O současném stavu a perspektivách komunistického hnutí

kgsprlt

O současném stavu a perspektivách komunistického hnutí

Miroslav Kavij a Jiří Bulka

Z úvodního vystoupení na říjnové pražské teoreticko-politické konferenci

 

Především chceme připomenout, že otázkami výstavby a činnosti, možnostmi zvýšení akceschopnosti a politického vlivu a problematikou identity komunistického hnutí a komunistické strany jsme se zabývali již na třech pražských politicko-teoretických konferencích. Ani ta dnešní nemůže být výjimkou. Je tomu tak nejen proto, že se blíží 95. výročí vzniku komunistického hnutí v Československu a založení KSČ, a také jednání IX. sjezdu KSČM, který představuje jednu z posledních možností řešení zásadní změny současné rozporuplné politiky strany a jejího vedení především. Tuto rozporuplnost vidíme ve zřejmém opuštění základů, na kterých komunistické hnutí musí stát a ve splývání se sociálně demokratickými trendy. Z tohoto důvodu si dovolíme tvrdit, že nadcházející sjezd by měl mít podobnou či stejnou roli jako V. sjezd KSČ v roce 1929. Strana musí být skutečně komunistickou, musí vycházet z teorie marxismu-leninismu, musí mít v čele osobnosti plně oddané socialistickým a komunistickým ideálům, charismatické a důvěryhodné pro vlastní členy a především pro ty, kterým v kapitalistické společnosti slouží jen jejich pracovní síla, sloužící k obživě jich samých a jejich rodin, a kteří hledají cestu ze současné tíživé situace. Strana proto musí mít jednoznačný, reálný a obecně pochopitelný komunistický program.

Dalším důležitým úkolem a požadavkem doby je rozvoj vzájemné internacionální spolupráce s komunistickými a dělnickými stranami.

Dočasná porážka v Evropě budovaného socialismu byla způsobena vlivem oportunistické a revizionistické politiky v komunistickém hnutí počínaje XX. sjezdem KSSS
a avanturistickou politikou N. S. Chruščova.

Navíc byly všechny státy směřující k socialismu pod neustálým tlakem kapitalistických velmocí v oblasti politické, ekonomické i vojenské. Po roce 1989 se kapitalistické státy
a zejména USA začaly pasovat do role vítěze studené války. Toto vítězství je přesvědčilo, že právě oni jsou povoláni řídit svět podle svého vzoru a prosadit všude vlastní představy
o demokracii – „Pax Americana“.

Dovolte, abych připomenul slova generálního tajemníka ÚV Komunistické strany Řecka (KKE) DIMITRISE KOUTSOUMPASE na evropském setkání komunistických stran 30. 9. 2013 v Bruselu: „V podmínkách kapitalistické krize jsme svědky vyostřování rozporů, které se zaměřují na toho, jehož stát, jehož složka kapitálu, jehož imperialistická síla a spojenectví převezmou kontrolu nad přírodními zdroji, ropovody a plynovody, o tom, jak budou rozděleny podíly na trzích. V podmínkách krize tyto rozpory dokazují, že kapitalistická krize a imperialistická válka jsou dvojčata. V podmínkách krize se urychluje přeskupování vztahu sil mezi kapitalistickými státy, vznikají nové mocnosti, které usilují o přerozdělení trhů ve svůj prospěch. Staré mocnosti se snaží zachovat si své pozice a pokud možno získat nové. Postoj, že »válka je pokračováním politiky jinými prostředky«, je stále pravdivý. Když systém, vládnoucí třídy nemohou sloužit svým kořistnickým zájmům jinak, uchylují se k válce. To se v dějinách ukázalo mnohokrát. To je způsob, jakým operuje kapitalismus; je to systém vykořisťování. Skutečně, vlci se zjevují s nejnevinnějšími úmysly.“

Roste moc nadnárodního kapitálu, který usiluje o světovou hegemonii, jako prostředku k vyšším ziskům a moci. Úsilí USA a jejich spojenců, zejména NATO, o ovládnutí nerostných, surovinových zdrojů a strategického území je evidentní. Jejich agresivní války pod pláštíkem boje za demokracii a proti terorismu, přináší neblahé důsledky právě v jeho růstu a obrovské migraci uprchlíků z postižených zemí. Výsledky zásahů USA a západních evropských států, především Anglie či Francie, které provedly v Libyi, Iráku, Sýrii a dalších zemích v rámci „arabského jara“, a iniciování vlny revolucí, aby nastolily vládu elit ochotných ke „spolupráci“, které budou respektovat a podporovat jejich politické a ekonomické zájmy, se poněkud zvrtly a nepřinesly očekávané změny. Dosáhly pouze totální politické, ekonomické, společenské destabilizace v těchto zemích, se kterou si nevědí rady.

Problémy jim narůstají i ve vlastní vnitropolitické situaci, kde hrozí riziko možné krize, nezaměstnanost zejména mladých lidí, rostoucí chudoba, narůstání rozdílů mezi chudými a bohatými, obavy z imigrace z islámských zemí a možných dalších z toho plynoucích rizik. Tyto problémy jsou aktuální ve všech kapitalistických státech. Svět je neklidný, nestabilní a prožívá období, ve kterém kapitalismus marně hledá způsob další existence. Kapitalistický vykořisťovatelský systém, s jeho krizemi, imperialistickými válkami, cílem oživit fašismus, s obrovskými problémy, jež přenáší na lidi, ukazuje, že už vyčerpal své historické limity. Tím je zdůrazněna nutnost boje za jeho svržení.

Současný stav komunistického hnutí v ČR

Existuje několik stran a organizací, které nesou název komunistická ve svém názvu. Je to KSČM, KSČ, KSČ 21, SMKČ (Svaz mladých komunistů Československa) a KSM (Komunistický svaz mládeže). Je třeba zdůraznit, že nejsilnější pozici ve společnosti si drží KSČM. Konkrétní vzájemná spolupráce na úrovni vedení těchto subjektů v podstatě neexistuje. Ke škodě věci! Vždyť KSČM, díky postojům vedení, nedokáže ani organizovat komunistickou mládež
a vychovávat si z ní budoucí aktiv, ale naopak se od skutečně marxistické mládeže distancuje! Očekávali bychom, že právě KSČM bude iniciátorem a hegemonem vzájemné spolupráce a společného postupu v konkrétních akcích. Žel tomu tak není. Důvod je nasnadě. Každý z uvedených subjektů má jiný přístup k řešení současné situace, rozdílný pohled na zásadní směr politiky a chápání avantgardní role strany. KSČM je uvnitř sama názorově rozdělena. Rozdíly jsou v respektování a uplatňování marxisticko-leninské teorie v praktické činnosti, v hodnocení minulosti v době socialistické výstavby i v názorech na úlohu a úkoly strany v současnosti i v budoucnosti. Tříští se tím naše síla!

Nejsme schopni a ochotni hledat společná řešení a vzájemně se podporovat! Vedení KSČM zjevně podceňuje spolupráci s odbory.

(…) Zdá se, že nás stále pronásleduje trauma z dočasné porážky socialismu a působení oportunistické a revizionistické politiky. Nemusím snad zdůrazňovat, že toto dělení je proti zájmům nejen komunistů, ale především těch, které bychom měli vést v třídním boji proti kapitalistickému vykořisťování. Vždyť pracující budou v kapitalistických podmínkách vystavováni novým a novým restrukturalizacím, reformám, které budou oklešťovat jejich práva a ožebračovat je, ať bude období růstu nebo stagnace či krize. Nemůžeme uvěřit tomu, čím politické strany středu a pravice stále klamou pracující. Určitě i falešnou hrou s demokracií a lidskými právy.

Je snad možná skutečná demokracie a skutečně rovná lidská práva v kapitalismu, který se žene bezohledně za ziskem?

Exponenti těchto stran, včetně sociální demokracie – ještě jednou budu citovat soudruha DIMITRISE KOUTSOUMPASE –„…sledují stejnou linii imperialistické kapitalistické stavby EU; jsou svázané svými protilidovými výběry, směrnicemi a rozhodnutími. Jejich vzájemná konfrontace v politickém a parlamentním vystupování nemá žádný vztah ke skutečným zájmům pracujících, protože tato cesta rozvoje hnaného kapitalistickým ziskem
s cílem rozšířené reprodukce nemůže vést k prosperitě lidu. Je proti ní ve fázi krize i ve fázi vysoké míry rozvoje. Žádné alternativní řízení kapitalismu nemůže odstranit faktory, jež přispívají k inflaci dluhu, takových, jako je nerovnoměrný vývoj v eurozóně a v EU a periodické propukání krize v rámci kapitalistické cesty rozvoje.“

Taková politika nemůže být programem komunistické strany.

 Rozhodující podíl na neutěšeném stavu KSČM, na jejím sbližování s myšlenkami sociální demokracie, s nárůstem pasivity a snahami o nekonfliktní politiku, kdy strana ztrácí svůj komunistický charakter, nese její vedení.

Dlouhodobě byla a je, možná i úmyslně, zanedbávána ideologická práce, prezentace zásadních postojů k problémům života pracujících a k vývoji situace v mezinárodním měřítku. Příkladů je mnoho. Často slyšíme z úst vedoucích představitelů strany rozdílné názory
a stanoviska na období socialistické výstavby. Přitom víme, že jedinou
a zásadní zbraní, kterou naši političtí protivníci použijí vždycky proti nám, je zásadní antikomunistický útok na období od roku 1948 do roku 1989, konkrétně na začátek padesátých let a na rok 1968. Čelíme stále pokračujícím útokům pravicových stran a antikomunistů proti naší straně, pokračuje mediální izolace našich názorů a myšlenek, ve vědomí lidí se vymazávají vzpomínky na život v socialistické republice a vše pozitivní se překrucuje a očerňuje! Do dnešního dne nebyla zpracována žádná skutečně marxisticko-leninská analýza období budování socialismu v konkrétních podmínkách mezinárodních i vnitropolitických.

Naše strana by měla mít pro boj s antikomunistickými výpady a obviněními připravené a srozumitelné argumenty, které budou nejen obhajovat minulost, ale také jasně hovořit o našich splněných cílech a úspěších. To ale předpokládá, že budou vycházet z vědecké teorie, z marxismu-leninismu, na jehož základech komunistická strana stojí nebo by měla stát. Proto také někteří komunisté starší generace, kteří navíc řeší problémy sociální i zdravotní, ztrácí schopnost i zájem o aktivní práci v organizaci a podléhají beznaději, vyplývající ze ztráty víry ve vítězství našich ideálů!

Přispívá k tomu i politika vedení, která je zřetelně poznamenána smířlivectvím, parlamentarismem a oportunismem. Chybí jí zřetelná orientace na aktivní mimoparlamentní činnost.

Řada členů je ukolébávána k pasivitě, nechávají na sebe příliš působit agresivní propagandu, která se šíří ze všech médií. Zapomínají i na své vlastní zkušenosti a přijímají hodnocení období socialistické společnosti od těch, kteří v době jejich aktivního života ještě nebyli na světě nebo byli vždy přesvědčenými antikomunisty! Tím hůře se projevuje neznalost nebo zkreslená a falešná fakta o socialistické výstavbě a socialismu obecně, ve vědomí společnosti a především mladých lidí.

Je to pochopitelné, protože tam kde nepůsobí naše vlastní reakce na antikomunistické výpady a vlastní agitační propagační činnost, tam mají naši ideoví protivníci volné pole působnosti. V květnu tohoto roku se konala, podle usnesení VIII. sjezdu, mezinárodní ideologická konference. Co řešila, není dostatečně známo ani členům strany, protože dosavadní informace z této konference byly více než kusé. Slibovaný sborník byl nahrazen zvukovým CD, které obdrželi členové ÚV KSČM na zasedání 12. 9. 2015. Víme jen, že Komunistická strana Řecka odmítla podepsat závěrečný dokument s jasným zdůvodněním, které je vyjádřeno v sedmi zásadních bodech, které nejsou na uvedeném CD zařazeny
a v podstatě o stanovisku ví jen málokdo z členské základny. Odmítá v nich iluze o možné spolupráci s tzv. levicovými stranami, které věří v polidšťování kapitalismu v rámci EU, konkrétně uvádí německou Die Linke. Vysvětlují svůj pohled na otázky války a míru
a konstatují, že boj proti válkám se musí stát součástí boje proti kapitalismu. Chceme jen ocitovat znění čl. 7 tohoto prohlášení: „Dokument požaduje svět bez válek, bídy a utrpení, společnost demokratického rozvoje, aniž by stanovil, za jakou společnost musíme bojovat. Vzniká tak dojem, že válka, bída, útoky na sociální a demokratická práva mohou být zastaveny v podmínkách kapitalismu. KSŘ a rovněž jiné komunistické strany prohlašují, že naše doba je epochou přechodu od kapitalismu k socialismu. Kapitalismus nemůže řešit problémy, které mají pracující, může vyvolat pouze krize a imperialistické války, potlačovat demokratická a sociální práva, zrodit fašismus, poměrné i absolutní zbídačování dělnické třídy a jiných vrstev lidu. Jedinou alternativou pro národy je socialismus!“

Taková jasná stanoviska a opravdu marxistické, třídní přístupy v charakteristice současnosti a východiska pro budoucnost naší straně, a zejména jejímu vedení, chybí! A nejde jen o obhajobu minulosti. Trestuhodné je, že celková politika strany je pasivní a opatrnická, se snahou vyhnout se konfliktu a s důrazem pouze na parlamentní práci. Každodenní působení na lidi, které chceme zastupovat, vést a organizovat není téměř žádné.

Pasivní jsme, i když jde o útoky na naše vlastní členy. Když naše poslankyně odpoví otevřeně na otázky k internacionální pomoci v roce 1968 v televizním pořadu, je obžalována! To se dalo čekat, pravda se v této republice nenosí. Horší je, že jsme se nedočkali žádné reakce ze strany vedení strany, které hraje mrtvého brouka. Jak se asi připraví na podporu obviněné členky strany a poslankyně při vlastním procesu? Nebo snad s obviněním souhlasí? Jak si mají toto mlčení vyložit členové strany? Že je lepší se nevyjadřovat a do ničeho se neplést?

A podobných přístupů lze najít daleko více. Do volby prezidenta nepostavila třetí nejsilnější parlamentní strana svého kandidáta. I když se nedalo čekat, že bude zvolen, mohl využít volební kampaně k propagaci naší politiky.

Naši účast na demonstracích zachraňují řadoví členové, vystoupení představitelů strany, pokud se zúčastní, nevybočuje z průměru, iniciativu mají jiní. Světlou výjimkou jsou otevřená a odvážná vystoupení soudružky Semelové a soudruha Skály na protiválečných akcích
a demonstracích!

Nijak jsme nepomohli nájemníkům bytů OKD. Nevyjádřili jsme včas jako strana podporu lidem na východě Ukrajiny a pozdě jsme reagovali na protilidové kroky ukrajinské vlády, podporované fašisty, proti ruskému etniku. Naše stanovisko k vlně migrace vyvolané válečnými konflikty, které rozpoutaly kapitalistické mocnosti v čele s USA, jasně nezaznělo ani v době, kdy bývalý prezident Klaus organizoval petici proti podpoře imigrantů.

Hledáme spojence v zahraničí z levicových stran a ignorujeme komunistické a dělnické strany, které se hlásí k marxismu-leninismu.

(…) Je hrubou chybou, že nedokážeme využívat internetová média. Internetové rádio vysílalo jen krátce a najednou umlklo. Příliš ani aktuální, ani atraktivní, z hlediska obsahu, nejsou naše webové stránky. Haló noviny jsou tribunou několika vyvolených a do komunistického tisku mají opravdu daleko. Ani zdaleka neplní svoji roli. Bylo by na místě uvažovat o možnosti vydávat kvalifikovaný komunistický tiskový orgán (týdeník, čtrnáctideník) nebo zahájit vysílání internetové televize.

I ve vnitřním životě strany je řada problémů. Řízení strany přešlo do rukou předsedy a mnohdy je značně autoritářské. Ústřední výbor nepůsobí jako vrcholný orgán strany mezi sjezdy, který by měl řídit politiku strany, hodnotit dosažené výsledky a plnění svých usnesení, stanovovat úkoly voleným funkcionářům a kontrolovat jejich práci. Často redukuje svoji činnost pouze na schvalování předložených dokumentů bez potřebné analýzy a diskuse. Neexistuje pravidelný kontakt předsedy ÚV KSČM s předsedy OV a KV KSČM, který by měl být pružný a schopný vytvářet podmínky pro společné řešení aktuálních problémů. Stejně tak není dořešen oboustranný systém vzájemné informovanosti a operativní reakce na nastalé situace.

Pro budoucnost strany je závažným problémem snižující se akceschopnost ZO KSČM v místech a pravidelný úbytek počtu členů, který má svůj vliv i na činnost okresních organizací.

(…) O negativním vlivu na aktivitu organizace i členů nemusíme snad hovořit. U některých ZO je problém dodržet Stanovy KSČM už při výběru funkcionářů do výboru ZO. Je nutné se zabývat řešením organizační struktury zásadně a perspektivně vzhledem k nové situaci
a k výhledům do budoucnosti. V ZO se projevuje dlouhodobé podcenění péče o ideový růst zejména mladé generace. Nejednotné a především rozporné vystupování vedoucích funkcionářů strany, především v médiích, při hodnocení politických událostí v minulosti a současnosti, názorové kolísání a dokonce vstřícnost a přizpůsobování se názorům oponenta, vyvolává negativní pocity a pochybnosti o smyslu dosavadní i budoucí práce.

Lidé nerozumí snahám o modernizaci základů komunistické M-L teorie, mnohdy jsou klamáni projevy revizionismu a oportunismu. Chybí jim jasné a principiální hodnocení práce a bojů, vítězství i porážek strany za dobu celé její existence. Jsou nuceni poslouchat hodnocení politických protivníků a jejich zkreslování konkrétních historických událostí. To rozhodně neposiluje zájem o vstup do strany a zájem o spolupráci s ní!

Naskýtá se otázka, jak využijeme 95. výročí založení strany?!

Z toho důvodu roste nespokojenost s prací vedení strany a ÚV KSČM. Strana nereaguje dostatečně výrazně na problémy, které se dotýkají prostých občanů. Vedoucí funkcionáři strany nejsou vidět mezi lidmi ani se neobjevují ve sdělovacích prostředcích. Pokud ano, tak stále stejné tváře s nevýraznými, opatrnickými postoji.

Členská základna není dostatečně informována o postojích a práci jednotlivých komunistických stran a o rozdílných názorech na současnou situaci a způsobu řešení. Znovu připomínám, že přetrvává nízká úroveň řídící práce předsedy ÚV a některých jeho spolupracovníků
a že jejím důsledkem jsou problémy uvedené v předcházejících větách.

Potlačování kritiky je, žel, obvyklým jevem a to dokonce i na zasedání ÚV. Sebekritika je velmi vzácné koření.

Současný stav komunistického hnutí neodpovídá potřebám doby. Hnutí je nejednotné, názorově rozdílné a vzájemně nekomunikuje. Svůj zásadní podíl na tom má KSČM, která ztrácí svůj komunistický charakter a postrádá schopnost třídního přístupu k problémům života v kapitalistické společnosti. Její hlavní funkcionáři ztratili kontakt nejen s proletariátem, ale i s vlastními členy. Výsledkem jejich práce ve stranických funkcích je názorově rozdělená strana, ubývající členská základna, odcházející mladší členové a apatie členů. Bez výměny vedení strany se strana nemůže změnit!

Jak řešit stávající problémy v nejbližším i vzdálenějším období?

Začneme otázkou, kterou někteří pokládají za prioritní a zásadní. Je strana, KSČM, reformovatelná? Uvedu některé z názorů.

První: „KSČM nelze bolševizovat, ani reformovat. Je to jen „pseudolevice“ jednadvacátého století přizpůsobená buržoazním doktrínám. Marxismus-leninismus je jí cizí. KSČM není v krizi, je součástí buržoazního státotvorného politického systému, ale „napomáhá“ prohlubovat všeobecnou krizi kapitalismu. Je zcela a naprosto neschopna vést dělnickou třídu k revoluci. Nemá dialektický přístup k vývoji společnosti.“

Druhý: „Tato strana není a nebude ničím než druhou sociální demokracií (jen více nostalgickou – zpravidla po časech revizionismu 60. – 80. let, protože starší a lepší časy strany už pamatuje vskutku málokdo). Zásadní změně politické linie brání jak zdrcující většina stávajícího placeného aparátu, kterému současný stav v podstatě vyhovuje (protože ho živí), tak koneckonců i většina členské základny, čtvrt století vychovávané likvidátorskou propagandou a předtím 30 let „jemně“ revizionistickou, otevřenému likvidátorství předcházející.“

Např. Jindřich Šidlo v Hospodářských novinách 7. 8. 2015 v článku „Filipova cesta užitečného idiota“, kromě kritiky Filipa, funkcionářů a hlavně komunistických poslanců, konstatuje: „Když se člověk jen trochu rozhlédne kolem sebe po světě, dojde mu nejspíš, jak je existence
a „moc“ českých komunistů vlastně dnes bezvýznamná.“

S takovými defétistickými názory nemůžeme souhlasit především proto, že spojují v jeden kompaktní názorový celek celou členskou základnu, v němž jakoby neexistovaly rozdílné názory na způsob a úroveň současné politiky strany a kvalitu jejího vedení, jakoby naprosté většině chyběl zdravý rozum a schopnost vlastního myšlení a neexistovala vůle ke změně.

Chyba je v tom, že členové nejsou dostatečně informováni a vedeni, sjednocováni, ale spíše zaváděni do pasivity a rezignace. Jsme přesvědčeni, že právě v období přípravy
IX. sjezdu je třeba rozvinout širokou diskusi o dalším směřování strany, řešit výběr vhodných kandidátů na delegáty konferencí a sjezdu, ale také do stranických funkcí. Vidíme, že současné vedení strany je odtrženo od členské základny, není schopné předložit skutečný kvalifikovaný program boje za socialismus, za změnu kapitalistického vykořisťovatelského systému.

I naše vedení v programových dokumentech hledá řešení současné situace ve vylepšování současného systému a čeká na zázrak. Dílčí programová prohlášení jsou obecná, postrádají marxisticko-leninský, třídní pohled. Nelze je využít propagandisticky.

Proto máme zásadní výhrady k „Materiálům pro diskusi na výročních členských schůzích, okresních a krajských konferencích KSČM.“

(…) Od jednání IX. sjezdu očekáváme, navrhujeme a požadujeme, aby řešil další strategické směřování strany; přijal jednoznačný a pochopitelný komunistický program; zvolil nové vedení strany, které bude schopné řešit otázku obnovy komunistického charakteru strany
a sjednocovat komunisty ke společnému úsilí o naplnění programových cílů i působit aktivně na sympatizující občany; zpracovat marxisticko-leninskou analýzu období budování socialismu v konkrétních historických podmínkách pro potřebu boje s antikomunistickými výpady a obviněními
a pro uvědomování a získávání dalších sympatizantů a nových členů.

(…) Je nutné využít jednání IX. sjezdu KSČM k obnově marxisticko-leninského charakteru strany, k volbě nového komunistického vedení a k obnovení aktivity členské základny! Teprve pak najdou lidé důvěru v politiku strany a ochotu spojit svůj život s komunistickými ideály.