NĚKDO TO RÁD HORKÉ

capitalism

Jak zrentgenovat KKE?

Na otázky Věry Klontza-Jaklové odpovídá řecký archeolog a historik Manolis Klontzas[1]

Jak vnímáš krizi ve své vlasti?

Krize v Řecku je jedním z projevů celosvětové kapitalistické krize. V Řecku jsou její dopady výraznější a palčivější proto, že Řecko je jedním z nejslabších článků systému. Podobně jako světová předválečná krize se v Řecku projevila dříve než v ostatních zemích a skončila nejpozději. Tak je to i s krizí současnou. V tom je patrná i určitá historická zákonitost cyklu kapitalistických krizí. Specifická je i struktura řeckého kapitálu, kterému dává charakter způsob, jakým vytváří zisk. Jedná se většinou o loďařskémagnáty. Majitelé lodí nikdy neměli vlast, vydělávají a vydělávali kdekoliv podobně jako finanční kapitál. Proto se nikdy nezajímali o to, aby investovali do budování struktury státu, přestože jej využívali k násobení zisku a stát vždy pracoval pro ně. Absence státních struktur se právě nejvíce projevuje v době krize.

Co znamená krize pro lidi v Řecku? Jak žijí?

Krize dopadá na lidi nejenom v ekonomické úrovni, ale také společenské. Lidé se ocitli v určitém ideologickém vakuu. Začalo se jim hroutit to, čemu dlouho věřili. Postupně ztrácejí důvěru ve stávající politický systém. Uvědomění se rozhodně mění, ale ještě nedošlo k aktivnímu zpochybnění systému. Dosud většina věří a čeká, že řešení přinesou politici. Lidé prozatím nemají důvěru ve vlastní síly, neuvědomují si je. K tomu je třeba připočíst radikálně se zhoršující sociální podmínky, propady mezd, důchodů, nárůst nezaměstnanosti, rozklad školství, zdravotnictví, sociální péče, které ani v nejlepších letech nedosáhly úrovně, jaká byla běžná v Československu. Mění se přirozeně k horšímu i pracovní zákony a podmínky pro ty, kteří ještě práci mají. Barbarizace ekonomické a sociální sféry následně iniciuje také barbarizaci politické sféry, což je zákonitým jevem každé systémové krize od pravěku až do dneška.

Očekávání řešení od „schopných“ politiků je charakteristické i pro české občany.

Řekl bych, že ne ve stejné míře. Např. Češi si dokáží představit, že funguje JZD, kde zvířata nebo pole patří všem. 40 let byly továrny bez továrníků a často fungovaly špičkově. Banky byly bez bankéřů, půjčovaly v mnoha případech bezúročně, dlouhodobě a nekrachovaly a lidi nemuseli platit jejich ztráty – jako je tomu dnes v Řecku …a nejenom tam. V podvědomí lidí to pořád je nebo není tak těžké, aby si to připomněli nezávisle na tom, jak jinak se projevuje jejich názor na minulý režim. Mateřská dovolená je zde pořád samozřejmostí, stejně jako nárok na dovolenou, odpočinek, koníčky. I když i tady se situace rapidně mění k horšímu. Ale pro drtivou většinu Řeků představují tyto výdobytky nepředstavitelnou utopii, nereálnou pohádku.

Je zřejmé, že současné strany nedokáží dát řešení situaci. Syriza může?

Nejenom Syriza, ale ani žádná jiná tzv. levicová strana, která podporuje tento systém. Tragédie je, že kritizují pravici za to, že urychlila a zhoršila dopady krize a správně poukazují, že pravice řešení krize nemá. Zároveň tvrdí, že oni mají po kapsách opatření, pomocí kterých je možné kapitalistickou krizi celkem snadno vyřešit, překonat nebo snad i přeskočit. Tím poskytují lidem pocit nebo víru ve snadné řešení: dejte nám plnou moc prostřednictvím vašeho hlasu. My víme, co s tím. Jinými slovy podle nich není problém v systému, ale v jeho správě a organizaci. To je ale v lepším případě sebeklam.

Možná, že je to proto, že v současných vládách jsou z nějakého důvodu neschopní lidé. Schopní by třeba mohli stav zlepšit… Např. tady v ČR si hodně lidí myslí, že pokud vše zorganizujeme tak dobře jako v Německu a budeme dostatečně pracovití a čestní, tak se všichni budeme mít dobře. Zbavíme-li se korupce nebo začneme-li hospodárněji využívat zdroje z EU, bude lépe…

Žádná strana, žádný sebeschopnější politik nemůže dát v současnosti žádné řešení. Žádná strana není schopná zvýšit míru zisku kapitálu a na tom to všechno stojí a padá. Lidé jsou nespokojení, míra zisku omezená. To vyvolává vzájemný tlak. Právě proto tzv. levicové strany jsou momentálně ideální řešení pro kapitál. Přijímají prokapitálová opatření, ale lidem dodávají sebeklamný pocit, že dělají všechno levicově, sociálně a mnoho lidí to akceptuje. Říká si, teď nejde, abychom měli to, co potřebujeme a chceme, ale vláda se snaží, usiluje a později to určitě bude možné. Musíme být realisté. Až nebude fungovat ani tato finta, dojde k obratu směrem k fašismu. Konec konců ekonomické násilí přináší sociální, fyzické a politické násilí. Nástup a připravenost fašistických stran je zřetelný v Řecku i jinde v Evropě.

Co se týče Německa, coby Řek musím podtrhnout, že nikdy nezaplatilo Řecku válečné reparace a ani nevrátilo tzv. vynucenou půjčku, kterou dostalo v době okupace od řeckého státu a kterou dokonce i nacistická německá vláda akceptovala jako půjčku a spláceli ji. „Čestný“ německý kapitál je ten, kolem kterého byly ohromné skandály. Připomínám podplácení na vládní úrovni v Řecku a jinde firmou Siemens, neplacení daní a sociálního pojištění firmou Hochtieff, čachry automobilky Volkswagen a mnoho dalších skandálů. Bohatství, které se v Německu soustřeďuje, nafukuje německé podnikatelské kolosy, ale rozhodně není rozdělováno ve prospěch pracujících. I v Německu platy stagnují, jsou prosazovány elastické formy práce, krátkodobé smlouvy stejně jako v celé EU. Naopak Německo je příkladem, že prosperita kapitálu a rozvoj ekonomiky nepřináší žádné zlepšení životních podmínek pracujících. Všechny sociální výdobytky, které existovaly v Německu a jiných kapitalistických zemích, byly výsledkem tlaku socialistického bloku a silného dělnického hnutí.

Co navrhuje KKE v těchto souvislostech? Co radí lidem? Jak by měli reagovat dnes?

Dnes není možné situaci řešit pomocí starých metod. Současný systém je jako vlak, který už má obroušené brzdy, špatný motor. Horko těžko za pomoci i cestujících dofuněl na vrchol kopce a teď se řítí dolů. Možná je reálné jízdu smrti trochu zpomalit, ale to je všechno. Fyzika věci říká, že se dříve nebo později vykolejí. Jedinou možností je z vlaku vyskákat. KKE říká, že lidé musejí ztratit důvěru v systém, uvědomit si, že nemá žádnou legitimitu, pochopit, že krize se rodí právě z tohoto systému, že k němu organicky patří, že to není nějaký vesmírný fenomén. Je třeba, aby si vybudovali důvěru ve vlastní sílu a uvědomili si právo použít ji. K tomu nedojde bez organizovaní lidových vrstev. Je nutné, aby se lidé organizovali na základě společných zájmů, ne na základě starých, překonaných, prázdných označení typu: levičák-pravičák, rusofil-amerikanofil, křesťan-muslim, domácí-cizinec a tak podobně. Kritériem musí být společný vztah k výrobním prostředkům, protože ke skutečnému střetu dochází objektivně na této úrovni, což cítí každý jedinec na vlastní kůži každodenně, i když si to nemusí momentálně uvědomovat. Cílem lidového hnutí musí být svržení systému, převzetí výrobních prostředků a politické moci a to bez profesionálních zprostředkovatelů (politiků). KKE také hodnotí, že podmínky jsou dnes zralé k takovému procesu změn.

O tom je dost těžké lidi přesvědčit. Možná by to KKE měla říkat jinak, anebo by měla proklamovat takové kroky, které by lidé snadněji vzali za své.

Není tak těžké vymyslet nějakou marketingovou kampaň, aby voliči věřili, že i KKE má řešení v rámci současného systému. Ale KKE nechce být údržbářem současného systému. Nechce lidem lhát, že je možné dělat prolidovou politiku, když klíče od ekonomiky drží velký kapitál. Koneckonců v předminulých volbách drtivá většina lidí tlačila, aby i KKE byla součástí jakési vlády jednoty. Kategorické odmítnutí KKE mělo negativní dopad na volební výsledek. Až s postupem času lidé pochopili a uvědomují si každý den, že postoj KKE byl opodstatněný.

KKE se tedy vyhýbá zodpovědnosti? Nechce pomoci? Jinými slovy nechce, aby ji lidé volili?

To právě ne, naopak. Jenom nechce slibovat, že zazáplatuje nejhorší dírysystému, jehož přirozenou součástí jsou krize a války. Kapitalismus se nachází v nejhlubší krizi své historie, což přináší pro lidi utrpení po všech stránkách. Slibovat řešení v rámci tohoto systému je v lepším případě naivita. KKE však chce pomoci, chce pomoci definitivně. Proto usiluje o oslabení systému s cílem jej svrhnout. V tomto složitém procesu stála, stojí a bude stát v čele bez ohledu na oběti, ale nechce moc jako takovou, samu o sobě. Tato se musí opírat o přesvědčení a podporu lidu. Lidová moc není možná bez lidu, nikdo seshora ji nemůže zařídit. Závěrem: KKE pracuje intenzivně na tom, aby lidé pochopili, že si mohou vládnout sami a přistoupili k rozhodnutí přejmout hospodářskou a politickou moc.

Pokud KKE čeká, až dospějí lidé k takovému rozhodnutí, to se načeká…

Samozřejmě. Takový den sám od sebe nepřijde. Je třeba jej připravit: vysvětlovat, ukazovat, přesvědčovat. KKE velmi intenzivně studuje historii vlastní i ostatních stran, mezinárodního hnutí. Hledá tak zákonitosti úspěchu i neúspěchu. Toto studium probíhá dlouhodobě, kolektivně. Vychází např. celá série monografických studií o historii KKE, na které nepracuje úzká skupina funkcionářů, ale celá strana. Historie je věda, není to nějaké vyprávění o možných událostech a příčinách. Historie je zákonitá, ne pravděpodobná. Divím se, že KSČM nevyužívá materiálů, které jsou v zemi, aby vytvořila historickou studii o ekonomii i politice minulého období. Dostal se mi do ruky text předsjezdového materiálu a tvrdím, že je to daleko pod úrovní, kterou si lidé v ČR zaslouží. Daleko za potřebami českého lidu, jakoby jeho tvůrci vůbec neviděli, co se děje kolem. Např. to, co se odehrávalo v letech 1945-1989, není možné vysvětlit na pár stránečkách.

S tím souhlasím, ale chtěla bych se ještě vrátit k té cestě k „lepším časům“. KKE dosahuje menších absolutních čísel, srovnáme-li volební výsledky její a KSČM. Patrně tedy není stranou masovou, ale volební a moc jí to nejde…

KKE rozhodně nechce být stranou volební, ale předvojem hnutí. Lidového, antimonopolního, antiimperialistického hnutí. Úkolem strany je pracovat na organizaci a uvědomování lidových mas. To, že KKE má malý volební výsledek, je velmi relativní. I KKE je produktem krize a je jí ovlivněná. Nežije v laboratorním vakuu. Proto také v KKE jsou ti nejslušnější lidé, ti, kterým nejde o vlastní prospěch. Pro nás je normální, že soudruzi v parlamentu berou pouze plat státního zaměstnance. Nikdo nepředkládá argumenty, že jsou to hlupáci, protože za ty peníze by to nikdo chytrý a schopný nedělal. I přes politický nesouhlas mají vysoký kredit na řecké politické scéně.

Volební procenta jsou zavádějící kritérium. Pro KKE je volební zápas jedním z polí zápasu, ale ne samoúčelný cíl. Přirozeně, každý nárůst volebních preferencí nás posiluje.

Nezapomeňme také, že největší nárůst kvalitativní i kvantitativní mělo hnutí v době, kdy bylo mimo zákon, tedy v době těsně před 2. světovou válkou, během jejího průběhu a v době následné britské intervence.

V Řecku je mnohem těžší rozhodnout se vhodit do volební urny lístek KKE. Lidé nemají žádnou vlastní zkušenost se socialismem, řada lidí věří propagandě, že např. za socialismu nebyla elektřina, nebylo co jíst, všichni nosili stejné oblečení a podobné hlouposti. Restrikce komunistického hnutí trvaly dlouhá léta. Např. k legalizaci komunistického hnutí v Řecku došlo až v roce 1974.

To, co je pro KKE důležité, ale nejenom pro KKE, nýbrž pro řecký lid, je její vliv v odborovém hnutí, fakt, že většina kulturní fronty se hlásí k odkazu a programu KKE, což je tradice. Mládežnická organizace KNE je největší mládežnickou organizací v Řecku.

KKE má mnohem větší vliv na lidi, než je její aritmetické procento ve volbách.

Ale pokud máš volební procento jako kritérium, musíš také hodnotit, co to znamená, když dostaneš např. 15%, ale k volbám nešlo 6 z 10 občanů. Proč s tebou nešlo těch 6, proč nešli s nikým? Víš o nich vůbec něco?

Často v Řecku slýchám argument: KKE má pravdu, ale přechod k socialismu není možný. Ocitli bychom se v izolaci. Všichni by byli proti nám…

Zatímco teď, když má Řecko problémy, mu všichni pomáhají… Ale hlavně i s tou tzv. izolací existuje historická zkušenost. Sovětský svaz se udržel ai dnes jsou země, které se drží. Jsem přesvědčený, že jejich obyvatelům se žije lépe než lidem v západní Evropě.

Navíc, pokud by teoreticky došlo k zahájení revolučního procesu nebo převzetí moci a výrobních prostředků lidem v jedné zemi, dost pravděpodobně by došlo k dominové reakci v současném globalizovaném světě. Krize systému je hluboká a nespokojenost lidí velká. Ale také strach z války… Už delší dobu žijeme dobu války. Válka nezačala útokem na pařížské centrum. Válka, ve které jsou angažované prakticky všechny imperialistické velmoci, ze které kapitál vydělává a která se rozšiřuje i do ostatních oblastí světa, trvá už několik let. Tento konflikt se bude prohlubovat a rozšiřovat přímo úměrně vnitroimperialistickým antagonismům. Proto jsem přesvědčený o tom, že nárůst lidového hnutí v jedné zemi by vyvolal podobné reakce a demokratický vývoj i v jiných zemích.

Čeho si nejvíce ceníš na KKE?

Asi že je věrná svému odkazu, historii. Dělá vše naplno. Snaží se organizovat lidi, stojí v čele mezinárodního hnutí, které je v hluboké krizi, ale pokud nějaká strana usiluje o jeho renesanci, je to právě KKE. Nelže, nesnaží se lidem zalíbit za každou cenu lacinými sliby, pracuje na historii, ideologii, strategii, taktice. Nejde na první pohled jednoduchou líbivou cestou.

KKE je často kritizována, že se nechce spojit s ostatní levicí.

Tady je třeba říci, co je levice. Víte, jak se dnes vede lidem v Řecku, kde teď vládne „poprvé levice“? Každý druhý je nezaměstnaný, každý 4. školák nemá na svačinu… Svět se nedělí na ty, kteří se označují za levici nebo pravici. Ale na ty, kdo výrobní prostředky vlastní a ty, kteří prodávají svoji práci, tedy na chudé a bohaté, na ty co mají a ty co nemají. Ani Kristus, ani Platón, ani Marx nemluvili o hodných bohatých nalevo a zlých bohatých napravo…

Komunisté chápou jednotu jinak. Jednotu lidovou, vytvořenou zezdola. Historická zkušenost ukazuje, že spojenectví národních front přivedla do mnoha zemí fašismus. Ve velmi složité situaci jsou komunisté v Portugalsku. „Levou“ koalicí bylo zničeno hnutí ve Francii, na Kypru, ale také na Slovensku a snahy byly i v ČR.

Žil jsi v Československu a v České republice jako student a teď opět jako pracující. Není možné, abys nevnímal situaci tady. Jaké jsou podle tebe rozdíly mezi KKE a KSČM?

Přirozeně. Rozdílů je hodně. Být funkcionářem v KKE není privilegium, ale svým způsobem oběť. Funkcionáři mají malé platy, pracují velmi intenzivně prakticky bez pracovní doby. Musejí jít vzorem, ale práce se vyžaduje i po členech. Není možné, aby se členové neúčastnili stranického života, nechodili na schůze, neměli své konkrétní úkoly.

Myslím také, že KSČM opustila některé vyzkoušené fungující kroky: nemá vlastní mládežnickou organizaci, nemá vlastní stranické sdělovací prostředky. Opatrnickým vyjadřováním opustila marxisticko-leninskou strategii, taktiku i filozofii. Často chodím na akce KSČM, znám mnoho upřímných soudruhů a zaznamenávám velkou propast mezi současným vedením a členskou základnou. Doufám, že tihle soudruzi dokáží pro KSČMvybojovat ztracenou cestu, na kterou se vydali Gottvald, Fučík, Šverma ad.

Jménem „Dialogu“ děkuji za rozhovor.

[1]ManolisKlontzas je archeolog, který v letech 1988 – 1997 studoval na Karlově univerzitě, poté žil v Řecku do roku 2011, kdy se přestěhoval do Brna, kde pracuje jako archeolog.