logiky „každý muslim má sklony znásilňovat, protože se to píše v Koránu“ není při troše obratnosti daleko k rasistické logice „každý černoch nebo Arab má sklony znásilňovat, protože to má v genech“. Zatřetí se při vysvětlování příčin masové imigrace musí její buržoazní odpůrci dostat i k tomu, kdo za ní stojí. Zde se pak jejich vzájemně pohledy rozcházejí. Část vidí celou záležitost jako neštěstí způsobené nekompetencí a nezájmem určitých politiků nebo jejich neporozumění problému. Co se týče některých řadových zástupců „sluníčkářů“ a jiných ideologických obhájců přijetí imigrantů, ti se obhajoby imigrace dopouštějí kvůli svému společenské dezorientaci, idealistickému a nevědeckému světovému názoru, případně pohodlně přijímají účelově přibarvené informace z tábora svých ideových vůdců. Motivace těch, jejichž třídní zájmy řadoví „sluníčkáři“ zastupují, je však zřejmá a byla již zmíněna: je jí levná a závislá pracovní síla imigrantů materializovaná v buržoazně humanistickém obalu ideologie multikulturalismu.

Tento pohled vede tuto část buržoazních odpůrců imigrace k „občanské angažovanosti“ v rámci buržoazní demokracie. Lze říci, že částečně tuto charakteristiku naplňují hnutí Pegida v Německu a někteří konvičkovci v ČR. Poté je zde skupina okrajových (v ČR, jsou státy, kde tyto síly rozhodně okrajové nejsou, jako příklady lze opět použít Maďarsko a Polsko) pravicových sil, které se rády chápou ještě jedné příležitosti, jak poukázat na „socialistický“ charakter „evropské byrokracie“, jež imigraci dle jejich tvrzení podporuje kvůli svému rovnostářství, kvůli své „neomarxistické“ ideologii. Příčina imigrace tkví dle tohoto směru v chybách a nekompetenci politiků, v politickém charakteru EU (nikoli třídním!), v jejím praktickém konání a ideologii. Nakonec je zde třetí skupina, jež se skládá z uvědomělých neonacistů, kteří motivaci podpory imigrace vidí v zájmech skupin světového židovstva. To chce pomocí zcela vědomé a plánovité podpory imigrace zničit bílou rasu…

Podrobnější rozbor názorů odpůrců imigrace a jejich komentář

Výše jsme v obecné rovině představili vysvětlení, která nám předkládají buržoazní odpůrci imigrace v souvislosti s příčinami a zájmy, jež za imigrací stojí. Nyní se jim začněme postupně podrobněji a s naším komentářem věnovat.

Nejdříve se sami sebe zeptejme, v jakém světě dnes žijeme?Je pro náš současný svět určujícím tématem onen popisovaný střet kultur? Budeme-li pojmu kultura užívat na rozdíl od buržoazních odpůrců imigrace důsledně a v jeho původním smyslu, pak ho musíme řadit do nadstavbové části společnosti. Kultura konkrétní společnosti je tedy sice ve své formě, ve svém povrchním vzhledu, specifikem a výsledkem jisté tradice nějakého území, regionu. Ovšem její obsah, její skutečný dopad na společenský život závisí na původnějších, ekonomických faktorech a z toho vyplívajících zájmech jednotlivých sociálních tříd. Znovu tedy říkáme, že jestliže například nějaký muslim nutí svoji ženu zahalovat se, nečiní tak v prvé řadě kvůli své příslušnosti k islámu nebo kvůli textům z Koránu. Zahaluje svoji ženu z důvodů fakticky ekonomických, mocenských a politických. Nejdřív je tu jeho snaha svoji ženu zahalit, až poté islám. Téměř každý člověk žijící v sociálněekonomických podmínkách podobných onomu muslimovi by měl potřebu svoji ženu zahalit, jinak ponížit či omezit. Ideové zdůvodnění by si už našel, vytvořil by ho na základě své životní zkušenosti, což by samozřejmě také mělo na utváření této skutečnosti v dalším vývoji druhotný vliv. Z historie známe takových příkladů mnoho a zdaleka ne všechny se týkají národů a etnik spjatých s islámem. Což koneckonců byla realita Mandžuského císařství, jehož ideovou nadstavbou rozhodně islám nebyl. Přesto v něm stejně jako i v jiných třídních patriarchálních společnostech vládla nutnost udržení ideálu krásy, v rámci níž musely být ženám svazovány kotníky, aby měly správnou postavu. Budeme proto zapalovat čínská bistra?

Jde islamofobům skutečně o práva žen nebo o záminku k odvedení pozornosti?Co zahalování a utlačování žen znamená v širším měřítku? Znamená to, že onen muslim z výše uvedeného příkladu terorizuje svoji ženu ne kvůli islámu, ale kvůli společenským vztahům, které mu to umožňují a formují jej. Podobně je pro elity v Saudské Arábii wahhábistickýproud islámu jenom souhrnem prázdných frází, kdy si z něj vybírají to, co se jim hodí pro udržení jejich nadvlády nad ropnými zdroji a pracovní silou v zemi.

Pakliže aplikujeme naši materialistickou metodu pohledu na společnost, k čemu se dostáváme, nazíráme-li vztahy kulturních faktorů a faktorů ekonomických? Ano, zahalování žen je nejviditelnějším specifikem islámské každodennosti (i když „odhalování“ vlasů nebylo normou ani v oněch civilizovaných zemích Západu až do sexuální revoluce 60. let 20. století a především nošení šátku jako druhu oblečení není rozhodujícím indikátorem postavení ženy v určité společnosti), ale vůbec kořen snahy ženu degradovat, izolovat od její možnosti se plnohodnotně projevit ve společenském životě tkví v islámském světě v tom, že se v něm uskutečňuje ještě stále relativně nevyvinutá kapitalistická výroba, která ženu používá jako levnou pomocnou sílu v domácnosti, zároveň si ji ale už připravuje jako zdroj laciné síly pro vyvíjející se trh práce. Žena je tedy ekonomicky závislá na muži, nejenom to, je jím vykořisťována, zároveň je snáze vystavená libovůli vládnoucí třídy.

Podobně tomu bylo v každé třídní společnosti následkem jejího vzniku a první společenské dělby práce mezi mužem a ženou. Žena byla tehdy prvním předobrazem otroka, který se s vývojem společnosti změnil až v kapitalistickou pracovní sílu. Když byla Evropa v podobném stavu jako nynější většina tzv. islámských zemí, tedy v druhé polovině 19. století, bylo zcela normální, že muž ženu bil, nařizoval ji, kdy může opouštět dům, kdy bude vařit atd. A vůbec to nevyplývalo ani z evropské kultury, ani z toho, že to bylo „dávno,“ ale z jeho a společenského vztahu k ženě vůbec. Následky tohoto stavu ostatně tkví v kapitalistické společnosti dosud. Hlavními bojovníky za jeho překonání nejen v teorii, ale zejména v praxi byli představitelé pokrokového, dělnického a komunistického hnutí. Mimo jiné i díky nim se situace výrazně změnila. Podobně i my nesouhlasíme s postavením žen v kapitalistických společnostech islámských zemí, ale cesta kupředu k osvobození drtivé většiny z nich je odvislá od cest k osvobození práce – spočívá v porážce vykořisťovatelského kapitalistického systému. S ní začnou postupně hynout i ideové nadstavby, potřeby systému a konstrukty v něm utlučených lidí (slovy Marxe „povzdechy utiskovaných tvorů“) – v prvé řaděnáboženství.

 

Dlouhodobé a bezprostřední příčiny migrace

Migrace obyvatel je jevem, který se v historii lidské společnosti i vývojových předchůdců člověka vyskytoval už v dobách prehistorických. Tehdy byl ovlivňován zejména přírodními faktory. Se vznikem třídní společnosti a státu získaly přesuny obyvatelstva dominantně jiné příčiny, obsah i formy. Hlavní příčinou migrace obyvatelstva se staly sociálněekonomické, mocenskéa vojenské faktory spjaté s hledáním obživy obyvatel, úrodné půdy, s útěkem před otroctvím, mocenským útlakem, feudálním vykořisťováním či vojenskými výpravami, ale vnějškově spočívaly v různých přesunech rodů, kmenů a národů vlivem mocenského soupeření rozličných otrokářských a raně feudálních států. Klasickým příkladem těchto příčin a jejich následků bylo tzv. stěhování národů, vyvolané mocenskými výpady Čínské říše od 2. stol. n. l.

V době rozmáhající se zbožní výroby a zbožně peněžních vztahů (v centrální Evropě ve 14. a 15. století, v jižní Evropě dříve), úzce souvisejících se vznikem měst, obchodu, bankovních domů, s těžbou drahých kovů apod., získává ekonomicky a mocensky vynucená imigrace posunutou náplň a nové projevy. Příkladem stimulace příchodu určitých vrstev obyvatelstva (většinou odborníků – řemeslníků a obchodníků) vládnoucí třídou budiž vnější kolonizace českých zemí v době panování posledních Přemyslovců (13. století a postupný příchod německého obyvatelstva). Jiným příkladem projevů vznikajících zárodků kapitalismu je putování závislých nevolníků, případně svobodných, ale nemajetných obyvatel měst (zárodek proletariátu) z jednoho místo na druhé a následné vylidňování hornických středisek českých zemí – Jihlavy, Kutné Hory a v raném novověku Jáchymova. Všechna tato města patřila ve své době (po Praze) mezi druhá největší v českých zemích. Po úpadku jejich slávy se změnila (s určitou výjimkou Jihlavy) v provinční střediska. Už v těchto zkušenostech ukazoval kapitalismus svůj předobraz.

V raném novověku přinesly zámořské objevy pro rodící se kapitalismus nový impuls. V nově zřizovaných španělských, portugalských, holandských, francouzských, britských (postupně i dalších států) koloniích prýštila rodícímu se kapitalismu – Marxovými slovy –krev a špína ze všech pórů. Vinou vznikajících kapitalistických mocností Evropy byly vyvráceny mnohé vyspělejší říše než dominantní státy kontinentu původu uchvatitelů – Aztécká, Incká, Toltécká a dalších. Jestliže v hornických městech českých zemí nalézáme přeobraz migrační praxe kapitalismu postupně ve všech území jeho panství, v tomto případě spatřujeme předobraz prvotních příčin dnešního uprchlictví z mimoevropských zemí.

Evropský obchodní kapitál, církev, panovnické dvory a feudálové zahájili koloniální éru většiny zeměkoule, která kulminovala pod jasně kapitalistickým vedením v 19. století. Zejména v tomto století byla evropskou buržoazií ovládnuta téměř celá Afrika, velká část Asie, naopak po bok kolonizátorů se začaly stavět ještě před několika desítkami let kolonizované USA. Nepravdy, v jádru šovinistické a rasistické řeči o tom, že kolonizované národy „potřebují tvrdou ruku, neumějí pracovat a samy si vládnout, což se údajně projevilo po nabytí jejich suverenity,“ vyvracejí fakta z období před jejich kolonizací. Ještě v polovině 18. století byly rozdíly mezi stupněm hospodářského vývoje Indie a Evropy minimální. K roku 1850 se odhaduje, že rozdíl v HDP přepočítaném na hlavu mezi vyspělými průmyslovými zeměmi a jejich koloniemi tvořil necelý dvojnásobek, o sto let později už 11 krát vyšší objem. Např. kolonie Velké Británie tvořily roku 1913 120násobek rozlohy mateřských zemí. Roku 1937 vykazovaly rozlohu 39,5 mil. km2 (téměř čtyřnásobek rozlohy Evropy) a 478, 2 milionu obyvatel!

S následky staleté kolonizace, vyvražďování, vykořisťování a širokého hospodářského úpadku se velká část bývalých kolonií dodnes nevypořádala. Nutno dodat, že tak mohla učinit jen velmi těžko. Po získání samostatnosti většiny koloniálních zemí po první, resp. ve většině případů po druhé světové válce se části z nich dostalo pomoci socialistického tábora a situace se začala pronikavě zlepšovat. Po pádu socialismu se však plně otevřely brány neokolonialismu koncernů a uskupení bývalých kolonizátorů, nyní neokolonialistů z řad imperialistických zemí. Většina zemí tzv. třetího světa proto disponuje samostatností pouze formálně, na papíře. Ve skutečnosti je minimálně stejně nesamostatná jako v dobách kolonialismu. Hlavní neokolonialistické mocnosti současnosti, USA, Německo, Velká Británie, Francie, Japonsko, Itálie jsou společně s dalšími bývalými koloniálními zeměmi a velmocenskými centrálami (MMF, EU, NATO, WTO) hlavními viníky obecné potřeby lidí ve velkém prchat ze svých domovů. Cílem je, jak již bylo dříve uvedeno, v řadě případů zachránit se před smrtí hladem, epidemiemi, násilím, kriminalitou a v neposlední řadě před válkou. V trvalém rozměru jde také o snahu prodat svou pracovní sílu za vyšší cenu na trzích neokoloniálních zemí. Současnými charakteristikami a projevy imperialismu, jakožto nejvyššího stádia soudobého kapitalismu a jeho nejtypičtějšími představiteli z řad států, se posléze budeme zabývat podrobněji.

Příklad žen ve společnosti z předchozích částí analýzy jsme použili proto, abychom ukázali ekonomické a třídní faktory jako hlavní tvůrce naši skutečnosti. Co tedy může být původním kořenem imigrace coby masového globálního jevu? Nikoli střet kultur. Dnes žijeme v epoše imperialismu, která se mimo jiné vyznačuje nerovnoměrným vývojem kapitalismu a snahou bohatších, vyvinutějších států hledat v rozvojových zemích levnou pracovní sílu. Dále svéhovrcholu dosahuje proces zespolečenštění práce, který svět,v kombinaci se zvýšenou koncentrací kapitálu,stále více propojuje. Činí jeden podnik, jedno průmyslové odvětví, jeden stát závislý na druhém. Tato situace v místním, národním i mezinárodním měřítku akumuluje na jedné straně ohromné bohatství, zhýralost, dekadenci, na druhé straně nezměrnou bídu, vykořisťování, bolest a hlad! A právě tato situace je porodní bábou válek, terorismu, rozporů mezi národy.

V popsaném prostředí je mimo jiné objektivně nutný i volný pohyb pracovní síly. Zdrojemimigrace tedy není z nebe spadnuvší snaha „kulturních marxistů“ zamořit nás uprchlíky, ani boj kultur, ani snaha příživníků utéct do Evropy a žít ze sociálních dávek. Jejímikořeny jsou nerovnoměrně rozdělené světové bohatství, kdy jsou celé kontinenty plundrovány ve prospěch rozvinutějších mocností, což přivádí do nesnesitelného postavení drtivou většinu obyvatel těchto světadílů. Ti se pak mnohdy logicky snaží svůj životní prostor opustit a dostat se tam, kde mají aspoň minimální možnost žít důstojně.

Tato objektivní tendence byla v posledních dekádách silně podepřena imperialistickými agresemi USA, zemí EU, NATO a jejich spojenci v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Somálsku, Jemenu a v mnohých jiných zemích. Tak byly zlikvidovány sice kapitalistické, ale relativně fungující režimy, které nutily k emigraci mnohem menší počet obyvatel, případně jejich minimum. Více než milion obětí okupace Afghánistánu, další statisíce mrtvých, raněných a nezvěstných z Iráku, Libye a jiných zemí posunuly postavení mnohých proletářů ještě na kritičtější mez, existenciálnídilema: Buďto zůstanu a téměř jistě zemřu nebo budu riskovat na daleké cestě, ale naděje, že ji přežiji, je o něco vyšší.

Situaci zbídačených uprchlíků kapitalismus využívá do poslední kapky, do posledního groše. Jeho prodloužené ruce – převaděči, překupníci, agentury najímající levnou pracovní sílu jsou zákonitou součástí systému, lobbisticky zaklíněnou do buržoazního státního aparátu a bezpečnostních složek. V některých případech jsou využívány k mocenským kalkulům USA a Turecka, které však tyto plody pouze využívají, semínko klíčilo v samotných útrobách imperialistického systému, nezasadili jej žádní tajní agenti, žádné nevládní organizace. Ani by to nešlo, tímto způsobem lidská společnost nefunguje. Něco jiného však je, že této příčiny zmíněné organizace ve své cílené činnosti zneužívají.

Vraťme se k druhotným příčinám, případně k důsledkům, které kapitalistický systém využívá ve svůj prospěch. Utečenci jsou zdrojem levné pracovní síly, která evropským kapitalistů dobře slouží v mnoha směrech i zde v Evropě. První skutečnosti lze doložit mnoha způsoby. V Africe či v zemích Indického subkontinentu je například zcela běžná dětská práce. Na tomto kontinentu je ekonomicky činných až 20% dětí, v celosvětovém průměru jde o 32% všech pracujících dětí. Není snad ani třeba dodávat, že dětská práce je levná a že děti nestávkují. Dále zde máme známý případ „krvavých diamantů“, drahocenných předmětů získávaných brutálním vykořisťováním lidské pracovní síly znovu zejména v Africe. Afrika je také zdrojem až 80% lithia, které se používá v elektronice, ovšem zejména v Evropě a Severní Americe. Již od začátku 90. let trvá v Demokratické republice Kongo občanská válka, která tuto zemi stála již přes pět milionů životů, přesto se zde telefony v halách zahraničních koncernů nadále vyrábí, konflikt se neřeší. Hovoříme o zemi, která má již staleté zkušenosti s velmocemi, které sice splňují buržoazní měřítka demokratičnosti, ale v oblasti svých „životních“ zájmů a cílů se chovající s neskutečnou brutalitou.

Dále je pozoruhodné, že pouze 5 z 54 afrických států není producentem nebo vývozcem ropy. Kdo však těží z těchto přírodních zdrojů? Jedním z největších (a největším v Africe) vývozců ropy na světě je dnes Nigérie. Až 90% lidí v této zemi však žije za mzdu pod 2 dolary (zhruba 25 Kč) denně. Veškeré přírodní bohatství je totiž v rukou západních korporací, které jej prodávají do Evropy a Severní Ameriky. Celý zisk pak plyne především jim. Loutkové vlády africkým států, případně i kompradorská buržoazie (pokud existuje) jsou z těchto zisků financovány, podporovány, legálně korumpovány, aby se nestavěly do cesty zájmům korporací a za minimální část zisku potlačovaly různými způsoby odpor proti útlaku a závislosti. Přestože se vlády v těchto zemích mění častěji než apoštolové na orloji, systém zůstává stejný.

V Etiopii nepřekračuje průměrná dělníkova mzda 53 dolarů měsíčně. A to přesto, že Etiopie náleží mezi největší světové výrobce textilu. Notoricky známý nápis „made in China“ začíná být v oblasti textilu nahrazován novým názvem „made in Ethiopia“.

Dalším z příkladů otevřeného vykořisťování, které se na africkém kontinentu odehrává, je osud horníků v JAR, o němžse v minulosti snažil na svém webu informovat i SMKČ. V hornickém průmyslu v Jihoafrické republice pracují lidé za podmínek minimální bezpečnosti práce, za minimální mzdu, a když se proti tomuto stavu vzbouří, vláda do nich střílí a rozhání jejich akce za pomoci ozbrojeného násilí.

Zajímavým příkladem udržování Afriky v chudobě je placení odškodnění, které dodnes hradí 14 afrických států Francii za to, že mohly vzniknout a osamostatnit se. To je ovšem jeden ze specifických příkladů okrádání Afriky.

V každém případě si položme otázku, čím je tento stav zapříčiněn? Je součástí africké nebo muslimské kultury pracovat za minimální mzdu od 12 let 10 hodin denně a pak za vytvořené bohatství nepožadovat téměř žádnou odměnu, nebo má tento stav jinou příčinu? Skutečným důvodem tohoto stavu je ekonomický zájem západních mamutích korporací, které spolupracují s loutkovými vládci afrických států při rozkrádáni kontinentu. Není to vina ani obyvatel Afriky, ani Evropy. Je to výsledek základní logiky světového kapitálu. Jestliže tedy někdo říká, „pomáhejme jim tam, kde žijí,“ nebo ještě ve své hlouposti tvrdí, „nepomáhejme jim nijak, naučí je to jen nastavovat ruce a odnaučí pracovat,“ můžeme takovým lidem v klidu říci, že africké a asijské obyvatelstvo nepotřebuje ničí charitu. Tyto národy se pouze potřebují dostat z područí imperialistické nadvlády (na jejich úkor) bohatších států.

Tyto národy se o to skutečně mnohdy pokusily. Jak jejich pokusy v drtivé většině případů dopadly? USA a bývalé koloniální mocnosti jim v tom bránily s největší brutalitou (proč asi, když podle některých tyto „divochy“ nepotřebujeme a bude nám bez nich lépe?) Patrice Lumumba, ministerský předseda Konga, byl zavražděn za přičinění Belgičanů, bývalých kolonizátorů, kapitán Thomas Sankara, marxistický revolucionář z jedné z nejchudších zemí světa Burkiny Faso, byl zavražděn svým zástupcem BlaisemComparé, který vládl v této zemi ještě v minulém roce s požehnáním francouzských politiků, ať už pravicových, nebo z řad tamních socialistů, a umožňoval ji využívat jako levnou montovnu pro korporace. Jedním z vůdčích symbolů nedávného povstání v Burkině Faso byl právě odkaz Thomase Sankary.

To jsou jen některé případy států, jež byly ochotny cedit svou krev za to, aby se o ně Evropa a Severní Amerika už nikdy nemusely „starat,“ ale představitelé a majitelé zahraničního kapitálu a jeho centrál na to měli jiný názor.

K dalším historickým, ideovým a argumentačním souvislostem uprchlictví

Dodejme k našemu předchozímu dlouhému výkladu o dlouhodobých i bezprostředních příčinách migrace a uprchlictví některé další poznámky, naznačme souvislosti, představme, případně vyvraťme argumenty i „argumenty“ rozličné provenience.

Zaprvénebudeme používat argumentaci, která se snaží imigraci „obhájit“ (už vůbec snaha imigraci „obhájit“ či „odmítnout je chybou, která často znemožňuje tento proces objektivně popsat, nelze obhajovat něco, co je objektivní součástí skutečnosti, je to jako obhajovat fakt, že v našem podnebném pásu padá v zimě sníh) prostřednictvím připomínky evropské kolonizace slabších států a jejich využívání ke svému zbohatnutí. Uvědomujeme si částečnou oprávněnost, ale také nedostatky tohoto vysvětlení příčin imigrace. Je například nesmyslné si nějak idealizovat oblast tzv. třetího světa, jako neposkvrněného či imunního vůči kapitalistickému výrobnímu způsobu. (Stačí si připomenout arabské otrokáře v Africe. Ti si tehdy odůvodňovali existenci otroctví islámem a např. Angličané křesťanstvím, všichni sledovali pouze své vlastní hmotné zájmy a příslušné náboženské texty ke své obhajobě si už našli. Západní imperialisté jsou stejní, podobní jim byli i kolonizátoři japonští, židovský kapitál má stejnou ekonomickou podstatu jako třeba saudsko-arabský).

Kdyby byl vykořisťovatelský vztah mezi evropskými a severoamerickými imperialistickými státy na jedné straně a většinou populace, sídlící zejména v Asii, Africe a Latinské Americe na straně druhé, pouze historický, zaniklý před mnoha desítkami let, byla by částečně oprávněná případná výtka proti naší argumentaci, že se jedná o pouhé moralizování a výčet více nebo méně domnělých historických křivd. My však hovoříme o aktuálním, reálném a statisticky doložitelném brutálním vykořisťování většiny Afriky, Asie a Latinské Ameriky především imperialistickým Západem, resp. jeho vládnoucími třídami, nikoli většinou společnosti.

Zadruhé musíme říci, že odmítáme jakýkoli princip „bílé viny“, jakékoli dělení na „my“ a „oni“. Ahistorická argumentace některých buržoazních a maloburžoazních obhájců imigrace, která celý problém zjednodušuje, zplošťuje a říká, že „my“ dlužíme uprchlíkům domov, protože jsme zplundrovali ten jejich, je zcela nesmyslná. „My“, národy Evropy, jiným národům nic nedlužíme. V době vrcholného kolonialismu byly evropský proletariát a další utlačované sociální vrstvy tichými otroky evropské buržoazie a pozemkových vlastníků, které je vykořisťovaly s největší brutalitou a bezohledností. A i dnes, kdy již kolonie formálně neexistují, ale ekonomické otroctví států „třetího světa“ pokračuje, resp. se stupňuje (v rámci neokolonialismu), není tato skutečnost v žádném případě způsobena evropskými národy, ale znovu systémem, globálním kapitalismem. Koneckonců, vztah, který existuje mezi například Evropou a Afrikou, existuje v rámci EU například také mezi Německem a Polskem (i když jinak a na mnohem nižší úrovni). To je jen jeden z mnoha důvodů, proč „my“ (evropské národy) a „oni“ (imigranti) máme společného nepřítele.

Epocha imperialismu tedy redukuje svět na obrovský trh. Z lidí, nositelů pracovní síly, dělá zboží. Je v tomto systému zcela logické, že se majitel pracovní síly např. z Etiopie bude snažit, aby ji prodal co nejlépe, tedy za co nejvyšší mzdu. V prvé řadě z těchto důvodů se vydá tam, kde ji z mnoha důvodů dostane, zejména do Německa. K imigraci by tedy docházelo i v tom případě, kdyby obyvatelé chudých států neumírali žízní a hladem, pod dopady imperialistických agresí a občanských válek, byť pravděpodobně v mnohem menším měřítku. Proto nestačí charita ve stylu „pomáhejme imigrantům tam, kde žijí.“ Pracovní síla jakožto ekonomický činitel bude mít v kapitalismu přirozenou tendenci prosadit se tam, kde to je pro ni nejvýhodnější.  Je to zcela ve shodě s logikou trhu a systému a každý důsledný pravičák by se měl za jev ekonomické imigrace z jakékoliv části světa kamkoli postavit. Můžeme namítnout, že existují i jiné priority, než je cena pracovní síly, např. rodina, vztah k rodné zemi, kultuře, náboženství, určité tradici. S tím plně souhlasíme a takové priority jsou nám, komunistům, vlastní. Ekonomická realita kapitalismu však prostřednictvím shánění obživy jedinců, jejich zaměstnání, výkonu profese, ale i vztahů mezi zaměstnanci i mimo tyto priority buď vytlačuje ze zorného pole vykořisťovaného člověka, případně je mění v další zmutované zboží, nebo je likviduje kosmopolitním pseudokulturním nánosem.

Proč buržoazní pravice, přes všechnu verbální podporu volného trhu, imigraci nepodporuje? Zkrátka, mnozí řadoví opěvovatelé selfmademenství – poctivého vypracování se na trhu pracovních sil a bezbřehé podnikavosti v kapitalismu – najednou zjišťují, že všechny tyto krásné fráze získávají v praxi hořkou příchuť. Jedna věc je plkat o svobodě podnikání, o volném trhu a jeho neviditelné ruce. Druhá věc je ale zjišťovat, že se na trhu prosazuje například muslim, nebo Afričan, protože je levnější, protože se uzpůsobuje (za cenu svého zdraví) potřebám trhu. Zavleče sem svůj způsob života, změní naši kulturu. Co s tím? Kapitalismus jaksi nezajímá nějaká „kultura“, „tradiční hodnoty“ nebo „evropská civilizace“, zajímá jej jen vidina zisku, a pokud na těchto jevech nemůže vydělat, pokud stojí v cestě další efektivizaci a modernizaci výroby a směny, rád je zničí. Kapitalismus nepřipustí zásadní omezení pohybu kapitálu ani pracovní síly.

Dostáváme se ještě k doplňujícím informacím k druhé stránce příčin imigrace. Již jsme řekli, že onou první stránkou je nerovnoměrné rozdělené světového bohatství, existující nesnesitelné životní podmínky v domovských státech uprchlíků (výjimečným případem jsou v tomto ohledu uprchlíci ze Středního Východu, kteří utíkají spíše před válkami než z ekonomických důvodů, ovšem vysvětlovat vliv Západu na rozbití jejich států a vyvolání válek v této oblasti snad ani není třeba) a nutná tendence pohybu pracovní síly v imperialismu. Druhou stránkou příčin masové imigrace, která využívá pohybu pracovní síly ze zemí tzv. třetího světa,je zájem evropského kapitálu zde v Evropě. Domácí kapitalisté si uvědomují, že vlna imigrantů ze zemí, kde existují minimální zkušenosti s obranou proletariátu, kde jsou odbory drasticky potlačovány, v nichž je obyvatelstvo „navyklé“ na nízký životní standard ave kterých podmínky výkonu práce klopýtají daleko za těmi v Evropě, musí mít vliv na všechny tyto faktory v evropských státech. Zaprvé je možné nahradit domácí pracovní sílu novou, levnější pracovní silou z řad uprchlíků. Zadruhé tato levnější síla představuje konkurenci a ovlivňuje obecné standardy toho, co je při vykořisťování obyvatel přijatelné. Zatřetí se dá předpokládat, že vykořeněná, hladem a nedostatkem hnaná vlna imigrantů bude mít velmi nízké třídní uvědomění, cožotevře ještě větší prostor pro libovůli kapitalistů. V mnoha případech jim, tak jako buržoazním politikům, bude dokonce vděčna, bude jim zavázána, neboť bude mít pocit, že je zachránili před likvidací, smrtí či utrpením. Přitom tito uprchlíci buď zapomenou, nebo ani nepomyslí na to, že to byl právě tento kapitalistický systém a jeho nejmocnější západní, imperialistické státy, kdo stovky let vykořisťuje, okupuje a rozbíjí jejich rodné země uprchlíků.

Tato nová složka proletariátu nebude mít pevné vazby na své domácí druhy, bude vůči nim vystupovat jako konkurent a nebude schopna součinnosti s nimi. To bude ještě více posíleno kulturními, etnickými a jinými rozdíly, které stále jsou stále vydatněji živeny mediální a nacionalistickou propagandou. Výsledkem bude otupená schopnost proletariátu působit jednotně a logicky i vzestup nacionalistických a šovinistických tendencí uvnitř něj (chytře zneužívaných fašistickou částí buržoazie).

Zatím se zdá, že tato hra kapitálu vychází beze zbytku, byť je to způsobeno zejména tím, že v ní nemá důstojného protihráče. Lze řadou způsobů dokázat, že imigranti skutečně neutíkají do Evropy kvůli tomu, aby parazitovali na zdejším sociálním systému. Pokud se někdo domnívá, že je zdejší sociální systém natolik vyspělý, aby se imigrantům kvůli vidině možnosti na něm „parazitovat“ vyplatilo opouštět své domovy, hromadně se přesouvat tisíce kilometrů a přitom riskovat svůj život, je na velkém omylu. Uprchlíci, chtějí-li zde přežít, musí pracovat. To je zároveň hlavní motivace kapitálu a jeho politických sluhů proč imigraci v určité době obhajují. Další otázku, kterou bychom mohli položit těm, kteří tvrdí, že sem přistěhovalci neutíkají, aby se stali levnou pracovní silou, ale aby zde jen posedávali a využívali „sociálního systému“, je možné formulovat takto: „Proč nová vlna imigrace přichází zrovna v době, kdy je očividně sociální stát na dlouholetém ústupu, resp. v původní podobě neexistuje ani v nejtradičnějších zemích tohoto dobového ústupu kapitálu (Švédsko)?“ Za podmínek, kdy ho kapitál v důsledku krize odbourává, kdy celá jižní část eurozóny čiší nestabilitou a hromadně se zde porušují základní sociální práva (i ta formální – garantovaná buržoazními zákony) v situaci, v níž se celý „sociální systém“ hroutí. Nebylo by tedy logické, kdyby se za takovýchto podmínek imigrace do Evropy snižovala, kdyby opravdu motivace přistěhovalců byla taková, jak jsme již zmiňovali, že podle některých (hlavně podle velké části buržoazních odpůrců imigrace) je?

Není problém dlouhodobě i krátkodobě statisticky dokázat, že jsou imigranti pro kapitalistickou ekonomiku užiteční, a že tedy existuje velmi hmatatelná (nikoli pouze ideologická) motivace evropských vlád je přijímat (byť o tom většinou ze zištných pohnutek nehovoří). Problém je, že kapitalistická ekonomika není užitečná pro většinu obyvatel. Uvedeme zde znovu několik faktů. V roce 2013 legálně pobývalo v ČR zhruba 400 000 cizinců. Z toho jenom Vietnamců, Rusů a Ukrajinců bylo 53%. Společně s dalšími skupinami tvoří většinu cizinců na našem území, která pochází ze zemí mimo EU. V roce 2008 bylo ekonomicky aktivních 70 % cizinců z těchto třetích zemí. To bylo před vypuknutím recese. O rok později to už bylo 54%. I přes toto vysoké procento nezaměstnaných se však na tehdejších úřadech práce zaregistrovalo úplné minimum. Téměř shodný byl jejich postup v případě pobíráním sociálních dávek. Z této většiny cizinců na území ČR je pobírá jen něco přes tisíc osob. Zajímavé také je, že podle oficiálních statistických údajů přistěhovalectví žádným způsobem nekoreluje s výší kriminality na našem území. Dokažme si to na obecném zhodnocení konkrétních čísel. Počet cizinců přicházejících na naše území pravidelně rostl od roku 1993. Od tohoto roku poprvé poklesl příliv imigrantů a uprchlíků až roku 2008. Právě v roce vypuknutí krize. Zánik pracovních míst a nižší poptávka po pracovní síle imigraci omezila. Přesto jejich kriminalita v této době nenarůstala, naopak, klesala. Znovu zde vidíme jasnou spojitost mezi všemi složkami kapitalistického trhu a imigrací. A nepotřebujeme k tomu ani pohádky o kulturním boji nebo o snaze zničit Evropu islámem, ani báchorky o líných přistěhovalcích, co chtějí vysávat sociální systém.

ČR však nemůže být v tomto ohledu považována za typickou zemi, jelikož možnost pro cizince získat zde trvalý pobyt, azyl nebo občanství je jedna z nejnižších v Evropě. ČR je například známa svými mimořádně dlouhými lhůtami při vyřizování žádosti o azyl. V roce tuto možnost využilo jen 750 lidí, což je dvojnásobně méně než ve srovnatelně velkém Maďarsku, které navíc není zrovna známo svoji láskou k cizincům. Navíc ČR rozhodně není cílovou zemí imigrantů. Toto je třeba připomenout těm, kteří zde šíří hysterické nálady a pořvávají o „neomarxistech“.Zaprvé je režim v ČR k imigrantům velmi nedůvěřivý a nepřijímá je rád. Zadruhé ani sami imigranti očividně po ČR tolik netouží, používají ji spíše jako tranzitní zemi při své cestě na Západ.

Velkou nelibost, nesouhlas a strach vyvolávají i kvóty zavedené ze strany EU za polohlasného přehlížení české protektorské vlády. Tato evropský kapitalismus zastřešující instituce je používá jako prostředek k rovnoměrnějšímu rozmístění pracovní síly v podobě imigrantů. SMKČ tyto kvóty z principu odmítá jako další z mnoha příkladů diktátu imperialistické EU. Je však směšné pozorovat politické garnitury téměř všech politických stran, které se nyní předbíhají v populistickém odporu proti kvótám, přestože mají přímý podíl na zbavování suverenity naší vlasti, mj. i jejím zavlečení do EU a dalších imperialistických mocenských institucí (ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09, SPO). Další strany sice vznikly později, než byl vázán chomout na hrdlo nejprve Československa, posléze ČR, ale proti členství v EU principiálně nikdy nevystupovali (Úsvit, SPD, KSČM). A třetí skupina zejména nacionalistických a fašistických stran sice členství v EU odmítá, neodmítá však členství v jiných imperialistických organizacích (NATO, MMF, WTO) a jakožto s kapitálem spřažené strany nepřekládají jediný návrh, který by z větší části ztracenou suverenitu ČR obnovil (zespolečenštění a obnova výrobních prostředků a kapitálu, jejich kontrola a správa většinou lidí apod.). Veřejnost se tímto rykem nechala strhnout. Není na tom nic překvapujícího, desítky let jí situaci nikdo z alternativních, protikapitalistických pozic nevysvětluje, neorganizuje ji, nepomáhá. Tyto činnosti vykonávají a roubují je na ekonomické násilí vládnoucího systému pouze režimní strany, média a instituce. Nedivme se proto tomu, že většina společnosti sedne na vějičku předem připravené kampaně, aniž by si všímala minulých i současných událostí, které podřízenost ČR EU dokazovaly mnohonásobně více (zejména obsazování ČR německým a dalším eurounijním kapitálem, který zde má na český trh logicky lepší přístup, tzv. antimonopolními a dalšími ekonomickými zákony, které likvidují české drobné rolníky, malovýrobce a dělníky, v případě množství zákonů, které je ČR nucena pod kuratelou EU zavádět, aniž by se někdo ptal na názor většiny společnosti, v poslední době zejména jednáním o smlouvě TTIP).

SMKČ od začátku svého vzniku prosazuje bezpodmínečné vystoupení ČR ze všech imperialistických struktur, zespolečenštění hlavních výrobních prostředků a kapitálu a jejich plánovité řízení na základě nejnovějších vědeckých objevů. Je snad třeba ještě dodat, že samotné kvóty žádné nebezpečí neznamenají, jsou nepřijatelné kvůli principu, způsobu, jakým jsou v ČR zaváděny, tím, že o nich nerozhoduje ČR sama. Na tom však není v rámci EU nic divného.

Zaměříme-li se na „cílové“ státy imigrace, zjistíme, že i zde je přistěhovalectví pro kapitalismus výhodné. Například ze zprávy o imigraci mezinárodni organizace OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) jasně vyplývá, že imigranti ve většině států patřících k tomuto společenství na daních a sociálním zabezpečeni zaplatí více, než sami spotřebují. Zpráva také dokazuje, že fiskální otázky jsou ve vztahu k imigrantům téměř nepodstatné. To proto, že ať je bilance pozitivní či negativní, nejedná se téměř nikdy o položku přesahující 0,5% HDP. Jistou výjimku v tomto ohledu v posledních letech představují společně s dalšími sedmi státy Německo a Francie. V těchto zemích imigranti do národního rozpočtu přispěli méně, než z něj odčerpali. V Německu šlo v letech 2007-2009 o -1,13% HDP, ve Francii šlo o -0,52% HDP ve stejném období. V obou uvedených případech však hrálo roli i to, že v těchto státech zestárla první generace imigrantů, která začala požadovat důchody za odpracovaná léta. Navíc jsou zahraniční pracovnici většinou za své výkony hůře ohodnoceni, takže platí méně na sociálním zabezpečení. Ve Velké Británii například imigranti v letech 2000-2011 přispěli do celkového státního rozpočtu o 20 miliard liber vyšší částkou, než z něj vyčerpali. Toto číslo se týká všech imigrantů bez rozdílu oblastí, ze kterých přišli. Jejich příspěvek britskému státnímu rozpočtu je oproti rodilým Britům jednoznačně pozitivní. Faktem totiž je, že rodilí Britové vytvořili v rozpočtu za stejnou dobu schodek tvořící 616,5 miliard liber.

Co nám tato čísla říkají? Znovu rozhodně opakujeme, že v žádném případě nepovažujeme imigranty za naši spásu (za nějaký nesobecký civilizační gen, což je pouze teorie o kvalitě tvaru lebky obrácená vzhůrunohama – tedy teorie rasistická) díky svým schopnostem nebo nějakým lepším vlastnostem, než máme my, proletáři a další zbídačovaní v naší vlasti. Neupřednostňujeme ani jednu skupinu, hlásáme, že drtivá většina imigrantů i my jsme jednou skupinou, skupinou vykořisťovanou a zbídačovanou panujícími vládnoucími třídami, jejich státy a institucemi.  Velký přínos přistěhovalců pro kapitalistickou ekonomiku je stejně smrtelný pro ně jako pro nás. Je vykoupen nižšími mzdami, odbouráváním sociálního systému a, zvláště pro imigranty, odevzdáním se zcela do rukou novodobých otrokářů, kteří legálně využívají lidské nouze k vlastnímu obohacení. Práce na černo, prodlužovaní pracovní doby, omezená možnost zakládat odbory. Vše toto se již částečně děje a čeká to nás i imigranty. Je pravda, že v dnešní době se začíná pro kapitál situace komplikovat, jelikož mnoho imigrantů z dřívější doby se stává členy odborů a svou situaci, kdy často pracovali za polovinu toho co domácí dělník, si uvědomují. To se týká zejména zemí minimálně s aktivními byť většinou vedení zrádcovskými odbory (Francie, Německo, Belgie), ve větším počtu případů států se silnými a mocnými třídními odbory (Itálie, částečně Španělsko) či s odbory a silným antikapitalistickým hnutím (Řecko, Turecko, Portugalsko). Právě i tento jev z poslední doby je případem, kdy posilování z velké části umělých nacionálních, náboženských a jiných bariér je velkou výhodou pro kapitalismus. Dojde-li například ke stávkové akci organizované pracujícím převážně arabského původu, není pro kapitalisty obtížné označit je za muslimy, začít v médiích s propagandou ve smysl „my je sem vzali a oni si ještě budou stěžovat na platy a podmínky, lenoši jedni!“ Pak je akce s čistě sociálním nábojem a s pozitivním potencionálem i pro domácí pracovní sílu předem zbavena podpory veřejnosti. Z velké výhody se stává pro kapitál velká obtíž. Je to něco co nás ohrožuje, ale i spojuje.

Shrňme si na konci této části bojová hesla našich buržoazních odpůrců imigrace. Proti komu tito Konvičkové, Bartošové a Okamurové bojuji? Bojuji proti mase bezbranných, vystrašených a odevzdaných lidi, kteří reálně mají stejné problémy a zájmy jako my, drtivá většina evropského obyvatelstva. Proč by tito lidé chtěli v Evropě šířit politický islám nebo právo šaría? V jejich zemích jsou tyto pojmy spjaté s vládnoucími třídami nebo s náboženskými fundamentalisty vybavenými až pozoruhodně dobrým a drahým arzenálem zbraní. Jsou spjaté s Islámským státem, s magnáty z monarchických ropných diktatur Perského zálivu, se Západem podporovanými sektáři. Jsou spojené s terorem proti obyčejným lidem. Proč by se k těmto principům chtěli otáčet masy pracujících, které do Evropy utíkají za námi uvedených podmínek? Utíkají zčásti právě před tím, co současní propagandisté označují za cíl jejich pobytu u nás. Je snad podle bojovníků proti islámu „muslimská kultura“ tak silná, že v lidech zůstává navždy, za všech podmínek? Má v sobě TomioOkamura nálady sebevražedného letce Kamikadze jen proto, že je vychován v Tokiu a je zčásti Japonec? Japoncibyli před Araby považováni v rámci předsudků za sebevražedné šílence. Bude-li velká část prchajících lidi svým vyznáním muslimská, bude to znamenat, že zde budou chtít někomu řezat hlavy nebo zahalovat ženy (i když jsme ukázali, že zahalování žen má s islámskou kulturou tak málo společného, jako jejich upalováni s tou křesťanskou)?

Jestliže jistá část imigrantů časem začne vykazovat tendence k výše uvedeným nebezpečím, může to znamenat jen dvě možnosti. Buď půjde o masochistické šílence, kteří budou tvrdit, že se lidský mozek v praxi neřídí racionalitou nebo pudem sebezáchovy, ale vůlí Alláhovou. Takoví šílenci však vznikají v každé společnosti, objevují se o to víc, o sociálně nespravedlivější a dekadentnější kapitalistická (nebo jiná třídní) společnost je. Nebo se část imigrantů začne postupně otáčet k (i pro ni samotnou) zhoubným myšlenkám islámem inspirovaného mocenského teroru ze stejných nebo kvalitativně podobných příčin, které naopak vedou Evropana do náruče nacionalistů a fašistů. Muslim, který je vystaven všem uvedeným ekonomickým a sociálním problémům moderní Evropy, se logicky začne obracet k něčemu, co považuje za svou identitu, kterou se brání proti okolí (ačkoli se o žádnou jeho identitu ve skutečnosti nejedná). Podobně jako fašisté či nacionalisté bude směřovat ke „své“ zdánlivé „kultuře“, „identitě“, „tradici“. Takoví lidé však nevznikají z mlhoviny, ve vzduchoprázdnu, kvůli jejich kultuře či do jejich těl zabudovanému genetickému kódu. Jsou výsledkem konkrétní historické reality a vznikají už dnes, pouze s jinými hesly, jiným zdůvodněním a pod odlišnou hlavičkou kultury či ideologie. Avšak se shodným nebo téměř shodným nebezpečím pro většinu lidí a planetu Zemi. Pakliže kdokoli tvrdí (zejména velká část odpůrců imigrace – fašisté, jiní fašizoidní reprezentanti, nacionalisté, politicky dezorientovaní lidé a další představitelé stereotypů a dogmat), že příčinou takového chování je nutno hledat v „rozdílnosti kultur“, bylo by lepší, kdyby upřímně prezentoval své skutečné pohnutky: Nebezpečný názor, že příčinu patologického chování spatřují v tom, že jsou tito lidé Arabové a černoši, a proto mají určitý („méněcenný“) typ chováni v genech. Takový názor je ale hluboce nevědecký, mnohokrát vyvrácený a popřený praxí, zvrácený a především rasistický.

Cítění v kapitalismu vykořeněných lidí pak zručně a snadno politicky využije nějaký al-Baghdadi. Faktem však je, že vůdcům ISIS nebo Boko Haram zaleží na obyčejných muslimech pravě tak málo, jako evropským nacionalistickým vůdcům na „nás“. Ani jedněm z nich nejde o vyřešení problému spjatých s imigrací. V ideologické oblasti nechápou, proč k ní dochází nebo jak ji zastavit, v praktické oblasti z ní těží. V každém případě dělají velkou službu třídě kapitalistů, když rozbíjejí jednotu lidí, a odvádějí je od podstaty problému. Místo abychom bojovali za vlastní bezpečí, spravedlivější odměny za práci, možnost organizovat se na pracovišti a lepši sociální systém, hádáme se o to, kdo chodí v pátek do mešity a kdo za roh na pivo. Místo toho, abychom likvidovali ghetta, stavěli školy a nemocnice, dohadujeme se o tom, jestli někde bude nebo nebude minaret.

Rádi bychom se otevřeně a nahlas zeptali, kde byli všichni ti Konvičkové, Bartošové a Okamurové v době, kdy německý a další zahraničí kapitál ovládl naši republiku? Kde byli v době, kdy nedemokraticky rozbíjeli Československo, kdy jsme byli zavlečeni do NATO a EU, což nás vedlo ke ztrátě většiny suverenity a pádu do téměř úplné závislosti? Proč nevznikla žádná Czech Defense League v té době? Jak jsme dopustili, že jsme ekonomicky, vojensky i politicky v zajetí různých imperialistických institucí, které reálně rozhodují o našich surovinových zdrojích, strategických průmyslových odvětvích, značném počtu zákonů i velikosti armády? Pravda je taková, že různé bojovníky za „naši zem a tradice“ příliš naše skutečna suverenita a svoboda nezajímá. Na to jsou až moc propojeni s tímto režimem.

Proč buržoazní pravice, přes všechnu verbální podporu volného trhu, imigraci nepodporuje? Zkrátka, mnozí řadoví opěvovatelé selfmademenství – poctivého vypracování se na trhu pracovních sil a bezbřehé podnikavosti v kapitalismu – najednou zjišťují, že všechny tyto krásné fráze získávají v praxi hořkou příchuť. Jedna věc je plkat o svobodě podnikání, o volném trhu a jeho neviditelné ruce. Druhá věc je ale zjišťovat, že se na trhu prosazuje například muslim, nebo Afričan, protože je levnější, protože se uzpůsobuje (za cenu svého zdraví) potřebám trhu. Zavleče sem svůj způsob života, změní naši kulturu. Co s tím? Kapitalismus jaksi nezajímá nějaká „kultura“, „tradiční hodnoty“ nebo „evropská civilizace“, zajímá jej jen vidina zisku, a pokud na těchto jevech nemůže vydělat, pokud stojí v cestě další efektivizaci a modernizaci výroby a směny, rád je zničí. Kapitalismus nepřipustí zásadní omezení pohybu kapitálu ani pracovní síly.

Dostáváme se ještě k doplňujícím informacím k druhé stránce příčin imigrace. Již jsme řekli, že onou první stránkou je nerovnoměrné rozdělené světového bohatství, existující nesnesitelné životní podmínky v domovských státech uprchlíků (výjimečným případem jsou v tomto ohledu uprchlíci ze Středního východu, kteří utíkají spíše před válkami než z ekonomických důvodů, ovšem vysvětlovat vliv Západu na rozbití jejich států a vyvolání válek v této oblasti snad ani není třeba) a nutná tendence pohybu pracovní síly v imperialismu. Druhou stránkou příčin masové imigrace, která využívá pohybu pracovní síly ze zemí tzv. třetího světa,je zájem evropského kapitálu zde v Evropě. Domácí kapitalisté si uvědomují, že vlna imigrantů ze zemí, kde existují minimální zkušenosti s obranou proletariátu, kde jsou odbory drasticky potlačovány, v nichž je obyvatelstvo „navyklé“ na nízký životní standard ave kterých podmínky výkonu práce klopýtají daleko za těmi v Evropě, musí mít vliv na všechny tyto faktory v evropských státech. Zaprvé je možné nahradit domácí pracovní sílu novou, levnější pracovní silou z řad uprchlíků. Zadruhé tato levnější síla představuje konkurenci a ovlivňuje obecné standardy toho, co je při vykořisťování obyvatel přijatelné. Zatřetí se dá předpokládat, že vykořeněná, hladem a nedostatkem hnaná vlna imigrantů bude mít velmi nízké třídní uvědomění, cožotevře ještě větší prostor pro libovůli kapitalistů. V mnoha případech jim, tak jako buržoazním politikům, bude dokonce vděčna, bude jim zavázána, neboť bude mít pocit, že je zachránili před likvidací, smrtí či utrpením. Přitom tito uprchlíci buď zapomenou, nebo ani nepomyslí na to, že to byl právě tento kapitalistický systém a jeho nejmocnější západní, imperialistické státy, kdo stovky let vykořisťuje, okupuje a rozbíjí jejich rodné země.

Tato nová složka proletariátu nebude mít pevné vazby na své domácí druhy, bude vůči nim vystupovat jako konkurent a nebude schopna součinnosti s nimi. To bude ještě více posíleno kulturními, etnickými a jinými rozdíly, které stále jsou stále vydatněji živeny mediální a nacionalistickou propagandou. Výsledkem bude otupená schopnost proletariátu působit jednotně a logicky i vzestup nacionalistických a šovinistických tendencí uvnitř něj (chytře zneužívaných fašistickou částí buržoazie).

Zatím se zdá, že tato hra kapitálu vychází beze zbytku, byť je to způsobeno zejména tím, že v ní nemá důstojného protihráče. Lze řadou způsobů dokázat, že imigranti skutečně neutíkají do Evropy kvůli tomu, aby parazitovali na zdejším sociálním systému. Pokud se někdo domnívá, že je zdejší sociální systém natolik vyspělý, aby se imigrantům kvůli vidině možnosti na něm „parazitovat“ vyplatilo opouštět své domovy, hromadně se přesouvat tisíce kilometrů a přitom riskovat svůj život, je na velkém omylu. Uprchlíci, chtějí-li zde přežít, musí pracovat. To je zároveň hlavní motivace kapitálu a jeho politických sluhů, proč imigraci v určité době obhajují. Další otázku, kterou bychom mohli položit těm, kteří tvrdí, že sem přistěhovalci neutíkají, aby se stali levnou pracovní silou, ale aby zde jen posedávali a využívali „sociálního systému“, je možné formulovat takto: „Proč nová vlna imigrace přichází zrovna v době, kdy je očividně sociální stát na dlouholetém ústupu, resp. v původní podobě neexistuje ani v nejtradičnějších zemích tohoto dobového ústupu kapitálu (Švédsko)?“ Za podmínek, kdy ho kapitál v důsledku krize odbourává, kdy celá jižní část eurozóny čiší nestabilitou a hromadně se zde porušují základní sociální práva (i ta formální – garantovaná buržoazními zákony) v situaci, v níž se celý „sociální systém“ hroutí. Nebylo by tedy logické, kdyby se za takovýchto podmínek imigrace do Evropy snižovala, kdyby opravdu motivace přistěhovalců byla taková, jak jsme již zmiňovali, že podle některých (hlavně podle velké části buržoazních odpůrců imigrace) je?

Není problém dlouhodobě i krátkodobě statisticky dokázat, že jsou imigranti pro kapitalistickou ekonomiku užiteční, a že tedy existuje velmi hmatatelná (nikoli pouze ideologická) motivace evropských vlád je přijímat (byť o tom většinou ze zištných pohnutek nehovoří). Problém je, že kapitalistická ekonomika není užitečná pro většinu obyvatel. Uvedeme zde znovu několik faktů. V roce 2013 legálně pobývalo v ČR zhruba 400 000 cizinců. Z toho jenom Vietnamců, Rusů a Ukrajinců bylo 53%. Společně s dalšími skupinami tvoří většinu cizinců na našem území, která pochází ze zemí mimo EU. V roce 2008 bylo ekonomicky aktivních 70 % cizinců z těchto třetích zemí. To bylo před vypuknutím recese. O rok později to už bylo 54%. I přes toto vysoké procento nezaměstnaných se však na tehdejších úřadech práce zaregistrovalo úplné minimum. Téměř shodný byl jejich postup v případě pobírání sociálních dávek. Z této většiny cizinců na území ČR je pobírá jen něco přes tisíc osob. Zajímavé také je, že podle oficiálních statistických údajů přistěhovalectví žádným způsobem nekoreluje s výší kriminality na našem území. Dokažme si to na obecném zhodnocení konkrétních čísel. Počet cizinců přicházejících na naše území pravidelně rostl od roku 1993. Od tohoto roku poprvé poklesl příliv imigrantů a uprchlíků až roku 2008. Právě v roce vypuknutí krize. Zánik pracovních míst a nižší poptávka po pracovní síle imigraci omezila. Přesto jejich kriminalita v této době nenarůstala, naopak, klesala. Znovu zde vidíme jasnou spojitost mezi všemi složkami kapitalistického trhu a imigrací. A nepotřebujeme k tomu ani pohádky o kulturním boji nebo o snaze zničit Evropu islámem, ani báchorky o líných přistěhovalcích, kteří chtějí vysávat sociální systém.

ČR však nemůže být v tomto ohledu považována za typickou zemi, jelikož možnost pro cizince získat zde trvalý pobyt, azyl nebo občanství je jedna z nejnižších v Evropě. ČR je například známa svými mimořádně dlouhými lhůtami při vyřizování žádosti o azyl. V roce 2014 tuto možnost využilo jen 750 lidí, což je dvojnásobně méně než ve srovnatelně velkém Maďarsku, které navíc není zrovna známo svou láskou k cizincům. Navíc ČR rozhodně není cílovou zemí imigrantů. Toto je třeba připomenout těm, kteří zde šíří hysterické nálady a pořvávají o „neomarxistech“.Zaprvé je režim v ČR k imigrantům velmi nedůvěřivý a nepřijímá je rád. Zadruhé ani sami imigranti očividně po ČR tolik netouží, používají ji spíše jako tranzitní zemi při své cestě na Západ.

Velkou nelibost, nesouhlas a strach vyvolávají i kvóty zavedené ze strany EU za polohlasného přehlížení české protektorské vlády. Tato evropský kapitalismus zastřešující instituce je používá jako prostředek k rovnoměrnějšímu rozmístění pracovní síly v podobě imigrantů. SMKČ tyto kvóty z principu odmítá jako další z mnoha příkladů diktátu imperialistické EU. Je však směšné pozorovat politické garnitury téměř všech politických stran, které se nyní předbíhají v populistickém odporu proti kvótám, přestože mají přímý podíl na zbavování suverenity naší vlasti, mj. i jejím zavlečení do EU a dalších imperialistických mocenských institucí (ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09, SPO). Další strany sice vznikly později, než byl vázán chomout na hrdlo nejprve Československa, posléze ČR (Úsvit, SPD), případně vznikly jako plod dokončení převratu roce 1990 (KSČM), ale ve všech případech proti členství v EU principiálně nikdy nevystupovaly.A třetí skupina zejména nacionalistických a fašistických stran sice členství v EU odmítá, neodmítá však členství v jiných imperialistických organizacích (NATO, MMF, WTO) a jakožto s kapitálem spřažené strany nepřekládají jediný návrh, který by z větší části ztracenou suverenitu ČR obnovil (zespolečenštění a obnova výrobních prostředků a kapitálu, jejich kontrola a správa většinou lidí apod.). Veřejnost se tímto rykem nechala strhnout. Není na tom nic překvapujícího, desítky let jí situaci nikdo z alternativních, protikapitalistických pozic nevysvětluje, neorganizuje ji, nepomáhá. Tyto činnosti vykonávají a roubují je na ekonomické násilí vládnoucího systému pouze režimní strany, média a instituce. Nedivme se proto tomu, že většina společnosti sedne na vějičku předem připravené kampaně, aniž by si všímala minulých i současných událostí, které podřízenost ČR EU dokazovaly mnohonásobně více (zejména obsazování ČR německým a dalším eurounijním kapitálem, který zde má na český trh logicky lepší přístup, tzv. antimonopolními a dalšími ekonomickými zákony, které likvidují české drobné rolníky, malovýrobce a dělníky, v případě množství zákonů, které je ČR nucena pod kuratelou EU zavádět, aniž by se někdo ptal na názor většiny společnosti, v poslední době zejména jednáním o smlouvě TTIP).

SMKČ od začátku svého vzniku prosazuje bezpodmínečné vystoupení ČR ze všech imperialistických struktur, zespolečenštění hlavních výrobních prostředků a kapitálu a jejich plánovité řízení na základě nejnovějších vědeckých objevů. Je snad třeba ještě dodat, že samotné kvóty žádné nebezpečí neznamenají, jsou nepřijatelné kvůli principu, způsobu, jakým jsou v ČR zaváděny, tím, že o nich nerozhoduje ČR sama. Na tom však není v rámci EU nic divného.

Zaměříme-li se na „cílové“ státy imigrace, zjistíme, že i zde je přistěhovalectví pro kapitalismus výhodné. Například ze zprávy o imigraci mezinárodni organizace OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) jasně vyplývá, že imigranti ve většině států patřících k tomuto společenství na daních a sociálním zabezpečeni zaplatí více, než sami spotřebují. Zpráva také dokazuje, že fiskální otázky jsou ve vztahu k imigrantům téměř nepodstatné. To proto, že ať je bilance pozitivní či negativní, nejedná se téměř nikdy o položku přesahující 0,5% HDP. Jistou výjimku v tomto ohledu v posledních letech představují společně s dalšími sedmi státy Německo a Francie. V těchto zemích imigranti do národního rozpočtu přispěli méně, než z něj odčerpali. V Německu šlo v letech 2007-2009 o -1,13% HDP, ve Francii šlo o -0,52% HDP ve stejném období. V obou uvedených případech však hrálo roli i to, že v těchto státech zestárla první generace imigrantů, která začala požadovat důchody za odpracovaná léta. Navíc jsou zahraniční pracovníci většinou za své výkony hůře ohodnoceni, takže platí méně na sociálním zabezpečení. Ve Velké Británii například imigranti v letech 2000-2011 přispěli do celkového státního rozpočtu o 20 miliard liber vyšší částkou, než z něj vyčerpali. Toto číslo se týká všech imigrantů bez rozdílu oblastí, ze kterých přišli. Jejich příspěvek britskému státnímu rozpočtu je oproti rodilým Britům jednoznačně pozitivní. Faktem totiž je, že rodilí Britové vytvořili v rozpočtu za stejnou dobu schodek tvořící 616,5 miliard liber.

Co nám tato čísla říkají? Znovu rozhodně opakujeme, že v žádném případě nepovažujeme imigranty za naši spásu (za nějaký nesobecký civilizační gen, což je pouze teorie o kvalitě tvaru lebky obrácená vzhůrunohama – tedy teorie rasistická) díky svým schopnostem nebo nějakým lepším vlastnostem, než máme my, proletáři a další zbídačovaní v naší vlasti. Neupřednostňujeme ani jednu skupinu, hlásáme, že drtivá většina imigrantů i my jsme jednou skupinou, skupinou vykořisťovanou a zbídačovanou panujícími vládnoucími třídami, jejich státy a institucemi. Velký přínos přistěhovalců pro kapitalistickou ekonomiku je stejně smrtelný pro ně jako pro nás. Je vykoupen nižšími mzdami, odbouráváním sociálního systému a, zvláště pro imigranty, odevzdáním se zcela do rukou novodobých otrokářů, kteří legálně využívají lidské nouze k vlastnímu obohacení. Práce na černo, prodlužovaní pracovní doby, omezená možnost zakládat odbory. Vše toto se již částečně děje a čeká to nás i imigranty. Je pravda, že v dnešní době se začíná pro kapitál situace komplikovat, jelikož mnoho imigrantů z dřívější doby se stává členy odborů a svou situaci, kdy často pracovali za polovinu toho co domácí dělník, si uvědomují. To se týká zejména zemí minimálně s aktivními, byť většinou vedení zrádcovskými odbory (Francie, Německo, Belgie), ve větším počtu případů států se silnými a mocnými třídními odbory (Itálie, částečně Španělsko) či s odbory a silným antikapitalistickým hnutím (Řecko, Turecko, Portugalsko). Právě i tento jev z poslední doby je případem, kdy posilování z velké části umělých nacionálních, náboženských a jiných bariér je velkou výhodou pro kapitalismus. Dojde-li například ke stávkové akci organizované pracujícími převážně arabského původu, není pro kapitalisty obtížné označit je za muslimy, začít v médiích s propagandou ve smyslu „my je sem vzali a oni si ještě budou stěžovat na platy a podmínky, lenoši jedni!“ Pak je akce s čistě sociálním nábojem a s pozitivním potencionálem i pro domácí pracovní sílu předem zbavena podpory veřejnosti. Z velké výhody se stává pro kapitál velká obtíž. Je to něco co nás ohrožuje, ale i spojuje.

Shrňme si na konci této části bojová hesla našich buržoazních odpůrců imigrace. Proti komu tito Konvičkové, Bartošové a Okamurové bojují? Bojují proti mase bezbranných, vystrašených a odevzdaných lidí, kteří reálně mají stejné problémy a zájmy jako my, drtivá většina evropského obyvatelstva. Proč by tito lidé chtěli v Evropě šířit politický islám nebo právo šaría? V jejich zemích jsou tyto pojmy spjaté s vládnoucími třídami nebo s náboženskými fundamentalisty, vybavenými až pozoruhodně dobrým a drahým arzenálem zbraní. Jsou spjaté s Islámským státem, s magnáty z monarchických ropných diktatur Perského zálivu, se Západem podporovanými sektáři. Jsou spojené s terorem proti obyčejným lidem. Proč by se k těmto principům chtěly otáčet masy pracujících, které do Evropy utíkají za námi uvedených podmínek? Utíkají zčásti právě před tím, co současní propagandisté označují za cíl jejich pobytu u nás. Je snad podle bojovníků proti islámu „muslimská kultura“ tak silná, že v lidech zůstává navždy, za všech podmínek? Má v sobě TomioOkamura nálady sebevražedného letce Kamikadze jen proto, že je vychován v Tokiu a je zčásti Japonec? Japoncibyli před Araby považováni v rámci předsudků za sebevražedné šílence. Bude-li velká část prchajících lidí svým vyznáním muslimská, bude to znamenat, že zde budou chtít někomu řezat hlavy nebo zahalovat ženy (i když jsme ukázali, že zahalování žen má s islámskou kulturou tak málo společného, jako jejich upalování s tou křesťanskou)?

Jestliže jistá část imigrantů časem začne vykazovat tendence k výše uvedeným nebezpečím, může to znamenat jen dvě možnosti. Buď půjde o masochistické šílence, kteří budou tvrdit, že se lidský mozek v praxi neřídí racionalitou nebo pudem sebezáchovy, ale vůlí Alláhovou. Takoví šílenci však vznikají v každé společnosti, objevují se o to víc, o sociálně nespravedlivější a dekadentnější kapitalistická (nebo jiná třídní) společnost je. Nebo se část imigrantů začne postupně otáčet k (i pro ni samotnou) zhoubným myšlenkám islámem inspirovaného mocenského teroru ze stejných nebo kvalitativně podobných příčin, které naopak vedou Evropana do náruče nacionalistů a fašistů. Muslim, který je vystaven všem uvedeným ekonomickým a sociálním problémům moderní Evropy, se logicky začne obracet k něčemu, co považuje za svou identitu, kterou se brání proti okolí (ačkoli se o žádnou jeho identitu ve skutečnosti nejedná). Podobně jako fašisté či nacionalisté bude směřovat ke „své“ zdánlivé „kultuře“, „identitě“, „tradici“. Takoví lidé však nevznikají z mlhoviny, ve vzduchoprázdnu, kvůli jejich kultuře či do jejich těl zabudovanému genetickému kódu. Jsou výsledkem konkrétní historické reality a vznikají už dnes, pouze s jinými hesly, jiným zdůvodněním a pod odlišnou hlavičkou kultury či ideologie. Avšak se shodným nebo téměř shodným nebezpečím pro většinu lidí a planetu Zemi. Pakliže kdokoli tvrdí (zejména velká část odpůrců imigrace – fašisté, jiní fašizoidní reprezentanti, nacionalisté, politicky dezorientovaní lidé a další představitelé stereotypů a dogmat), že příčinou takového chování je nutno hledat v „rozdílnosti kultur“, bylo by lepší, kdyby upřímně prezentoval své skutečné pohnutky: Nebezpečný názor, že příčinu patologického chování spatřují v tom, že jsou tito lidé Arabové a černoši, a proto mají určitý („méněcenný“) typ chování v genech. Takový názor je ale hluboce nevědecký, mnohokrát vyvrácený a popřený praxí, zvrácený a především rasistický.

Cítění v kapitalismu vykořeněných lidí pak zručně a snadno politicky využije nějaký al-Baghdadi. Faktem však je, že vůdcům ISIS nebo Boko Haram záleží na obyčejných muslimech právě tak málo, jako evropským nacionalistickým vůdcům na „nás“. Ani jedněm z nich nejde o vyřešení problému spjatých s imigrací. V ideologické oblasti nechápou, proč k ní dochází nebo jak ji zastavit, v praktické oblasti z ní těží. V každém případě dělají velkou službu třídě kapitalistů, když rozbíjejí jednotu lidí a odvádějí je od podstaty problému. Místo abychom bojovali za vlastní bezpečí, spravedlivější odměny za práci, možnost organizovat se na pracovišti a lepší sociální systém, hádáme se o to, kdo chodí v pátek do mešity a kdo za roh na pivo. Místo toho, abychom likvidovali ghetta, stavěli školy a nemocnice, dohadujeme se o tom, jestli někde bude nebo nebude minaret.

Rádi bychom se otevřeně a nahlas zeptali, kde byli všichni ti Konvičkové, Bartošové a Okamurové v době, kdy německý a další zahraničí kapitál ovládl naši republiku? Kde byli v době, kdy nedemokraticky rozbíjeli Československo, kdy jsme byli zavlečeni do NATO a EU, což nás vedlo ke ztrátě většiny suverenity a pádu do téměř úplné závislosti? Proč nevznikla žádná Czech Defense League v té době? Jak jsme dopustili, že jsme ekonomicky, vojensky i politicky v zajetí různých imperialistických institucí, které reálně rozhodují o našich surovinových zdrojích, strategických průmyslových odvětvích, značném počtu zákonů i velikosti armády? Pravda je taková, že různé bojovníky za „naši zem a tradice“ příliš naše skutečná suverenita a svoboda nezajímá. Na to jsou až moc propojeni s tímto režimem.

 

Pohled tzv. zastánců imigrace – havlistů, „humanistů“, „neomarxistů“ a jejichsociálnětřídní pozadí

V předchozích částech naší práce o imigraci jsme se věnovali převážně odmítavým pohledům na tento zčásti záměrně přeceňovaný fenomén. Konkrétně přístupům fašizoidním, nacionalistickým a jiným podobným. Už tehdy jsme ale upozornili na to, že existuje i druhý oficiální (a neoficiální) pohled na imigraci, a v obecné rovině jsme ho popsali. Jedná se o pohled všemožných „sluníčkářů“ (jak se této skupině začalo říkat – je to pojem nesprávný, typická nálepka, ale vžil se a většina lidí se pod ním dokáže představit relativně homogenní skupinu lidí, proto jsme se rozhodli jej v omezené míře používat), „humanrightistů“ (lidskoprávních aktivistů) a havlistů – mnohdy se tyto pseudosměry a přístupy vzájemně překrývají, prostupují a mají společný nejen systémový základ (jsou poplatné kapitalistickému systému), ale také názory na většinu dílčích a kosmetických otázek.

Hodnotíme-li názory těchto lidí, zeptejme se nejprve (stejně jako jsme učinili u odpůrců imigrace), jaké je sociálnětřídní pozadí jejich názorů. Dotazujme se, které sociální třídě prospívají postoje těchto lidí, kde je hmotný (materiální) zájem, určující jejich chování. Na tuto otázku jsme v první části analýzy odpověděli v případě havlistů a „sluníčkářů“. Které třídní zájmy však reprezentují neomarxisté a trockisté? Jedná se většinou o úzké třídní zájmy maloburžoazie zejména nevýrobních účelných činností (obchod, finanční poradenství, pojišťovnictví) a části vrstev středně a vysoce příjmových sloužících pracovníků zejména z regionů velkých, odprůmyslněních měst – Prahy a Brna. Jejich třídním a sociálním zájmům vykořisťování levné pracovní síly krátkodobě zdánlivě pomůže – růstem počtu klientů, tržeb, platů, bude se však jednat o pověstné drobky z velkého koláče, který si rozparceluje zejména mamutí zahraniční kapitál. A jeho síla, výhody, útlak, monopolní ceny, sociální a cenový dumping (kartelové dohody), další konkurenční výhody nakonec začnou dopadat i na maloburžoazii (přestože si to možná nebude uvědomovat), určitá část sloužících zaměstnanců doplatí zase na atomizaci zájmů proletariátu právě způsobem začleňování uprchlíků do společnosti a propagandistickým krytím této akce.

Moderní epocha zahnívajícího kapitalismu přináší zajímavé rozpory. Kapitalismus na jednu stranu nemůže zastavit nutný dějinný vývoj. Dochází tedy v jeho rámci k objektivně zákonitému rozkladu a narušení postupně se přežívajících institucí a jistot. Je skutečností, že ve „vyspělých“ kapitalistických státech se „tradiční“ rodina, „tradiční“ škola, národ, stát a národní stát dostávají do krize. Jak jsme již řekli, tento stav je zákonitý a pokrokový. Ovšem všechny tyto procesy naráží na svoji kapitalistickou slupku. Kapitalismus staré instituce ničím nenahrazuje. Rozkládá staré, ale nevytváří nové. Je tedy logické, že se lidé cítí nejistí a nezajištění. To je vede k náchylnosti k různým reakčním ideologiím, které jim slibují vývoj zastavit, zakonzervovat. Nemá snad ani smysl říkat, že v minulosti takové snahy násilím odvrátit nutný vývoj vždy skončil pouze bolestnějším prosazením nutného vývoje. Ovšem takový stav je právě zdrojem podpory reakčních, zaostalých myšlenek v širokých masách společnosti. Dravému kapitalismu totiž není vlastní jakýkoliv respekt k tradicím, trvalým institucím nebo abstraktním hodnotám. Vše, co ho brzdí ve snaze udělat ze zeměkoule obrovský trh s volně směnitelnými komoditami, je pro něj překážkou. Proto je paradoxní hlásání idejí volného trhu bez přívlastků zrovna konzervativní pravicí. Je ovšem také příkladem toho, jak se „liberální“ i „konzervativní“ (i představitelé neoliberálního slepence, který je přesným ideovým – nadstavbovým – výrazem stavu materiální základny zahnívajícího kapitalismu) zastánci kapitalismu doplňují.

Přístupy k pojetí národa a národního státu

Objektivní základ současného kapitalismu však vytváří i druhou část jednoho politického spektra, operující reakční ideologií a hovořící podobně jako konzervativci, nacionalisté a fašisté o typických produktech kapitalismu – tradiční rodině, národním státu a národě. Touto skupinou je ortodoxní část trockistů, maoistů a anarchistů. Ti v prvé řadě rozpad tradičního národa a národního státu vítají jako vítězství nutného pokroku, považují je buď za staré haraburdí, nebo za čistý produkt kapitalismu, který neměl a nemá co do činění s pokrokovým hnutím. Jejich nevědecký pohled na skutečnost stojí zcela v opozici nejen k historickému vývoji, ale i k současné praxi. Národ bez přívlastků není produktem kapitalistického vývoje, ale vznikal v mnohem delších a letitějších procesech. V rámci industrializace začala vznikat jeho kapitalistická podoba, která existuje fakticky až dosud a je obecně pojímána jako tradiční. Fenomén moderního národa byl téměř od počátku zneužíván různými politickými odnožemi kapitálu ke krvavému útisku mnohých národů, ke koloniálním a jiným výbojům. Na druhou stranu sehrálo národní a národně osvobozenecké hnutí řadu pokrokových úloh, velmi často bylo předehrou socialistických revolucí, a to tehdy, chápala-li politická složka, která v revoluci působila, národnostní otázku správně.

Zahnívání tradičního národa neznamená, že národ jako takový začíná z objektivních důvodů zanikat. Kdyby tomu tak bylo, zanikaly by i národy, jejichž buržoazie stojí v čele imperialistických bloků – Američané(USA), Němci a Francouzi, Číňané, Rusové a další. Vznikalo by něco jako nadnárodní, kosmopolitní vládnoucí třída, postupně se shlukující do jediné celosvětově vládnoucí skupiny. Nic takového však neprobíhá a probíhat nemůže, zákonitosti vývoje imperialismu (nerovnoměrný vývoj kapitalismu, koncentrace bohatství na jedné straně, chudoby na druhé straně – podstatou všeho je zákon konkurence a jeho podmínky) to znemožňují. I praxe nám ukazuje, jak se v současném světě začínají hlásit o svůj podíl na kořisti i další imperialistické bloky – v prvé řadě Rusko a Čína, ale také další země sdružené do BRICS, které by chtěly podobnou roli vbrzku hrát, ale prozatím na ni nemají sílu (Indie, Brazílie), a Turecko. Tento jev, velkou částí „pokrokového tábora“ v českých zemích vnímaný jako pokrokový vznik multilaterálního světa, ve skutečnosti neznamená rovnováhu sil, větší bezpečí, ale vyšší počet mocností nárokujících si rozdělení světa. Zatím ekonomicky a mocensky, válkou proti drobným soupeřům…

Národ v jeho třídním pojetí (jeho vykořisťovaná a ožebračovaná většina, nikoliv celý národ) se stal v zemích kolonizovaných mocnostmi (včetně ČR) terčem odnárodňování, zbavování jeho pokrokových vývojových tradic (v našem případě historicky jednoznačně převažujících), obětí zásahů také do jazyka, ale zejména do vědomí. Prostředkem tohoto tažení byl zejména kosmopolitní multikulturalismus (materiálně podmíněný vlastnickou dominancí zahraničního kapitálu v průmyslu, obchodu a službách ČR), cílem je pak zbavit většinu národa po odstranění proletářského společenského vědomí další formy kolektivního vědomí, které mu ještě zbývalo – vědomí národního. Beztvarému společenství jednotlivců se lépe vládne. Tyto snahy se žel do velké míry podařilo realizovat. Mimo jiné i díky tomu, že na ně nedokázalo antikapitalistické hnutí v ČR reagovat – odpovídalo na ně směsicí nacionalismu a kosmopolitismu, jak ostatně činí dosud. Iniciativy se v případě nespokojených občanů, kteří nastalý proces zpozorovali a nesouhlasili s ním, chopili nacionalisté a fašisté. Podobný proces probíhal v jiných kapitálem kolonizovaných zemích nejen Evropy.

Národní stát zanikal v procesu imperialistické globalizace, který ovšem nechápeme tak, jako mnozí trockisté a neomarxisté. Nedomníváme se, že by bylo vývojově nutné (bez ohledu na společenskou formaci), aby se jednotlivé země spojovaly do nadstátních útvarů, aby tak činily firmy a instituce, a to i za případného vítězství socialismu. Takové pojetí globalizace, která v různých formách objektivně probíhá, považujeme ryze za formalistické. Národní stát je likvidován v procesu vytváření EU, řízeném zájmy zejména francouzského a německého kapitálu, z jejichž hlediska (nikoliv z hledisek obecného dějinného vývoje) je jeho likvidace zákonitá a prospěšná. V případě objektivity tohoto vývoje by byl národní stát likvidován i v USA, Německu a Francii; přes povyk různých nacionalistů se tak v těchto zemích neděje. Národní stát, jak už jsme psali, stojí v cestě snaze kapitálu utvořit z co největšího území volný trh bez různých bariér, národní parlamentů a vlád, které ač mají pouze formální, buržoazní pravomoci, proces obíhání kapitálu, jeho zhodnocování a akumulace zpomalují. Proto mimo jiné dochází k jeho likvidaci.

Domníváme se, že budoucí možný pokrokový vývoj povede cestami národně osvobozenecké a národně demokratické revoluce (nejen) českých zemí, jejichž cílem by mělo být vystoupení ze všech kapitalistických struktur, ale i zespolečenštění rozhodujících výrobních prostředků a kapitálu a demokratizace veřejného života (zapojení masových společenských organizací, odborů do rozhodování, kontrola výroby lidem, spoluřízení výroby, rozdělování a směny třídními odbory). V prvé fázi se bude opírat o vzedmutí národního vědomí, které však bude současně internacionalistické a bude vycházet z většinově pokrokových tradic našeho národa (nikoliv ze všech – rozhodně ne např. z odkazu knížete Václava a jeho dědiců), bude v něm hrát dominující roli antikapitalistická politická síla, která mu v praxi vtiskne určující sociální obsah. Národní stát v takovém procesu bude zákonitě dočasně posílen.

Nechápeme zde národní stát etnicky, podle našeho pojetí se jedná o společenství všech národů, které žijí v některém z historicky (hospodářsky, jazykově) vzniknuvších států, v tomto případě v ČR. Jeho posílením pak máme na mysli obnovení jeho skutečné suverenity (zejména ekonomické, ale i politické), rozbití utlačovatelského státního aparátu a jeho nahrazení zástupci většiny národů.

Trockisté, maoisté a neomarxisté – „Uprchlíci, vítejte“

Popsané postoje některých ortodoxních trockistů, maoistů a neomarxistů souvisejí s jejich kampaní „Uprchlíci, vítejte“, která v českých zemích nemá téměř žádné podpory, masově je propagována částmi antikapitalistického hnutí v západní Evropě. Strany a hnutí, které tento přístup propagují, často patří k těm, které otázky národa a národního státu považují buď za zbytečné a přežilé, případně za zpátečnické. Najednou však přicházejí s kampaní, v rámci níž ze zjevně nacionálních a náboženských příčin vydělují jednu část proletariátu a ve své zemi ji vítají. Proč tak činí? Protože celému problému rozumí abstraktně – romanticky, eticky, vidí v uprchlících oběti západní expanze, útlaku, kteří jsou morálně čistší a mají podle jejich názoru větší práva nejen než evropská buržoazie a její spojenci, ale také než většinové obyvatelstvo Evropy. Bláhové naděje těchto směrů spatřují v uprchlících masy snadněji oslovitelných a organizovatelných proletářů. Určitá část maoistů, která tvrdí, že v západní Evropě neexistuje proletariát, vítá uprchlíky jako proletáře, okysličující evropskou společnost. Jelikož k otázce nepřistupuje vývojově (dialekticky, jejich přístup je metafyzický), ani materialisticky (na základě podmínek a vývoje v sociálněekonomické oblasti, zde postupují subjektivně idealisticky), vůbec nevidí, že pokud bychom vycházeli z jejich tvrzení, muselo by proletářské sociální určení většiny uprchlíků zákonitě v západoevropských ekonomických podmínkách zaniknout, stala by se z nich dle těchto názorů další část vykořisťovatelské třídy. Někteří maoisté proto dle vlastní zvrácené logiky jásají nad předposledním zvoněním před zánikem uprchlického proletariátu!

SMKČ byl a je ochoten proletářům z řad uprchlíků pomáhat, organizovat je a pracovat s nimi. Nehodláme je však vyčleňovat z místního proletariátu, a tímto upřednostňováním ho stavět proti němu. Uvědomujeme si také, jak zneužitelná je přítomnost uprchlíků na českém či jiném území ze strany nacionalistického a fašistického kapitálu a jeho sdělovacích prostředků. Je takovou o to víc, o co slabší a neschopnější je naše pokrokové hnutí. To však není vinou uprchlíků, ale naší! O to více bychom se měli snažit s proletariátem bez rozdílu etnik a jazyka pracovat a organizovat ho. Jedině pak můžeme čelit buržoazní kampani, zneužívající přítomnosti uprchlíků k dalšímu oslabení zbytků naší samostatnosti. Vítací akce rovněž vycházejí ze zcela mylného předpokladu, že bude proletariát z neevropských zemí lépe přístupný antikapitalistické argumentaci. I tento přístup už na začátku štěpí jednotu proletariátu na daném území, vede k rezignaci nebo polevení v působení v řadách původního proletariátu, čímž ještě více žene vodu na mlýn všemožných kapitalistů a jejich sluhů. Navíc vychází z nesprávné premisy: Tak jako proletariát evropských zemí je obětí „domácí“ vládnoucí třídy a za svou nečinnost ve prospěch zemí tzv. třetího světa nemůže (nic mu nedluží), stejně tak příchozí uprchlíci nebudou nic dlužni evropskému proletariátu, pakliže podlehnou vlivu nových materiálních a politických podmínek a budou vděční novým vykořisťovatelům. Právě tento moment „vítací akce“ naprosto opomíjejí, neschopnost evropského antikapitalistického hnutí, ale i objektivní rozdíly mezi projevy materiálních podmínek života v původních zemích a např. v Německu, vedou k tomu, že jsou imigranti vděční imperialistickému Německu a jeho vládnoucím kruhům. A zde znatelně působí neschopnost pokrokového hnutí nejen Německa, které, místo toho, aby uprchlíkům vysvětlovalo příčiny rozdílu mezi jejich postavením např. v Sýrii a v Německu, ještě jejich možnou jednotu rozbíjí nebezpečnými kampaněmi.

Imigranti a EU a likvidace národního státu

Jak již jsme zmínili, jedním z rozkladných procesů je i likvidace národního státu. K tomu dochází např. prostřednictvím imperialistické instituce EU. Samotná EU ve svých počátcích znamenala přesně toto: Umožnit volný pohyb kapitálu a pracovní síle. Všechny další projevy politické, právní a jiné dominance EU jsou od toho podstatného procesu jen odvozené. A příliv levné pracovní síly ze zemí „třetího světa,“ státy rozvrácené v imperialistických válkách a rozdělení světa na vykořisťované a imperialistické státy, to všechno jsou faktory podkopávající národní stát a podřízené, ovládané národy vůbec. Vše z toho se děje ve shodě se zájmy mezinárodního kapitálu.

Tyto procesy ovšem potřebují i ideologické opodstatnění. Tam, kde nestačí polovičaté fráze evropských politiků, nastupuje právě malá, ale hlučná skupina ideologů a aktivistů liberálního kapitalismu, „neomarxismu,“ všemožných „lidskoprávních“ organizací a taky médií. Pohled této názorové skupiny na imigraci může být v dílčích věcech různý, ovšem je spojen snahou ji podpořit, obhájit. K nesmyslnosti, nelogičnosti takových snah jsme již v předchozí části řekli své. O příčinách vzniku imigrace tato skupina mnoho nemluví (podobně je tomu i u jejích nacionalistických kolegů, se kterými se pravidelně vídá na malých a po všech stránkách nevýznamných demonstracích na Václavském náměstí). Za důležitější považuje otázku přijímání a způsobů přijímání uprchlíků, která je pro ni a podle ní otázkou „morálky“ a „lidských práv.“ Tento naivní pohled by ještě nejspíše nikoho neurazil. Příčina nepopulárnosti této názorové skupiny mezi lidmi spočívá v jejím pohledu na protiuprchlickou hysterii. Příznačný pro tuto část zastánců imigrace je například ten moment, že vůbec nerozlišuje mezi tím, kdy je nějaký rasistický či fašizoidní projev vyvolán frustrací a dezorientací obyčejných lidí a kdy je součástí systematizovaného prosazování fašistických a nacionalistických politických prvků zájmovými skupinami napojenými na kapitalistický režim. Nemůžeme se tedy divit tomu, že tato část zastánců imigrace má většinu českých občanů za rasisty a zabedněnce. Stejně jako odmítají ujasnit si příčiny imigrace, nechtějí pochopit ani příčiny odporu relativně velkého množství lidí vůči uprchlíkům. Nezdráhají se tedy velkou část českých občanů nejen častovat různými politickými urážkami, ale ještě se nad ni elitářsky povyšovat, považovat je za burany, nevzdělané a „neosvícené“ („nekosmopolitní“) provinční dělníky. Není také divu, že v tomto názorovém proudu hrají často zásadní roli intelektuálové soustředění v Praze a Brně, jejichž sociální motivaci jsme již nastínili.

Nacionalisté, fašisté i „sluníčkáři“ jdou stejnou cestou z opačného směru

Odcizenost této skupiny většině společnosti, která je možná ještě silnější u „nestranných“ (buržoazních) médií, je jenom důkazem jejího kapitalistického pozadí. Charakteristické pro ni je také pokrytectví, kdy sice básní o těžkých osudech a lidských právech uprchlíků, ale vůbec nereflektuje svoji přímou i nepřímou podporu režimu a světovému společenskému uspořádání, které vede k rozvracení domovských států imigrantů a které rozděluje svět na vykořisťované a imperialistické státy. K těmto objektivním faktorům vývoje stoupenci imigrace vůbec nepřehlížejí, ba co víc, vůbec je nechápou a nechtějí chápat. Přemýšlejí totiž velmi podobně jako jejich nacionalistické a rasistické protějšky. Soustředí se pouze na dílčí otázky, neujasňují si pojmy, s nimiž pracují, zcela libovolně si strukturují význam témat, jimž se věnují. Jestliže jsme v předchozích částech této práce ukázali, že soudobí nacionalisté a fašisté vidí svět jako střet kultur a civilizací, jako svět „tradičního“ a „přirozeného“ na jedné straně a „nezdravého“ a „degenerujícího“ na straně druhé, pak tito buržoazní stoupenci imigrace vnímají svět v podobných kategoriích, ale naruby. Pokud nacionalisté a fašisté rozdělují proletariát tím, že vědomě staví jeho jednotlivé složky proti sobě na základě barvy pleti, kultury, zvyků nebo náboženského přesvědčení, potom „sluníčkáři“ kráčejí stejnou cestou z opačného směru. Tyto nepříliš podstatné a mnohdy překonatelné rozdíly uvnitř proletariátu a dělnické třídy ve své rétorice neustále zdůrazňují. Bojují za práva žen. Bojují za práva homosexuálů. Bojují za práva přistěhovalců. Bojují za práva zvířat. Bojují tedy prý za práva menšin. Ovšem boj za práva většiny, za práva obrovské masy lidí spojené svou třídností, svým postavením vůči společenskému bohatství, ten jim již uniká. Ten by se totiž musel dotknout takových hodnot, jakými je soukromé vlastnictví, což se samozřejmě politickým zástupcům liberální buržoazie nehodí do krámu. Tito lidé tedy vlastně pracujícím říkají: „Nebojujte za svá sociální práva ve svém celku, bojujte za ně jako homosexuál, jako žena, jako přistěhovalec.“ V důsledku toho pak vznikají takové okrajové a často bizarně působící směry jako je moderní feminismus, hnutí za pochody homosexuálů atd. Největší obětí takového přístupu jsou právě dotyčné menšiny, kterých se tento boj týká. Dostávají se do izolace, jejich boj se stává osamoceným. Nejsou jej schopni spojit s bojem celospolečenským. Pro buržoazní režim není nic jednoduššího než na tato hnutí ukázat a říci, tyto menšiny jsou nepřizpůsobivé, jsou zdrojem problémů. Tímto způsobem může vládnoucí třída vykládat zmíněné otázky pouze proto, že se dotyčné skupiny často už dopředu omezují pouze na boj za „svá“ práva a v ostatních složkách společnosti tím vzbuzují pochopitelnou nedůvěru, pocit ohrožení, nutnosti odpovědět na jejich jednání vlastním postupem – podobným (konkurencí). Další odvedení pozornosti od jádra problému je na světě. Poddaní se perou a pán se směje.

Tento přístup se pak promítá i do uprchlické krize. Už dříve jsme říkali, že i přesto, že z dlouhodobého hlediska je otázka uprchlictví a imigrace relativně důležitá, v současné době jde o uměle nafouknutou bublinu. Kdo na tom nese podíl? Z jedné strany hysterické populistické spolky fašistů a rasistů. Z druhé strany ale právě jejich protějšky, „nevládní organizace“ a média. Mnozí režimní stoupenci imigrace v celé věci jako kdyby viděli vyvrcholení svého „humanistického“ poslání. Boj za uprchlíky. Boj jejich jménem, ale bez nich. Boj za skupinu lidí, která se výsledkem objektivních okolností octla v podmínkách, o něž nestála. Člověka dokonce napadá parafráze známého Palackého výroku, že kdyby neexistovaly problémy uprchlíků, museli by si je jejich „stoupenci“ vymyslet. Jenže když budeme toto tvrzení analyzovat, zjistíme, že právě jejich parazitování na tomto problému, tzv. obhajoba, demonstrace, ale zejména angažmá sociálních tříd a vrstev, které zastupují, ať už v politice, kultuře nebo v médiích pomáhá z této otázky vytvářet do značně míry umělý problém, mnohem větší téma, než ve skutečnosti je. To jim na jednu stranu pomáhá ke zviditelnění, na druhou stranu tento postup odvrací pozornost od jádra základních společenských problémů dneška a od jejich řešení. V konečném důsledku tedy pro uprchlíky vykonávají medvědí službu.

Znovu se objevuje potíž, se kterou jsme se již setkali: Že boj není veden za lidi, nebo ještě lépe za lidi, jakými jsme i my, tedy za pracující s podobnými starostmi, ale za imigranty. Je vždy zdůrazňováno jejich právo na kulturní odlišnost. Na náboženskou svobodu. To, jakým způsobem se zde budou tito lidé živit, to, jak se stanou pro ně i pro nás (myšleno občany ČR) co nejlepším způsobem součástí společnosti, se řeší nejméně. Můžeme za tím znovu pozorovat zájem vládnoucí třídy. Je mnohem jednodušší nově příchozí imigranty orientovat od začátku na boj za právo na svoji „odlišnost“, kulturní „svébytnost“ a náboženskou identitu než na boj za jejich pracovní práva, za odborová práva atd. Projevuje se zde také vliv a praxe multikulturalismu.

Zdrojem národnostního, náboženského, rasového a jiného útlaku je imperialismus

Jak známo, soudobý imperialismus je zdrojem národnostního, náboženského, rasového a jiného útlaku. V takové situaci je zakládání společenské existence na „kulturním obohacení a koexistenci“ zcela nesmyslné. Tyto kategorie (kultura, tradice, civilizace, náboženství) budou v tuto chvíli vždy poznamenány stopou konfliktu mezi jednotlivými složkami společnosti, které proti sobě navzájem režim poštvává. Konec konců, dnešní multikulturalismus téměř žádné obohacení nepřinesl. Spíše naopak, stal se pouhou frází, která dodává trochu ideologického zabarvení aktuální evropské realitě, jež je charakterizována právě ztrátou identity a svérázu svojí proměnou na obří trh plný rasové a sociální segregace. A to vše pod hlavičkou imperialistické EU.

Chceme za sebe jako za komunisty říci, že se skutečně domníváme, že integrace uprchlíků do evropské společnosti je možná. Ovšem nikdy toho nebude dosaženo žabomyšími válkami o to, zda někde bude nebo nebude stát mešita. Nikdy toho nebude dosaženo nekonečnými „studiemi“ o jakýchsi „kulturních zvláštnostech“ těch či oněch imigrantů. A nakonec, co je nejdůležitější, nemůže toho být dosaženo v dobách panování imperialismu s jeho podstatnými vlastnostmi i jevovými stránkami, které jsme charakterizovali výše.

Zmínili jsme se v přechozích řádcích o tom, že v Evropě existuje rasová a sociální segregace. Obě její složky jsou v přímém propojení. Vyloučenost určitých skupin z celé společnosti (muslimů, Turků, černochů) vůbec nevyvěrá z jejich kulturních nebo náboženských odlišností. Vyvěrá z jejich ekonomické situace, kdy se stávají součástí jedné sociální třídy, vrstvy, profesně-příjmové skupiny. Žijí spolu, mají stejné problémy, jsou v každodenním kontaktu. Nečiní tak ale kvůli své přirozenosti, povahovým vlastnostem, příslušnosti k dané civilizaci, kultuře a náboženství, ale proto, že jsou k tomu ekonomickým násilím, ale i politickým a ideologickým tlakem kapitalistické státní mašinérie tlačeni. Díky tomuto faktoru se uzavírají do svých komunit, jejichž vnějškovým pojícím znakem je právě zachování „vlastní“ kultury, tradice atd. A „domácí“ proletariát reaguje instinktivně v zájmu domnělé obrany vlastních zájmů a zejména proto, že není dlouhodobě veden, organizován a vzděláván silnou a kvalitní antikapitalistickou stranou, stejně. Začíná se upínat ke „svému“.

Alžírský dělník v Paříži, který si není jistý nákloností francouzského dělníka, se raději ztotožní s místní arabským mafiánem, se kterým sdílí alespoň to, že oba chodí do mešity, jenom aby se identifikoval s nějakou skupinou. Stejně tak se ve stejném případě i francouzský dělník ztotožní s místním velkopodnikatelem. Buržoazní multikulturalismus tedy v sobě samém nese v současných podmínkách zárodky svého krachu. Kapitalismus na jednu stranu deseti rukama dennodenně rozbíjí společnost na atomy, na druhou stranu se ji snaží jednou falešnou kartou spojovat. Takže i ten „nejhumanističtější“ úmysl je k ničemu, slouží-li objektivně zájmům velkého kapitálu.

 

Ještě jednou o likvidaci národního státu, s níž imigrace také souvisí

Zaměřme se ještě na jednu otázku, která dnes trápí mnoho lidí. Je to již zmiňovaná likvidace národního státu, s níž imigrace také souvisí (už jenom proto, že pohyb uprchlíků a uprchlické kvóty upozornily na absenci státních hranic a nastolily otázku suverenity členských států EU).Stát slouží v kapitalismu vždy třídě kapitalistů. A identifikace na základě etnicity je reakční nesmysl, který má zakrýt třídní podstatu společnosti. Ovšem tyto konstatace nám nesmí bránit v tom, pozorovat jednotlivé procesy odehrávající se v mantinelech kapitalismu. Většina vládnoucí třídy v současné době zjišťuje, že koncept národního státu je pro její zájmy zastaralý. I buržoazní národní stát totiž může vykazovat tendence k nezávislejšímu vývoji v rámci imperialistické soustavy. Může pod tlakem vlastní dělnické třídy zavádět taková opatření, která omezují pohyb kapitálu. Může se v některých oblastech mezinárodní imperialistické soustavě tak vzdálit, že v ní vytvoří menší trhlinu. Současný režim potřebuje Evropu regionů, kdy je samostatným státům zlomena páteř, jsou deindustrializovány a jejich národní hospodářství je ničeno. Dostávají se do závislosti na bohatších, mocnějších státech. Stávají se smetištěm pro západní zboží v době hospodářských krizí. Jak ukazuje případ Řecka, nejsou tyto sáty schopny zavádět jakákoliv opatření, která by zamezila neomezené vládě zahraničního velkokapitálu. EU, spravována armádou bruselských byrokratů a řízena mezinárodním kapitálem, to je současný nepřítel evropských národů.

Na tomto místě je vhodné říci, že my komunisté jsme vlastenci, nepovažujeme v současném stádiu společenského vývoje národ za přežilé haraburdí, které už dnes nehraje žádnou roli, vždy patřilo a patří na smetiště dějin. Historický vývoj dokazuje pravý opak. Na rozdíl od mnohých „neomarxistů“ národnostní otázku neodsouváme do pozadí. Vlastenectví však pro nás neznamená obhajobu jakýchsi symbolů, abstraktních hodnot a tradic. Vlastenectví pro nás znamená skutečnou, praktickou svobodu a suverenitu nejen našeho národa (přičemž platí Marxovo, že „nemůže být svoboden ten národ, který bere svobodu národům jiným“). Z tohoto hlediska je mnohem větší ohrožení pro naši národní existenci právě likvidace naší ekonomické soběstačnosti, naše podřízení diktátu EU a NATO.

Imigranti, bez majetku a prostředků, nejsou pro naši nezávislost zdaleka takovým ohrožením jako bohaté korporace a finanční instituce, které nás nyní ovládají. Každopádně chceme říci, že buržoazní obhájci imigrace (včetně již zmíněných „neomarxistů“ a různých „levičáků“) činí ignorováním nebo nezdůrazňováním tohoto procesu našeho zotročení Západem minimálně propagandistickou chybu, spíše však slouží zájmům kapitalistů.

Média hlavního proudu neinformují v plné šíři o imigrantské krizi, musela by se dotknout zásadních režimních nedostatků

Přibližme si ještě postoj médií k celé otázce, ta jsou totiž snad nejpříznačnějším zástupcem přístupu režimních struktur k celé krizi. Často můžeme slyšet nespokojené hlasy, že média šíří pro-imigrantskou propagandu. Že neinformují otevřeně a pravdivě o uprchlickém problému. Pravdou je, že z pohledu imigrantů jsou možná právě hlavní média jejich největším nepřáteli. Ta totiž šíří protiuprchlické nálady. Jak to činí? Média hlavního proudu totiž skutečně neinformují v plné šíři o imigrantské krizi, jak by také mohla, když by se musela dotknout zásadních režimních nedostatků. Ovšem místo toho šíří nálady proti imigrantům. Skladba úderných zpráv a titulů jako by se snažila o to, ukázat např. muslimy (ale i Romy) opakovaně v problémových, nenávist vzbuzujících situacích. Sdělovací prostředky sice mnohdy tyto skupiny prezentují jako utlačované, ovšem činí tak takovým způsobem, že tento přístup nemůže vzbudit jiné reakce než nenávist čtenářů právě vůči oněm skupinám. Vytvářejí stereotypy. Útlak výše zmíněných skupin prezentují tak, jak by za něj mohli všichni, jako kdyby od svých čtenářů (či diváků) čekaly dané skupiny omluvu a slitování. Není divu, že se na takovéto zprávy často reaguje komentáři typu „Koho čekáte, že tím dojmete, já je tady nechci.“ Tyto reakce navíc souvisejí se širším poznáním velké části společnosti, ke kterému dospěla v podstatě živelně ve vývoji posledních let: Že hlavní sdělovací prostředky neinformují objektivně, že slouží určitým zájmům a šíří propagandu. Oficiální televize, noviny, internet a jiné informační kanály současně pravidelně přinášejí zprávy o muslimském terorismu (o křesťanském téměř nikdy, a ten skutečně existuje a je relativně častý) nebo uprchlické kriminalitě. Jaký vzniká z těchto vlivů výsledný společenský dojem, je celkem jasné. Utečenci jsou v důsledku mediální propagandy bráni jako z velké části teroristé a zločinci, kteří si ještě k tomu pořád stěžují na diskriminaci a útlak.

Názory pseudokomunistických organizací na imigrační problém včetně postojů vznikajícího proudu sociálšovinistů

 

Přístup KSČM nejen k imigraci

Je naší nemilou povinností konstatovat, že charakter a stav většinového formálně pokrokového hnutí v českých zemích byl opětovně dokázán jeho přístupem k problematice uprchlictví. Částečně jsme se jím již zabývali – zejména v reflexi názorů různých neomarxistických a trockistických skupinek. Nyní je nutné upřít pohledy rovněž k nejsilnější formálně komunistické straně KSČM (ve skutečnosti nekomunistické), k některým na ni napojeným a jí podobným odnožím, spojencům, údajně názorově vyhraněným skupinám či řadovým členům této strany, a to i k mnohým z těch, kteří sami sebe považují a prohlašují za marxisty-leninovce. Podloženými, vědecky dokázanými a široce prezentovanými názory KSČM jako celku (jejího vedení) se zabývat nemůžeme. Vedení této strany nemělo s vědeckým přístupem nic společného od samotného jejího vzniku, její oportunistická ustrašenost, zbabělost a přisluhování současnému systému jí i v otázce uprchlictví drží v ústraní, poslušnou, mlčenlivou. Velmi slyšitelné jsou však hlasy mnohých jejích členů v různých druzích tak či onak se stranou spjatého tisku, v rámci e-mailové komunikace, na internetových stránkách, na sociálních sítích apod. Tyto hlasy jsou v podstatě shodné s názory hlásanými z řad KSČ a jejích stanovisek, ale také z okruhů dalších podobných stran, spolků a organizací. Jaká tvrzení tyto struktury prezentují? Jak je vysvětlují? Z jakých zdrojů při tomto postupu čerpají? A konečně nejdůležitější otázka, čí stanoviska a zájmy vědomě či bezděčně hájí?

Ideový směr, který se v posledních několika měsících v důsledku degenerace a nekvality českého papírově antikapitalistického hnutí kolem zmíněných organizací a skupin utvořil, lze bez nadsázky a zcela vážně označit za sociálšovinistický. Jedná se o směr organizačně nevyhraněný, prostupující různými ze zmíněných organizací a mající žel organizačně a názorově velmi blízko k maloměšťácky radikalistickým a nacionalisticko-fašizoidním směrům řízeným částí nacionální buržoazie, sdružující se kolem Miloše Zemana, Václava Klause, Strany práv občanů (SPO), Strany přímé demokracie (SPD), Bloku proti islámu, stránek Protiproudu a dalších krajně zpátečnických uskupení. Sociálšovinismus není žádná nálepka, ale vyjádření politických postojů nositelů těchto označení. Máme jím na mysli oportunistický směr v komunistickém a dělnickém hnutí, kdy jsou šovinistické, militaristické, buržoazní stát a nacionalismus podporující názory a postoje překrývány několika frázemi ze slovníku komunistických a dělnických stran. Sociálšovinismus v současné době často zakrývá, případně nechce vidět imperialistické rozpory mezi jednotlivými mocenskými bloky světa, přičemž více či méně některému bloku přímo či nepřímo podléhá. Jsme přesvědčeni o tom, že sociálšovinistická odchylka v našem hnutí současné doby je ve velké míře provázena dobrými úmysly, nezáměrně, jako důsledek neexistence marxisticko-leninské politické síly, biologických faktorů (věk mnohých z protagonistů), kapitalistických materiálních a ideových vlivů, minulého i současného falšování marxisticko-leninského učení.

Uvědomělí (málo početní) či nevědomí reprezentanti těchto názorů sami sebe považují za marxisty-leninovce. SMKČ musí prohlásit, a tento fakt vyplývá jak z naší analýzy, tak z jejich pokračujících výroků, že se jejich názory v zásadních otázkách s marxismem-leninismem, proletářským internacionalismem, vůbec neshodují.

Konkrétněji a historicky lze tyto pohledy charakterizovat mimo jiné jako „důsledky“ nevědeckého a nemarxistického přesvědčení, které z objektivních i subjektivních důvodů postupně uzrálo ve vědomí jeho nositelů, že porážka socialismu nebyla zaviněna ničím jiným než zradou jeho vedoucích představitelů, zejména Gorbačova. Tento pohled je mnohdy motivován čestně, je podložen řadou pravdivých a vědecky dokázaných dokumentů, opomíjí však sociálněekonomickou a politickou podmíněnost vzniku situace, kdy Gorbačov nastoupil k moci, resp. jak k ní nastoupil. Opírá se v podstatě pouze o úlohu nadstavbové sféry společnosti, politiky, politiků, případně právního prostředí, a často vychází ze scestných překonspirovaných teorií, pamětí a domněnek. Nepopíráme, že role konspirace měla na pádu reálného socialismu podíl, rozhodně však nebyla jeho prvotní a hlavní příčinou, což jsme se snažili opakovaně v jiných dokumentech dokázat.

Jelikož tito lidé a jejich organizace pojali (vědomě či nevědomě, bez ohledu na to, že často doslova šermují marxistickými termíny a obecnými pojmy, které ale typicky správně analyzují v minulosti, nejsou ale schopni aplikovat je na současné dění) na základě této zkušenosti přesvědčení, že se společnost řídí zákulisními intrikami, tahanicemi a manévry tajných služeb a jejich vládců, vztahují jeho mocné páky i na problém vzniku, vývoje a účelu imigrace. V jejich pojetí vznikla imigrace zcela uměle, následky iniciativy státního departementu USA, jehož vyškolení pracovníci a agenti tajných služeb rozdmýchali v Sýrii a jinde imigrační vlnu, aby ji nasměrovali do Evropy. Vše má postupovat v rámci pokusu USA o vytvoření tzv. Nového světového řádu (New WorldOrder), podle kterého mají USA nejen usilovat o hegemonii v celém světě, ale v podstatě už mají téměř celému světu vládnout, a to včetně EU, Japonska a dalších kapitalistických zemí. NWO má být řízen různými tajnými uskupeními, v prvé řadě jakýmisi sionisticko-zednářskými spiklenci. Hlasatelé tohoto názoru tvrdí, že imigrační vlna bude likvidovat tradiční evropské hodnoty, zneužívat sociální systém, pohřbí evropskou kulturu. Tento proud dokonce klesl tak hluboko, že jeho někteří představitelé hlásají, že jsou v ohrožení i evropské křesťanské hodnoty. Spása je hledána v úloze Číny, Ruska, resp. v jeho zásahu v Sýrii a v jeho případném dalším postupu.

 

Odkud čerpají inspiraci?

Zajímavé je sledovat, odkud tito lidé čerpají své informace. Tragédii českého pokrokového hnutí představuje, že daní aktivisté zcela nebo téměř zcela ignorují zdroje zahraničních silných a principiálních antikapitalistických sil, jakými jsou Světové odborová federace, Komunistická strana Řecka, Komunistická strana Portugalska, Marxisticko-leninská strana Německa (MLPD), Belgická strana práce, Komunistická strana Turecka, ale také pokrokové a protiimperialistické síly z regionu, tedy ze Sýrie, Turecka apod. Čerpají své informace buď z oficiálních režimních zdrojů (novinky.cz, idnes.cz), ze zdrojů spojených s ruskou nacionalistickou propagandou na území ČR (Hlas Ruska, NWOO, Zvědavec), z tiskovin a médií spojených s Milošem Zemanem, Jiřím Paroubkem, z ruských buržoazních zdrojů, ale velmi často také z českých nacionalistických, fašizoidních a otevřeně fašistických zdrojů (Okamura, Islám v ČR nechceme, Protiproud). Pak mohou s klidným svědomím tvrdit, přestože k tomu nemají žádné důkazy z relevantních zdrojů, že do Evropy prchají především mladí muži z bohatých vrstev (věrohodné zdroje hovoří o opaku, cca 60 % uprchlíků tvoří ženy a děti), že jsou někým řízeni a instruováni, páchají všeobecnou kriminalitu a projevují svou nenávist a netoleranci na každém rohu. Přidávají obskurní tvrzení o tom, kterak jsou uprchlíci do Evropy sváženi v luxusních lodích, především na základě iniciativy USA a Turecka a kvůli jejich zájmům. V čem není sociálšovinistické přesvědčení jednotné, je účel, proč USA a jejich podřízení imigrační krizi vyvolali. Uvažuje se o útoku na tzv. evropský sociální systém, na EU jako potencionálního konkurenta USA, případně o vyvolání poptávky po rozmístění vojsk USA v evropských zemích, která by následně byla použita k útoku proti Rusku. Je zajímavé podívat se na návrhy řešení, které představitelé tohoto směru předkládají. Mnoho jich nenajdeme a jsou ve své obecnosti a nerealizovatelnosti podobné zástupcům nacionalistické části kapitálu. Volají po dodržování zákonů, ochraně státních hranic, o navracení uprchlíků do jejich domovských zemí, odmítání kvót ze strany EU, případně po ukončení vojenských intervencí USA v zahraničí a vyřešení celého problému na úkor jediného viníka – USA (bez ohledu na EU, která je považována za vazala USA).

 

Nepochopení principů historického materialismu

Obecně tento výklad stačí, i když je samozřejmě pravdou, že se některé proudy, zástupci tohoto směru v dílčích otázkách, návrzích a pohledech na skutečnost liší, v základu však zůstává přesvědčení o příčinách, průvodních jevech a následcích imigrace totožné.

Hlavního jmenovatele těchto názorů lze popsat následovně: Je jím naprosté nepochopení vývoje, fungování společnosti, současné epochy, jejích základů, příčin a následků, sociálních a politických subjektů, jejich obsahu a formy, obecného a konkrétního, jedinečného a zvláštního, řečeno obecně absolutní nepochopení principů historického materialismu, k němuž se nositelé jmenovaných bludů hlásí za každým druhým slovem. Hlavním hybatelem společenského dění jsou vývojové procesy v sociálně-ekonomické sféře dění, střetávání jednotlivých sociálních tříd, vývoj kvality i kvantity výrobních sil a jejich narážení na konzervativní slupku kvality výrobních vztahů, konkurence jednotlivých národních buržoazií, imperialistických mocností, reakce proletariátu a dalších sociálních tříd, vrstev a skupin nejen na tuto konkurenci, ale i na své životní podmínky, ať už uvědomělá (pro sebe), nebo živelná (o sobě), politické, právní, kulturní a vědecké následky těchto procesů a dění atd.

Žádná tajná služba, státní aparát, jednotlivec či skupina byť velmi schopných osobností nejsou schopny funkci hlavních hybatelů dění nahradit, případně se jí přiblížit. Buďme konkrétní. Masové, dlouhodobé a velkou část společnosti zasahující protesty např. v Sýrii nebylo možné vyvolat tajnými službami, státním departementem USA. Vyrůstaly z objektivních vývojových tendencí Asadovy Sýrie, zejména z neoliberálních reforem země v posledních dekádách, růstu moci místních a zahraničních korporací na jedné straně, zvyšováním počtu lidí žijících na hranici chudoby, privatizacemi a částečným národnostním útiskem. Tyto procesy sociální polarizace a financializace kapitalistického systému posílily národnostní a sociální neshody, konflikty (ještě podstatnější byl tento proces v povstání proti Kaddáfímu) a vedly mnohde k ozbrojenému povstání. Jelikož v Sýrii neexistoval masový pokrokový politický subjekt, který by nespokojenost velké části veřejnosti svedl cestou antikapitalistické změny, chopily se iniciativy již připravené síly, napojené na západní tajné služby a tzv. lidskoprávní organizace, které se angažovaly už v masových protestech, a nespokojenosti velmi silně zneužily, ale nevyvolaly ji – to by ani nebylo možné. Pakliže přijmeme teorii o tom, že celé protestní hnutí vyvolaly tajné služby, redukujeme úlohu lidových mas ve vývoji na pouhé vykonavatele přesných plánů zákulisních hráčů bez ohledu na sociálně-ekonomické základy situace, případně pouze s přihlédnutím k sociálně-ekonomickým zájmům iniciátorů. V takovém případě ustupujeme z pozic dialektického materialismu na pozice subjektivního idealismu.

Zkusme vyvrátit tyto představy hypotetickým příkladem. Kdyby bylo v Sýrii v sociálněekonomické a politické oblasti všechno základní v pořádku nebo téměř v pořádku, mohly by se tajné služby a státní department přetrhnout a žádné masové, dlouhodobé a široce rozvětvené protesty by nevyvolaly. Zástupci sociálšovinistických názorů zapomínají také na to, že v Sýrii v řadách podporovatelů Asada působí také tajné služby ruské, íránské a další spojenecké. Působí mimo jiné také jako kontrarozvědka, takže podstatný vliv mají i ony. I ony jsou součástí mocenského boje imperialistických bloků, které se k sobě v případě Sýrie dostaly v podstatě na dostřel. Ruské tajné služby také vyvolávají pnutí proti Asadovi, nebo uvědoměle řídí zfanatizované hnutí lidí na podporu Asada? Podle logiky kritizovaných představitelů asi ano…

K některým tzv. marxisticko-leninským názorům

Procesy vzniku imigrace v třídních společnostech a v kapitalismu zvláště jsme již popsali. V tomto případě je ještě mystičtější úvaha o tom, že statisícové proudy utečenců vyvolaly porady a plány stovek, maximálně tisíců zaměstnanců tzv. nevládních organizací, státního departementu a tajných služeb Západu. Chvíli se zabývejme některými fantastickými tvrzeními a údivy nejen zastánců sociálšovinismu. Za každou fantastickou, záhadami opředenou teorií hledejme racionální jádro a jednoduché vysvětlení. A tak teorie o plánování migrace ze strany Nového světového řádu, která otázkou, proč začala imigrace až v roce 2015, když konflikt v Sýrii hoří už více než čtyři roky, míří ne náhodou mechanicky k potvrzení vlastní „pravdy,“ naráží na podstatná fakta: V roce 2011 začaly masové protesty, které v občanskou válku přerostly až o rok později, Islámský stát, který je kromě USA a NATO hlavním nepřítelem režimu B. Asada, získal dominantní mocenskou pozici v oblasti až na přelomu let 2013/2014. Uprchlíků přišlo do Evropy víc už v loňském roce a v letošním roce je jejich počet nejvyšší zkrátka z toho důvodu, že na jaře a v létě 2015 Asadova vojska a spojenci utrpěli do té doby největší ztráty, režim sám vyslal několik signálů, které nasvědčovaly jeho zhroucení. Do té doby se většina Syřanů v konfliktu tak či onak angažovala, o čemž ostatně sami svědčí. Když naději na úspěch ztratila, přidala se k emigrantům.

Nebudeme vyvracet všechna tvrzení sociálšovinistů, zabýváme se pouze těmi nejzásadnějšími a nejčastějšími. Velká část této skupiny nesprávně chápe charakter současného systému, i když se sama často hlásí k Leninovu pojetí imperialismu. O tom už jsme dříve hovořili s poukazem na domněnky o Novém světovém řádu. Jeho chápání jako jednotného centra hegemonie světa pod vedením USA, kdy podřízenými silami jsou např. Evropská unie či Japonsko, je ve skutečnosti velmi nebezpečné. Za jediné protivníky, jež Nový světový řád ještě nepohltil, pokládá Čínu, Rusko, případně další státy skupiny BRICS, zbytek světa je pak údajně plně ovládán USA a jeho NWO. Pokrokovost Číny a Ruska je vyvozována z toho, že stojí v cestě NWO, to je hlavní důvod. Jen o málo menší roli hraje formální, čistě symbolická stránka, totiž vláda názvem komunistické strany v Číně a socialistická tradice Ruska. Je považováno za možné, že NWO pod kuratelou USA spolkne všechny protivníky, stane v čele planety Země, přičemž držitelem moci bude kosmopolitní skupina několika stovek oligarchů z tajných a polotajných uskupení. Imperialismus, chápaný výhradně jako způsob realizace a výkonu mocenských zájmů některých států, je pak chápán čistě jevově, bez ohledu na ekonomické a sociální základy.

Je třeba říci, že je toto pojetí imperialismu naprosto neleninské, mnohem více se podobá ultraimperialismu K. Kautského či trockistickému globálnímu imperialismu. Základem imperialismu je koncentrace kapitálu, vytváření finanční oligarchie, výrobních svazů, v relaci ke zboží velký vývoz kapitálu a sociálně-ekonomické, mocenské rozdělování světa. Regionální války jsou pouze jedním z jeho prostředků mocenské expanze, k velkým válkám dochází, je-li svět v podstatě rozdělen. Vyjdeme-li z leninské charakteristicky pěti základních znaků imperialismu, vidíme, že z objektivních principů není možné, aby celý svět ovládla jedna imperialistická mocnost – než tak učiní, střetne se s jinou, zničí Zemi, vygeneruje další mocnost, rozpadne se, ale nevznikne jedna. Imperialistickou mocností zdaleka nejsou jen USA, byť ty v současné době představují stále nejmocnější zemi a jsou nejagresivnější. Patří mezi ně i EU, která rozhodně není ovládána USA, ba naopak, v mnohých otázkách se v posledních letech projevily rozdílné zájmy mezi oběma bloky – např. v otázce Ukrajiny, ale i Sýrie. Skutečnost, že ve většině případů postupují USA a EU prozatím bok po boku, není důkazem podřízenosti EU USA, ale podobných mocenských zájmů, ale také určité objektivní vnitřní nejednotnosti EU. Nedojde-li k zásadní změně, časem se i tyto bloky mohou dostat do vzájemného konfliktu.

Charakteristika EU jako kolonie USA je nesprávná, ale také nebezpečná. Vede k idealizaci EU a vyvinění evropské buržoazie z podílu na problémech současného světa. Kromě EU patří k imperialistickým blokům bez pochyby Rusko a Čína, zájem o toto postavení má Turecko, Indie a Brazílie.

Vnitřní rozpornost sociálšovinistických názorů v pohledu na imigraci se projevuje např. na jednu stranu v tvrzení, že je EU závislou kolonií USA, na druhou stranu hovoří o záměrně vyvolané imigraci ze strany USA, aby byl oslaben konkurent USA. Proč by ale USA oslabovaly svou závislou kolonii? S námitkou o ataku evropského sociálního systému jsme se již vypořádali. Další tvrzení tohoto politického proudu obsahuje názor, že mají být uprchlíci naverbováni do armád pro válku proti Rusku. Je to zajímavé. Druhým dechem hovoří titíž lidé o uprchlících jako o bezpečnostní hrozbě, představitelích jiné kultury, náboženství, zakuklených teroristech, kromě toho nevděčných, neukázněných a nepořádných, na druhou stranu vidí nebezpečí v tom, že jim vládnoucí moc bude dávat zbraně, organizovat je do války proti Rusku. Jsme svědky dalšího protimluvu. Proč by vládnoucí moc rekrutovala muže, které sama považuje za nespolehlivé, nebezpečné?

Nejrealističtější je tvrzení, že USA využijí přítomnosti uprchlíků a obav z nich v části společnosti k ospravedlnění své vojenské přítomnosti v Evropě, které bude opět zneužito proti Rusku. Lakmusovým papírkem tohoto pokusu mělo být několik vojenských provokací USA a NATO ve střední a východní Evropě v posledním roce. Připouštíme, že se USA mohou pokoušet zneužít celou situaci, imigraci zostřit (nikoliv vyvolat, to není možné) s tímto nebo podobným záměrem. Jejich mocenský záměr postupovat proti Rusku je v současnosti a s jistotou i pro kratší budoucnost ve spojenectví s EU shodný. Proč by ale podporovaly něco, co podle sociálšovinistů Evropu rozloží? Skutečně by byly ochotné využít taktiku chaosu (známou z Předního východu) i v Evropě, rozleptat své spojence (podle některých vazaly) a následně je nákladně ovládat vojenskou silou? Nebyl by to v tomto geograficko-politickém prostoru velký risk, který by v prvé řadě hrál do karet především konkurenčnímu Rusku? Dle našeho soudu se i v tomto případě dostávají sociálšovinistická tvrzení do vnitřních rozporů.

Konečně se dostáváme k informacím inkriminovaných zastánců podivných a ve své podstatě nepokrokových názorů, které ve shodě s nacionalisty a fašisty označují imigranty většinou za mladé muže vybavené moderní technikou, kteří jsou někým koordinováni, řízeni, jsou agresivní, nečistotní, případně se dostávají do Evropy moderními cestami.

Je zajímavé sledovat, odkud podobné informace pocházejí: Z řad konzervativních a fašizoidních politiků, kteří jižní Evropu navštívili, od novinářů a médií podobné provenience, od lidí, kteří mají totožné nebo velmi podobné názory. Druhá strana nechce být slyšena, přestože její názor existuje a je dostupný. Přitom Světová odborová federace (SOF) ve svých materiálech a vystoupeních uvádí, že z celkového počtu uprchlíků tvoří ženy a děti 60 %. Bohaté a kvalitní zdroje informací mezinárodních třídních odborů však námi kritizovaní představitelé neznají, nechtějí znát, a když jsou s nimi konfrontováni, snaží se je všemožně zpochybnit, ověřovat. Na tom by nebylo nic zas tak zvláštního (naopak), kdyby stejní lidé se stejnou kritičností přistupovali k různým nacionalistickým, fašizoidním a dalším buržoazním zdrojům, tvářícím se alternativně, z nichž tak rádi čerpají. Nepostupují tak, což naprosto zřetelně dokládá neznalost, případně neschopnost použít materialistickou metodu poznávání aktuálních dějů. V konečném důsledku lze pak jejich pojetí nazvat jako marxismus hesly, nikoliv skutečným poznáním a už vůbec ne činy. Marxismus bez vědecké metody a praxe však představuje spíše muzejní exponát, marxologii, a to ještě špatnou.

Sýrie a země, které byly rozbity imperialistickými vpády a desítky let byly rozleptávány neokolonialismem, nepatřila mezi země s katastrofální životní úrovní, na úrovni otrokářského či feudálního výrobního způsobu, kde by v dnešní době relativně dostupná moderní technika (chytré telefony, notebooky, tablety) nebyla pro chudší střední a střední vrstvy k mání. Právě tyto sociální složky tvoří nejbohatší část uprchlíků. Asi těžko je možné předpokládat útěk syrské vládnoucí oligarchie prostřednictvím překupníků, pěšky, na po domácku vyrobených člunech, v kamionech a dalšími riskantními cestami, které prokazatelně vedou k nebezpečí ztráty života, které podle oficiálních zdrojů jen v rámci plavby přes Středozemní moře vedly v minulém roce ke ztrátě více než 2 000 životů (ve skutečnosti jich bylo mnohem více). Jednoduchá implikace, že vysoké částky převaděčům přece nemohli zaplatit chudí lidé, hraje s nepravdivými, polopravdivými nebo kontext ignorujícími fakty. Malá část imigrantů z řad maloburžoazie a lépe placených sloužících zaměstnanců skutečně mohla disponovat potřebnou částkou k zaplacení lichvářským převaděčům. Tito lidé utíkali ze Sýrie a dalších válkou a neokolonizovaných zemí zejména z těch důvodů, že v místech jejich života fakticky přestala fungovat státní správa a samospráva, veřejná a částečně i soukromokapitalistická infrastruktura. Zanikly s posuny frontových bojů. Často se však podceňuje skutečnost, že vzhledem k příjmům lidí z kolonizovaných zemí tito lidé investovali do svého útěku téměř všechny nebo zcela všechny své prostředky, prodali svůj veškerý majetek včetně domů. Z těchto zdrojů plyne ono „bohatství“. Velká část běženců získala prostředky prostřednictvím ohromného zadlužení lichvářům, od svých příbuzných, žijících různě dlouhou dobu v zahraničí, v kritických případech také tak, že se „upsala ďáblu“ soukromokapitalistických agentur, které jí s lichvářským úrokem půjčily peníze za to, aby se od nich tito lidé „mohli nechat“ v novém bydlišti vykořisťovat, a ještě jim splatili mnohonásobně vyšší částky, než si půjčili. A konečně je zde ta část uprchlíků, jež podle některých odhadů tvoří jejich většinu, která uprchla téměř bez prostředků a vybavení a je na cestě za bezpečím a lepším životem ochotna také riskovat svůj život. Mezi ni patří všichni budovatelé amatérských lodí, kterými přeplouvají Středozemní moře, části Egejského moře, hazardéři, snažící se projít tunelem pod La Manchem a další podobné důsledky nouze, dlouhodobého ohrožení na životě a lidského zoufalství. Reprezentanti sociálšovinistického proudu při svém čerpání z výpovědí svědků z okruhu pravicových buržoazních poslanců, senátorů či sdělovacích prostředků zcela opomíjejí opačná svědectví z řad místních komunistů a revolucionářů, která podobné paušalizace fakticky vyvracejí.

Ještě ke dvěma chybám, jichž se sociálšovinisté dopouštějí

Závěrem se věnujme ještě dvěma chybám, kterých se sociálšovinisté při hodnocení nejen této situace dopouštějí. Při svém čerpání informací ze zdrojů, o nichž jsme hovořili, přistupují k svědectvím následovně: Buďto má daný člověk pravdu a popisuje to, co viděl, nebo si vědomě vymýšlí, protože tím úmyslně sleduje své zájmy nebo zájmy své sociální třídy. Takto mechanicky, schematicky se však společenské vědomí daného jedince velmi často neprojevuje. Pravda není v prvé řadě subjektivním hodnocením některého z jedinců, ale objektivní existencí. Do jejího poznávání vstupuje mnoho faktorů, velmi důležitý je také faktor sociální determinace (předurčení), který ve svém hodnocení příslušní zástupci vůbec nezohledňují. Příslušník vládnoucí třídy, který jí je nastrčen a ovládán dokonce ve funkci poslance či senátora, neslouží této třídě proto, že mu to dala příkazem, nebo především proto, že tak sám chce činit (přestože tak skutečně chce postupovat), ale především proto, že je příslušníkem této třídy, že jí byl vytvořen jako průsečík sociálních vztahů, že jejím zájmům odpovídá jeho společenské vědomí. Žije jako kapitalista či jeho služebník, pohybuje se v tomto sociálním prostředí, učí se a tvoří jeho ideologii, nauky, čte jeho knihy, sleduje jeho filmy, divadelní představení, poslouchá příslušnou hudbu a navštěvoval buržoazní školu. A tímto pokřiveným zrcadlem, kterým je jeho vědomí, se dívá na problematiku uprchlictví. I kdyby stokrát chtěl poznat pravdu, nemá k jejímu odhalení kompetence. V jeho výkladu se obráží jeho třídní zájem, který je v současné epoše od skutečné pravdy, vědy a pokroku na míle vzdálen. Nejedná třídně, prokapitalisticky v četných případech kvůli tomu, že tak chce jednat, ale zcela nezáměrně.

S touto otázkou souvisí druhý moment. Sociálšovinisté vidí současný kapitalismus a jeho fungování na bázi uvědomělého jednání, plánů, scénářů spřádaných o velkých společenských událostech odborníky a vládci daného systému. Zapomeneme-li na to, že jsme zdůvodnili, proč není možné ryze na základě subjektivního rozhodnutí vyvolat a řídit v současné společnosti velké vývojové procesy, hovoří proti tomuto pojetí druhý faktor: Kapitalistická společnost se pohybuje v mantinelech anarchie produkce, rozšiřování výroby, zhodnocování kapitálu, spotřeby, směny, expanze na jiné trhy. Tyto podstatné rysy se samozřejmě také projevují do její nadstavby. Prvky skutečného plánování v ekonomických, sociálních, ale i politických oblastech se v takových podmínkách vyskytují velmi ojediněle, v dílčích otázkách, podstatných záležitostí se jí týkat ani nemohou, protože by byly nerealizovatelné. Je sice pravdou, že oproti liberálnímu stádiu vývoje kapitalismu přináší současná epocha (imperialismus) a její státní forma určité prvky plánovitosti i do výroby, nikdy však ne v natolik hluboké míře, aby dokázal plánovat s takovou důsledností, systematičností, v takové šíři a zejména s takovou efektivitou, jak soudí sociálšovinisté. Mnohem více rozhodují zástupci systému neuvědoměle, na základě společenského vědomí, které ho zákonitě vede cestou zájmu panujících tříd. Teprve následně si představitelé systému mohou uvědomit, že jim toto jednání vyhovuje a že v něm budou pokračovat, zesílí ho, zdůrazní, využijí tohoto postupu. Imperialismus a jeho mocnosti v čele s USA, EU a státy NATO tak agresemi v severní Africe a na Blízkém východě nemínily vyvolat uprchlickou vlnu, stejně jako při provokování ozbrojených střetů v Sýrii realizovaly svůj momentální mocenský zájem (odstranit nepohodlného protivníka, konkurenta, ovládnout jeho strategickou polohu, zdroje, pracovní sílu, trh), ale jakmile se začal důsledek jejich jednání projevovat uprchlictvím, rozhodly se ho částečně využít. Překupnictví a jeho napojení na státní správu, samosprávu a bezpečnostní složky příslušných zemí není v obecném měřítku motivováno ničím jiným, než snahou zpeněžit, „ztržnit“ neštěstí lidí, které současný systém vytvořil. Jeho zapojení do státní sféry je logickou součástí existence buržoazního státu, kde je propojení lobbistických skupin, finanční oligarchie a rozhodujících činovníků státní správy a samosprávy (nikoliv většiny, všech) zákonité, státu vlastní.

Oproti sociálšovinistům, jejichž teoretické i praktické jednání ve skutečnosti nepovažujeme za marxisticko-leninské, přestože jsou jeho nositelé mnohdy motivováni poctivými úmysly, jsou o své „pravdě“ upřímně přesvědčeni a sami sebe považují za komunisty, jsme se tímto dlouhým materiálem snažili nabídnout marxisticko-leninský pohled na věc. Potřeba dát slovo pravdě; pro nás představuje „vyšší princip“ než ohledy na dobré úmysly, čestné lidi a často také úcta ke stáří. Omlouváme se čtenářům za dlouhý a náročný text. Uvědomujeme si obtížnost jeho studia, na druhou stranu jsme nechtěli přinášet návrhy řešení situace, aniž bychom se ji pokusili důkladně rozebrat. Byli jsme motivováni také tím, že žádná formálně či skutečně pokroková síla českých zemí se podobného úkolu nezhostila.

Po zveřejnění tohoto materiálu okamžitě začínáme pracovat na stanovisku SMKČ k řešení příslušného problému. To bude mnohem stručnější a mělo by být čitelnější. Bude se kromě tohoto materiálu řídit heslem: Chceme-li bojovat proti imigraci, bojujme proti kapitalismu. Boj proti imigrantům nemá smysl.

Jak řešit uprchlickou krizi?

Jak jsme již předznamenali v naší rozsáhlé analýze o příčinách a průvodních jevech uprchlické krize,nechceme zůstat pouze u jejího vysvětlování, polemiky a důkazů. Na české politické scéně zatím žádná z politických sil, která o sobě tvrdí, že hájí zájmy proletariátu (tj. většiny lidí) a dalších utlačovaných, nepřišla ani s náznakem návrhů řešení vzniklé situace. Že takové řešení ze své podstaty neumí a nemohou přinést strany režimní, buržoazní, to znamená drtivá většina existujících stran a jiných politických sil, vyplývá mimo jiné z naší analýzy.

Text, který jsme nedávno zveřejnili, také jednoznačně dokazuje, že podobného kroku nejsou schopny ani ty politické síly, které jsou více či méně, vědomě či bezděčně poplatné současnému systému, jsou s ním nerozlučně spjaty, podléhají režimním teoretickým stereotypům a praktickým návykům, belhají se v závěsu jeho vlivů.

Se základními „návrhy řešení“ uprchlické krize zmíněných politických sil jsme se pokusili vypořádat v naší analýze, nyní přichází čas na to navrhnout vlastní řešení. Rozhodli jsme se ho rozdělit a seřadit do zřetelně a jasně formulovaných bodů. Ty jsou uspořádány na základě toho, jak rychle je možné je zavést, nikoliv tedy podle jejich naléhavosti.

Zdůrazňujeme, že jsou vytvořeny objektivní podmínky potřebné pro realizaci tohoto návrhu.Není proto pravdou, jak tvrdí různí režimní a na ně navázaní „odborníci“, že jsou takové plány z ekonomických, sociálních, mezinárodních či ekologických důvodů nerealizovatelné. Je však třeba vytvořit subjektivní podmínky změny, tzn. přesvědčit, organizovat a vzdělávat velkou část zotročené společnosti tím způsobem, aby začala demokraticky utvářet svou budoucnost. Diskuzemi na tisícerých konferencích, seminářích a panelech, desítkami nepočetných, exhibicionistických a aktivistických veřejných vystoupeních cestu změny nenastoupíme, právě naopak, tak či onak ji sami znemožňujeme. Ani samotné vhození volebního lístku do urny zahájení procesů změn nezajistí, může být jen jejich součástí.

Rovněž považujeme za naši povinnost sdělit veřejnosti, že úspěšnost zavádění navržených změn je odvislá od jejich komplexnosti, přímo z ní čiší. Proto předem odmítáme kompromisnickou a oportunistickou praxi žebrání u stolu mocných o to, aby bylo z našeho návrhu akceptováno „alespoň něco“.

Otevřeně říkáme, že neprosíme představitele současné oficiální politiky, a to včetně těch, kteří si oblékají různá „alternativní trička“, aby plnili náš návrh. Náš návrh je směřován především k většině národů naší země, k těm politickým silám, případně k některým jejich členům a představitelům, kteří hledají skutečně řešeník vybřednutí ze současného marasmu, a především překonání příčin tohoto marasmu. S nimi jsme připraveni o návrhu a jeho dílčích změnách diskutovat.

Řešení příčin i průvodních jevů uprchlictví by měla přinést realizace těchto bodů:

  1. Odmítnutí kvót Evropské unie pro přijetí uprchlíků.
  2. Obnovení režimu ochrany státních hranicvčetně jejich materiálního zabezpečení, a to nikoliv kvůli uprchlíkům, ale pro nutnost znovuvybudování jednoho z atributů státní suverenity a obrany proti imperialistickému nebezpečív podobě organizovaného zločinu s drogami, lidmi, lidskými orgány, z důvodů obrany proti kriminálním deliktům, špionáži imperialistických mocností a dalších faktorů ohrožení na bezpečnosti z jejich strany (zvláště v reakci na další kroky).Ochrana státních hranic by měla být posílena také personálně, a to na základě nejen profesionálních sborů, ale také z řad dobrovolného miličního systému, případně obnovené povinné vojenské služby, kdy by tyto složky podléhaly kontrole pokrokových společenských organizací, lidové správy včetně nového státního aparátu. Příslušnost k takovým složkám by byla neslučitelná s jakýmikoliv projevy rasismu, angažmá ve fašizoidních, fašistických a nacionalistických organizacích, stejně jako s příslušností k organizaci či skupině, postupující proti suverenitě nově budovaného státu.
  3. Neprodlené vystoupení z Evropské unie a NATO, zahájení jednání o vystoupení z dalších organizací, které značně omezují státní svrchovanost českých zemí (MMF, WTO). Zahájit tím proces obnovy samostatnosti naší země.
  4. Provést zákaz činnosti soukromokapitalistických zprostředkovatelských agenturpráce, stejně jako lobbingu v jakékoliv podobě a lichvy.
  5. Zakázat najímání uprchlické pracovní síly soukromým kapitálem, toto opatření pojistit veřejnou kontrolou (ze strany třídních odborů).
  6. Mezinárodní působení ve smysluobžaloby vedoucích garnitur imperialistických bloků (USA, Evropská unie)za devastaci, genocidu, kolonialismus a neokolonialismus v zemích třetího světa. Tuto obžalobunevést proti proletariátu a zbídačovaným imperialistických zemí, naopak s ním úzce spolupracovat, podporovat ho na cestě k osvobození. Spojenís aliancí zemí, které by politicky, ekonomicky a vojensky pomohly garantovat mír a obnovení vlády lidu v zemích zasažených v minulých letech otevřenou agresí imperialismu(Libye, Sýrie, Kurdistán, Palestina, Irák, Afghánistán a další). V případě příhodnosti situace využít k posílení tlaku i OSN (pokud by přestala být nástrojem imperialistických zájmů).
  7. Obnovení ekonomické a sociální suverenity českých zemíjakožtozákladní podmínkysuverenity politické, kulturní a vojenské, to vše předevšímcestou zespolečenštění hlavních výrobních prostředků a kapitáluv českých zemích včetně mamutího zahraničního.Zahájení policejního a soudního vyšetřování zahraničního kapitálu, který měl podíl na kolonizaci a zotročování lidí v třetím světě, ve smyslu placení reparací těmto zemím z jeho strany. Podobnou iniciativu vyvíjet na mezinárodním poli. K placení reparací tlačit také imperialistické mocnosti, které by měly zajistit rekonstrukci jimi zničených zemí.
  8. Změnit současný státní aparát tak, aby došlo k výměně rozhodujících pozicza stereotypy, korupcí, lobbingem, špionáží, protilidovou politikou a podobnými kapitalistickými nešvary nezatížené lidi zejména z řad proletariátu. Dát státní aparát pod kontrolu veřejnosti, zrušit odměny vysokých manažerů,zásadně jim snížit platytak, aby průměrným platem byl maximálně plat kvalifikovaného dělníka.Obnovit odvolatelnost zástupců v zastupitelských sborech státu, tuto funkci vykonávat za symbolické finanční ohodnocení vedle klasického zaměstnání.
  9. Zajistit administrativně a bezpečnostně propracovaný systém přijímání uprchlíků, kteří v českých zemích hledají azyl. Tito uprchlíci, stejně jako stávající obyvatelé českých zemí, by měli zajištěno zaměstnání v nově zřízeném, proletariátem a jeho organizacemi kontrolovaném zespolečenštěném sektoru hospodářství. Každý z uprchlíkůby musel navštěvovat povinnou výuku češtiny, dostal by nabídku veřejností garantovaného a cenově dostupného ubytování (jako dosud vykořisťovaná a zbídačované většina české společnosti) a postupoval by podle programu začlenění do společnosti, vypracovaném a prováděném pedagogy, lékaři a psychology pod kontrolou veřejné moci. Každý z uprchlíků by prodělal také komplexní zdravotní prohlídku, povinné očkování a pozorování po stanovenou dobu, a byl by pojištěn národní zdravotní pojišťovnou, stejně jako jiný český dělník a zaměstnanec.
  10. Do vlastnictví a pod kontrolu společnosti převést veřejnoprávní média, provéstzespolečenštění(různými formami, včetně komunálního a družstevního vlastnictví) soukromokapitalistických médií.
  11. Zahájit celospolečenskou osvětu o příčinách globálních problémůnašeho světa včetně imigrace, postavenou na vědeckých základech přírodních a společenských věd. Tuto osvětuprovádět pomocí škol, školských zařízení, vzdělávacích institucí a společenských organizací.
  12. Mimo zákon postavit fašistická, fašizoidní a nacionalistická hnutí, tvrdě trestat rasistické, xenofobní a šovinistické podněcovatele, avšak trpělivě a s porozuměním příčinám tohoto poblouznění diskutovat, přesvědčovat a učit ty, kteří vlivem současného systému a jeho představitelů podobným nevědeckým a nebezpečným teoriím naletěli.
  13. Pomáhat všem imperialismem rozbitým státům s rekonstrukcí jejich hospodářství a správy, pomáhat uprchlíkům s přepravou do jejich domovin. To vše nejen politicky, ale i ekonomicky a logisticky.
  14. Aktivně vnitřně i mezinárodně podporovat podobné národně osvobozenecké hnutív okolních zemích. Ekonomicky, politicky a bezpečnostně spolupracovat se všemi mezinárodními pokrokovými silami, státy a představiteli.

Odmítáme taktiku těch, kteří neustále opakují prohlášení o nerealizovatelnosti opatření podobných našemu, aniž by se pokusili je prosadit a oslovit s nimi masy lidí. Často správně dokazují, proč současná praxe sociálně demokratických vlád objektivně žene vodu na mlýn fašistům a jim podobným, přičemž nakonec titíž kritici sklouznou ve svém příštipkářství k návrhům různých odstínů stejné nebo podobné politiky, již sami kritizují. Takové návrhy slyšíme dnes a denně a považujeme je za podobně nebezpečné, jako praxi současných a nedávných vlád nejen v českých zemích.

Svaz mladých komunistů Československa

(Mezititulky a zvýrazněný text – redakce)