Neslavné výročí

marx

V únoru letošního roku uplyne šedesát let od konání XX.sjezdu KSSS (14. – 25.2. 1956), který svým posvěcením pravicového obratu politiky KSSS objektivně vstoupil do dějin XX.století jako symbol zrady Velké říjnové socialistické revoluce a vědeckého socialismu, jako symbol zrady proletariátu světa a všech vykořisťovaných, jako symbol zrady utlačovaných národů, jako symbol zrady progresivního společenského vývoje.

Na tajném zasedání delegátů již ukončeného sjezdu nejvyšší představitel KSSS pod rouškou kritiky „kultu osobnosti“ Stalina zaútočil na politiku VKS(b), na politiku revolučního boje o socialismus, tedy na politiku leninismu. Chruščovův projev byl snůškou polopravd a lží, jak dokazuje nejen Kilevova analýza, ale i nejnovější jeho rozbory. Proto musel být pronesen zcela nekomunisticky na tajném zasedání, tedy v  rozporu s myšlenkou Manifestu komunistické strany o tom, že komunisté pokládají za nedůstojné, aby své názory a úmysly tajili. Chruščovův útok na leninismus, pokrytecky vedený pod heslem návratu k Leninovi, byl v naprostém souladu s tajným plánem Alana Dullese na likvidaci světového socialismu a komunistického hnutí.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za prvé v opuštění marxisticko-leninského učení o charakteru třídního boje ve stadiu přechodu od kapitalismu k socialismu a komunismu. Pro vnitřní politiku SSSR byla stanovena nevědecká teze o odumírání třídního boje v SSSR souběžně s tím, jak rostou úspěchy socialistické výstavby. Popírání existence třídního boje v období diktatury proletariátu odporovalo objektivní realitě, v níž třídní boj zůstával i nadále objektivním zákonem. Pro vztahy mezi světovou socialistickou soustavou a světovou kapitalistickou soustavou byla vypracována teorie mírového soužití a soutěžení států s rozdílným společenským zřízením, v níž byla zdůrazňována pouze ideologická forma třídního boje. Mírové soužití mělo být zabezpečeno cestou všeobecného a úplného odzbrojení. Tato „tvůrčí teorie“ byla v naprostém rozporu s vědeckým učením historického materialismu, které odhalilo nevyhnutelnost válek v období imperialismu a ukázalo, že všeobecný mír lze trvale zabezpečit pouze porážkou světového imperialismu, odstraněním rozdělení lidstva na třídy, odstraněním vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa jiným národem. Teorie mírového soužití států při trvající existenci imperialismu a vykořisťování člověka člověkem byla čirou iluzí, která ve svých důsledcích napomáhala likvidovat revoluční boj utlačovaných národů pod záminkou odzbrojení a paradoxně napomáhala imperialistům v jejich politice války a agrese. Stejně iluzorní byla i představa o tom, že rozpor mezi světovou socialistickou a světovou kapitalistickou soustavou automaticky zmizí v průběhu „hospodářského soutěžení“, že i ostatní základní rozpory ve světě automaticky zmizí spolu s odstraněním rozporu mezi oběma soustavami a tím že bude vytvořen nový svět „všeobecné spolupráce“.  Že je tedy možno vyřešit rozpor mezi proletariátem a buržoazií bez proletářské revoluce v každé zemi a že rozpor mezi utlačovanými národy a imperialismem může být vyřešen bez revoluce utlačovaných národů.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za druhé v revizi marxisticko-leninského učení o úloze osobnosti v dějinách. Ve snaze pomluvit a odmítnout historickou úlohu J.V.Stalina při socialistické výstavbě a ve Velké vlastenecké válce zaměnil Chruščov pojmy kult a autorita osobnosti. Zatímco slovo kult představuje religiózní úctu, jež byla vytvářena v tichosti kostelů a klášterů pro uctívání světců úmyslně proto, aby vědomí mas bylo podřízeno zájmům těch, kteří kult vytvářeli, slovo autorita představuje všeobecně uznávaný vliv, všeobecně uznávanou prestiž osobnosti, jež je spjata s progresivní třídou společenského vývoje, vyjadřuje její potřeby a tužby a v souladu s vědeckým poznáním usiluje o urychlení společenského vývoje. Autorita osobnosti se nevytváří v tichosti kostelů a klášterů, ani v praktikách kabinetní politiky, nýbrž v ohni třídního boje.  Chruščovův boj proti tzv. kultu osobnosti byl porušením zásady Leninova učení o vzájemných vztazích mezi vedoucími představiteli, stranou, třídou a masami.Základem této revize byla nepochybně osobní zloba a nenávist Chruščova ke Stalinovi, jež pramenila z osudu Chruščovova syna Leonida.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za třetí v otevření cesty ke kapitalizaci socialistických výrobních vztahů. Nahrazení systému mzdové diferenciace principem hmotné zainteresovanosti, jenž vyvěral z kapitalistické podstaty, a fetišizace zbožní výroby otevřely cestu k prosazování zákona hodnoty coby regulátora socialistické výroby. Rozvíjení zbožní výroby za účelem maximalizace zisku znárodněných podniků se dostávalo do rozporu s principem plánovitého rozvoje národního hospodářství a materializovalo základy rodících se kontrarevolučních procesů.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za čtvrté v revizi marxisticko-leninského učení o výstavbě komunismu, jež byla provedena později – v roce 1961. Na XXII.sjezdu KSSS Chruščov slavnostně prohlašuje, že ještě jeho generace sovětského lidu bude žít v komunismu a to bez ohledu na skutečnost, že pro tento přechod neexistovaly odpovídající podmínky. K.Marx charakterizuje komunistickou společnost jako společnost beztřídní, skutečně sociálně spravedlivou, založenou na odstranění zotročujícího područí staré dělby práce, kdy zmizí i protiklad mezi fyzickou a duševní prací a práce již nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž se stane sama první životní potřebou. S všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly tak, že všechny zdroje sdruženého, společného bohatství potečou plným proudem a teprve tehdy bude moci společnost vepsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ Chruščov nepochopil smysl a význam Marxových slov teprve tehdy. Nepochopil, že představují velké úsilí ne jedné generace. Byl to hrubý projev Chruščovova avanturismu, na němž dodnes parazitují nepřátelé marxismu-leninismu a socialismu, kteří záměrně rozšiřují myšlenku o krachu „komunismu“. Jestliže však něco zkrachovalo, pak to byla Chruščovova dobrodružná, revizionistická teorie o výstavbě komunismu.

XX.sjezd KSSS znamenal tedy vítězství pravé úchylky v KSSS, vítězství menševické, sociáldemokratické tendence nad marxisticko-leninskou. Revoluční pozice proletariátu byly podkopány. Tendence menševismu narušila princip proletářského a socialistického internacionalismu a vedla k rozpadu jednoty mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Boj s rozkladnými procesy menševismu byl po XX. sjezdu KSSS pro marxisticko-leninské síly uvnitř komunistických stran evropských socialistických států velmi obtížný. Zvláště proto, že tyto procesy byly vydávány za tvůrčí rozvíjení marxismu-leninismu a jeho praktickou aplikaci, a rovněž proto, že byly zahájeny v první zemi socialismu. V zemi, která byla brána většinou ostatních socialistických zemí a jejich komunistických stran za vzor a záruku vítězství socialismu a budování komunismu. Přesto svůj boj nevzdávaly. Svou činorodostí, svými aktivitami a sebeobětováním tlumily negativní dopady rozkladných procesů na budování a obranu socialismu. Zabránit otevřené zradě socialismu, do níž vyústila Gorbačovova politika, usměrňovaná i agenty západních zpravodajských služeb, však nedokázaly.

Vítězství světového imperialismu nad evropským socialismem, u jehož zrodu jednání XX. sjezdu KSSS před 60 lety stálo, však neodstranilo rozpory světového imperialismu. Ty se naopak porážkou evropského socialismu dynamizují a ženou lidskou společnost ke globálním otřesům, jež mohou skončit katastrofou naší planety. Zabránit této katastrofě může jen historická perspektiva renesance vědeckého socialismu. Ta je však nemyslitelná bez negace antiříjna 1956, bez očisty jména a revolučního díla J.V.Stalina jako pokračovatele díla K.Marxe, B.Engelse a V.I.Lenina, bez marxisticko-leninského obrození mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Jen za těchto podmínek  může být znovu zažehnuta revoluční jiskra, aby dala vykořisťovaným naději a naplnila jejich životy hodnotami skutečného lidství.

Čeněk Ullrich